Vernířovice – Branka a zpět s následky povodně

Ne že bych to tak plánoval, ale třetí říjnová sobota se ukázala jako letošní zřejmě poslední vyjížďka na horském kole. Protože jsem ale potřeboval něco na kole opravit, vyrazil jsem až v relativně pokročilejší dobu, tím pádem jsem zvolil něco bližšího.

Ovšem přeci jen to mělo být do vyšších poloh, tedy aby to nebylo tak daleko. Naštěstí daleko není do Vernířovic, které jsou rozloženy pěkně v údolíčku mezi slušně vysokými vrcholy Hrubého Jeseníku (na mysli mám samozřejmě výrazný vrchol Břidličné – 1357 m a a na druhé straně Mravenečníku – 1344). To už se dá předpokládat, že nějaká vyšší poloha se cestou najde. Jak do Vernířovic popisovat nebudu, vzal jsem to normálně po cestě se zastávkou v Sobotíně u Permoníka. Jak se dalo vytušit, případné osvěžovny ve Vernířovicích byly ten den nepřístupné.

Nevymýšlím nic neobvyklého a pokračuju od středu „Vernířek“ dál podle toku říčky Merty, tedy s vedením žluté TZ. Příjemným faktem je samozřejmě skutečnost, že jde o asfaltku. Musí se ovšem počítat s faktem, že to je do kopce. Naštěstí i díky faktu, že cesta sleduje údolí zmíněné Merty, je ten kopec vcelku snesitelný. Žluté značení provází cestu k rozcestí Kosaře, což je v podstatě již zaniklá osada na konci Vernířovic, do dnešních dnů zde zůstala jediná chalupa, zdá se že opuštěná. Značení přebírá pěší značka po necelém kilometru se přidá cyklotrasa stejné barvy 6255 od Klepáčova, tedy přesněji z rozcestí Pod Ztracenými kameny, z Klepáčova je totiž zelné značka, se kterou se střídá…

To nás ale nemusí trápit, zbývá totiž pár set metrů k ostré zatáčce. Kde se cesta odchýlí od Merty a stoupá vzhůru po jižním úbočí Homole (1209). Jestliže doposud bylo stoupání snesitelné, tentokrát se musíme připravit na jinou úroveň. Zhruba na půldruhém kilometru nás čeká převýšení v podobném číslu, tedy skoro 150 m. To už je cesta znatelně prudší. Jako malé odpočinkové místo nám poslouží tedy blízký stěnový opuštěný lom. Lom se jmenuje Zadní Hutisko a předmětem těžby byla hornina zvaná krupník. Jde o zeleně zbarvený kámen trošku podobný mastku (i podobného složení). Kámen se tu netěžil náhodou, našel uplatnění v zaniklých železárnách ve zmíněném Sobotíně jako izolační vyzdívka.

To prudké stoupání končí v rozcestí Branka, kde končí i asfaltový povrch. Doba přeci jen pokročila, takže nepokračuji vzhůru, to by bylo někam k Dlouhým Stráním. Sleduji tak stále modré cykloznačení. Povrch cesty je vystřídán zaježděným štěrkem a stoupání na nějakou dobu pomine. Přesněji ve skutečnosti lesní cesta neustále mírně stoupá, ale oproti výjezdu k Brance jde o celkem odpočinkový úsek. Po této cestě jsem samozřejmě už jel vícekrát, ovšem od posledního pobytu nějaká doba utekla. Kdysi četné výhledy jsou tak vzpomínkou na minulost (budoucích už asi ne). Cesta kopíruje svahy nad údolím Švagrova s několika potůčky, které tečou z vyšších poloh.

Trošku výraznější stoupání následuje za peřejkami horního toku Švagrovského potoka, kde znatelnější výstupem se cesta téměř dotkne výšky 1000 m (chybí asi 20 m). Bohužel co následovalo mě poněkud zkazilo náladu i další plán kam pokračovat. Nedávno tu totiž probíhala těžba a stahování dřeva. To se projevilo na kvalitě povrchu. Dřevorubci už sice hory opustili, ale cesta po nich nezůstala netknutá. Přesněji tedy lesáci se o odklizení nejhoršího postarali, ale cesta i tak byla značně rozbitá, takže místo pohodlného sjezdu (což se vskutku kdysi i dělo) musím celou dobu držet všechny brzdy (tedy přední i zadní). Pohodlněji se dá jet až poblíž rozcestí Rozsocha, kde se svahování znatelně mírní. Tady jsem se chtěl rozhodnout na pokračování, ale jak vidno pokračující modrá cyklotrasa je stále postižená úpravami po dřevorubcích, navíc je to do kopce, takže se pustím dolů po žluté 6256. Zpočátku to jde dobře, ale platí to jen do druhé serpentiny kudy teče Kamenitý potok. Nedávný příval deště proměnil bohužel velkou část další cesty na stejnojmenný potok. Tedy teď už byl potok v původním korytě, z cesty ale zbyla jen nesjízdné zbytky plné kamení. Tedy ze sedla dolů a opatrně po kraji bývalé cesty se vskutku sejít dá, ale je to poničené v téměř délce kilometru až takřka na dohled k areálu u chaty Brněnka. No bylo to natolik utahané, že jsem zvolil tu nejjednodušší možnost návratu do Vernířovic (zde zelená 6189).

No abych si ještě užil nějaké cyklistiky, přejel jsem to zpět přes Felberk a Maršíkov do Losin a tam se dočkal i nějaké té cílové hospůdky (v zámecké kavárně).