VIA BALTICA - mozaika z cesty Estonskem

VIA BALTICA – MOZAIKA Z CESTY ESTONSKEM

Nejdůležitějším bodem dnešního dne, který musí výprava „Hanácké sekce Alpenvereinu“ stůj co stůj splnit a připsat si tak další triumf svých věhlasných expedic, je zdolání nejvyššího vrcholu celého Pobaltí. Suur Munamägi (Velký vaječný kopec) se zvedá nad vrchovinu přírodního parku Haanja do úctyhodné výšky 3176 dm.n.m; pokud však o něm nevíte, že to je on, snadno jej můžete minout…

S českou vlajkou na batohu zdolávám vrchol hned dvakrát, neboť jsem zapomněl v expedičním vozidle razítko Hanácké sekce, které musím bezpodmínečně otisknout ve vrcholové knize. Jak však správně kolega Zdeněk připomíná, jsem po Josefu Rakoncajovi druhý Čech, který zdolal některou nejvyšší horu dvakrát…

Společně s vlajkou vystoupáváme na vyhlídkovou věž do výšky 346,7 metrů a celé Pobaltí je pod námi. Vzhledem k tomu, že nejvyššímu vrcholu Litvy, Lotyšska i Estonska chybí přes 100 výškových metrů do naší nejvyšší Hory Hané – Velkého Kosíře, zvažujeme sundat z vrcholového stožáru estonskou vlajku a vztyčit tu naši a tím anektovat vrchol pod výsostné území Hanácké sekce. Jelikož však Hanáci nebyli nikdy dobyvační, upouštíme od tohoto záměru…

Zdolání nejvyššího vrcholu Pobaltí – Suur Munamägi – 3176 dm.n.m.

Dnes čeká výpravu přesun do Estonska, na další zájmové místo, kterým je Čudské jezero, zvané místními Peipsi (neplést s Pepsi). Při cestě chceme ještě zdolat nejvyšší vrchol celého Pobaltí a tak naše expediční vozidlo neomylně směřuje za pomoci autonavigace značky „Pepa a mapa“ různými okreskami až k vesnici Haanja. Od parkoviště pod vrcholem s rozhlednou vyrážíme po dlouhém schodišti ztékat vrchol. Nahoře na rozhledně provádíme křest nejvyššího místa stylově minerální vodou značky EVEREST a za zvuku cvakání závěrek fotoaparátů a kamer provádí prezident Hanácké sekce zápis do vrcholové knihy.

Za ruskými starověrci k Čudskému jezeru

Po úspěšném zdolání Velkého vaječného kopce pokračujeme dál směrem k Čudskému jezeru (Peipsi järv ); předtím však musíme v bance Pank v nákupním centru města Tartu směnit Eura za estonské koruny- EEK, abychom mohli doplnit zásoby potravin pro další dny.

Čudské jezero se rozkládá na ploše 3555 km² ve východní části Estonska a je pátým největším jezerem v Evropě. Tvoří zároveň rusko-estonskou hranici, a tak jsou podél jeho břehů místy vidět strážní věže pohraniční stráže. Jezero je ledovcového původu; jeho maximální hloubka dosahuje 15-ti metrů a jedinou řekou, která z něj vytéká, je na severozápadě Narva. Ta zároveň odděluje stejnojmenné středověké estonské město s hradem od ruského města s pevností Ivangorod.

Ruští starověrci – rozkolníci, kteří se odmítali podřídit ruské pravoslavné církvi se v 18. a 19. století uchýlili na západní břehy Čudského jezera do Kallaste a později založili několik vesnic – Kolkja, Kasepää a Varnja. Městečko Kallaste, v němž starověrci žili již od roku 1720, neslo původně ruský název Krasnaja Gora; to kvůli okolním červeným pískovcovým břehům. I dnes se tu hovoří prakticky jen rusky.

