Výlet do Portugalska

Výlet do Portugalska

Český klasik Jirásek kdysi napsal knihu“ Z Čech až na konec světa“. Bylo to putování několika Čechů až na portugalské pobřeží. A tím směrem jsme vyrazili L.P.1999 i my dva.

Ač ne úplně zdráv,mám o půl desáté dopoledne sraz s Lubošem na nádraží v Hradci. Odjíždíme osobákem přes Chlumec do Prahy. Odtud vlakem EC Karlštejn směr Plzeň. Za Prahou se dáváme do řeči s paní, co sedí naproti a prohlíží si turistickou mapu. Aha , taky cestovatelka . Po chvíli víme, že je taky od dráhy a jezdí na FIP jako my. Tentokrát jede ale jen do Plzně, přesto nám dává pár cenných rad. V Plzni se loučí a my pokračujeme dál na Cheb. Brzy nám padají klapky a budí nás až na hranicích pasová kontrola.Žádný problém není a my jsme v Německu.

Přichází německá průvodčí, ale jelikož si ráda popovídá s celníky, nemá potom čas chtít příplatek EC.Nám cesta až Norimberka utíká v pohodě. Tady však nás čeká přestup a tak si vyrážíme na podvečerní procházku městem. Počasí je docela dobré a tak foťáky klapají.Město NORIMBERK je skutečně moc hezké. Jdeme pěší zonou do „starého města“. Jen tak, po čichu.Centrum historického města je plné typicky německých brázděných domů.Všude okolo je slyšet čeština.Turisté. Jdeme ještě přes most nahoru na hrad. Je odtud krásný výhled. Samotný Norimberk by stál za výlet.

My však pokračujeme dál na západ. KARLSRUHE je naší další zastávkou. Na nádraží se k nám hlásí Slovensky mluvící muž. Prý je námořník, ale je rád , že slyší rodnou řeč. Jsme stále Čechoslováci,milé je to slyšet. Chvíli si povídáme, ale potom jdeme na večerní pokoukání do města. Jen tak okolo nádraží. Kousek odsud je taková menší ZOO s parkem.Tak okoukneme ten park pod lampami a okolo desáté odjíždíme do Paříže.Budí nás už jen francouzská průvodčí a po kontrole zhasíná světlo v kupé. My opět zaléháme a frčíme do té Paříže.

Je ráno 7.hodin a my jsme na nádraží EST. Tady to však jak po bitvě. Strašlivý binec. Snad tu stávkují uklízeči.Hrůza. Prošlapáváme se tím bincem ven do ranního města. Pěkně šlapem napříč Paříží na nádraží MONTPARNAS, odkud odjíždějí vlaky TGV na jih. Cestou Luboš získává pár žvýkaček a okolo katedrály NOTRE DAM , přes SIENU a jsme na místě. Vlak nám odjíždí až v 10.00. Honem pokladna a FIP. Potřebujeme zakoupit příplatek na TGV. Normálně stojí 36 franků, my však na FIP platíme jen 10 franků. Ještě foto u TGV na památku.Součástí příplatku je místenka a tak zapadáme na svá místa. Těšíme se na exotiku jízdy supervlaku. Ale ouha. Vždyť se to vleče zoufale pomalu. Jede to jako Adéla. A ten prostor na sezení je jak pro trpaslíky. Vždyť není kam dát nohy. Je to spíš na skladování než na cestování. Ani tu není věšák. Vlak se však pomalu rozjíždí, za chvíli jede jako TGV.Cesta vede přes Bordeaux až do IRUNU. To však je už Španělsko.

V Irunu je něco jako pasová kontrola. Spíš imitace. Jen procházíme bývalou celnicí na druhou stranu nádražní budovy. Tady už stojí vlak, španělský. Stručný dotaz zda jede do San Sebastianu a bleskem nasedáme.Vagon vypadá spíš jako ponorka, i s tím kulatým okénkem ve dveřích. Jinak posezení je tu pěkné. Přichází průvodčí a chce „suplemente“, příplatek. Prý je to Talgo. Když však říkám, že jen do San Sebastianu, nechává to být. Dík. A tak po necelé půlhodince nás vítá první španělské město, centrum Baskicka. Nejprve si zjišťujeme další spojení. Jdeme do informací,ale s místní informátorkou je těžká debata. Přesto jsme se něco nakonec domluvili, zbytek jsme si vyčetli sami. A teď tedy vyrážíme na prohlídku města. Vypadá pěkně, jenže jdeme poslepu, bez mapky. Jdeme podél řeky směrem k moři. Před námi se rozprostírá Atlantik. Modré moře do nekonečných dálav. Na skále nad městem ční stará pevnost. Vyrážíme nahoru do kopce.Z vrcholu je nádherný výhled na moře i na město. Pevnost má vcelku zachované hradby. Je tu umístěna sbírka starých kanónů. Co kdysi bránili město. Historie je tady nahoře i tam v houbce pod námi ve městě. Když jsme sestoupili dolů do města uvítal nás pestrý dětský kolotoč uprostřed náměstí. Taky asi patří k historii. Je pro nás zvláštní, neboť je patrový. Město je pěkné, ke určitě co fotit. Při cestě k nádraží nám zbývá ještě trochu času a tak jdeme sehnat vodu. Luboš náhle říká „hele, támhle někdo leží“.Opravdu, leží tam u mostu nějaká paní a nad ní srocení lidé. Trochu zmatků a my čekáme, za jak dlouho přijede záchranka. Za 8 minut. Žena se však po chvíli zvedá a odchází. My také, ale na vlak.

