Vracíme se z dovolené na Broumovsku – Náchodsko-jihovýchod

V sobotu večer jsme opustili Trutnovsko, a přespali u kynologického cvičiště nedaleko rozhledny Žernov. Večer šel tlak dolů, v noci asi nahoru. Spala jsem hrozně a ráno vstala jak praštěná. Je nádherně, nikde ani mráček, za větrem horko. Jen ten vítr je stále docela silný a studený.

V 9 hodin přišli psíkaři s psíky na cvičiště, ani na nás nekoukali moc nevraživě. My už naštěstí dělali snídani, jinak bychom asi hledali jiné místo. Výhodou byly i otevřené toalety v nedaleké sokolovně. Ota toho využil a trochu se zcivilizoval, tj. oholil. Jedeme do Ratibořic, tak ať se ho tam neleknou.

Popojeli jsme vlastně jen kousek. Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti na západním okraji obce Zlíč, kousek před mostem přes Úpu, a hned za mostem vede pohodlná cesta údolím až na Staré Bělidlo přes nově zrekonstruovaný vodní mandl a mlýn. Zde byla možnost nejrůznějšího občerstvení a placené toalety. Trochu mne zklamal Viktorčin splav, na jehož místě je novodobý betonový. Regulace řek má holt svoje přednosti. Zpátky jsme se vrátili přes zámeckou zahradu, okolo zámku a zpátky k řece. Po silnici jsme jít nechtěli. V Ratibořickém údolí jsme byli zhruba 3 hodiny a užili si to. Na takovou procházku jsme měli i bezvadné počasí a kupodivu tu nebyly davy turistů. Ochutnala jsem i něco z místních specialit - Mlynářovu kapsu s masem a zelím.

Pak už jsme odjeli do Dobrošova k Jiráskově chatě, kde mají rozhlednu. Je postavená podle projektu Dušana Jurkoviče. Zdá se, že je však vše zavřeno. Přesto odvážně jdu do chaty – personál tam je, klíče od rozhledny nám půjčují – není to vůbec problém. Prvně stoupám na rozhlednu po koberci, nikoli však po červeném. Fouká to u chaty, o to víc to fouká nahoře, ale výhledy jsou úžasné. Vidíme i většinu z toho, kde jsme během posledních dnů byli. V blízkém okolí je řada pěchotních srubů i Muzeum studené války Kahan III., ale to nás neláká.

Naše cesta směřuje k další rozhledně - na Sendraž. Je však čas na přípravu oběda. Kupodivu jsme šikovné místečko našli na okraji lesa u hřiště těsně před Českou Čermnou. Tradičně obědváme pozdě. Odjíždíme až ve 3/4 na 4. Při cestě ještě máme poutní místo Rokole, o kterém jsme nikdy neslyšeli. O to víc nás to zajímá. Kdyby to nebylo poutní místo, řeknu, že je to zde začarované. Když koukám na mapu, moc to nechápu, protože odbočku na parkoviště těsně za serpentinou jsme přehlédli. Musíme se vrátit. Najednou Ota koukne na měřič nafty a zjišťuje, že mu zmizela nafta ze čtvrtiny nádrže. Leze pod auto, zda nemáme proraženou nádrž, kouká do motoru, nikde nic nevidí. Podle ukazatele máme najednou naftu tak max. na 100 km. Bude nám nafta ještě tak rychle mizet? Najdeme brzy cestou pumpu? Tojsou otázky. Zkouší vypnout motor, znovu nastartovat, ručička měřáku nafty ukazuje stále stejně málo. Oba jsme z toho špatní, když vystupujeme na parkovišti u kaple. Prohlídneme, co můžeme, procházíme i kousek křížové cesty. Je zde pramen, takže plníme prázdné nádoby zdejší zázračnou vodou a plni starostí odjíždíme.

Ota nastartuje a najednou se stal zázrak - nafta se nám do nádrže vrátila. Kde byl problém, to se už asi nedozvíme. Ale už zvesela odjíždíme do Sendraže a na rozhlednu. Auto necháváme na parkovišti před hospodou, na cestu dáváme Radegasta. Ještě se koukáme na kus zápasu s Francií. Vyhráváme už 4:0, takže další radost. Přerušujeme sledování hokeje a jdeme na rozhlednu. Není to daleko, necelý kilometr, neberu si ani turistické hůlky, tak snad jsem to nepodcenila. Stoupání není prudké. Ještě rozhlednu nevidíme, ale už ji slyšíme. Je kovová a jak jí profukuje vítr, je to slyšet. Je skutečně vysoká. Je až překvapivé, že i přes ten silný vítr se nekývá. Jsou to tak prudké nárazy větru, že jsem chvílemi na schodišti měla strach, že mne to sfoukne. Nahoře popisky nejsou. Naštěstí ty okolní kopce už známe, tak i poznáme, co vidíme.

