Vír - Svojanov - Vír

První den našeho čtyřdenního putování po okolí Vírské přehrady jsme zavítali na Hrad Svojanov. A protože se Vírská přehrada podle mapových podkladů nachází na pomezí několika oblastí, Svitavska, Velkomeziříčska, Svratecka, Žďárských vrchů a Českomoravské vrchoviny, rozhodl jsem se reportáže z jednotlivých dní umístit na tyto stránky také samostatně podle toho, ke které oblasti se příslušná trasa nejvíce vztahuje. Celou reportáž ze všech 4 dní potom naleznete .:zde:.

Vír - Hrad Svojanov - Vír

Původně byla zvolena trasa: Vír - Chlum - Rozhledna Horní les - Nyklovice - Bystré - Hartmanice - Svojanov - Dolní Lhota - Jobova Lhota - Kněževes - Lamberk - Rovečné - Vír, celkem cca 40 km. Tuto trasu jsme však byli nuceni trochu poupravit. Brzy zjistíte proč.

Kolem desáté hodiny jsme tedy vyrazili od ubytovny směrem hráz Vírské přehrady. Po několika stovkách metrů kostkové dlažby jsme narazili na "o něco lepší" asfaltový povrch. Cesta se v těchto místech klikatí podél koryta řeky Svratky, která se vynořuje pod majestátnou betonovou stěnou vodní nádrže. Hráz přehrady je skutečně vidět až na poslední chvíli a ukazuje se v celé své kráse. Ve chvíli, kdy jsme zaklonili své hlavy, abychom dohlédli koruny hráze, nám rovněž dochází, že právě tam, o 70 metrů výš, míříme. Obavy z příšerného stoupání jsou však během několika minut pryč. Chce to sice šlápnout do pedálů, ale po projetí několika málo serpentýn jsme na hrázi. Chvíli jsme se kochali výhledem a potom opět nasedli na kola a pokračovali v cestě po rovině po perfektní asfaltce. Asi po 1 km za hrází jsme z hlavní silnice odbočili Doprava a začali stoupat po již méně perfektní asfaltce. Dalším záchytným bodem totiž byla vesnice Chlum. Říkám vesnice, ale jedná se spíše o malou osadu, ve které méně perfektní asfaltka končí a začíná celkem solidně kamenitá polní cesta. Jakoby tento úsek měl předznamenat, co nás ten den mělo ještě potkat.

Po několika stovkách metrů urputného stoupání trávou a štěrkem jsme dorazili na louku. Při pohledu do okolí jsme rychle zapomněli na drobné útrapy a v našich srdcích se rozlil nezměrný pocit pohody. Ždárské vrchy se nám ukázaly v celé své kráse. Kopce střídají údolí, lesy střídají pastviny. Pro romantika není krásnějšího místa. Věděli jsme ale, že jsme teprve na začátku a čeká nás ještě dlouhá cesta. A byla to pravda. Modrá turistická značka nás totiž vedla spíše loukou nežli cestou, a tak jme byli nuceni své treky spíše vést než se nechat vézt. Po téměř hodině tlačení kol vysokou trávou už nám krajina nepřipadala tak andělsky krásná jako ze začátku, ale byla spíš ďábelsky krutá. Naštěstí se už blížil les a s ním i sjízdná cesta.

Pokračovali jsme lesní cestou po modré značce až na rozcestí Dudkovice. Odtud je to asi 1,5 km Na rozhlednu Horní les. Tato rozhledna je zároveň vysílačem a je volně přístupná. Rozhodnutí, zda se na ni podíváme bylo dílem okamžiku. Když už jsme absolvovali tu cestu, přece jsme si nemohli ten výhled z 38 metrů nad zemí nechat ujít. Od rozcestí k rozhledně vede typická lesní asfaltka. Sklon této silničky je ale téměř vražedný. Vřele doporučuji každému, kdo si libuje, když se dostane na "maximálku". Věřte, že tento kopec vaši tepovou frekvenci prověří. Zároveň ale i sílu v nohách.

