Vietnam v barvách
Vietnam v barvách
Po rodinné poradě padl letos los na návštěvu Vietnamu. Rozhodli jsme se trochu s předstihem než loni a to z důvodu podání žádosti o vstupní vízum. Podle referencí jsme věděli, že to trvá až tři týdny. Ale po internetu to šlo docela dobře. Během týdne jsme dostali povolení s tím, že razítko do pasu, předání jedné foto a zaplacení bude při příletu na letišti v Saigonu. Dobře. Teď honem letenky. Letěli jsme už několikrát s Emirates a na portálu „Levné letenky“ opět zvítězili. Letenky za 15.300 Kč s přestupem v Dubaji (6 hodin čekání-nepříjemné ale levné) byly na 20. února s návratem 11. března a zaplaceny přes internet.
Vzhledem k tomu, že jsme chtěli z Vietnamu vidět, co nejvíc usoudili jsme, že není možné stihnout za tři týdny cestu na sever a zpět a tak jsme si zajistili přes Vietnamské aerolinie letenky na přelet ze Saigonu do Hanoje vnitrostátní linkou (1.200 Kč) a protože tam doletíme pozdě večer, zajistili jsme si i nocleh v hostelu (podle bedekru).
Teď jen napakovat bágl (hlavně pláštěnku a i něco na chlad) a můžeme vyrazit z Prahy.
Šest hodin letu klidných až na závěr, kdy nás Dubai nechala 6x oblétnout než jsme mohli přistát. V průběhu letu přišel Martinovi email od Emirates, že můžeme použít jejich službu přespání v hotelu v Dubaji. I když jsme nevěděli, kolik to bude stát, rozhodli jsme se tuto službu využít. Není příjemné tolik hodin strávit v letištní hale na plastových sedačkách. Při výstupu v Dubaji hledáme kancelář, která službu zajišťuje. Dost dlouho nám trvalo, než jsme to našli. Skenovali nám oči, dostali jsme vízum do pasu, počkali jsme si na minibus, který nás odvezl asi 3 km do hotelu. I A hotel. To kroužení nad Dubají a hledání kanceláře nám ukradlo víc jak dvě hodiny spánku. Tak vykoupat a zalehnout, za chvíli vstáváme. Natažením těla jsme si dobře odpočinuli, nasnídali se (švédské stoly) a to vše jenom za letenku. Nic se neplatilo. Úžasné!!
Pokračování letu z Dubaje do Ho Ci Minh City (HMC)-Saigonu v pohodě. Letadlo plné Rusů, dost se roztahují. Po přistání se celé letadlo nahrnulo k vízové přepážce. Fronta – vyplnit formulář, odevzdat pas a 1 foto a čekat až vás vyzvou k zaplacení 45 USD. Mikrofonem volali asi po 5 minutách, lidé přistupovali a my nic. Máme strach, že nestihneme přestup na Hanoj. Zbývá nám pouze hodina a to ještě nevíme kde je domácí terminál. Teď už podruhé volají „Misana“ a nikdo se nehlásí. Napadlo nás, jestli to není naše 15letá Andulka. Sláva. Máme vše potřebné a utíkáme pro bágly a potom mimo budovu. Odbavit bágly a nastupujeme do malého letadla. Okénkem vidíme HMC velké, barevné, plné rudých neonů a světel. Klidný 1,5 hodinový let a vystupujeme v Hanoji. Je po půlnoci a prší. Čeká na nás mladý muž s minibusem. Jsme ubytovaní ve staré čtvrti, abychom to měli všude blízko. Mládežnický hostel 100 Kč za místnost 4x2.20 se třemi palandami sprchou a WC. Čisto. Máme hlad, jdeme se podívat ven ale nikde nikdo. Je pozdě. Jdeme spát. Špatně se usíná. Časový posun dělá své a ráno se špatně vstává.
Ráno snídaně v ceně ubytování – palačinky nebo vejce a čaj nebo káva. Hostel je typicky baťůžkářský, plný mladých lidí, příjemná atmosféra. Bágly necháváme na recepci bez cenností a vyrážíme. Neprší, je pod mrakem 25 st. S bedekrem v ruce jdeme po vypsané trase po památkách.