Do Kallaste se dostáváme podél západního břehu jezera pozdě odpoledne a jsme po pravdě z tohoto městečka u vytržení; pokud by měl někdo pocit, že město, v němž žije, jej neuspokojuje či v něm nenachází vše, co k životu potřebuje, doporučuji zajet si sem. Toto „město“ vypadá jak ve starém ruském filmu. Počasí je tu dnes nevlídné, od jezera vane silný studený vítr a občas přinese i vodní spršku. Pro nás je ale nyní hlavní, že objevujeme poutač k Hostelu Laguun, kde jak doufáme, nalezneme základnu pro další dny. Tlumočníci „na růsskomu jazyku“ domlouvají ubytování za 250 EEK ve 2-3 lůžkových pokojích a díky tomu, že „Slovan všude bratry má“, nám domácí dávají k dispozici vlastní společenskou místnost, kuchyňku i venkovní gril. Zveme direktorku i jejího muže na pivo a slivovici. Při družné besedě se poptáváme domácího na komáry, kterých se v předsíni shlukují u stropu hejna. „To jsou dobří komáři, ti lidi nekoušou“, odvětí tento bodrý domorodec. No jo, ale nekoušou ani Čechy? V podstatě měl domácí pravdu, ovšem jak v lidské, tak zvířecí společnosti se občas najde někdo, kdo se vymyká. Takže – repelent do zásuvky!

Rudé útesy – Kallaste paljand

Počasí u Čudského jezera je zdá se stabilní, tedy stabilně nevlídné, avšak výšlap podél břehu k bizarním rudým útesům na jižním konci městečka Kallaste rozhodně stojí za to. Na zhruba kilometrovém úseku pobřeží došlo k největšímu odkrytí červených pískovcových útesů středního devonu, v nichž se nachází množství zkamenělých živočichů, starých 390 milionů let. Z informačního panelu se dále dozvídáme, že tu byly rovněž nalezeny ostatky deseti až patnáctimetrových bezobratlých ryb, krunýřovitých ryb i obojživelníků. Je zataženo, vichr bičuje šedé vody jezera, jehož vlny narážejí na rudě zbarvené bizarní útesy a to vše má pro nás zvláštní kouzlo, pro něž stojí za to se tu zastavit a spočinout.

Dalším místem, které nás zvědavost nutí navštívit, jsou starověrské vesnice Varnja a Kolkja, ležící na břehu jezera několik kilometrů jihovýchodně od Kallaste. I když je procházka uličkami starých dřevěných ruských domků dnes opět takříkajíc mezi kapkami deště, splňuje naši touhu udělat si obrázek o této kolonii ruských starousedlíků, žijící svým svébytným životem a zvyky. Zvláštní duchovní význam mají kupříkladu jejich hřbitovy, kde u každého hrobu je malá lavička na spočinutí a rozjímání u místa věčného odpočinku jejich blízkých.

Abychom kromě architektury a duchovních hodnot nasáli i něco z typické starověrské kuchyně, navštěvujeme ve vesnici Kolkja Restoran staroobrjadčeskoj kuchni. Ve stylovém prostředí s fotografiemi jejich prapředků na zdi si objednáváme každý jinou položku z jídelníčku, abychom mohli porovnávat.

Cesta do pevnosti Narva

Jelikož nás láká spatřit severovýchodní hranici Evropské unie a kouknout k sousedům do Ruska, měníme původně plánovanou trasu; loučíme se s domácími dárky v podobě českého pivního moku a standardním estonským počasím, (tj. deštivým) se přesouváme do Narvy.

