Vyborg - na pomezí ruského a skandinávského světa

V Rusku stejně jako u nás je první květen státní svátek a proto jsem vyrazila ze sevření velkoměsta, stejně jako Rusové, společně s kamarádkou do Vyborgu. Zmíněné město se nachází 130 kmseverozápadně od Petrohradu a 38 kmjižně od hranic s Finskem. Leží v Karelské šíji ve Vyborgském zálivu a žije zde 80 000 lidí. Do Vyborgu jezdívají dálkové autobusy z konečné stanice metra Parnas. Kolem metra není téměř nic, jenom kam se člověk podívá, tam je hromada odpadků a řada autobusů. Cesta autobusem z mého bydliště, kterým je momentálně Petrohrad, trvá dvě hodiny.

Čím více se blížíme k severu, tím více přibývá lesů a vody. Protože „dálnice“ do Vyborgu vede přes les, stromy jsou bohužel velmi poznamenány zplodinami z výfuků. Pokud si myslíme, že naše D1 je v havarijním stavu, nenapadá mě vhodnější název pro dálnice v Rusku než „oslí stezky“.

Cesta je únavná a mně nezbývá než na chvíli zavřít oči a přemýšlet o tom, co mě čeká ve Vyborgu. Nicméně se mi nedaří ani jedno, hlava mi nalétává na sklo, tělo mi skáče na výtlucích do rytmu, a proto se raději zaměřím na řidiče autobusu. Na chvíli si získává můj obdiv. Nejen že se dokáže škrabat neustále na uchu, loupat slunečnicová semínka, ladit rádio, ale dokonce jeho pozornost upoutá autonehoda natolik, až se obávám, že se staneme dalšími účastníky nehody. Během čtyř měsíců, které jsem strávila v Rusku, jsem viděla spoustu vážných autonehod. Myslím, že už vás to ani neudivuje.

Z mého hloubání a udivení mě probouzí uprostřed lesů a Finského zálivu Vyborg. Mám pocit, že jsem zase někde na okraji velkoměsta, ale posléze zjišťuji, že se opravdu nacházím v tolik očekávané přírodě.

Po vystoupení nelením a běžím pro informaci za jednou „zlatozubou“ paní a ta nás posílá na městský bus, který nás doveze až do centra. Vystupujeme u knihovny, kterou postavil významný finský architekt Alvar Aalto v roce1935 av době Stalinovy vlády se od knihovny distancoval, protože k původnímu křídlu nechal Stalin postavit budovu ve stylu socialistického realismu. Nedaleko knihovny se nachází velké náměstí, v jehož čele stojí socha Lenina v nadživotní velikosti (dodnes mě mrzí, že jsem si nedělala čárky, kolik „Leninů“ jsem potkala, ale prsty na jedné ruce by mi rozhodně nestačily). Protože je dnes prvního května, všude okolo jsou hesla, která oslavují vítězství ve 2. světové válce.

Z náměstí se rozhodujeme jít směrem ke kostelu, kde už nás z dálky zaujaly budovy, které architektonicky nazapadají do Ruska, což souvisí s tím, že Vyborg do roku 1910 patřil Švédsku. Najednou jsem byla i v Rusku i ve Švédsku. Komu se to podaří v jednom městě? Budovy nás natolik zaujmou, že nás samy zavedou až k Vyborgskému hradu. Trochu jsme zklamané, protože z dálky hrad vypadá zajímavě, ale z blízka je bohužel celá hradní věž obložena lešením, ani se nedivím, už to moc potřebovala. Na hradě se dočítáme, že se zde nachází jediné podvodní muzeum v Rusku. Těším se na exponáty, ale po zaplacení vstupného (100 rublů) se nakonec nedovídám téměř nic. A to z toho důvodu, že u exponátu chybí popisky a celé muzeum je tak trošku zmatené. Prohlížíme si lodě, lodní šrouby, kotvy z 18. století. V tomto století byla válka mezi Švédskem a Ruskem. Ve Finském zálivu bylo potopeno několik tisíc lodí a dodnes potápěči vytahují kusy těchto lodí.

Protože mám velmi ráda vyhlídky, nemůžu opustit hrad, aniž bych si nevylezla na hradní věž. Ani silný vítr mi nezabrání v tom, abych si vychutnala krásný výhled na Finský záliv a celý Vyborg.

Na zpáteční cestě si vynutím procházku podél nákladního přístavu, který jsem viděla z věže, a poté pokračujeme kolem luteránského kostela. Máme ještě spoustu času a mně se vůbec nechce zpět do Pitěru, proto se rozhodneme navštívit park Monrepo, který se nachází2 kmod města a je považován za významnou přírodní památku 18.-19. století. Protože si ráda procvičuji jazyk, mapu nemám a spoléhám na ústa, zeptám se kolemjdoucí paní na autobus, který nás doveze do parku. Nasměruje nás a za chvíli už sedíme v autobuse směr Monrepo. V autobuse se ještě jednou zeptám dvou starších paní. Opět se dívám do obličejů s pusou plnou zlatých zubů. V Rusku je má téměř každý – nejspíš je to nejlepší a levná náhrada za již odsloužené zuby. Majitelky těchto zlatých pokladů se stále smějí, což rozesměje i nás. Paní nám radí, ať jedeme s nimi až na konečnou, že prý odtamtud budeme mít vstup zdarma.

Na konečné vystupujeme a je to paráda. Kolem nás jsou dřevěnice s modrými střechami, všude slepičí trus, potulující se psi a také jsem zaslechla zpěv ptáků, což se mi v Petrohradě nestává. U zastávky jsou schody a dle rady zlatozubých paní nás právě ony zavedou do parku. Po pěšině kolem školy se dá dojít až k lesu. Ovšem tady končí veškerá má odvaha. Vybavuji si všechny kriminální příběhy a bojím se jít dál. Všude je plno odpadků a „les“ na mě nejbezpečněji nepůsobí. Nicméně vidina ušetřených peněz a odvaha mé kamarádky nás vede dál. Přecházíme most přes železniční trať a vidíme park, název park snad proto, že se za vstup platí (jako všude v ruských parcích), jsou zde altánky a velmi čisto. Protože se za park platí 40 rublů, tak se i uklízí. Normálně by tam byla černá skládka, která tam tedy byla, ale mimo dohled, respektive placenou oblast.

Počasí nám přeje, ani ne teplo ani zima. Sedíme na kamenech a pozorujeme azurový Finský záliv a každá si vychutnává klid, který je všude okolo. Dokonce tady kvete podběl a sasanky. Řeknete si, že to je přece normální, ale po těch, které jsem viděla v Puškinu (dříve Carskoje selo) to byly první květiny, které jsem od února v Rusku viděla. Připomíná mi to můj rodný kraj, snad proto se cítím v parku šťastná a uvolněná.

Čas je neúprosný a čeká nás opět dobrodružná cesta do Petrohradu, musíme opustit břehy Finského zálivu a vyrazit na autobusové nádraží. Po cestě zpět chci podvědomě raději řídit společně s řidičem a dodat si tak pocit bezpečné cesty, ale den plný čistého vzduchu a přírody mě příjemně unavil natolik, že jsem to raději vzdala, uvolnila se a oddala se příjemnému lehkému spánku. Autobus nás přivezl navečer do Pitěru a na výlet do Vyborgu mi zůstaly už jen vzpomínky.

Autor: Hana Szamszeliová, spolupracovnice cestovní kanceláře Mundo, která pořádá zájezdy do Petrohradu ve spojení s Moskvou, Pobaltím a Běloruskem