Ulice plné lidí, aut, motorek, pouličních prodejců všeho možného i nemožného. Hanoj jsme procourali pouze ve staré čtvrti a zašli jsme i do čtvrti vládnoucích staveb podle bedekru, kde si také přečteme historii jednotlivých památek. Ulice jsou přezdobené lampiony a komunistickými billboardy. Zvláštní směsice. Do toho blikají neony a LED řetězy. Všude plno květin. Barvy, barvy, barvy. Veletoky motorek a každý troubí. Zážitek je přecházení ulic. Přednost chodců se zde nevede. Vstoupit do řeky motorek je pěkný adrenalin. Jak vstoupíš, musíš jít. Nezastavovat, nezpomalovat ani nezrychlovat. Oni si s tebou poradí. Buď tě objedou zepředu nebo zezadu.
Pozdě odpoledne jsme si vyzvedli bágly a vyrazili hledat bus do zátoky Ha Long. Když jsme se vymotali z centra a našli socku na předměstí Gia Lamb kde je bus terminál, do Ha Longu už žádný bus nejel. Tak jsme jeli (19,30) do Hai Phongu – město u moře má 2 mil. obyvatel. Po dvou hodinách nás bus vysadil kdesi a do deseti hodin jsme šli městem ke čtvrti hotelů. Stálo to za to. Viděli jsme moderní honosné město. Centrum-obrovské náměstí s parkem, vodotrysky nasvícené barevnými světly, plné lidí hrajících fotbal nebo bruslících nebo cvičících v parku, zpívajících karaoke – vždyť je pátek. Našli hotel Kim Thanh *** za 300 Kč za 2 lůžkový pokoj. Trochu dražší ale pěkný, čistý. Jdeme na večeři a pití. Zjišťujeme, že je již dost pozdě. Všude zavírají a končí. Ve vedlejší ulici nám znovu vyndali stůl a židličky a udělali bbk. Kotlík s dřevěným uhlím a plát. Přinesli spoustu mističek s různými ingrediencemi, mísu rýže, mísu masa a mísu zeleniny a rýžový papír. Když viděli, že nevíme, co s tím přiskočili holky a ukázaly jak na to. Moc jsme se bavili. Jídlo je i zábava a tady to platí dvojnásob. S pivem a Colou pro 5 osob to přišlo na 360 Kč. Dobře najedení a napití a i pobavení se vracíme a jdeme spát. Je po půlnoci.
Vstáváme v 7 hod. Snídaně na ulici. Všude to voní až se sbíhají sliny. Babka dělá špízy na grilu. Voní to tak, že neodoláme a každý si jeden dá. Je to moc dobré. Až dodatečně zjišťujeme, co jsme to vlastně jedli. Ptáčky, velké asi jako vrabec.
Z bus terminálu vyjíždíme do zátoky Ha Long. Cesta byla dlouhá pomalým busem, který projížděl městečka a vesnice podél délty Rudé řeky mezi políčky s rýží a zeleninou a vším co lze tady najít na talíři i to co běhá. Krajina s vápencovými homolemi. Průmyslová oblast s cementárnami a vápenkami z vytěženého vápence z homolí. Z některých homolí zůstává již jen hnědá skvrna v zelené krajině. Tady to UNESCO určitě nechrání. Před Ha Long City dodělávají dálnici. Strana a vláda rozhodla domům, které překáží výstavbě ubourat to, co vadí. Majitelé dostavují dům potom na druhou stranu. Ha Long je moderní město, žije turistikou. Je to znát i na cenách. Z terminálu do přístavu je to 4 km. Bereme taxi. V přístavu vás okamžitě obstoupí náhončí na lodě. Smlouváte podle toho, co nabízí. Usmlouvali jsme cenu na 6 hodin, pro nás pět osob i s obědem na 1 000.000 VND (necelých 1000 Kč). Lodí je tu nepočítaně. Nemáme však čas obcházet a hledat levnější. Můžete si objednat výlet na 4,6,8 hodin ale i na dva dny. Loď je středně velká s horní palubou. Nejsme tu sami. Jsou s námi ještě 4 lidé asi Vietnamci. Loď staví na určitých místech – ostrovech, kde jsou jeskyně, pláže, vyhlídky apod. Projíždíte mezi různě velikými ostrovy, ostrůvky a vynořují se další a další. Je jich tady více než 2000. Jeskyně jsou nádherné velké, malé nasvícené barevnými světly. Takže zase barvy, barvy, barvy. Koupání nebylo, i když pláže a moře jsou čisté. Nebylo tolik tepla. Oběd na lodi – ryby, rýže, mořské plody s cibulí a česnekem, zeleninový salát, suši a zase mističky s různými sosíky. Vše moc dobré a dostatečné. Na jiném ostrově výšlap na vyhlídku. Spousta schodů a potom ještě pěšinkou mezi vegetací až na vrchol. Uf uf. Za ta krásná panoramata to ale stálo. Zpět na loď. Vracíme se. Příjemně unaveni, ticho, klid chce se spát.