Město Narva leží na nejvýchodnější hranici Estonska, 210 km od Tallinu a 130 km od Petrohradu. Od ruského Ivangorodu ji dělí hraniční řeka Narva, vytékající z Čudského jezera do mořského zálivu. Oblast se strategickou polohou na síti vnitrozemských vodních cest byla osídlena již v době kamenné a jako opevněná obchodní stanice je zmiňována již roku 1172. Vlastní město pak založili roku 1254 křižáci; od té doby byla Narva předmětem pohraničních svárů mezi německými rytíři a Ruskem. V roce 1492 dal proto car Ivan III zbudovat na druhé straně řeky pevnost Ivangorod. Dominantou Narvy je impozantní hrad nad řekou, jenž postavili Dánové a první zmínka o něm pochází z roku 1256. Spolu s ruskou pevností Ivangorod na opačném břehu řeky vytváří architektonický celek, jedinečný v celé severní Evropě.

Při parkování na jednom menším náměstíčku v tomto městě jsme konsternováni cedulí na zdi - STAROPRAMEN-PRAHA SMÍCHOV a hned vedle ní Švejkova restaurace. Ihned mizíme v jejích útrobách a plni očekávání nad místní stravou sedíme a čekáme na obsluhu. I když všichni ostatní, kteří přišli dávno po nás už dojídají, u našeho stolu se stále nic neděje. Až jedna ze servírek podle hovoru pochopí, že nejsme místní, tudíž znalí mapy. Pravidlem tu totiž je si u pultu vybrat z jídelníčku, zaplatit a teprve pak si sednout ke stolu a očekávat konzumaci. Takže jsme se nakonec najedli, i českého piva Krušovice napili…

Prohlídku hradu bereme důkladně od sklepa až po věž, z níž se naskýtají zajímavé pohledy na protilehlou ruskou pevnost Ivangorod i řeku Narvu. Vlevo za mostem je vidět hraniční přechod do Ruska; slzičky nostalgie nám ukápnou při pozorování dlouhé fronty lidí a vozidel, čekajících na důkladnou pasovou a celní prohlídku. Raději hned zamíříme na opačnou stranu, na západ a ujíždíme podél pobřeží k dalšímu cíli výpravy – do Národního parku Lahemaa. Po cestě ještě nutná fotografická zastávka u dopravní tabule města Kunda, jehož název v estonštině znamená určitě něco jiného, než u nás.

Národní park Lahemaa

Tento největší estonský národní park se rozkládá při severním pobřeží země, ve Finském zálivu. Leží na třech poloostrovech – Juminda, Pärispea a Käsmu, oddělených čtyřmi zálivy – Kolga, Hara, Eru a Käsmu. Lahemaa znamená v estonštině doslova „země zálivů“. Krajina je převážně rovinatá nebo mírně zvlněná, s nejvyšším bodem o nadmořské výšce 115 metrů a z geologického hlediska se většina parku nachází na Severoestonské vápencové desce. Zhruba tři čtvrtiny národního parku pokrývají lesy s převažujícími borovicemi a jedlemi; méně jsou zastoupeny smrky a břízy. Velké plochy jsou pokryty vřesovišti a mokřady, jejichž příkladem je rašeliniště Viru raba v jihozápadní části parku.

Po celodenním přejezdu od Čudského jezera konečně dojíždíme do městečka Võsu na severním pobřeží, jež je zcela ponořeno do borového háje a kde se nám hned u cesty nabídne hostel Gloria. Tedy ne, že by se přímo nabízel, to my se rozhodujeme, že tady chceme mít pár dnů střechu nad hlavou; mladá recepční, kterou evidentně rušíme z nějaké příjemnější činnosti na pokoji, ovšem projevuje značnou nechuť nám ubytování nabídnout. Buď stále nerozumí ani rusky, německy, anglicky či hanácky, anebo se jí prostě nechce. Avšak nám se chce navečer konečně ubytovat a jsme tak dlouho umínění, než konečně rezignuje a my se zabydlujeme.