U paty rozhledny je několik laviček i s přístřeškem. Otevřenou brankou jsme došli k točitému schodišti a začali stoupat. Už v polovině věže jsme si připadali jako pes, který se honí za vlastním ocáskem. Nakonec jsme ale přece jen dosáhli posledního schodu a mohli všemi doušky hltat krásu tohoto kraje. Základní info o rozhledně naleznete .:zde:.

Vítr a vědomí další cesty nás po chvíli poslaly dolů. Úspěšně rozmotáni setupem ze schodů jsme nahlédli do mapy a k němému úžasu zjistili, že jsme se v Chlumu vydali po turistické trase, a přitom se dalo jet po cyklotrase. Ta však byla v chlumu značená - neznačená a my volili modrou jistotu. To jsme si ale dali. Pro naše následovníky tedy zanecháváme poselství: "hledejte v Chlumu žlutou tabulku pečlivěji než my". Vracet se ale už nemělo smysl, tak jsme opět nasedli na kola a dvoukilometrový kopec jsme si naopak sjeli. Dlužno dodat, že tentokrát to byl zase nápor na brzdy. V žádném případě to nedoporučuji "pustit", protože byste se mohli zastavit až ve Vírské přehradě.

Sjeli jsme tedy opět na rozcestí Dudkovice, zde odbočili Doprava a tentokrát již po cyklotrase lesní cestou s celkem solidním povrchem sjeli do obce Nyklovice. Nyklovicemi jsme jen projeli a pokračovali směr Bystré. Pohled na hodinky a divné hlasy z našich žaludků nám velely poohlédnout se po něčem k snědku. Na mapě se jevilo Bystré jako městečko, kde by o provozovny veřejného stravování neměla být nouze. Kolem půl jedné jsme tedy dorazili do Bytré(ho?) a jali se hledat nějakou hospůdku nebo restauraci, kde bychom si mohli dát točené pivo a nějakou polévku. Projeli jsme celé Bystré, objevili honosný hotel, stavbu z 90. let, který zjevně dlouhá léta nepoznal přízně hotelových hostí. Ani restaurace kousek opodál nepůsobila jako oáza pro žíznivého cyklistu. Došli jsme tedy k závěru, že zdejší kraj zřejmě nebude v oblasti pohostinství příliš nakloněn cykloturistům. Nakonec jsme na doporučení jednoho z místních obyvatel obkroužili Bystré a vrátili se zpět na začátek do malého bistra, bufetu či cukrárny, kde nám paní majitelka nabídla dršťkovou polévku, klobásky a lahvové pivo. Nejsme žádní rozežranci a tak nám tato nabídka v pohodě stačila. Malý zádrhel začal ve chvíli, kdy paní domácí zjistila, že se ji nedostává pro šest hladových krků rohlíků. Pěkně nás poprosila, jestli bychom jí je neskočili za roh do pekárny koupit. Jsem mladý junák a nabídl jsem se, že v tom není žádný problém. Vyběhl jsem tedy "za roh" a asi 200 metrů za rohem narazil na budovu místního zemědělského družstva, která v sobě skrývala i tolik vytouženou prodejnu pečiva. Bohužel bylo zavřeno! Nelítostná tabulka s provozní dobou mi sdělovala, že budu ještě nejméně 15 minut týrán hlady. Ale co, řekl jsem si, je hezky, tak se budu tu chvíli vyhřívat na sluníčku. Po dvaceti minutách se konečně dveře kantýny otevřely a já mohl nakoupit pečivo. Vrátil jsem se do bufetu, kde už jsem měl na stole vařící dršťkovou. Paní domácí jsem předal deset rohlíků po dvou korunách tak, jak jsem je koupil, aby mi je mohla obratem prodat za tři koruny. No nekup to.