V přístavu jsme v 17 hod. Na bus terminál to je 4 km. Zkoušíme, jestli nás tam někdo nevezme protože taxi, které ráno stálo 20.000 VD chce teď 100.000 a s cenou nechce couvnout. Jdeme pěšky. Nechceme tu spát. Je to tu o hodně dražší. Chytili jsme malý bus do Hai Pongu a zkusili jiný levnější hotel v centru. V ulici byla pěkná atmosféra. Místní obsadili kavárny (a že jich tady je) a restaurace. Byli na večeři a na kávě. Pod okny máme music bar s živou hudbou. Muzika na plné koule. Máme obavy, že se nevyspíme. Úderem 23 hodiny je ticho.
Ráno snídaně na ulici. Káva, čaj a dorty. Ty tu mají moc dobré a na oko krásně zdobené. Uvažujeme o přesunu do Nihn Binh. Jestli železnicí nebo busem. Nakonec jsme železnici zavrhli (cena stejná jako bus) vlak je plný už z Hanoje a čekáme na bus. Jede za 2 hodiny. Bágly necháváme na terminálu a jdeme do města na tržiště. A to je něco. Proplétáte se mezi stánky i mezi prodejci sedícími na zemi a prodávající všechno co se dá v Asii sníst. Zelenina, ovoce, maso-vepřové, kuřecí, kachní, slepice, ptáky, psy, kočky, ryby všech druhů, mořské potvory, různé šneky a mušle, kytky nádherně vázané a další a další……. Takové tržiště jsme ještě neviděli. Ochutnávali jsme ovoce, které ani neznáme a nevíme, jak se jmenuje a vše nám chutnalo. Stálo to za to.
Vyrazili na další 3hodinovou cestu busem, málo místa. Sedíme úplně vzadu, špatná cesta, skáčeme a mlátí to s námi jak v pračce. V Ninh Binh bereme noční lůžkový bus do Hue. Mrzí nás, že jsme tady nestačili prohlédnout město a okolí. Časově to ale nevychází.
Nyní ležíme v super lůžkovém autobuse, který má palandy. My nahoře v úzkých plastových rakvičkách. Nohy zašoupnuté pod lůžko před námi. Je to malý prostor na naše nohy. Osvětlení je modré a červené jako na diskotéce. Zase barvy ale nevtíravé. Přivážeme se popruhem a spíme. Ráno budeme v Hue ve středním Vietnamu.
Ráno se probouzíme těsně před Hue. Vyspaní a odpočatí. Ubytováváme se v hotelu Pho An za 5 USD. Velmi slušný hotel. Honem přepíráme, co se dá. Vykoupaní a převlečení si dáváme silnou snídani. Hue je rušné, pěkné a čisté, má okolo 200 000 obyvatel a spoustu turistů. Protéká jím Voňavá řeka (nevím z čeho ten název!). Rozhodujeme se, že se podíváme do demilitarizované zóny, Chtěli jsme si půjčit skútry. Za jeden chtějí 8 USD. Museli bychom mít tři, protože nás je pět. Oni jezdí třeba ve třech a ještě vezou 3 pytle rýže, vchodové dveře nebo prase ale nám nechtějí vyhovět. Vzdáváme to a jdeme pěšky na bus terminál. Má to být 2 km. Procházíme napříč městem kolem citadely, je na co koukat a tak šlapeme, utíká to. Kdepak 2km. Když už máme za sebou asi 5 km, jsme dost rozladění. Teď už jdeme velmi rušnou silnicí. Martin má chuť to vzdát. Ale to už je teď tak daleko, že vrátit se je ještě větší blbost. Nakonec je to 7,5 – 8 km. Bus do Dong Ha jede okamžitě. V Dong Ha nevidíme nikde půjčovnu moto, bereme taxi (700 000 VND). Pokračujeme přes řeku Ben Hat na 17 rovnoběžce, což byla demarkační čára rozdělující sever a jih. Je tu památník bojů a nově opravený most. Dále se jede menší silnicí až cestou (asi bychom tu sami tápali) a dorážíme do Vinh Moc. Velký areál celý upravený jako památník. Vstup 20 000 VND a 10 000 za parking taxi. Jsou tu zpřístupněny tunely, ve kterých se za války s Američany Vietnamci schovávali s celými rodinami po dobu pěti let. Jdou do hloubky 27 metrů ve třech patrech vydlabané v jílovité hornině. K nahlédnutí jsou pouze patra dvě, (podle průvodce) upravené pro turisty – zvětšené. I tak jsme je procházeli v předklonu. Tunely byly ošetřeny i proti vodě, když je chtěli Američané vytopit, voda odtékala do moře a Vietnamci byli schovaní v kapsách (2mx0,8) na bocích chodeb, které také sloužily pro jednotlivé rodiny jako domov. Za tu dobu se tu narodilo dokonce i několik dětí. Vylézáte ven s velmi depresivním pocitem. Ten pokračuje při pohledu na krajinu spálenou napalmem a chemicky zničenou agentem OR. Ještě dnes je namísto džungle jen slabý porost nízké vegetace. Muzeum, zákopy a pozůstatky bomb a kráterů od nich vám náladu nevylepší. Moře je šedohnědé, je podmrakem. Prostě depka.
