VEDDOVÉ -

VEDDOVÉ - „LIDÉ Z PRALESA“

Opouštíme Kandy a jeho malebné jezero se sídlem nejvýznamnější svatyně v zemi. Projíždíme kolem Chrámu Buddhova zubu a nás čeká cesta dlouhá necelých sto kilometrů směrem na východ kde je Národní park Madura Oya. Místo, kde žijí první obyvatelé tohoto nádherného ostrova v Indickém oceánu.

Ráno jsme plni očekávání, protože dnes konečně jedeme za pravěkými lidmi.

Wanniyala – aetto („Lidé z pralesa“), jsou spíše známí jako Veddové „lovci“. Jejich vesničky Kotabakiny (Králova vesnice) a Dambana, patří k nejznámějším. Turisté sem jezdí velice málo. Z našich končin už téměř vůbec nikdo.

S řidičem jsme si chtěli domluvit směr cesty, jenže on nám vysvětloval, že lepší cesta je z druhé strany, protože byť není po hlavní třídě a tak kvalitní, bude rychlejší. Projíždíme nádhernou krajinou plné zelně, nádherných kopců, vodopádů a pohledných vesniček. O cestě se to však říci nedá. Popisovat, že jedeme prašnou, hrbolatou cestou, by byla pochvala. Opravdu.

Za čtyři hodiny se nám podařilo ujet osmdesát pět kilometrů. Ano, přesně tolik a jakou rychlostí jsme jeli se dá lehce vypočítat.

V horách, kde jsou vodní elektrárny, či jiná strategická místa je plno vojáků. Kontrola střídá kontrolu, protože i tady by mohli zaútočit tamilští „tygři“. Nás kontrolují jen dvakrát a když hlídky viděly „bílé tváře“, můžeme bez problémů pokračovat dále.

Na kopcích jsou pole s „čajem“. U cesty zase rýžová políčka, jedno vedle druhého.

Cesta je samá serpentina a i tady vysoko v horách žijí lidé. Jezdí tu povozy, které jsou taženy chudou kravkou. Už, už si myslíme, že ta příšerná cesta končí, ale není tomu tak.

Blíží se poledne, řidič který jezdí zásadně na boso zastavuje a ptá se na cestu. Jsme tady.

A opravdu, zastavujeme u malého obchůdku a do auta přibíráme mladého hošíka, který se umí s Veddy domluvit. Asi po třech kilometrech jízdy pralesem zastavujeme a dále jdeme pěšky. Po chvíli vidíme v houští z hlíny uplácanou chatrč, která má střechu ze suchého palmového listí. Přichází první Vedd. Je to udělaný a zarostlý chlap. Na sobě téměř nic nemá, ale má sekeru a luk. Něco promluví s mladíkem, který nám stručně oznamuje, že nás přijímají

Domluveno, můžeme dále.

Nejstarší Vedd se s každým pozdraví podáním obou rukou a pozdravem „Hode – May“.

Prohlížíme si chatrč, kde přebývají a dozvídáme se, že dál v Národním parku, jsou další osady. Tam přespávají Veddi na stromech. Důvody jsou dva. Často zde bývají lijáky, které z místa, kde žijí udělají veliký rybník a v noci se tu často přežene stádo divokých slonů, kteří za sebou zanechají jen spoušť.

Ani jsem se nestačili rozhlédnout a rázem je kolem nás plno Veddů Jsou tu mladí klučinové i starší chlapíci. Mají luky a sekery. Oblečení prakticky nejsou, jsou polonazí, zarostlí, mají dlouhé rozcuchané vlasy. Kolem pasu je zdobí listí, které jim vytváří jakousi sukni. Jiní mají na sobě jen kousek hadru. Všichni žvýkají betel, což je směs listí z betelového stromu, troškou vápna, arekových oříšků a tabáků. Tato mírně narkotická směs je oblíbená nejen u Veddu, ale všech srílančanů a po rozžvýkání zanechává „krvavé“ skvrny. Jejich zuby a rty jsou tím hodně poznamenané. Neodmítnou ani kokosovou pálenku.

Živí se lovem, plody džungle a cukr nahrazují medem od včel zvané dambara, který nám dali okusit a byl vynikající.

Je to divná a zatím stále primitivní rasa lidí. Astrologové se domnívají, že patří k prvním obyvatelům ostrova.

Srílančané jim říkají Vannijala - aetto – lesní lidé.

Jejich jedinou zábavou jsou tance, které nám po ukázce zapálení ohně křesadlem předvádí.

Obřadní tanec „kri koraha“se tančí před lovem aby byl úspěšný, dalším převádí narození potomka, když narozeného nahrazuje sekera a končí tancem za mrtvé.

Velikým požitkem je ukázka lovu a střílení z luku. Jako terč, bych stát nechtěl. Prohlížíme si jejich chudá obydlí.

Tito lidé ještě před pár lety neuměli číst ani psát. Dnes se o ně vláda začala starat a postavila jim novou školu, kde se učí nejdůležitější základy, ale i přesto jedna třetina z celkového počtu tisíc pět set pokračuje ve svém tradičním životě, jak byli a od narození zvyklí.

Na památku si kupujeme jejich nádherné výrobky z kůže, přírodního materiálů nebo kostí i chrupu zvířat.

Traduje se, že Veddové se neumějí smát, ale když jsem náčelníka obdaroval malým dětským diktafonem, na který jsem před ním do něj namluvil Vedda, Vedda a pak jim to pustil, na jejich tvářích se úsměv přece jen objevil, což jsem si hodně považoval, protože to se nepovedlo ani princovi z Walesu.

Při jeho návštěvě Srí Lanky a „Lidí z pralesa“ se jeden z nich jen ušklíbnul, když mu ukázali třípencovou minci.

Více jak hodinový pobyt v osadě kde žijí lidé tmavé pleti, malého vzrůstu a rozpláclým nosem pomalu končí.

Při odchodu vidíme v dálce také jejich ženy, které se schovaly v pralese.

Projíždíme ještě kousek touto divokou krajinou, kde je skleníkové vedro.Vidíme i jejich novou školu.

Jsou už skoro dvě hodiny odpoledne a my se plížíme „třicítkou“ do Haputale, jednoho z nejkrásnějších položených měst na Srí Lance, kde si prohlídneme čajové plantáže s výrobnou čaje.