Najezeni a ukojeni lahvovým Světákem jsme se opět jali přiblížit se našemu cíli. Z náměstíčka v Bystrém jsme se vydali východně po silnici směr Hamry a Svojanov. Protože jsme nechtěli jezdit kvůli autům moc po silnicích, rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme po zelené přes Hartmanice a potom polní cestou do Svojanova. Nápad by to nebyl špatný, kdyby se nám zelená za Hartmanicemi neztratila. Dnes již víme, že z Bystrého vede krásná, málo frekventovaná silnice údolím až do Svojanova a já ji mohu vřele doporučit. My, ve snaze zkrátit si cestu, jsme si ji hezky prodloužili. Na druhou stranu, nebýt tohoto rozhodnutí, nikdy bychom nedospěli k závěru, že cyklistika je překážkový sport. A to do slova a do písmene. Nemaje kompasu jsme za Hartmanicemi změnili kurz z východního na severní. Náš omyl jsme zjistili v okamžiku, kdy polní cesta vyústila do louky a nenávratně zmizela. Aby to ale nevypadalo, že jsme turističtí analfabeti, musím říct, že jsme celou cestu sřídavě jeli a šli po relativně pěkné polní cestě a turistické značení nám nikde nedalo dostatečně na vědomí, že máme odbočit. Nicméně stalo se a my se ocitli před problémem kam teď? Někdo si vzpomněl, že asi sto metrů zpátky byla nějaká odbočka, nezbývalo tedy, než věřit v štěstí a tuto cestu vyzkoušet. Cesta byla lehce maskována keři, ale po chvíli již byla široká a zjevně používaná. To bude ona, řekli jsme si. Ukolébáni tím, že je vše v nejlepším pořádku, jsme sjížděli z kopce dolů a těšili se, že konečně narazíme na civilizaci. Blížící se zvuk cirkulárky a šedivá linka silnice viditelná mezi stromy tomu jasně nasvědčovaly. Chválili jsme však dne před večerem. Pocit vítězství měl být náhle vystřídám děsivým vystřízlivěním. Cesta končila u vysoké brány (zamčené!), od které na obě strany pokračoval neméně vysoký dřevěný plot.

Pohled na mé souputníky mi jasně říkal, že pokud rychle něco nevymyslím, budu jim po zbytek života čistit boty. Říct, že se vrátíme by se rovnalo sebevraždě. Naštěstí jsem si všiml, že brána není uzmamčená visacím zámkem, ale že je zajištěna šroubem. V tu chvíli jsme se poprvé v životě modlil. Jen ať to není moc rezavé. Měl jsem štěstí. Bránu nejspíš někdo pravidelně používal a šroub i matice byly ochráněny dostatečnou vrstvou vazelíny. Rozšrouboval jsem tedy tento důmyslný zámek a brána se nám otevřela dokořán. Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlel, že by se v oploceném prostoru mohl pohybovat hlídací pes. Naštěstí jsme místo psa uviděli pracovníka pily, který byl na podobné výletníky zjevně zvyklý. Ani nehnul brvou a pokračoval ve své práci. Po několika akrobatických skocích přes uskladněnou kulatinu jsme konečně stanuli na pevné, asfaltové silnici. V tu chvíli už nikdo nepochyboval o tom, že už pojedeme jen a pouze po asfaltu. Pohled do mapy a zjištění, že jsme se v podstatě vrátili k Bystrému na silnici do Svojanova již v nás nevzbudil žádné emoce. Dokonce všichni vypadali spokojeně a vyrovnaně. Brali to jako nevšední zážitek z dovolené. Po krátké přestávce u překrásné roubenky, jsme pokračovali v jízdě. Tentokrát již po silnici. Po ujetí cca 2 km jsme přijeli k Hotelu Otakar. Venkovní posezení nás přimělo se zastavit na kafíčko a pivíčko. Byl hezký slunečný den, a tak jsme si vychutnávali pohodičku, jak jsme jen mohli.

