Loading...
Po večerní bouřce sice celou noc pršelo, ale středeční ráno už je nádherně slunečné. Budím se až po příchodu Jany zvenčí – prý už je hodinu vzhůru a byla fotit stromy v parku. (No jak chceš, cérko, ale mohla sas místo toho trochu dochrnět.)
Stejně je teprve sedm hodin a do devíti, kdy máme s přáteli odjet na společný výlet, je času dost. Vyplňujeme ho snídaní, focením naší růžové komnaty a já pak pouštím satelitní televizi, bych shlédl nejnovější zprávy.
Chvilinku před devátou se mi ozve mobil a z něj se jako studená sprcha ozve Jardův hlas: „Františku, je nám to hrozně líto, ale musíme výlet odpískat. Ta noční bouře nejenže zatopila sklepy, ale přívalová voda podemlela příjezd na silnici a úplně nás odřezala od světa! Spolu s naším tu uvízla i tři sousedovic auta, a i když tu jsou hasiči i policajti, nemůžeme se od domu dostat. Musíme to odložit někdy na příště...“
Nu, co se dá dělat, smutně se loučím s přáním, ať se jim tam vše co nejdříve vrátí do starých kolejí, a pak, protože je venku tak nádherně, nezbývá než zaimprovizovat.
Požádám Janu, aby zapla noťas a koukám na mapy.cz, co by stálo za návštěvu v nejbližším okolí. Samozřejmě nehledám žádné veleatraktivní cíle (nejsme snobi), ale to, co nás bude opravdu zajímat. Pohled mi padne na městečko Andělská hora a na Karlovice – to by šlo! Ještě zjistit spoje, zkoordinovat je s těmi zpátečními... a protože nám to za necelou půlhodinku jede, můžeme vyrazit na zastávku busu.
Za Vrbnem projíždíme dlouhou alejí, na rozcestí odbočujeme vpravo a serpentinami okolo zřícenin Freudensteina (i na ty jsem se na mapě se zalíbením zahleděl, no, uvidíme...) stoupáme lesem na vrchol kopce. Poté už otevřenou krajinou do Pusté Rudné, od ní sjezd dolů a jsme na náměstí v Andělské hoře.
Ačkoliv tady na Turistice kterýsi kolega ohrnoval nad informačními tabulemi nos – prý čeho je moc, toho je příliš – já se jich naopak musím zastat. Jak jinak bych se při naší dnešní improvizaci dozvěděl to nejpodstatnější o místě, jež jsme navštívili? To mám chytat za rukáv domorodce a ptát se – Řekněte mi, teta, co tu máte zajímavého?
Nejspíš bych se dozvěděl i to, co bych nechtěl... ale především o sobě!
Jak vidíme, andělskohorské náměstíčko se nachází ve svahu, má podobu čtverce a hlavně z horní strany jej lemují výstavnější, památkově chráněné měšťanské barokní domy, některé ale už ve stavu ruin.
To samozřejmě neplatí o jeho nejhezčí dominantě – kostelu Narození Panny Marie, vypínajícím se hned nad hlavní silnicí, která rynek rozděluje na dvě půlky. Původně renesanční kostel z roku 1672 dostal barokní plášť, vedle něj stojí socha sv.Jana Nepomuckého a kamenný kříž. On je sice daleko větší dominantou poutní kostel na Anenském vrchu (860 m), jen 2 km odsud vzdálený, ale městský je také pěkný.
Andělská Hora vznikla jako horní město okolo roku 1540 nedaleko Bruntálu a – možná mi to nebudet věřit, ale také v blízkosti Pradědu. On totiž z města není přes kopcovitý horizont vidět, ale je to tak! A i ta Karlova Studánka je jen pár kilometrů daleko.
Právě tady u Andělské hory se nachází druhé nejvýznamnější ložisko zlata v Jeseníkách. Nejstarší dobývky – Měkká žíla a Podmáslí v Suché Rudné existují už od roku 1500, ale před našim letopočtem!
Cenné pozůstatky středověkých dolů se skrývají v prostoru Hláska-Vysoká.Významné byly i doly na železnou rudu u malé Morávky, přičemž Javorový vrch byl vyhlášen Národní přírodní památkou a nachází se zde i ohromná dobývka Kalkzeche. Vytěženou železnou rudu zpracovávaly železírny v Ludvíkově a struska se v lázních Karlova Studánka využívala k ohřevu vody. Což už na samém začátku přispělo k jejich proslulosti.
Ale vraťme se zpět do Andělské Hory: hornické město bylo založeno na staré obchodní a vojenské cestě z Vratislavi do Vídně. V roce 1626 zde byla zřízena významná poštovní stanice, kde se přepřáhali poštovní vozy. I když byla třicetiletou válkou neblaze postižena celá oblast a útlum nastal i při těžbě kovů, přesto tehdy město drželo krok s Bruntálem. A dokonce ho ve výrobě tkaného, stávkového a nitěného zboží předstihlo!
Závodení ve výrobě skončilo dostavbou železnice do Bruntálu, což andělskohorskému textilnímu průmyslu zlomilo vaz.