Jedeme zpět do Dong Ha. I když máme hlad, nemáme chuť se tu zdržovat a busem jedeme do Hue. Z autobusáku taxi za 100 000 VND do hotelu. Vykoupat, smýt ze sebe tu nepříjemnou náladu a hurá na večeři. Sedíme venku, dlabeme dobré jídlo, kávu a dorty a koukáme na lidi. Jsou veselí, usměvaví. Pracovití, milí. Zažili si toho hodně, ale nepokořilo je to. Nálada se zvedá. Život a svět jde dál.
Ráno polojasno 28 st. V plánu je prohlídka královských hrobek, pagod a citadely. Vše se stihnout nedá a tak se rozdělujeme. Martin s holkama si půjčují kola, a protože já to na kole neumím a v tom provozu tady, bych to asi nezvládla, půjdu pěšky do centra na prohlídku citadely a zakázaného města. Ola se ke mně přidává.
Přistavili kola taiwanské královny, velká kola, blatníky, vzadu bubnová brzda. Sedlo jde zvednout jen kousek, sedlovka je krátká. Místním to stačí. Mají krátké nožičky. Ale co ti naši dlouháni. Vyfasovali propagační mapu Hue a okolí, zorientovali se a vyrazili. A my s Olou taky. Navštívily jsme národní pagodu, procházely přeplněnými ulicemi, koukaly na nabízené zboží. Něco je brak, něco je pěkné, zaručeně „značkové“, bylo by co kupovat ale pro to tu nejsme.
Citadela ve středu města je obrovský areál Při vstupu shlédnete animačně upravený film o tom, jak to vypadalo, než to za války vybombardovali. Dali si záležet. Moc toho z té původní krásy zakázaného města nezbylo. Hodně opravují. Chtějí alespoň část vrátit do původního stavu. Couraly jsme tam do 15 hodin. Jdeme jinou trasou zpět a stále je na co koukat. Naproti našemu hotelu si dáváme oběd a kávu. Káva je tu moc dobrá. Nepospícháme, čekáme na ostatní. Koukáme na šrumec na křižovatce. Na protější straně ulice zastavila paní s kolem a přívěsným vozíkem. Na něm má velký hrnec, ze kterého se kouří a voní na dálku snad ovarovým masem. Z vozíku přenáší na chodník 6 skládacích stolečků a malé plastové židličky. Plochu zděného plotu použije jako polici, na kterou pokládá mísy a misky s různým jídlem, zavěsí blikající lampu a za čtvrt hodiny má restauraci. A už tu sedí hosté. Čím větší hrnec tím má víc zákazníků. Je to známka toho, že je dobrá kuchařka.
Naši se vracejí. Dávají si také jídlo a vypráví, co zase oni viděli. Na kolech v ulicích to byl horor. Neplatí žádná pravidla. Máš zelenou? To neznamená, že máš přednost. Auta a motorky jedou ze všech stran. Běžně i v protisměru. Křižovatky jsou rébus. Platí – najdi si skulinu a projeď. Když vyjeli z města, bylo to o mnoho lepší. Projeli hrobky císařů různých dynastií, velké areály v krásné venkovské krajině. Prohlídka jedné hrobky je tak na hodinu a to je jak z rychlíku. I tak je čas nasát atmosféru a udělat si obrázek jak tu žila šlechta. Zastihli v jedné z pagod dobu modliteb. Víra tady znamená pro lidi hodně a je zajímavé jak ji praktikují.
