Via Francigena puglia – pěšky na nejjižnější cíp podpatku italské boty

Via Francigena je poutní cesta vedoucí z britského Canterbury do italského Říma a dále na jih Itálie. Já prošla její nejjižnější část z Bari do Santa Maria di Leuca. Cesta vede částečně po pobřeží, částečně vnitrozemím. Prochází většími i menšími městy, vesničkami, ale kromě části nejblíže u Bari hlavně přírodou. S ubytování je problém pouze ze začátku, jedná se hodně turisticky vytížené a poměrně luxusní oblasti s městy Mola di Bari a Monopoli. První dvě noci se tedy vždy večer vracím vlakem do Bari do hostelu a ráno zpátky na trasu, v dalších dnech už není problém sehnat nocleh s jedno až dvoudenním předstihem.

 

Bari – Mola di Bari

Brzy ráno přistávám v Bari, vlakem se přesouvám do města a rovnou zahajuji pochod, prohlídku města si nechávám až na dny před odletem. Trasa je poměrně nudná, po silnici nebo těsně podél ní, ale alespoň s výhledem na moře, to mi jako suchozemci vždy zvedá náladu. Navíc vím, že další dny bude líp.

 

Mola do Bari – Monopoli

Dneska je trasa o poznání zajímavější, méně silnice, více moře a začaly se objevovat útesy. A to je moje. V druhé polovině dnešní etapy se oficiální trasy od moře odklání, ale já se ho ještě dostatečně nenabažila, tedy vymýšlím vlastní alternativu vedoucí po pobřeží. Nevyplatilo se to jen jednou, kdy se dostávám do slepé uličky končící srázem. Polignano a Mare je působivé městečko, jehož část stojí přímo na hraně útesů.

 

Monopoli – Villanova

Na krizový třetí den jde o hodně dlouhou etapu, ale vše se dá zvládnout. Napomáhá tomu hodně i terén, který je nenáročný. První polovina trasy je ve znamení olivovníků. Z Torre Canne jdu bosky po dlouhé písčité pláži obsypané hlavně místními, však je víkend a sezóna ještě pořádně nezačala.

 

Villanova – Specchiollla

Během noci začalo silně foukat, obrovské vlny házejí vodu proti plážím a útesům. Z dosavadních krásných odstínů modři se stala zpěněná šedozelená. Bohužel pro mě byla v plánu po kratší etapě válečka na pláži a chytání bronzu. Na pláž si sice lehnout jdu, ale představy byly jiné, než že mi bude vítr foukat písek do očí. Tak snad vyjde pláž naplánovaná za pár dní v Otrantu.

 

Specchiolla – Brindisi

Krásná etapa. Vítr se trochu zmírnil, ale oproti bezvětří na začátku trasy fučí pořád dost. Na delší dobu to byla poslední přímořská etapa, další shledání s mořem by mělo být až za čtyři dny. Nejprve je pláž písčitá, později se strmými výrazně okrovými stěnami i samostatnými útvary. Nejzajímavější a hodně opuštěná byla část vedoucí NP Torre Gauceto, hlavně v jeho A zóně, kde se stýká moře a mokřady.

 

Brindisi -. Torchiarolo

Jsem cca v polovině trasy a prvně se objevuje kvalitní značení, doposud jsem se musela spoléhat spíše na mapu. Vymotávám se z města a pokračuji vinicemi, ke svačině si trhám mandarinky a cítím se báječně.

 

Torchiarolo – Lecce

Hadi. Ještěrky jsou všude, ale s hady mám dneska premiéru. Naštěstí se mě lekli více než já jich, ale i tak se stále obezřetně rozhlížím kolem sebe. Trasa je dnes nudnější, zato cílová destinace zajímavá. Spím v Lecce, které je známé množstvím historických památek, především barokních.

 

Lecce – Acquarica

Dnešek se mi nepovedl, ztratila jsem se a zašla si přes 20 km. Kde přesně se stala chyba, mi není jasné, byla jsem přesvědčená, že jsem vzala ubytování v Canolli, ale asi mi to tam nepotvrdili, ale v mé hlavě toto místo zůstalo jako dnešní cíl. Že jsem zarezervované ubytování přešla, jsem zjistila, když už jsem byla 13 km za ním… Takže po stejné trase zpět a zítra těchto 13 km potřetí. Při večerním odpočinku měním trasu, nemám morál jít potřetí tu stejnou trasu, půjdu podél moře po vlastní ose.

 

Acquarica – Otranto

Rozhodnutí jít podél vody byl správný krok. Část před Otrantem je krásná, modré moře, strmé skály z něj, malé plážičky. Jsem uchozená, už se těším na zítřejší den, kdy dojdu pouze na pláž a do obchodu pro jídlo a primitivo.

 

Otranto

Zero day. Čtu si na pláži s nejjemnějším možným pískem, koupu se, večer si procházím město. Pohoda a sbírání sil na poslední dva dny pochodu. A pak přijde dalších pár zasloužených dní na jednom místě, pláže a výlety s poloprázdným batohem z jedné základny.

 

Otranto – Tricase

Cesta utíká rychle na to, že jde o jednu z nejdelších etap, asi včerejší regenerace zabrala. Na začátku, na malém poloostrově hned za Otrantem trochu bloudím, ale pak se dostávám do tempa.

 

Tricase – Santa Maria di Leuca

Poslední úsek. Ráno zahajuji v pekařství rodičů děvčete, u kterého jsem měla pronajatý pokojík, dostávám cornetto a podpultové kafe, které se tu oficiálně neprodává. Poté nasazuji batoh a vyrážím na poslední den s plnou polní. Večer už mě čeká nejjižnější výběžek podpatku, kde za majákem končí Evropa a rozkládá se jen nekonečné moře

 

Za dvanáct dní včetně jednoho odpočinkového urážím kolem 300 km a poznávám alespoň částečně Apuglii. Cestu určitě doporučuji, jedná se o poměrně nenáročnou chůzi se slušnou infrastrukturou a zajímavým prostředím, jíž se nemusí bát ani lidé, kteří si v angličtině nevěří, ta Vám tady stejně nepomůže J