Po půlhodině jsme opět osedlali naše treky a rozjeli se směr Svojanov. Cesta údolím byla pohodová a bez větší námahy. Ta nás čekala až v samotném Svojanově v přibližně kilometrovém stoupání k hradu. Samo o sobě nebylo nijak hrozné, ovšem po tom, co jsme již měli v nohách, se zdálo nekonečné. Posledních pár temp a byli jsme u brány hradu Svojanov.Tehdy jsem pronesl větu, kterou již nikdy nepronesu. Abych dodal přátelům dovahy a síly do zpáteční cesty do Víru, nenapadlo mě nic chytřejšího než prohlásit: "To nejhorší máme dnes za sebou". Kéž by mi v tu chvíli huba upadla. Všichni má slova brali jako slova Boží a bezmezně jim věřili. Ach, jak krutě jsem se mýlil. Nebudu ale předbíhat.

Prošli jsme vstupní branou a ocitli se na jakémsi Ochozu okolo hradu. Svojanov svou dispozicí připomíná zavináč. Nikoli ten, kterým se spravujeme po prohýřené noci, ale ten, jenž máme v mailové adrese. Vše chrání vnější opevnění, na ně spirálovitě navazuje střední opevnění a na ně vnitřní opevnění. Součástí vnitřního opevnění je hradní palác, dominantní kruhová hlásná věž a zbytek prostoru představuje hradní nádvoří, které, soudě podle instalovaného pódia, slouží ke konání různých koncertů a jiných kulturních akcí. Svojanov se vůbec ukázal jako poměrně živý hrad. Uvnitř opevnění naleznete restauraci i ubytování a při troše štěstí potkáte i šarmantní čarodějnici. Podrobnosti o hradu naleznete .:zde:.

Zaparkovali jsme naše "aluminiové oře" u jedné ze zídek a pokračovali v prohlídce hradu výstupem na hlásnou věž. Po zdolání posledního šprušle žebříku nám vlasy pročísl svěží větřík. Stěny věže jsou sice masívní ale pro všetečnou osůbku ne nezdolatelné. Říkám to proto, že děti toho z ochozu moc neuvidí a určitě se budou snažit jít vstříc lepšímu výhledu. Tak ať je potom nehledáte na nádvoří. Kdo však dorostl potřebné výšky uzří pod hradem silnici, klikatící se údolím, po jejich stranách malebné chaloupky Svojanova a jako třešničku na dortu na malé vyvýšenině kostelík. Jinak jsou z věže vidět jen samé kopce a lesy.

Sestoupili se opět do nižších poloh hradního nádvoří, odvázali koně a pokračovali v obchůzce hradu ve směru hodinových ručiček. Těsně před samotnou vstupní branou jsme narazili na několik dřevěných lavic a stolů se slunečníky. Pitný režim je nutné dodržovat. Při popíjení chmelového nektaru jsme se rozhodovali kudy dál. Protože už hodina pokročila a my měli před sebou ještě ubytovací formality a paní správcová by na nás jistě do večera nečekala, rozhodli jsme se, že nebudeme pokračovat po původní trase na Dolní a následně Jobovu Lhotu, nýbrž, že hned za Svojanovem odbočíme vpravo a severozápadním směrem pojedeme na Hlásnice a Trpín. V Trpíně se potom dá odbočit a elegantně se tak dostat na hlavní silnici Olešnice - Jimramov. Odtud již vede cesta přes Rovečné do Víru. Tímto rozhodnutím jsme ušetřili dobrých 5 kilometrů nezáživné cesty. Úkolem zkrátka bylo, co nejdříve se vrátit do Víru. Nejen paní správcová, ale i sprcha a večeře v jedné z Vírských restaurací na nás čekaly. Zazněla sice uštěpačná poznámka, že podle názvu Trpína to nevypadá na idylickou cestu, všichni jsme se tomu upřímě zasmáli, a protože nás už nic hrozného nemělo potkat, plni optimismu jsme vyrazili na posledních deset kilometrů.

Ještě jsme se zastavili přímo ve Svojanově, protože z blízka je tento městys ještě malebnější než z hradní věže. Zdejší architektura působí až pohádkově a je vidět, že jsou stále místa, kde si lidé váží odkazu svých předků. Překrásné roubenky i zděná vesnická stavení, nezdevastovaná brizolitem a trojtými okny, pečlivě upravené trávníky, opravené cesty, takový je obraz Svojanova. Po vyhotovení několika fotografií jsme opět pokračovali v jízdě.