Pobalili jsme bágly a vyrážíme na bus do Hoi An. Cesta byla strašlivá. Malým busem 2,5 hod do Danangu. Sedíme vzadu, kolena pod bradou a na špičkách nám sedí Vietnamci. Ještě, že jsou malí a lehcí. I tak po hodině nás brní zadek a nohy. V Danangu bereme taxi (50 000 cca 38km) do Hoi An protože žádný bus už nejede. V Hoi An je asi sezona. Hotelů je hodně, ale jsou plné. Nacházíme hotel Thein Trung nedaleko historického centra. Za 2 lůžko 17 USD, 3 lůžko 24 USD. Nic jiného není, bereme. Procházka do přístavu, večeře. Všude plno lampionů a neonů a světel. Zase barvy. Je pozdě a začínají zavírat. Vracíme se a těšíme se na zítra.
27.2.13 30st jasno. Hoi An 200 000 obyvatel a tisíce turistů. Město lampionů. Nebo vietnamské Benátky. Zase jedno ze seznamu UNESCO. A zase kouzelné. Ráno vyrážíme do historického centra. Je zachovalé a původní. Je to bývalý středověký přístav. Mnoho kupců z Japonska a Číny si tu postavilo domy a chrámy, které jsou nyní hlavní atrakcí. Kupujeme celodenní vstupenku za 120 000VND a můžeme navštívit až 5 památek, kde ti odstřihnou kuponek. Peníze mají jít na opravu té které památky, co navštívíte. Prošli jsme všechno. Krásné jsou čínské chrámy, muzeum hedvábí, které se v okolí vyrábí i staré domy. Kupecký dům, dům kde vyrábějí keramiku a porcelán, dům kde tkají jejich specifické látky, řezbářský dům. Pěkný je také japonský krytý most. Hoi An je také město krejčích. Ušijí oblek za jediný den. Je tu plno butiků s konfekcí, a když se vám něco líbí a nemají to ve vaší velikosti nebo barvě do druhého dne vám to ušijí. A kupodivu kvalitně.
Odpoledne toho máme dost. Půjčujeme kola a jedeme na pláž. Já to zkusila. V tom chumlu – ne ne ne. Raději u Martina na nosiči a jedeme cca 4 km na pláž. Je horko, pláž široká, dlouhá, písečná. Moře jihočínské, málo slané, teplé, rozvlněné a od písku zakalené. Nádherně jsme se vykoupali. Já jsem je nechala ještě koupat a vyrazila jsem zpět pěšky. 4 km pro mě nic není a Martin byl pěkně zpocený, když mě měl na nosiči. Byla jsem za hodinu v hotelu, v klidu jsem se vykoupala v bazénu, vyprala a dala si kávu. Přijeli také v pohodě. Večeřeli jsme zase v jiné restauraci. Hoi An je vyhlášeno specialitami. Je to tu dražší než jinde (60-90 jinde 25-40). Pivo 1/3 stojí 3-5 Kč točené a výborné. Lahvové 18-25 Kč za půllitr.
