Loading...
Musím se přiznat, že můj vztah k největšímu moravskému městu není právě příkladný. Mám ho sice rád, ale nebyl jsem v něm až tolikrát, jak by si bezpochybně zasloužilo. Přitom byl můj brumovský děd (velký milovník nových vozů) Brňák jak noha, ale na výletech s jeho Tatrou „ponorkou“ nás do svého rodného města nikdy nezavezl.
Kupodivu tak neučinili ani rodiče. Kolikrát jen jsme moravskou metropolí naším autem projížděli, ale abychom někde odstavili fáro a šli se projít historickým centrem, k tomu jsem je bohužel nikdy nepřemluvil.
A tak byly mé návštěvy tohoto města spíše sporadické. Když už jsem do něj jel, bylo to vlakem anebo podnikovým busem, který nás vezl na Brněnský veletrh.
Přitom se Brno navždy vřezalo do mé paměti právě okamžikem, kdy nás vojenští páni po dvou letech zelené pakárny konečně pustili do civilu: cestoval jsem tehdy z Hevlína přes Hrušovany právě do Brna, a než mi jel asi za dvě hodiny spoj domů, coural jsem jak v Jiříkově vidění ulicemi a rynky městského jádra a nakonec se usadil na lavičce u sochy na náměstí Svobody.
A jak očarovaný sledoval okolní historii, vepsanou do zdí honosných paláců a domů, a také ten pouliční ruch, ruch civilního života, o který jsem byl na 730 dnů ochuzen. A při pohledu na jistě pohostinný podnik Zlatá loď, umístěný v jednom z těch úžasně vysokých baráků, si vzpomněl na slova písničky Ivana Mládka a konečně jeho textu porozuměl...
Ještě do sametu jsem byl v Brně samozřejmě víckrát a nebyly to jen návštěvy veletrhů. Když jsme se brzy po vojně s kamarády vydali na čundr do Moravského krasu, stalo se tohle město našim startovním cílem. Bohužel jsme do něj přijeli rovnou z bigbítu, ráno s námi lomcovala ukrutná žízeň a Brno se k nám nezachovalo právě moc přívětivě, neb všechny hospody byly ještě zavřené. Museli jsem tedy žížu rozchodit při prohlídce centra, ale neodpustili jsem si naštěstí ani návštěvu Moravského zemského muzea.
Pak jsem si musel zrobit Pedagogické minimum na vysoké škole v jiném sličném městě – Olomouci - a díky dálkovému studiu (a daleko četnějších návštěvách hanácké metropole) mi tato učarovala víc a do Brna jsem se dostal až na týdenní školení mistrů OV. Kromě prohlídky krás historického centra jsem se aktivně zúčastnil i poznávání krás brněnského nočního života a na tyto chvíle rád vzpomínám dodnes.
Pak jsem zde byl ještě mnohokrát, jak za starého, tak i soudobého režimu, ale s mojí Janou jen jednou jedenkrát. A to ještě za tak ošklivého dne, který téměř celý propršel a my z prohlídky města nic neměli.
A... až se to stydím přiznat, nikdy jsem ještě nebyl na Špilberku.
Proto - jak se blížily letošní Velikonoce a byla nadhozen dotaz, kam se na dva dny vypravíme - na celé čáře zvítězilo Brno, neboť mu oba hodně dlužíme...
Na Bílou sobotu tedy ráno usedáme v Otrokovicích do pohodlného vagonu rychlíku a krátce po deváté hodině jsme v cíli. Jen co se přebatolíme podchodem pod rušnou ulicí na začátek centra, kocháme se pohledem na první historizující budovy, kterých máme u nás ve Zlíně historické minimum. A vůbec nám nevadí, že je zataženo... (teď sice předbíhám ale musím prozradit, že se k nám tentokrát počasí zachovalo milostivě: před polednem se mraky roztrhaly a až do večera vládlo proměnlivé počasí, obohacené sem tam i svitem slunečních paprsků.)
