Velikonoční Brníčko a bohutínské vejce

Letošní duben ukázal všem příznivcům turistiky – alespoň co se počasí týče a navzdory veškerým letitým pranostikám - svou nejlaskavější tvář. Je proto celkem logické, že snad každý, kdo ještě nepodlehl politicko-mediálnímu tlaku a koronavirovému šílenství, utíkal do lůna Matky Přírody pokaždé, když se mu k tomu naskytla příležitost. Vzhledem k povinnosti navštěvovat pravidelně pracovní proces se sice tyto možnosti omezovaly většinou pouze na víkendy, ale velikonoční svátky přišly o to více vhod.

A tak jsem místo přípravy na pyrenejskou výpravu sedl na Boží hod velikonoční s kolegou na kolo a vydal se známou cestou přes Dolní Studénky (povinná zastávka u zdejšího kostela nás trošku zaskočila – paní Syrakovská neměla roušku … na rozdíl od nás však byla v kruhu rodinném, takže jsme na rozdíl od spousty našich bdělých spoluobčanů policii nezavolali a byli rádi, že ji nikdo nevolá na nás), Sudkov a Kolšov k Brníčku. A protože zdejší – cyklisty i pěšími tolik milovaná – hospůdka má ze známých důvodů zavřeno, vyrazili jsme hned na kopec nad obcí, kde se nachází zřícenina hradu kdysi patřícího nejen legendárnímu Janu Tunklovi, který se stal z chudého zemana jedním z nejbohatších moravských feudálů, ale chvíli také např. markraběti Joštovi … a to už se pohybujeme v kruzích nejvyšších.

Hrad byl vybudován někdy mezi roky 1276 a 1330 a jako pustý je uváděn od 20. let 16. století. I tak je od roku 1964 zařazen mezi naše chráněné památky. V každém případě jsou tyto zbytky věžovitého hradního komplexu místem velice romantickým a Brníčko patří k vyhledávaným cílům výletníků všech věkových kategorií (i v době, kdy ČT málem pohřbívala celý svět a naše vláda dumala o stanném právu, se nás tady sešlo poměrně hodně). Díky vyhlášeným kulturním akcím s názvem Čarovná noc (jednalo se sice o klasické taneční zábavy, ale často s věhlasnými rockovými kapelami z největších měst naší země) se Brníčko pozitivně a výrazně podepsalo i na trvalém růstu populační křivky v někdejším Československu (a tyto snahy byly zaznamenány i v časech porevolučních).

Hradní zříceninu jsme si – snad už po tisícíprvé – poctivě obešli a prošli, kolega si vyzkoušel funkčnost svého dronu, pokochali jsme se pohledem k Pradědu, který ještě v dálce bíle zářil zbytky sněhové pokrývky, a pomalu se vrátili ke kolům. Přes Lesnici jsme se pak vydali k Postřelmovu. Zde jsme se jen krátce zastavili u zdejšího „kostelního náměstí“, protože průčelí renesanční hrobky Bukůvků z Bukůvky nebo barokní socha sv. Jana Nepomuckého stojí vždy za pohled.

Závěrečná část cesty byla již téměř čistě cyklistickou záležitostí ve stylu Tour de France … ne sice délkou tratě ani nadmořskou výškou překonaných velehor, ale křivkou profilu. První část, která vedla – převážně po polních cestách – do Bohutína, byla zcela rovinatá, druhá část nabízela dvě horské prémie, na které vedlo (jen s lehkou nadsázkou řečeno) dlouhé a prudké stoupání.

Náš prvotní úkol byl ovšem netajený a jasný: dát si točené pivo. V první polovině dubna roku 2020 se jednalo v takové případě vždy o chvíli vzácnou a nesmírně potěšitelnou. Možná i proto jsme si dali raději hned tři. Ty jsme vzápětí vypotili prvním stoupáním, které nás zavedlo mj. k legendárnímu areálu Pod Zbovou. Také tady i v době bolševického temna duněl big beat naprosto pravidelně a díky tomu rovněž nejbližší okolí bohutínského amfiteátru přispělo k tomu, aby se lékaři a sestry šumperské i zábřežské porodnice v pracovní době moc nenudili. Zdejší Karnevaly totiž byly na žebříčku obliby snad ještě nad akcemi v Brničku, pro šumperské to hlavně bylo místo bližší a dopravně dosažitelnější (ráno se domů většinou stejně klopýtalo pěšky a dost často i po kolejích, aby některý unavený zúčastněný náhodou cestou nezbloudil). Navíc my – skuteční znalci – jsme sem nejraději zajížděli na regulérní koncerty kapel typu Hladíkova M. efektu (Blue se tenkrát ještě říkat nesmělo, i to Modrý se raději zkrátilo … a my můžeme jen doufat, že současná doba není pouze snahou o znovuzavedení „starých pořádků“).     

Po projetí Bludova nás ještě čekala vrcholová prémie na Bludovečku, poté sjezdová část a závěrečná, společná, spanilá jízda Šumperkem. Po přibližně čtyřech hodinách jsme byli doma. A pokud se ptáte, kde že se to v titulku vzalo to vajíčko, odpověď je jednoduchá. Při stoupání Bohutínem jsme zaznamenali zdařilou velikonoční výzdobu. A tak jsem se rozhodl, že si - vzhledem k datu - zaslouží své místo nejen ve fotogalerii …    

Závěrečná poznámka: Tento článek by mohl být stejně dobře zařazen i do kategorie Tipy na výlet. Minimálně zřícenina hradu Brníčko totiž v tomto ohledu nikdy nezklame …