27.2.13 jasno a větrno 30st. Posnídali jsme a rozhodli se jet na výlet do Mramorových hor. Půjčujeme motorky s automatikou. Musí být tři. Ola se uvolila, že na jedné pojede sama. Já s Martinem a na třetí Martina s Andulkou. Obdivuji holky, že to v tom blázinci zvládají. Já jsem nikdy na kole ani motorce nejezdila a tak se bojím. Pronájem na 1 den je 5 USD (kolo1 USD). Na Mramorové Hory je to podle mapy asi 30 km Je to komplex buddhistických chrámů na vysokých skalách. Těžil se tu mramor, dnes už ne aby chránili přírodu. Poslední co v této oblasti spáchali je prosklená výtahová věž vedle první skály-dost ohavné. Naštěstí nahoru vedou také schody. Je to namáhavý výstup. Už je vedro. Nahoře je pěkná svatyně, kde zpívá mnich. Cestička vede z jeskyně do jeskyně, kde jsou Buddhové v různých fázích života a všechny se usmívají. Některé jeskyně jsou obrovské jiné zase úplně malé. Prohlídka trvala skoro 4 hodiny. Po sestupu nás chytla Vietnamka a zatáhla nás do dílny na zpracování mramoru. Je jich tu hodně. Některé kusy jsou pěkné, kdo by se s tím ale tahal. Odcházíme bez útraty. Paní je smutná. Hlídala nám motorky a my nic nekoupili,
Jedeme zpět směr Hoi An a při hledání restaurace narážíme na úžasnou pláž. Je to pokračování pláže z Danangu. Restaurace je ošuntělá. Vítá nás s radostí trochu rusky trochu anglicky muž na Vietnamce dost vysoký. Je pěkně nalitý. Domácí paní nám přináší konvici se zeleným ledovým čajem. Koupili jsme si pytlík vařených křepelčích vajec. Dobrý. Ležíme na pláži, koupeme se, jsme tu sami. Pohoda. Vydrželi jsme až do večera. Při západu slunce odjíždíme. Ještě projíždíme okolí až na špičku poloostrova k majáku a už za tmy si dáváme večeři ve velmi pěkné restauraci. Odevzdali jsme motorky a zašli ještě na jedno točené. Holky zase prolézají butiky. Martin se nechal zlákat na oblek. Už zavírají ale kšeft je kšeft. Vybral látku, model a zatím co ho jedna měří, druhá už stříhá. Zítra po obědě zkouška a pak ještě v 15 hod druhá. V 17 hod bude hotovo. V 18 hod máme objednaný spací bus dál do Mui Ne. To jsem na to zvědavá.
1.3.13 Ráno – zabaleno. Celý den se povalujeme a koupáme v bazénu. Holky ještě schoping. Ve 13 hod zkouška. Sako přivezl jeden pikolík a za 5 minut druhý přivezl kalhoty. Kalhoty sedí perfektně, sako potřebuje malé úpravy. Překvapilo mně perfektní vypracování. Na druhou zkoušku s nima nejdu. Koupu se. V 17 hod si pro oblek Martin došel. Přinesl ho nádherně zabalený v látkovém pouzdře. Na letišti při odletu se přesně pozná, kdo si tu nechal něco ušít právě podle balení s vyznačením firmy.
V 18 hodin již ležíme v buse směr Nha Trang. Tentokrát dole vzadu jako sardinky. Málo místa a bus horšího ražení. Čeká nás 12 hod kodrcání. Náladu nám to nezkazilo a náramně jsme se bavili. Bus jel hrozně pomalu. Nejde klimatizace, horko. Jde otevřít okno, zas to fouká.
Ráno v 6 hodin v Nha Trangu. Plážové středisko samý velký hotel. Na pláži se cvičí. Lidí je venku jako u nás v poledne. Až vylezou všichni z hotelů, nebude na pláži místo i když je hodně velká. Fotí se svatby při východu slunce.
Po hodině čekání přijíždí znovu ten hrozný bus. Teď ležíme nahoře, každý jinde. Dojezd do Mui Ne v 18 hod. Jídlo hned jak jsme vypadli z busu. Ubytovací resorty podél silnice. Hledáme ale je dost plno. Nakonec jsme zakotvili v penzionku Mai Vy za 10 a 15 USD. Velmi dobrý, čistý, 50m od pláže. Začíná plážování. Je tu klid. Pláž malá a plná loděk. Loďky jsou upletené z palmových listů ve tvaru hluboké mísy, pomazané térem. Mají jenom jedno veslo. Novější mají stejný tvar, ale jsou z laminátu. Jsme tu sami. Ve vedlejším resortu jsou Rusové, ty se ale nechodí koupat. Leží celý den v lehátkách a popíjí. Rusů je tady asi hodně protože i nápisy jsou v azbuce a menu dostanete také v ruštině. Moře je ráno klidné, přes den se zvedne vítr a udělají se vlny. Na jižním konci pláže je vidět kity. Mui Ne je surfařské a kitařské středisko. V létě jsou tu vlny větší a jezdí sem surfaři z celého světa. Je tu bezpočet kite škol.