Ještě ve Svojanově nás čekala odbočka vpravo na Hlásnice. Odbočili jsme tedy a nijak násn eznervózněl fakt, že se silnice začala okamžitě mírně zvedat. Považovali jsme to za běžný úkaz tohoto kraje, a sice, že po několika desítkách metrů příjde opět klesání a potom zase stoupání a tak pořád dokola. Po projetí další zatáčkou jsme ale už tak bohorovní nebyli. Nejen, že se kýžené klesání nedostavovalo, ale naopak jsme byli nuceni ještě o něco výše pozvednout svá obočí, abychom dohlédli horizontu nebo lépe řečeno další zatáčky. Silnice se v těchto místech sadisticky zvedala a mým souputníkům poprvé přišla na mysl má slova. Já v tu chvíli vzpomněl na pohled do údolí z hlásné věže, z jehož dna se na obě strany zvedaly prudké kopce. Bylo mi jasné, že právě v těchto chvílích protínáme vrstevnice po kolmici. Současně jsem ale došel k závěru, že kopce byly sice prudké, ale nijak vysoké, a tak je to jen otázka možná půl kilometru. Dnes vím, že nebylo vidět vše. Právě po půl kilometru následovala levotočivá zatáčka, kterou jsme všichni považovali za poslední úsek stoupání. Omyl! Prudké stoupání neustávalo, sil kvapem ubývalo a nenašel se ani desetimetrový úsek, kde by se silnice srovnala a my mohli dát našim svalům odpočitnout. Tentokrát už bychom se poznámce o Trpínu zcela jistě nesmáli. V tuto chvíli už všichni věděli, že to nejhorší právě přišlo.

Náš peloton již byl notně roztrhán. Osobně mám kopce rád - člověk si rád dokazuje, že na to má. Nasadil jsem tedy své tempo, hlavu sklonil dolů a s tupým pohledem na ubíhající kamínky v živičném povrchu silnice šlapal. Každý cyklista, i rekreační, ten pocit zná. Dostanete se do určitého tranzu, kdy je vám všechno jedno. Dech i tepová frekvence se ustálí na vyšší frekvenci a vy si připadáte jako lokomotiva, která táhne minimálně polovinu světové roční produkce oceli. Tímto způsobem jsem dofuněl až do Hlásnic(e?). Předpokládal jsem, že by se nenašel blázen, který by obec zakládal v takovém kopci a že zde naše utrpení skončí. Můj den omylů však pokračoval. A protože už mi to bylo vše tak nějak jedno, křikl jsme po jednom z domorodců otázku, kdo sem tu hromadu navozil? Místní chasník se jen pousmál a řekl, že tudy onehdy projížděl chlápek z Ústí nad Orlicí, který prohlásil, že takové kopce v Orlických horách nemají.

