V Uhrách dolních a v Uhrách horních (tedy na Slovensku) – pt 1.

31.7.2018

Když jsme v loňském srpnu dojížděli z tehdejšího koločundru, víceméně jsme tušili, že bysme vcelku rádi ještě kousek Maďarska projeli. Navíc už kvůli tomu, že jsme končili v Komárně, tedy u Dunaje a v dáli na východě se zvedali nějaké kopce.

V minulých letech jsme projeli pěkný kousek Dunajské stezky, tedy víceméně tu část v Rakousku a druhá největší řeka Evropy se dosti hluboce vryla do našich pamětí. Pro tentokrát byl ale cíl v Podunají jen skromnější. Pro přiblížení do místa cestujeme vlakem, přesněji vlaky ČD. Sympatický je fakt, že dnes se dá celá jízdenka včetně kola zakoupit na internetu, tak si to člověk navolí jak potřebuje (ještě loni jsme museli pracně zadávat jízdenku na kola na nádraží).

Odjezd je v přijatelných 6 hodin ráno, rychlík do Olomouce, přestup do Břeclavi a cca 20 minut čekání na expres do Budapešti. Kupodivu vše jede na čas, tak jen tak na zakoupení nějakého občerstvení.

Příjezd do Štúrova tedy ve stanovený čas. Dvojjazyčný nápis na nádražní budově prozrazuje, že většinové obyvatelstvo nepatří mezi slovanské národy. Nicméně v Parkány není problém hovořit mateřštinou i naší. Díky zdejším teplým pramenům a koupališti sem jezdí i dost našinců, což si nakonec poslechem ověříme i na druhé straně Dunaje. Tradičně na Slovensku připíjíme borovičkou a po připoutání zavazadel jsme hotovi vyrazit. Dnešní Štúrovo je spíše paneláková zástavba kolem několika historických ulic, snad je tu i nějaký průmysl. Střed města je vlastně jedna delší ulice s obchody či pěší zónou. Vše to směřuje k Dunaji a přes něj je vlastně už od nádraží (asi 3 km) viditelná obludná kupole tamější katedrály.

Levý břeh veletoku lemuje korzo, ze kterého se otvírá výhled na panorama královské Ostřihomi, neboli Esztergomu. V minulosti spojovaly břehy přívozy, případně o pár kilometrů západněji, kde je řeka širší se prý dokonce za nižšího stavu dalo brodit (táhlo tem římské vojsko). V roce 1895 byl dokončen 495 m dlouhý železný most. Císařský dvůr vydal svolení k pojmenování po arcikněžně Marii Valérii, nejmladší dceři Františka Josefa a Alžběty. Po rozpadu monarchie bylo jedno pole mostu vyhozeno Československou armádou, na čas byla ve zničené části umístěna pěší lávka, v roce 1926 byl most zcela obnoven. Wehrmacht most vyhodil důkladněji v roce 1944. A ačkoliv jsme byli i s Maďarskem součástí „mírové“ soustavy, most nebyl opraven. Kupodivu až blízkost vstupu do EU a přísun peněz z Bruselu umožnil obnovení mostu v roce 2001 a kdysi rozdělený region tak znovu ožívá.

Dnes ovšem míříme dál, tak jen krátce stavíme pod hradním kopcem k několika záběrům a hledáme cyklostezku k Dunaji.

V podstatě tu mají již poněkud zvlněný asfaltový chodník. Na rozdíl od většiny Maďarska je okolí Dunaje lemováno vrchy masivu Börzsöny. Z našich poměrů bychom spíš hovořili o vysočině, nicméně hladina řeky tady má nějakých 120 m n.m., tak když nejvyšší vrcholy mají přes 800 m, vlastně to vypadá jako pěkné Hory. K tomu svahy nad veletokem jsou často skalnaté, takž krajina je velice fotogenická. Po pár kilometrech stavíme na první maďarské točené, raději jsme měli dát lahváče z leničky, servírka točila snad hodinu a bylo teplé. Setkáváme se skupinou krajanů, kteří na kole jedou z jihu Uher. Pak už pokračujeme k dnešnímu cíli, nicméně ještě v městečku Pilismarot si spravíme chuť vychlazenou plechovkou.

Za zákrutou řeky se na kopci konečně objevuje hradní kopec, Visegrád. Název značně připomíná jeden hrad v Praze a vlastně to znamená totéž. Pevnost u dnešního městečka tu měli už Římané, ale ta jim stačila relativně nízko pod svahem Hory, v 11. století tu vznikl další hrad, ale s dalšími pohyby vojsk bylo třeba vybudovat hrad až na kopci, a proto výše.

Na hoře se ale asi dobře nebydlelo, tak protože se tu líbilo některým uherským panovníkům, postavili si palác v městečku. Vcelku se tu líbilo Zikmundovi Lucemburskému. Kupodivu na rozdíl od nás ho mají Maďaři vcelku rádi. Jezdil sem i Matyáš Korvín. Pak sem přijeli Turci a bylo po parádě. Osmani okupovali velki část Uher do konce 17. století, kdy je postupně vytlačovali zpět na Balkán (a ještě dál).

Polozbořený hrad už ale dávno ztratil vojenský význam a dnes je čistě turistickou atrakcí. Na horu je nutno vykonat poměrně delší výjezd, rozdíl od podhradí je přes 200 m. Vstup je zpoplatněn, pohyb na hradě je ale volný. V podstatě jde o klasicky betonem vyspravenou zříceninu. V některých budovách jsou takové ty všeobecné historizující a rytířské expozice, něco je věnováno i přírodě. Mají tu nakonec národní park Duna-Ipoly na území zmíněných hor a břehů Dunaje (a Ipelu). Vše je ale dekorováno úžasným panoramatem okolí veletoku. Od hradu sjíždíme zadní stranou kopce, kde silnice míjí zbytek římské pevnosti (a pozdějšího kláštera). Horní hrad byl součástí komplexu sahajícího až k patě kopce. Z toho se dochovala část brány s věží, opět dosti vyspravené betonem. V samotném městečku jsou v otvírací dobu přístupné zbytky královského paláce (už bylo ale po), no a zaz zmínku vlastně stojí i muzeum pálinky (kam jsme jen nahlédli ještě před cestou na hrad).

Pro dnešek máme skoro splněno, zbývá se přeplavit na protější břeh. K tomu poslouží přívoz, ale máme přes půl hodiny čekání. Přeprava i s kolem je za nějakých 900 ft, což na naše je cca o nulu míň.

Na protějším břehu je lázeňské městečko Nagymaros. Název připomíná, že se tu měla postavit přehrada, což se nestalo a málem z toho byl (asi byl) mezinárodní problém.

Obracíme proti proudu, ještě se šeří, tak už pomalu hledáme nějaké nocležiště. V osadě Zebegény takové je, vlastně je to takový parčík, v karavanu je výčep, posezení na lavičkách a křeslech, pěkná louka tak akorát na širák.

Part 2.

Part 3

Pt. 4

Pt. 5