4.3.13 U Andulky se objevily příušnice. Přivezla si je z domova. Měli je ve škole. Zatím nemá teplotu. Má zabalený krk a uši. Jdeme se podívat na jižní pláž cca 2 km po pláži. Velký vítr, vlny 2-3m, spousta kitů. Je na co koukat. Já s Olou do vln ne. Martin s holkama ano. Za chvíli jsou unaveni. Navečer se vracíme zpět městem. Podél silnice plno stánků se suvenýry a hadry a restaurace s mořskými potvorami. Od mušlí všech druhů přes želvy, žáby, kraby, krevety, mořskými mlži, plži, ži, i, různé ryby – žraloky, hady až po krokodýly. Je to úchvatný pohled ale nedělá mi dobře ukázat na něco, co kvůli mně zabijí. Nedali jsme si nic. Docapkali jsme v 21 hod. Večeře podle psaného menu. To je mi příjemnější.
5.3.13 Půjčili motorky (8USD) a vyjeli na výlet. Přes městečko Phan Thiet, dopravní šrumec nás už tolik nerozhází. Začínáme si zvykat. Jedeme na horu Ta Cu asi 28 km. Horko 40st. Vstupenka stojí 100 000 VND, hned za branou si sednete do elektromobilu, ten vás odveze k lanovce. Lanovkou 3 minuty a jsme pod chrámem – pagodou. Teď výstup po Prudkých schodech (víc jak 300) kde leží bílý 49 m velký odpočívající Buddha. Pagoda je z roku 1861 a Buddha sem byl přidán až v roce 1972 a stal se důležitým poutním místem. Staří, mladí vydupou nahoru, aby u B. položili kytku, zapálili vonné tyčinky, pomodlili se, sáhli si na nohu nebo loket B. (je to vidět) a zase dupou dolů. Dolů se jde ještě hůř než nahoru. Je tu krásně, zpívají ptáci a běhají opice - jsou hodně plaché. Nepříjdou blíž. Nádherný pohled na okolí až k moři.
Při zpáteční cestě jsme si koupili rybí omáčku, která se tady vyrábí a dali si oběd v přístavu Phan Thiet v rybárně. Modré mušle s rýží se sladkokyselou zálivkou, žabí stehýnka se zeleninou a rýží, plody moře s nudlemi. 220 000VND nebylo moc za to, kolik toho bylo. Překvapila nás i čistota rybárny.
Když už máme ty motorky, jedeme na druhý konec městečka Mui Ne, kde jsou červené pískové duny, pohled jako na Saharu. Při západu slunce jsou opravdu červené. Holky se pokusily sjíždět na vypůjčených plackách z lina. Moc jim to nešlo. Pěkně jsme se vyblbli. Když jsme se vrátili, museli jsme vysypat písek naprosto ze všeho. Je jemný a dostane se i do zavřené tašky.
6.3.13 Andulka má teploty a tak musíme ještě zůstat. Trochu nám to nabourává plán. Nedá se nic dělat. Srážíme teplotu studenou sprchou a musí ležet. My se koupeme. Je mi jí líto ale jí to moc nevadí. Má knížku, čte si a je v pohodě. Objednáváme přesun do Saigonu lůžkovým busem na 8.3. v noci. Bude ležet až do příjezdu busu a pak znovu v busu aby byla co nejvíc v klidu. Takže ještě zítra a celý den pozítří koupání.
8.3.13 Bus přijíždí v 1 hodinu v noci. Perfektně to funguje. Zastavuje u resortu, my nastoupíme a jede se. Do Saigonu na Central park náměstí přijíždíme v 6 hodin. Veliké náměstí, veliký park a všude plno lidí. Cvičí při hudbě z amplionu, hrají badminton, bruslí prostě podívaná, jakou od dob spartakiád neznáme. Ubytováváme se v hostelu jen kousek od parku. Andulka rovnou do postele. Měli jsme v plánu déltu Mekongu. Dole na recepci nabízejí výlet na dva dny za 21 USD má v tom být i nějaké jídlo a nocleh. Bus odjíždí již v 8 hodin. Musíme se rychle rozhodnout. Bereme to. Shánět někde něco jiného třeba za míň nám časově už nevychází. Ola a Andulka zůstávají a my tři nasedáme do minibusu. Po 3 hodinách cesty jsme v My Tho přístavu. Nasedáme do loďky a objíždíme ostrovy a ostrůvky na jednom rameni Mekongu. Šíře ramene řeky je veliká. Přistáváme na jednom ostrově, kde nám předvádějí výrobu karamelek z kokosového mléka. Dostaneme ochutnat a pak máme možnost si něco koupit. Je to dobré. Každý něco málo koupí. Jedeme dál. Na dalším ostrově dostaneme ochutnat medovinu a čaj s propolisem a zase je možno něco koupit. Tentokrát my nic. K dalšímu ostrovu jedeme na malých loďkách mangrovým porostem a to dost daleko. Ocitáme se v ovocné zahradě. Manga, papáji, ananasy, a další a další co jménem neznáme. Dostáváme ochutnat a zase se někdo najde a něco koupí. Na lodi jsou s námi Francouzi a ti kupují vše, co vidí. Tak alespoň my se za ně schováme. Ne, že by to bylo drahé, ale do báglu bychom to asi nenacpali.