Uprostřed obce jsem narazil na odboču. V těchto místech se při troše dobré vůle dalo najít rovné místo na vykroužení kružnice. Začal jsem tedy jezdit dokola a pomalu se vydýchával. Slézt z kola by znamenalo zemřít. Zajímalo mne také, jak jsou na tom ostatní. V zatáčce se ukázala kamarádka, která má oproti nám ostatním tu výhodu, že veze minimálně o 10 kilo menší zátěž. A to nejsme žádní otylci. V těchto kopcích se však pozná každé deko. Nejen tělesná schránka, ale i výstroj kol jsou rozdílné. Počkal jsem tedy, až mě dožene a společně jsme pokračovali ve zdolávání hory. Tentokrát se ale konec už skutečně blížil. Na konci vesnice jsme spatřili horizont, který nám jasně signalizoval, že kopec - zabiják končí. Posunkem jsme se domluvili, že zde počkáme na ostatní. Zastavili jsme, vytáhl jsem foťák a nedočkavě jsme čekali na zbytek pelototnu. První se ukázala moje partnerka, které bych chtěl touto cestou vyjádřit hluboký obdiv. Nejen, že kopec zdolala a nechala za sebou i část mužského osazenstva, ale hlavně, že mě nezabila. Bylo vidět, že si sáhla na dno. Jakmile k nám dorazila, kolo letělo do příkopy, helma letěla do trávy, vražedný pohled letěl ke mně a ona sama vyčerpaná usedla na kraj příkopy. Mezitím dorazil kamarád, jehož reakce byla velmi podobná. Jen s tím rozdílem, že po odhození kola prohlásil, že jede do Bystřice do bazaru prodat kolo. Zanedlouho dorazili i zbývajícíc členové našeho týmu. Zatímco se všichni vydýchávali, já pozoroval hrobové ticho, plné vražedných myšlenek. To narušoval jen neutuchající smích kamarádky, kterou takové situace nekontrolovatelně zozesmívají. Snažil jsem se situaci zlehčit slovy, že tentokrát už opravdu máme to nejhorší za sebou, byl jsem ale umlčen svou přítelkyní, která mi řekla: "miláčku už raději nemluv". Pochopil jsem, že bude lépe nic neříkat a nechat, ať se se zjištěním, že cyklistika bolí a je hlavně o morálce, vyrovná každý po svém.

Nasedli jsme opět na kola a pomalu sjížděli k Trpínu. Zbytek cesty už probíhal opravdu pohodově. Až na kratičký úsek do kopce na hlavní silnici Olešnice - Jimramov jsme jeli už jen z kopce. Z Rovečného do Víru pak následoval solidní sešup, v kterém jsem se odvážil závodit s vozidlem autoškoly. Pravda, 65 kilometrová rychlost není nijak extrémní, ale určité množství adrenalinu do žil vpraví.

Po příjezdu do Víru jsme ještě chtěli osondovat, kam by se dalo zajít na večeři. Bohužel přišla další rána dnešního dne. Ač by měly být ve Víru dvě hospody, kde se vaří, ve skutečnosti tam není ani jedna. Na druhý den jsme sice zjistili, že to není zcela pravda - vysvětlím to v reportáži z druhého dne, ale v danou chvíli byl závěr takový, že ve Víru se nenajíme. V tomto přesvědčení nás utvrdila ostatně i paní správcová, kdy po našem příjezdu na ubytovnu na dotaz, kde se můžeme najíst, odpověděla, že v hospodě pod kopcem. Z té jsme však před několika minutami byli vykázáni s odůvodněním, že od povodní se tam nevaří.

Myšlenka, že bychom zůstali o hladu byla nepřijatelná, naštěstí si však někdo vzpomněl, že nedaleko, někde nad Vírskou přehradou je vesnička Hluboké a v ní hospůdka s poetickým názvem Pohádka. A tam že určitě něco k jídlu dostaneme. Rychle jsme proběhli sprchou, nasedli do aut a hladoví spěchali do Hlubokého. Je to od Víru nějakých 7 kilomterů. Nejprve se jede nahoru na hráz, potom přes hráz a podél přehrady směr Dalečín. Z této silnice se potom jen sjede do Hlubokého.

Hospůdka Pohádka nás přivítala opravdu pohádkově. Interiér je pojat tak, že pojmenování hospůdky nezůstává nic dlužen. Překvapila nás také velmi netradiční nabídka jídel. Spíš se jedná o chuťovky než klasická restaurační jídla, ale každý se nají - a dobře. Česnečka byla sice dosti nevýrazné chuti, ale další jídla a zejména pak sádlo se škvarky, namazané na horký chléb bylo něco, co nás odzbrojilo a do dneška na to vzpomínáme se sbíhajícími se slinami. Pokud byste chtěli Pohádku navštívit, nechte se inspirovat .:zde:.

Po návratu na ubytovnu jsme ještě chvíli poseděli u televize a slivovičky, avšak únava z celého dne nás velmi záhy poslala pod deky.