Cesta rašeliništěm Viru raba

K celodennímu výšlapu do rašelinišť přejíždíme po okresních silničkách přes osady Vihasoo a Kolgaküla ke křižovatce s hlavní silnicí na Tallinn, u níž je v lese informační tabule s východiskem červeně a modře značené naučné stezky. Vcházíme do oblasti rozsáhlých rašelinišť a mokřadů a krajina získává severský ráz. Okolní lesy jsou plné mechů a lišejníků, borůvky zvíci palce nás nenechávají bez povšimnutí přejít dál a tak se hodnou chvílí paseme. U prvního rašeliništního jezírka se kříží značené turistické stezky; zatímco modrá značka pokračuje vlevo lesem po okraji rašeliniště, my se vydáváme červeně a žlutě značenou stezkou, směřující do středu rozsáhlého rašeliniště. Vede přes něj 3,5 km dlouhý povalový chodník, jenž se lehce pohupuje pod nohami. Občas se desky prohnou víc a vodu máme až u kotníků. Uneseni krásou a rozmanitostí okolní přírody propadáme fotografické vášni a nekoordinovaně se vrháme od jednoho oku lahodícího místa ke druhému. Dřevěná vyhlídková věž uprostřed rašeliniště umožňuje udělat si ucelený obraz o rázu zdejší KRAJINY. Obloha je dnes typicky estonská, tj. zatažená, ale naštěstí neprší. Pozitivem ovšem je, že v tomto počasí nekoušou komáři! Po duševní i fotografické relaxaci v močálech dojdeme ke křižovatce značených cest u lesního parkoviště, odkud se po modré turistické značce okruhem vracíme k výchozímu místu. Martin po cestě dosahuje solidního houbařského úspěchu a večeře dnes bude na houbách. Nutno poznamenat, že expediční kuchař Zdeněk dokázal v ešusech na plynových vařičích vykouzlit výtečnou houbovou omáčku i smaženici.

Putování k vodopádům Nõmmeveski

Asi 12 kilometrů východně od rašeliniště Viru protéká územím rašeliništní řeka Valge, jež meandruje zalesněnou krajinou a díky poklesu kamenného podloží, zvanému kamenné lavice, vytváří na některých místech vodopády.

Z hlavní silnice Narva -Tallinn odbočíme přes vesnici Valgejoe a lesní písčitou silnicí pokračujeme až k parkovišti o osady Nõmmeveski. Jak je vidět, místní silničáři to mají s údržbou takovéhoto povrchu poměrně jednoduché; nepotřebují množství různých strojů na letní či zimní údržbu, nepotřebují asfalt či štěrk. Stačí jim totiž, jak jsme svědky, projet trasu pluhem, který v zimě odhrne sníh a v létě zas urovná písčitý povrch a silnice je jak nová..

Kolem lesního jezírka pod parkovištěm pokračujeme podél toku řeky Valge, zbarveného příjemnou „pivní“ barvou. Zajímavý pohled se otvírá v soutěsce Nõmmeveski juga u lomeného skalního prahu, přes nějž se hrnou masy hnědočerveně zbarvené vody dolů soutěskou. V touze spatřit v knižním průvodci popisované vyhlášené vodopády se vydáváme značenou pěšinou do nitra místního severského lesa. Svéráz estonského turistického značení bych nyní nerad rozebíral – přeneseme se na časové ose o několik hodin dál, kdy po bloudění náhlé narazíme na naučnou tabuli a jsme u vodopádů. To, co knižní průvodce nazývá vodopády, někteří účastníci hanácké výpravy deklasují na nepublikovatelnou úroveň a mi hrozí lynčováním, že jsem je sem tahal. No, chlapci se trochu rozfotí a po chvíli pozvolna vychladnou. Tím spíše, když se Zdeněk, jenž s námi trasu neabsolvoval, vynoří u silničky s expedičním vozidlem a odpadá tak dlouhý pěší návrat k parkovišti.