Na dalším ostrově jsme dostali oběd. Rýže s vepřovým plátkem a zeleninou. To bylo v ceně. Chtějí, abychom si ještě něco přikoupili. Dali jsme si praženou rybu. Ve třech jsme ji v pohodě snědli. Byla dobrá a hezky připravená. Po návratu jsme přesedli do jiného busu, kde nás bylo víc (je to podle toho kdo co má zaplaceno.2dny,3dny apod). Jeli jsme dlouho do Can Tho. Město na jiném ramenu Mekongu. Moderní velké město, samý hotel a široké bulváry. Překvapilo nás to. Ubytování ve velmi kvalitním hotelu. Ne všichni ve stejném. Někteří dokonce byli na víc dní a ubytovaní v soukromých rodinách. Zážitek?! Bylo 19 hod. Jdeme ven. Procházíme se, dáme si večeři a pití, všude plno lidí a slaví MDŽ. Jdeme zpět. Stejně už zase zavírají.
9.3.13 Ráno v 6 hod snídaně v ceně – chleba s párkem, čaj a káva. Pěšky do přístavu a lodí po řece do místa trhů na vodě. Tak to je také zážitek. Velké, malé, ploché, vysoké lodě a na nich zboží, které zase nakupují větší i menší lodě a lodičky, které se proplétají mezi těmi velkými. Co která loď prodává, poznáte podle toho co má uvázáno na ráhnu. Mezi tím se proplétají lodičky s jídlem. U těch nakupují jak prodávající tak kupující ale i turisté. Dala jsem si kávu, Martin pivo a Martina Colu za pár korun. Na to jak se ti lidé nadřou, jsou ceny skutečně nízké. Ještě jsme zastavili na ostrůvku, kde vyráběli rýžové nudle. To bylo také zajímavé. Vracíme se. Bus už čeká. Odjezd – po 3 hod. zastávka na čůrání a do Saigonu to je ještě asi dvě hodiny. Usoudili jsme, že jsme neprohloupili, když jsme jeli s touto agenturou. Drahé to rozhodně nebylo. Ztratili bychom moc času zařizovat si to sami a ani bychom toho tolik neviděli. Jsme spokojeni.
Andulce se ulevilo, teplotu nemá a tak jdeme na večerní prohlídku Saigonu a na večeři. Na ulicích šílený mumraj, zase řeky motorek, už se tak nebojíme přecházet ulici. Park je plný lidí zase si hrajou, zpívají karaoke, restaurace jsou plné, všude plno neonů a světel, mezitím komunistické billbordy. Mě stále napadají budovatelské prvomájové písničky při pohledu na ně. Máme dobrou náladu. Moc se nám tu líbí.
11.3.13 Vyrážíme na prohlídku města. Pěšky dle mapky – tržnice, chrám smaragdového císaře, opera, vládní čtvrť a bulváry a ulice plné zboží. Vracíme se do tržnice. Nakupujeme kávu, čaj a lahev nějakého alkoholu s kobrou a štírem jako suvenýr. Holky honem ještě nějaké hadříky a botky. Vracíme se do hotelu, přebalujeme bágly. V 17 hod sedáme na městský autobus č. 152 mířící k letišti za 500 VND (konečně máme také minci. Celou dobu jsme měli jen papírové, vlastně plastové peníze.
Sbohem Vietname. Děkujeme – kam ón. Možná někdy nashledanou – tam biet.
Odbavení jde rychle, stačíme se ještě trochu převléknout a už nasedáme do letadla. Let pohodový. Při přestupu v Dubaji už jako staří harcovníci užíváme službu hotelu. Tentokrát to je rychlé, jsme již zavedeni v počítači a jdeme spát. Ráno snídaně a nástup do letadla běžná záležitost. Za 6 hodin vystupujeme v Praze.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Vietnam
Půjčovna aut