Vlakem do Španělska a Maroka - den 1
No začnu respektive dnem nultým. Zbývalo mi po návratu ze Skotska ještě 5 neprojetých dní v mém průkazu interrail, a přemýšlel jsem kam se podívám. Chtěl jsem tuto jízdenku opravdu využít a jeden z mých cílů byl nejjižnější bod Španělska Tarifa, Gibraltar a výjezd do Maroka. Ze zkušeností cestovatelů jsem věděl, že zajistit místenky přes Francii a hlavně přes Španělsko nebude jednoduché, údajně některé železnice prodávají místenky pouze v zemi kde působí.
O to víc jsem byl mile překvapen, když jsem v ČD travel na pražském hlavním nádražív sehnal den před odjezdem 7 místenek, které pokryly mojí trasu z Prahy až do Algecíras, nejjižnější místo Španělska, kam jezdí vlak. Tyto místenky byly v cenách od 3 do 10 Euro, dle typu vlaku a u francouzského TGV i dle vzdálenosti.
Takto vybaven, jsem stanul v 18 hodin večer na pražském hlavním nádraží, abych použil nočního vlaku do Basileje. Jízdenku na státní hranici jsem si musel opatřit vnitrostátní (interrail v zemi trvalého bydliště neplatí) a jelikož státní hranici jsme přejížděli po 19 hodině, psal jsem si do jízdenky datum následujícího dne.
Měl jsem koupenou mízdenku do tzv. Sleeperette vozu, kde jsou zajímavá polohovatelná sedadla (trochu připomínají nějakou vesmírnou loď nebo něco podobného). Zavazadla ve vozech si lze dát do prostoru vedle dveří, aby se s nimi nemuselo prodírat až k sedadlu. Kolega naproti přes uličku si zjevně udělal pohodlí a zul si boty. Já byl solidární s ostatními cestujícími a k takovémuto drastickému kroku jsem nepřistoupil. S cca 10-ti minutovým zpožděním jsme dojeli do Drážďan, kde se vlak dělil, jedna polovina jela do Amsterodamu a naše část přes Lipsko, Erfurt (kde jsme dostali připojenou část z Berlína) a dále přes Frankfurt a Mannheim do švýcarské Basileje.
Pozor na názvy stanic, v jízdních řádech jsou v podstatě 3 hlavní stanice v Basileji a to Basel Bad (je to vlastně nádraží německých drah, a jezdí zde dálkové i místní vlaky převážně do Německa), dále Basel SBB (což je nádraží pro švýcarské přípoje do vnitrozemí a Basel SNCF (což je pro spojení do Francie). Basel Bad jsem tedy projel a vystoupil jsem na Basel SBB. Během krátkého rozkoukání se na tomto nádraží jsem zjistil, že v podstatě Basel SNCF je přímo na tomto nádraží a tvoří ho 5 kolejí ke kterým musíte projít bývalou pasovou kontrolou. (Mimochodem při příjezdu do Švýcarska mi tamní policisté ještě ve vlaku kontrolovali doklady).
Počkal jsem si na další spoj do Ženevy. Přijela naklápěcí jednotka jako vlak ICN, na bázi našeho Pendolina. Je fakt, že naklápění ale využívala dost často, protože jsme jeli horským terénem a tratí plnou oblouků. Zvláštností, oproti některým zemím, kde se mluví více jazyky a hlášení bývají dvojjazyčná je, že ve Švýcarsku jsou hlášení v jazyce podle zóny, ve které se nacházíme. Takže hlášení přešlo plynule z němčiny do francouzštiny. V Delémontu je úvrať a vydáváme se na další cestu mimo jiné i 8km tunelem do Grenchenu, a dále do Bielu. Trať kopíruje cestou 3 jezera, jednak Bieler See, Lac de Neuchatel a Lac Léman neboli Ženevské. V okolí Neuchatelu projížíme vinicemi s vyhlídkou na jezero na jedné a pohoří Jura na straně druhé.
Vlak jede přesně jako zdejší hodinky, takže v Ženevě mám i chvíli na procházku kolem nádraží. Největší pozornost ve městě nyní asi láká CERN (s urychlovačem částic) a také je to poznat. Jedna linka tramvaje má na své směrové tabuli přímo nápis CERN a ještě je polepena celovozovou reklamou na tuto instituci.
