Valečov

29.10.2005

Tak tohle je nejspíš poslední letošní šance vypadnout někam ven do přírody, protože letos už těch krásných dnů asi mnoho nezažijeme. Tentokrát jsme se vlakem přesunuli do Mnichova Hradiště odkud půjdeme přes Valečov , Klamornu, Drábské světničky až do Březiny kde se večer naložíme do vlaku. Abych nezapomněl, tak hnedle zkraje zjišťuji, že jsem nechal doma mapu, což nebyl takový problém, neboť tyto končiny docela známe. Větším problémem se ukázalo zapomenutí mého mobilního telefonu. Ač sám neuznávám jeho jakékoliv vození do přírody, tak jeho služba jízdních řádů nám večer výrazně chyběla. Jen shodou všech náhod jsme stihli poslední vlak, tak říkajíc za pět minut dvanáct. Ale nepředbíhejme, zatím je brzké ráno a my šlapeme nejprve po silnici a po sléze polní cestou směrem na první dnešní cíl. Prvního, koho potkáváme je místní traktorista, nositel řádu Zlatého klasu a První jarní brázdy. Tedy ten druhý řád mu byl záhy odebrán neboť, jak se sami můžete přesvědčit, to pro dnešek „zapíchl" moc brzy. Tyhle komsomolci co chtěj plnit vždycky na 130%, nějak nechápu.

Ale pojďme dál, už je vidět kousek valečovské hradní zříceniny, vyčuhující nad, pro toto období typicky zbarvené koruny stromů. Podzim prostě miluji, ty překrásné scenérie, hry barev a tak vůbec. Těsně pod hradem, vpřírodním amfiteátru objevili holky stroj času, kterým okamžitě odcestovali do svých dětských let. Dalo nám dost práce je přesvědčit, aby na houpačku pustili i nás. Hrad jsme se rozhodli prozkoumat tentokrát i ze vnitř a využili jsme služeb místního kastelána. Tak zasvěcený a vyčerpávající výklad jsem už dlouho neslyšel. Hlavně pasáž o majitelce, paní Machně, nás velice zaujala. Hned vedle hradu nalézáme polorozpadlou dřevěnou chýši, která sloužila jako kulisa vpohádce Rumpr, cimpr, campr. Pokračujeme dál cestičkou vedoucí kolem spousty skalních světniček. Všude po zemi se válí nepřeberné množství zbarveného podzimního listí. Na křižovatce turistických cest využíváme lavičku ku krátkému odpočinku a kdoplnění nějakých těch kalorií. Touhle cestou jsem šel už tolikrát, že bych se vsadil, že mě tu už nemůže nic překvapit. Chyba lávky, narazili jsme na rozvaliny bývalého Píčova statku. Je vidět, že má člověk stále ještě co objevovat.

Unešení tímto novým nálezem, míjíme bez povšimnutí odbočku na Klamornu, což záhy způsobuje nutnost se pár desítek (maximálně stovek) metrů vrátit. Ovšem stojí to za to, neboť ten rozhled do kraje, jaký se člověku naskytne, je prostě boží. Tady je přesně to místo, které vás nutí se na chvilku zastavit, sednout si , vypnout mozek a vněmém úžasu zírat do dáli. A když ktomu všemu připočtu ještě ten dnešní, slunečními paprsky prozářený den, tak můžu říct, jo svět je fakt fajn. Po chvilce přicházíme kDrábským světničkám a stoupáme po schodišti vytesaném do skály vzhůru na hradní komplex, který se kdysi rozkládal na místních skalních masivech. Je pozdní odpoledne a začíná tady být výrazně přelidněno, což není nic pro mě. Odevšad se ozývají lidské hlasy, které si sdělují své dojmy. Čím větší dojem, tím větší rámus. Tahle skupinka co se uhnízdila na vrcholku, podle rámusu neviděla nejspíš nikdy nic zajímavějšího. Naštěstí už víc dojmů asi nedokážou vstřebat a tak se vydávají na sestup. Konečně ticho a klid. Tak ještě chvilku té okolní krásy zptačí perspektivy a pokračujeme krestauraci Na Vyhlídce, kde si chceme dát oběd (tedy spíš večeři). Pro místní bleskovou obsluhu to po polévce vzdáváme a odcházíme, abychom dorazili domů ještě dnes.

Kupodivu jsme cestou kvlaku malinko zabloudili (vůbec to nechápu, bez mapy a sdokonalou znalostí terénu). Jak se říká i mistr tesař se někdy utne. Ale to už se začíná poměrně rychle smrákat a mi se tu mrcasíme mezi skalisky (bez baterky a jakéhokoliv jiného zdroje světla). Ptáme se na cestu pocestného. Pocestný na nás nechápavě kouká, ale cestu nám ukazuje. Vždyť jdeme dobře, kdo to řek, že bloudíme. Zrychlujeme chůzi, jako bychom tušili, že ten vlak na který jen tak tak doběhneme, je poslední vtomto dni. Na to, že máme při našich výpravách víc štěstí než rozumu jsme si už tak nějak zvykli, ale neměli bychom toho zneužívat. VJablonci zjišťujeme, že se nám nechce ještě domů a tak vyrážíme do Exu, kde hraje skupina Torzo. K zakončení dnešního putování je kulturní program, doplněný konzumací lahodného moku tou nejlepší tečkou. Torzo hraje písničky, které si snimi můžeme „zabékat" i mi a to se nám líbí a tak zpíváme a popíjíme. Zatím nám ještě nedochází, že to byla letos poslední výprava, že už brzy napadne sníh (takový to bílí studený) a nám nezbude než čekat zase na to jaro, který jak doufáme snad jednou dorazí. Dorazí?

Fotogalerie