Městu se samozřejmě (tak jako jinde) nevyhnuly ani ničivé požáry a řádění moru. V dobách největší prosperity, v roce 1890 Andělskou horu obývalo téměř 2500 lidí, ale před začátkem II.světové války už jen 1400 a po ní nastal další odliv.
Dnes se jedná o příjemné klidné městečko, u náměstí dokonce i s hotelem. Na rynku se nachází místní muzeum, ale netrefili jsme se do otevírací doby. Obešli jsme si tedy centrum obce hezky dokola, já ze zvědavosti ještě prošel kousek hlavní ulice směrem k Bruntálu. Po návratu jsem ženu našel v menším parčíku, kde si fotila jedno půvabné zákoutí. Má tady pomník i čestný občan a hudební skladatel Eduard Schon-Engelsberg, ale musím se přiznat, že v oblasti klasické hudby jsem barbar a tohle jméno jsem v životě neslyšel...
Pak už zamíříme k hornímu konci městečka, kde se za chatovou zástavbou leskne hladina většího rekreačního, leč bezejmenného rybníka. Podle lodiček a omladiny na březích rozhodně neslouží jen rybářům a navíc okolo něj prochází jakási Stezka zdraví.
Od rybníka jsme zamířili k zastávce busu na náměstí zamířili jinou cestou (ať z té „Hory“ vidíme co nejvíc) a před příjezdem spoje se ještě lehce posilnili svačinou.
Z autobusku vystupujeme na lesní křižovatce u Karlovic a do středu obce, vzdílené asi kilometr, musíme po svých. Napřed přecházíme koleje, potom most přes Opavu (tady už po soutoku všech jejích tří hlavních částí) a jsme na okraji obce.
Karlovice se nacházejí na samém rozhraní Hrubého Jeseníku a jeho podhůří, ale vznikly poměrně pozdě – až v 17.století. Jak už jsem se kdesi na začátku zmínil, stával tu poblíž strážní hrad Freudenstein, okolo něhož jsme do Andělské hory jeli. Obec dostala podle pána krnovského knížectví jméno Karlsthal a zpočátku i zde byly vybudovány železné hamry. Funkční byly až do začátku 19.století a prý v té době konkurovaly i ostravským železárnám. Poté se v obci rozvíjelo dřevařství, lesnictví a výroba papíru a lepenky. Byly vybudovány pily, mlýny, továrna na ohýbaný nábytek, stolářství. Ale k největšímu rozvoji obce přispělo lázeňství a pochopitelně rekreační a turistický ruch.
(Lázně se specializovaly na léčení nervových, srdečních a oběhových chorob.)
Centrum obce nás vítá prvním pohostinstvím a zajímavým barokním kostelem sv.Jana Nepomuckého na stráni, malou návsí s novogotickou kapličkou z roku 1893 a hotelem Slezan. Dříve – v dobách své největší slávy byl jeho majitelem řezník Hugo Hornig a tehdy se v něm kromě pokojů a taneční kavárny a restaurace nacházely i dva velké sály, v nichž se konaly plesy, promítaly filmy a sloužily i místním spolkům. Změna přišla s druhou světovou válkou, kdy sloužil už jen pro potřeby obce a armády. Úpadek nastal s jeho novým majitelem – po válce sloužil rekreaci ROH.
Nás ale nejvíce ze všeho zajímá to nádherné patrové roubené stavení za potokem – objekt přeměněný na muzeum a zvaný Kosárna. Jméno nedostal kvůli chovu toho černého zpěvného ptactva, ale protože byl jedním z provozů hutí. Kromě kos se zde vyrábělo různé jiné nářadí a drát. Později byl dřevěný dům využíván k bydlení a od roku 1974 se stal majetkem bruntálského muzea.
Po zaplacení vstupného (60 kaček za osobu) se nás ujímá sympatická starší průvodkyně a společně procházíme patra odshora dolů a za podrobného výkladu si prohlížíme expozice o lesnictví a o životě a práci na vesnici v minulosti. Pěkná je i ta část s ukázkami bydlení z první poloviny minulého století. Na závěr ještě přes cestu do stodoly se sbírkou zemědělských nástrojů. Vše bylo velice zajímavé a prohlídka trvala skoro hodinu.
Loučíme se s paní průvodkyní a zamíříme k nejbližší osvěžovně, abychom napojili žaludek dobrým pitím. Jak tak popíjíme pivečko , promítnu si v duchu další zajímavá místa v nejbližším okolí: nahoru do kopce na Mořské oko a do rezervace Karlovice-sever se mi v tom horku moc nechce, ale ta zřícenina Freudensteina leží tak blízko...
Najednou mi ale zazvoní mobil a všechno je rázem jinak: volá Jarda, že prý už jim přístupovou cestu spravili a jestli chceme, tak můžeme zítra vyrazit!
No, takže místo návštěvy starého hradu nejbližším spojem do centra Vrbna, abychom v supermarketu nakoupili nějaké zásoby na tu zítřejší delší cestu. Když se doplazíme nazpět do zámečku, je po sprše pomalu čas na večeři. Dneska nás čeká kulajda a kuřecí plátek se sýrem a hranolky a je toho tolik, že se poté ledva vyklulíme do schodů...