Na další cestu se těším, poprvé pojedu vlakem TGV. Nejprve musím projít na francouzské nástupiště, opět mezi bývalými buňkami pasových a celních orgánů a pozor, na nástupišti je potřeba si ve strojku připomínajícím označovač v pražských tramvajích jízdenku i místenku označit (přestože je vydána na jediný spoj vyznačený na jízdence). Jestliže si myslíte, že sednete-li do rychlovlaku okamžitě se s Vámi rozjede vysokou rychlostí, není tomu tak. Vlaky TGV jezdí i po normálních tratích, jako byla tato do Lyonu, takže jsme překodrcali čtyřicítkou viadukt u Bellegarde, a celkem normální rychlostí zvýšenou až před Lyonem asi na 120 km/h jsme dorazili do tohoto města.
Lyon je druhé největší město Francie, mezi nejvýznačnější památky patří například římské divadlo. Mám tu dvě hodiny čas na další spoj a tak se jedu projet metrem. Platím 1,60 Euro, označuji si jízdenku a dělám na 4 trasách takový okruh, abych se dostal zpět na nádraží. Je tu jedna velká zajímavost, jedna linka metra je přestavěna z lanovky a je částečně ozubnicová. Po návratu a nasycení v místním rychlém občerstvení, mě čeká další TGV. Tentokrát už pojedeme opravdu rychle. Spoj typu Duplex, je skoro plný. Nevýhodou jsou pouze jedny dveře v každém patrovém voze, i to, že francouzi cestují s objemnými zavazadly, které jen těžce sundavají z polic na kraji vozu a tak výstup a nástup probíhá poměrně pomalu. A další nešvar, kouří se tu ještě ve frontě u nástupních dveří, na nějaké nekuřácké prostory se moc nehraje.
Teď už opravdu rychlostí kolem 300 km/h uháníme po speciální trati TGV. Výhybky jsou dlouhé několik set metrů a přejíždění z koleje na kolej i ve vysoké rychlosti téměř nezaznamenáme. Po zastavení ve stanici Valence míjíme Avignon (zde odbočuje trať na Marseille) a pokračujeme až do Montpelieru. Ve vlaku chodí průvodčí ve fialových trikách a s brašnami fialově lemovanými. Jejich kleštičky měli různé tvary, tak mám v jízdence cvaklý třeba ovál, nebo hvězdu.
V Montpelieru přestupuji na poslední TGV, které mě už zase normální rychlostí veze relativné blízko pobřeží Středozemního moře přes Narbonne a Perpignan. Zde opět náš vlak najíždí na vysokorychlostní trať a projetím Alberských hor na hranicích mezi Francií a Španělskem, se dostáváme do přestupní stanice Figueres Villafranche. Zde je přímý přípoj do Barcelony, opět povinně místenkový, i když průvodčí za celou cestu nepřichází. Jelikož je už tma, myslel jsem si že si zdřímnu, což mi ale překazil jeden anglický cestující projíždějící různé festivaly, který se rozhodl oblažovat cestující hlasitou hudbou ve stylu regae a na všechny strany vysílat signály, jak je to super hudba.
V půl jedenácté večer, přijíždím na nádraží Barcelona Sants. Vybral jsem si na ubytování koleje Nikbor, které se nachází téměř přímo u stanice metra. Nejprve si kupuji jízdenku za 1,45 Euro, procházím turniketem (jízdenka se musí vložit a pak sama vyjede už označená) a jedu 3 stanice do zastávky Diagonal. Vystupuji z metra, musím se ještě zorientovat podle mapy, protože například stanice s týmž jménem na dvou linkách může být umístěna poměrně daleko od sebe a vycházím do ještě tepoucího města. Ulice jsou stále plné lidí, a je relativně teplo. Číslo popisné jsme našel asi za 5 minut, ještě že u vchodu potkávám lidi, kteří se vrací na ubytování a radí mi, že recepce je až ve 4 patře. Jinak žádný náznak, že by to měl být hostel.
Recepční, který rozumí jakž takž anglicky, ode mne inkasuje 25 Euro, kopíruje si pas a odvádí mně na pokoj. Jsou tu tři palandy, nevýhoda je, že nedostávám klíč, pokoje jsou stále otevřené a jediná možnost je půjčit si klíček od skříňky a zamknout si tam věci. Ale na jednu noc to stejně nevadí, rychle se sprchuji a po celodenní cestě usínám.