"Valašské jaro" - (retro 1983 )

Valašské jaro  •  Fotografie (1)  • Foto: Franta

Je překrásné ráno, na nebi ani mráčku a člověk by málem začal věřit na zázraky, protože minulých 14 dní den co den bez přestání cedilo ! Stavuju se pro Lea a Nelu a jdeme na zastávku čekat na Tarahúnský autobus - ( přezdívá se mu Tarabus), kterým má přijet další další člen naší výpravy - Milka. V přibližovadle ale nikdo nesedí a tak rychle zadem kol říčky Brumovky do Bylnice na hřiště, abychom nepromeškali slavnostní začátek pochodu Valašské jaro. Aňos už tam na nás čeká a tak jsme všichni. Zároveň nám pořadatelé sdělují, že jsme poslední účastníci pochodu - je 9 hodin - a že všichni turisté vyrazili už dávno před námi. Platíme každý nekřesťanské "vlezné" ve výši 10 Kč. V ceně je ale naštěstí započítána i čokoláda na cestu, občerstvení u kontrolních hlídek a závěrečné pohoštění na hřišti. Ze 3.tras si vybíráme zlatou střední cestu v délce 30 kilometrů.

Jen co jsme opustili bylnická humna, Aňos začala tak hněst a hlodit, až jsme se váleli smíchy a ztratili jsme modrou značku k vrcholu Pláňav. Výstup jsme tak začali až od Štěpánské hájenky a samozřejmě to byl ten nejostřejší stoupák z celého kopce ! Vzájemné povídání se omezilo akorát na zoufalé výkřiky, vzdechy a nadávky a posléze pak jen ve funění. Konečně vrcholová louka, foto na památku, cigaretka a štamprlka slivovice z ploskaňky na povzbuzení optimismu. Pak znovunalézáme modrou značku a ta nás vede na vlastní vrchol Pláňav, který je ozdoben červenými střechami pasekářských usedlostí... Na kontrolním stanovišti jsme dostali štempl do našich kontrolek a zároveň se nás vyptávali, jak chceme dohnat naše - prý víc jak hodinové - zpoždění za ostatními účastníky pochodu. Naše další kroky směřovaly po lesní asfaltce k Javorníku. Modrou značku vystřídalo značení v podobě červených fáborků a to nás odvádělo z civilizace do liduprázdných hvozdů Moravsko - slovenského pomezí. Z význačných vrcholů zdoláváme Javorník a Čerešenku a pak kráčíme po nejrozsáhlejší louce Bílých Karpat - po Peňažné. Měli bychom tu někde vidět muflony, ale ze zvěře není vidět ani zaječí chloupek !

Z Peňažné zestup lesem a loukami do roztomilé horské dědinky Kochavce. Na maličké návsi před rozpadající se kapličkou je další kontrolní stanoviště a je nám nabídnuto svezení s tím, že se to nikdo nedozví. Na ta potupná slova nemůžeme reagovat jinak než opovržlivým úsměvem a přidáním do kroku. Proti nám jede koňský povoz, tažený dvěma šemíky. Aňos mu zastupuje cestu, chytá koně za uzdu a s omluvou žádá strýce, zda si jeho krásné koně nemůžeme vyfotit. Koně a strýc jsou velice potěšeni, že se na ně směje taková pěkná cérka a tak si odnášíme několik pěkných záběrů. Strýcovi jsme slíbili, že až budeme mít fotky, tak mu nějaké pošleme a on na nás pak asi 4 x z dálky volá: "Nezapomeňte, já su Jožka X z Kochavca, číslo popisné tolik a tolik .." a tak si to svědomitě zapisujeme na obal z cigaret a dáváme ho do úschovy Nelině.

Za vesničkou na kládách svačina a protože už je moc veliké horko, tak si my kluci svlékáme košile. Následuje prudký zešup do vesnice Rokytnice. Odtud to řežeme zkratkou kolem sušičky. Na kopečku před obcí Jestřabí Nela poklesla v kolenou a děla temným hlasem, že dál už po svých asi nepůjde, neboť jí začalo stávkovat kolínko !! A tak jsme se podělili o její zavazadla a Nela putovala na moje ramena až do Jestřabí. Scházíme ke kolejím a po nich až do Popova, Nela zkouší jít zase chvilku sama. Měli jsme v plánu ji v Popově předat kontrolníkům, ať ji do Bylnice odvezou autem a ona že tam na nás počká. Jenže OUHA !!! V Popově už na nás nikdo nečeká a tak na potvrzení toho, že jsme tu skutečně byli, si musíme vyžádat štempl od hospodské v místní krčmě.

Nezbývá než Nelu vysadit opět na ramena jednoho z nás a na střídačku stoupák na nejbližší hřeben. Pak zestup loukami k potoku a divočinou na další kopec. Ještě že je Nelina takový drobeček - bratrsky jsme se s kamarádem v jejím nešení střídali. Na vrcholku dalšího kopce stojí samota a matka a dcera tam škubou na dvorku slepici. Máme notně vyprahlé krky a tak poprosíme o lok vody. Dcerka nás dovedla k blízké studánce a po návratu ke stavení vyběhne ze dveří panimáma s velikým pytlem, plným vlašských ořechů a každému z nás usypává do somradélka. Velice děkujeme a na revanš alespoň věnujeme poslední zbylou čokoládu slečně dceři.

V Bylnici vylézáme akorát na kopec nad hřištěm a když z něho zlézáme tak nás zdraví takový pozdravný pokřik a hvízdot, že by nad ním i Tarzan zbledl závistí !!

Bylo vidět, že někteří drzí jedinci z řad pořadatelů i účastníků pochodu nevěřili tomu, že se ještě někdy uvidíme. Jsme pohoštěni studenými špekáčky a zteplalou borovičkou, Následuje zmatené povídání mezi účastníky o klíčových momentech výšlapu a nakonec se většina nás zbylých rozhoduje zajít ještě posedět do Bylnické restaurace u nádraží - k Rufrovi. Holky už musí domů a tak se loučíme a zase někdy příště...