Při zpáteční cestě přemýšlíme, kde budeme spát. Ráno chceme do Nového Města nad Metují, je to kousek, je tedy otázka, zda cestou něco šikovného najdeme. Nakonec jsme se shodli na tom, že kousek za hospodou, u které jsme parkovali, je pár stromů a za nimi se nechá přespat. Popojíždíme tedy jen kousek a jdeme do hospody. Venku se v tom větru sedět nedá. Pivo už nechci ani vidět, malinovka došla, dávám si ředěný hruškový džus a jsem maximálně spokojená. Do auta jdeme ještě dřív, než zavírají, posloucháme jazz a je nám fajn. Jen venku to fouká, jakoby se čerti ženili. Vlastně kdo ví, Peklo je nedaleko.

Foukalo to celou noc, ale kupodivu jsem spala konečně dobře. Snídat jsme tady však nemohli. Vítr byl silný a ledový. Otu to však mrzí. Tohle místo si oblíbil. Obec je tak krásně na kopci, že se nemusí ani na rozhlednu. Stačí vyjít před dům a půlku republiky, jak tvrdí, vidí před sebou. Doufáme, že snad někde o kousek níž v lese najdeme něco šikovného.
Bylo to pravděpodobně u hájovny těsně před Novým Městem nad Metují. Když už jsme jedli, hajný odjížděl, zastavil u nás, ale než stačil něco říct, ujistila jsem ho, že za chvíli odjedeme. Nadšeně nevypadal, ale smířil se s tím.

Ve městě kousek od Husova náměstí, v ulici Pod vinicemi je neplacené parkoviště. Jen do centra se musí po mnoha a mnoha schodech. Ale jsme vytrénovaní, vyfuněla jsem to. Po prohlídce náměstí, kostela Nejsvětější trojice a návštěvě infocentra jsme se vydali ke klášteru. Také proto, že jsem potřebovala koupit paměťovou kartu do foťáku. Už bych toho moc nevyfotila. Když jsme procházeli okolo věže Zázvorka, kde je galerie, samozřejmě v pondělí zavřená, šel si pán pro něco dovnitř. Hned jsem ho poprosila, zda se můžeme jen na chvilku kouknout na historický interiér. Ochotně nás zavedl dokonce až do sklepení. Jinde prý nic původního vidět není. Takže zase se něco povedlo.

Kartu jsem naštěstí sehnala v jedné elektře v Komenského ulici a vyrazili jsme zpátky do zámecké zahrady, na procházku okolo hradeb a nakonec na oběd na náměstí do restaurace U Paďourů, kde měli velkou nabídku jídel do 100,- Kč. Najedli jsme se výborně, Ota ochutnal polotmavého Františka ze Svijan a vyrazili jsme na okružní sotva 10 km dlouhou procházku okolo města po naučné trase. Začátek se mi však moc nepovedl. Koupila jsem si vinnou limonádu, část jsem po obědě vypila, ale protože byla moc sladká, nalila jsem část do thermohrnečku a zředila vodou. Netušila jsem, že z uzavřeného thermohrnku to může vypěnit. Následky byly téměř nedozírné. Že něco teče jsem zjistila, když mi z brašny, kterou jsem měla přes rameno, něco teklo na kalhoty. Takže v brašně mokro, mobil i tablet zapatlaný od sladké limonády, následně i já. Jediné suché jsem měla v kapse ponožky, kterými jsem se snažila zachránit, co se dalo. A doufala, že vše bude fungovat, že se mi neosladily kontakty. To ovšem zjistím až večer. Zatím se zdálo, že se lepím na vše, na co jsem sáhla.