Závěrem bych první den shrnul do několika bodů:

1. Trasa

• Vír - Clhum Zpočátku kostky, potom asfalt. Stoupání nejdříve na hráz, a potom do Chlumu. Pohodová cesta.

• Chlum - Horní les (rozhledna) Z chlumu dvě cesty - turistická modrá a cyklo. My zvolili bohužel turistickou, protože cyklo se v Chlumu dost špatně hledá. Po turistické je to pak terénem, loukami a polními cestami - vhodné pro horská kola. S treky jsme trpěli. Závěrečný úsek k rozhledně je lesní asfaltka s velmi prudkým stoupáním.

• Horní les - Nyklovice Sjezd lesní cestou do obce. Nejprve se od rozhledny stejnou cestou vrátit na rozcestí Dudkovice a potom Doprava. Je turisticky značeno. Vhodné jak pro horská kola, tak i pro treky.

• Nyklovice - Bystré Cesta po silnici. Mírné kopce. Pohodová cesta.

• Bystré - Svojanov Nezkracovat si přes Hartmanice - špatná cesta, kopcovitý terén a velmi nejasné značení! Tuto trasu je nejlépe absolvovat po silnici údolím podél koryta říčky Křetínky. Stále se jede po rovině či z mírného kopce. U silnice je rekreační středisko a Hotel Otakar - možnost občerstvení.

• Svojanov - Vír Od svojanova až do Víru se jede po dobré asfaltce. Ideální pro trek, ale dá se v podstatě na všech druzích kol. Nejhorší úsek je hned za Svojanovem, kdy se odbočí vpravo a až do Hlásnic(e) Vás čeká poměrně prudké stoupání (až na konec obce je to něco kolem tří kilometrů - a opravdu si máknete). Od vrcholu Hlásnického kopce je to až do Víru téměř neustále dolů. Jen pozor v Trpíně, abyste trefili odbočku Doprava, je uprostřed obce a je dost nenápadná. Přijedete na hlavní silnici Olešná - Jimramov, tam Vás čeká krátké stoupání a potom hned odbočka vlevo na Rovečné. Do rovečného je to ještě zvlněné, ale pak už přichází prudké klesání až do Víru.

2. Ubytování, strava

• K ubytovně přijedete tak, že pokud jedete od Bystřice nad Pernštejnem, tak hlavní silnice vede podél říčky Bystřice. Před mostem přes Svratku (Bystřice se tam do ní vlévá) odbočíte vlevo přes můstek a po ujetí cca 50 metrů odbočíte vlevo do poměrně prudkého kopce (v těchto místech se po pravé straně nalézá obecní úřad). Potom první odbočkou vpravo a ocitnete se před modrou budovou ubytovny. Ubytování zde je pro cyklisty vynikající. Ubytovna čistá, levná. V ceně je vše. Voda i povlečení. K dispozici máte i ledničku. Také kola jsme si mohli dát na pokoj, takže velká spokojenost. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme chtěli jít na večeři. Ve Víru je to velký problém, a pokud neznáte místní prostředí, zřejmě zůstanete o hladu. Naštěstí je nedaleko od Víru víska Hluboké s hospůdkou Pohádka. Kdo by chtěl povečeřet na ubytovně může základní potraviny koupit v místním konzumu, který je pár desítek metrů od ubytovny v budově kulturního domu, resp. obecního úřadu.

3. Příroda

• Je zbytečné dlouze vykreslovat krásy těchto míst. Kdo má rád malebnou přírodu a nevadí mu kopečky, najde v okolí Vírské přehrady vše, co potřebuje. Výhodou tohoto kraje je, že Vírská přehrada je vodárenskou nádrží a nesmí se v ní koupat. Proto se neprodíráte špalíry rekreantů, ale naopak naleznete klid a pohodu. Je to sice vykoupeno nedostatkem turistického zázemí (restaurace, občerstvení ap.), ale pokud se s Vírem trochu sžijete, objevíte netušené.

Celou reportáž ze všech 4 dní naleznete .:zde:.