Za bludnými kameny na pobřeží Käsmu

Reliéf národního parku byl ovlivněn činností moře a kontinentálního ledovce. Na mnoha místech se vyskytující několik metrů vysoké srázy, zvané glint, jsou buď někdejším pobřežím, nebo důsledkem zvětrávání různě odolných vrstev hornin. Z jižního Finska sem kontinentální ledovec přivlekl velké množství kamenů či několik metrů vysokých balvanů, jejichž výskyt nemá v Pobaltí obdoby. Nejrozsáhlejší pole bludných balvanů se nachází u vesničky Käsmu, na stejnojmenném poloostrově. Balvany tu téměř souvisle pokrývají rozsáhlé lesní plochy i mořské pobřeží. Z městečka Võsu vede podél zálivu do Käsmu silnice, na jejímž konci je možné využít neplaceného parkoviště v severní části vesnice. Okrajem lesa odtud projdeme k pobřeží, kde jsme udiveni nezvykle azurovou barvou Baltu. Při spatření bludných balvanů, ledovým architektem rozesetých všude kolem po pobřeží i v moři přichází ten pravý fotografický orgasmus a ihned se rozebíháme s fotoaparáty po okolí. Jelikož je odliv, lze kolem balvanů přejít mořem, mělkým po kotníky, na pár set metrů vzdálený zalesněný ostrůvek Saartneem. Velice zajímavým přírodním fenoménem, na který jsme v zálivu Käsmu narazili, jsou kameny porůznu obrostlé nějakou řasou, námi pojmenované „vlasaté kameny“. Jelikož si chceme udělat představu o této velice zajímavé části estonského pobřeží, vydáváme se asi 3 km červeně značenou naučnou stezkou k severozápadnímu výběžku Palganeem, z něhož se otvírají široké pohledy na Finský záliv. Zpět do vesnice to bereme modře značenou cestou přes les, plný dalších bludných balvanů.

Stará rybářská vesnice Altja

Východně od výběžku Vergi na severovýchodě NP Lahemaa leží na pobřeží krásná rybářská vesnička Altja, v historických pramenech zmiňovaná již roku 1465. Po vesničce a jejím okolí vede naučná stezka, jež nás zavede i ke skanzenu původních rybářských obydlí na pobřeží. Z městečka Võsu, které je naší základnou při poznávání národního parku, je to sem asi 14 km silnicí, kopírující pobřeží výběžku Vergi přes několik menších vesniček. Auto necháváme na parkovišti u stylové dřevěné rybářské restaurace Altja Kõrts, v níž svoji prohlídku starých rybářských domků na pobřeží po okružním výšlapu končíme. Interiér restaurace, vybudované ze staré dřevěné stodoly působí stylově, zrovna tak jako půvabné estonské servírky v národních krojích; a to jsme se ještě nedostali k degustaci národních pokrmů. Od rybích polévek jsme pokračovali k rybám, upraveným na různý způsob a nutno dodat, že jsme si pochutnali.

Závěrečná prohlídka Tallinu

Hlavní město Estonska leží na jižním pobřeží Tallinnského zálivu. V jeho centru, na jihu zálivu leží Staré město (Vanalinn), jež se dělí na dvě části – Horní město na vrchu Toompea a Dolní město, rozprostírající se východně od vrchu. Název města Tallinn vznikl z estonského Taani linn, což znamená Dánské město, neboť počátky vzniku města se váží k vybudování dřevěného hradu na vrchu Toompea Dány, jejichž vojska tu zvítězila roku 1219. Město se však od roku 1219 do roku 1917 jmenovalo německy Reval a rusky Revel. Dány vyhnali mečoví rytíři a postavili na vrchu první kamenný hrad.

Roku 1238 se město vrátilo Dánům, ale už v roce 1285 bylo členem hanzy a sloužilo jako spojnice mezi Novgorodem, Pskovem a západem. Když Dánové v roce 1346 prodali Estonsko Řádu německých rytířů, byl Reval hlavním hanzovním městem. K jeho úpadku došlo v 16. století, kdy v Pobaltí válčili Rusové, Švédové, Dánové, Poláci a Litevci. Od roku 1561 do roku 1710 patřil Švédům, kdy po morové epidemii padl do rukou Petru Velikému.