Stejně tak jsem podcenila procházku. Naivně jsem si myslela, že to nebude nic náročného. Oba jsme vyrazili v sandálech, já si nevzala ani hůlky. Cesta však vedla občas dost prudce nahoru i dolů, vzácně i po příjemné rovině, ale po dopoledním běhání po městě jsem toho měla docela dost. Bylo to však fajn, viděli jsme Jurkovičovu vilu, nádhernou vyhlídku na město, opět pár zajímavých skal. Když jsme si mohli cestu zkrátit po prudkém schodišti přímo na naše parkoviště, rozhodli jsme se pokračovat dál a podívat se na zámek nasvícený z druhé strany. Nebyl to dobrý nápad, cesta to obcházela hodně velkým okruhem, sice okolo hezky upravených zahrádek, ale já už mlela z posledního. Ale zvládla jsem to, jen to sluníčko se nám zatím částečně schovalo.

Na náměstí jsme zjistili, že všechny krámy zavírají v pět, tedy i potraviny. A my nemáme ani kousek chleba. Musíme zajet do supermarketu na okraji města. Ještě jsme však cestou zahlédli jedny otevřené potraviny. Sice už balili a chystali se zavírat, ale ochotně nám ještě donesli už uklizený chleba, vybalili zabalené párky, k tomu jsme si koupili v akci na ochutnání piva Primátor Stout, IPU a EPU. A konečně užjsme šli k autu.

Projeli jsme městem a kousek za klášterem odbočili vpravo směr Peklo, kde má být další Jurkovičova stavba. Je tu velké parkoviště, restaurace v Bartoňově útulně je však v pondělí zavřená, zavřená je i nedaleká restaurace Čertovka. Otevřený je jen kiosek u parkoviště. Jinak je to tu poměrně opuštěné. Aspoň máme kde přespat. Hlavně, že jsme sehnali ten chleba, že máme i co jíst. Ota si stačil dát dvě rychlá piva a já jednu malinovku. Rychle se však ochlazuje. Možná i proto, že parkujeme u říčky Olešenky, nedaleko od jejího soutoku s Metují.

U auta ohříváme párky k večeři a já kontroluji moji oslazenou techniku. Naštěstí je vše v pořádku. To mám zase štěstí. Večeři zapíjíme svařákem, abychom se trochu zahřáli. Přitom posloucháme v rádiu přenos hokeje s Rakouskem, ale už nejde o nic, naše postavení se nezmění, stejně postupujeme ze třetího místa.

Dnes jsem snad spala nejlíp za celou dovolenou. To Ota spí vždy jako zabitý. Vstávali jsme až v půl deváté, zdá se, že se vítr trochu uklidnil, ale odpoledne se to prý má zkazit. Uvidíme.

Po snídani jsme si obešli bývalý mlýn i z druhé, nyní nasvícené strany, dokonce jsme byli blízko, když si šéf šel pro něco do auta. Nezaváhala jsem a poprosila ho, zda se můžeme na chvilku podívat dovnitř. Čekat ještě hodinu na otevření se nám nechtělo. Pán byl ochotný, dokonce jsem si mohla udělat i fotečku. Tak to byla zase klika. Moc mne zajímalo, jak odlišný je interiér od chalup v Beskydech na Pustevnách. Musím říct, že je to skutečně něco naprosto jiného.

Ještě jsem se zašla podívat k soutoku Olešenky a Metuje a pak už míříme zpátky do Nového Města nad Metují. Zdržovat se už dlouho nechceme, jen Ota včera objevil v jednom obchodě pivo Trautenberk z Malé Úpy a Kněžnu z Rychnova nad Kněžnou, které neznáme. Tak tam samozřejmě musí ještě zajet. Večer už měli zavřeno. A já tvrdím, že musím na zříceninu Výrov, kde je Juráňova vyhlídka. Moc tam toho asi není, vyhlídka je na skále, ale přesto mne to láká. Ota to zase má chuť bojkotovat, ale je to asi jen 200 metrů od silnice, tak se s tím smiřuje. Naštěstí se nechá zaparkovat těsně pod skálou. Nahoru jít však odmítá. Výstup byl náročný, ale vyhlídka na zámek a vlastně na celé město je nádherná.

Přejíždíme do Slavoňova. Podle získaných prospektů tam má být dřevěný kostel sv. Jana Křtitele. Je velký, hezký, ale bohužel zavřený.

A pak už to pomalu stáčíme k jihu a domů do Plzně. Ve čtvrtek večer musíme být doma, bohužel. Prodloužit si to už nemůžeme. V pátek má Ota doma povinnosti, které nemůže odložit. Ale určitě ještě cestou zvládneme nějaké rozhledny, minipivovary a snad i ještě další zajímavosti. Na jihu Královéhradeckého kraje je jich ještě docela dost.

Vracíme se z dovolené na Broumovsku – Náchodsko-jihovýchod na mapě