A pak už procházíme Josefovskou a Minoritskou ulicí a míjíme první impozantní brněnské kostely – v tomto případě kostel sv.Josefa a kostel sv.Jana Křtitele a Jana Evangelisty, z nichž je bohužel většina utopena v městské zástavbě a nad budovy do výše trčí jen špice jejich věží. Na prstech jedné ruky by se daly spočítat ty, jimž nechybí odstup a jejich průčelí se dají fotit bez kácejících se linií. Takovým je jen slavný Petrov, Červený kostel, Kapucínský a kostel sv.Tomáše.
Stavujeme se v hostelu, kde máme zajištěno ubytování, ale máme prý přijít až o poledni, neb pokoj ještě není přichystán. Napřed zamíříme do jedné elektroprodejny, neboť Jana nutně do foťáku potřebuje nové baterie, a pak už se motáme dál historickým centrem. Čirou náhodou se ocitneme i u restaurace Pegas, na níž tady nedávno velikou chválu pěl kolega Marek, píšící pod nickem Markýz a musíme mu dát za pravdu: mají to tady pěkné, jen je na oběd ještě moc brzy. Na pivo ale ne, nejsme přece Angličani...
Naše další kroky směřují na Moravské náměstí s galerií, jemuž dominuje chrám sv.Tomáše. A také zajímavá socha moravského markrabětě Jošta Lucemburského, sedícího na převysokém koni. Možná byl ten oř zkřížen s žirafou, kdoví..?
Velkým obloukem se dostáváme na Husovu, abychom zjistili polohu Uměleckoprůmyslového muzea, do něhož máme namířeno odpoledne, pak už procházíme otevřeným areálem Nové radnice a Dominikánským náměstím s kostelem sv.Michala na brněnský rynek nejpamětihodnější - na Zelný trh. Po dostatečném pookukování té okolní parády zamíříme ke Staré radnici, kde na nás čeká brněnský drak. Samozřejmě že ne pivo, ale ten slavný vycpaný krokoš. A kolo šikovného lednického kolaře.
Oběd vyřešíme návštěvou jednoho ještě otevřeného bistra. Vrabec a svíčková nemají chybu. Vracíme se do hostelu, pokoj stále není uklizen, ale můžeme si nahoře v recepci nechat alespoň batožiny.
Odpolední hodiny a následná výprava křížem krážem po historickém centru, kde vidíme všechny možné stavební slohy (od gotiky až po modernu) jsou tudíž ve znamení maximální pohody.
Napřed shlédneme interiér chrámu sv.Jana Křtitele s nádhernou loretou, pokračujeme ke kostelu sv.Jakuba, a pak ještě jedna návštěva Jošta a „koně.“ Českou ulicí se vracíme na náměstí Svobody, kde právě probíhá velikonoční jarmark. Nejvíce ze všeho je tu asi stánků s bramboráky a svařákem.
Přes Novou radnici si zkrátíme cestu do Uměleckoprůmyslového muzea, kde je k našemu překvapení vstup do stálých expozic zdarma, ale které stojí za to, i kdyby se za ně platilo.
Vracíme se na Zelný trh, ve Špalíčku se stavujeme na pivko, a poté nás čeká výstup na kopec a návštěva katedrály sv.Petra a Pavla, známější možná i cizincům víc pod jménem Petrov.
Nebe se poněkud zakabonilo a hrozí deštěm, ale i tak je prohlídka interiéru a pohled od kostela dolů na město víc než ucházející.
V BILLE s ještě stavujeme na nákup proviantu k večeři a notně uondáni zamíříme do hostelu, kde už je náš pokoj konečně připraven.
No pokoj – já se za ty prachy za něj těšil, jak večer zalezu pod sprchu a následně zalehnu k televizi, ale túdle nůdle – nic takového v kvartýru není!
Sprcha je, ale společná na chodbě a to samé platí o WC! No potěš... Navíc jsou tady pochopitelně ubytovány jen skoro samé ukvákané ženské, v noci se mění čas, a když jdu ve čtyři ráno na onu místnost, tož už si tam jedna madam před zrcadlem nahazuje novou barevnou fasádu na svůj ksicht!
(Kromě ubytování to ale byl velmi vydařený a hezký den... a zítra má být hezky a nás čeká Špilberk...)
dokončení příště