Je s podivem, že přes tak pohnuté dějiny, které se přehnaly městem si tallinnské Staré město dodnes zachovalo tak autentickou středověkou atmosféru, která se v Evropě jen tak nevidí. O tom se přesvědčujeme na každém kroku při našich toulkách historickými uličkami tohoto krásného města, z nichž dýchá duch minulých dob. Veliké sympatie v nás budí to, že malebné obchůdky v uličkách nijak nenarušují atmosféru středověkého města a mezi nabízenými suvenýry jsou pouze výrobky národní provenience. Město není zaplaveno ruskými matrjoškami či papachami, jak je tomu bohužel v naší matičce stověžaté.

Po prohlídce Starého města si dáváme sraz ve Švejkově restauraci, kterou objevujeme nedaleko přístavu. Jídla na jídelníčku nesou názvy podle hrdinů Haškova Švejka, čepuje se tu české pivo Krušovice a estonská servírka v nejlepších letech umí rusky. Takže si můžeme vybrat jídlo, na které máme chuť – „skažítě pažálsta, jesť v étom mjáso? Charašo, priněsítě nam éto.“ Na stvrzení česko-estonského přátelství se na rozloučenou fotografujeme s personálem u baru pod vztyčenými vlajkami obou států..

PRAKTICKÉ INFORMACE

doporučené mapy: Estonsko, NP Lahemaa -vydavatelství EESTI

KAARDIKESKUS

EESTI KAART 1 :50 000 LOKSA

1:50 000 RAKVERE

- vydavatelství REGIO

LAHEMAA RAHVUSPARK 1 : 60 000 ( zdarma v info centru NP Lahemaa v Palmse)

Estonsko - ubytování - Kallaste, Hostel LAGUUN

www.hostel-laguun.ee e-mail: lagoons@hot.ee tel. +3725058551

cena 250 EEK /lůžko v 2-3 lůžk.pokoji

NP Lahemaa, návštěvnické centrum Palmse

www.lahemaa.ee e-mail: info@lahemaa.ee

Restaurace starověrců Kolkja u Čudského jezera

Kolkja kala – sibula restoran www.visitttartu.com

Polévky:

Kalaseljanka

-rybí vývar s kousky ryb, brambor, cibule, dochucená rajským protlakem

-35 EEK

Kala-kapsas supp

- kusy ryby i s kostmi, zelenina, brambory, smetana

- 30 EEK

Sibulasupp - cibulačka - 25 EEK

Kalapuljong röstitud leivaga

- rybí vývar s vařeným vejcem, petržel, malé česnekové topinky - 30 EEK

Rybí jídla:

Kala šašlokk

- rybí šašlik (kousky masa na špejli), opékaný brambor, zeleninový salát

s dressingem - 90 EEK

Hautatud kala, vanausuliste moodi

- ryba po starověrsku- vařená ryba málo výrazné chuti, vařený brambor, nakládané cibulky, zeleninový salát v dressingu - 75 EEK

Paneeritetud koho

- smažená ryba v trojobalu, opékaný brambor, zeleninový salát, dressing

- 85 EEK

NP Lahemaa - restaurace ALTJA KÕRTS

www.altja.ee e-mail: altja@neti.ee tel +372 325 8681

Polévky:

Hapukapsasupp

- zelná z kysaného zelí, kroupy, kousky vepřového masa, lehce nakyslá- 48 EEK

Soolaheeringasupp

- krémová rybí, s kousky slaného herinka, vařené vejce, brambory, petržel

- 50 EEK

rybí jídla:

Peactud raimed mulzipudruga

- smažený herinek, bramborová kaše s krupkami, červená řepa,sýrový salát

- 92 EEK

Soola heeringes ahjukaetul

- naložený studený herinek,vařený brambor v alobalu se sýrovou pomazánkou, vařené vejce – 89 EEK