Jedeme nejprve zpět do Irunu, odkud jede Expres do Portugalska. Vlak odjíždí ve 22 hodin. V Portugalsku se dělí do Porta a Lisabonu. My míříme do Porta , ale není označeno, která část kam jede .Černý pan průvodčí po našem dotazu otáčí zapomenutou ceduli mamy zabíráme noclehové kupé. Odjezd je sice maličko zpožděn, ale nám to nevadí. Jedeme přeci až do rána. Čekáme jen na průvodčího, abychom mohli spát. Á, pan průvodčí je tady. Hned na nás chce „suplement“, příplatek 500 peset. Prý je to zvláštní vlak, o čemž silně pochybujeme, přesto platíme a můžeme se oddat již spánku. Během jízdy přichází nějaká slečna a hned větrá. Její chyba, my ji nezvali. Spíme nerušeně dál.

Hraniční kontrola na portugalských hranicích žádná, jen průvodčí rozsvěcuje. Kontrola FIP, žádný příplatek ho nezajímá. Hned slušně zháší a my spinkáme dál. Ale jen do chvíle, kdy se venku začne rozednívat. Krajina je milé překvapení. Pěkná, kopcovitá. Kopce jsou však kamenité, kraj chudý. Přesto je na co koukat. Vlak jede v pohodě, ale venku prší. Ne moc, mraky se trhají. Průvodčí se ptá jestli jedeme do Porta, kýváme, že ano.V Pampilose je tradičně změna. Pojedeme nejprve do Coimbry, což značí stěhování národů do druhé části vlaku. Průvodčí se diví kam se stěhujeme, pak se ale jen usmívá.

Vystupujeme v Coimbře A,přestup do Ciombry B, což je střed města. Opět nejprve informace o dalším spojení a pak hurá do města. Coimbra, první portugalské město nás vítá. Jdeme se nejprve trochu porozhlédout před nádraží. Město je rozloženo na kopcích . Procházíme jeho křivolaké uličky a zdáli nás vítá hudba. Je totiž 1.máj. Hudba trošku zvláštní. Proti nám jdou tři dědové, jeden hraje na malý buben,druhý buší na velký a ten třetí hraje na dudy. Lidé okolo se jen usmívají. Nikomu nevadí, že je to vlastně pro všechny budíček. Podle plánku nacházíme kostel, knihovnu a královský palác, z jehož nádvoří je překrásný výhled na město. Bohužel začíná pršet a tak se vracíme těmi krásnými uličkami dolů na nádraží a přímým vlakem do Porta.

PORTO – druhé největší město Portugalska. Přijíždíme na nádraží Camphana. Musíme ale přesednout a jedeme do centra na nádraží S.Bento. Zvláštností tohoto nádraží je, že je to vlastně původně klášter. Dnes slouží rozumnějším účelům. Kousek od nádraží je na kopci kostel. Samozřejmě se tam jdeme podívat. Po cestě procházíme kolem malé tržnice. Přemýšlím, co je na ni zvláštního. Aha , nesou tady Vietnamci. Kostel je pěkný a právě je tu svatba. Jdu se drze s kamerou podívat dovnitř. Všichni okolo se jen usmívají a nevěsta ještě zamává do kamery. Díky.

Od kostela uličkami dolů k vodě. Pěkný sestup. Opět kouzlo křivolakých uliček mnoha schody. Na nábřeží fotíme půvabné mosty , z nichž jeden stavěl sám autor pařížské Eifelky.Procházka po nábřeží řeky. Všude je cítit rybina. Stáčíme cestu pozvolna zpět do starého města a hledáme směnárnu. Vždyť nemáme žádné místní peníze. Jenže je sobota a ještě 1.máj. To je svátek i tady a tak je všude zavřeno. Ani v hotelu nám nechtějí nic vyměnit. V centu města je veliké náměstí. Pěkně do kopečka, asi jako Václavák. V čele je připravena jakási tribuna či spíš jeviště. Nic se však zatím na něm neděje. V uličce na konci náměstí objevujeme turistickou kancelář a ta je otevřena. Dávají nám tu plánek města a ještě vysvětlují, kde se dají vyměnit peníze. Díky. Jdeme tedy do doporučeného hotelu a tady měníme peníze . Tak , hned je to jiný pocit . Luboš okamžitě kupuje žvýkačky. Vždyť se na to těšil. Podle plánku jdeme na nádraží úzkorozchodky a jedeme na výlet kamsi za město. Je jedno kam, jen podle okolí a nálady. Vystupujeme v nějaké vesničce a jdeme se projít portugalskou vesnicí. Je jiná než naše, ale hezká. Tak a vracíme se do Porta. Obloukem se vracíme na náměstí. Tady jde prvomájový průvod. Lidé nesou transparenty, kterým sice nerozumíme, ale chápeme z nich odpor k tomu, co NATO předvádí v Jugoslávii. NATO + hákový kříž,NATO = fašismus. V průvodu nejdou jen nějací dělníci, překvapuje mě jaké dámy jdou v průvodu a i co stojí na chodnících a mávají. Prostě 1. máj je svátek všech. Na to už se u nás zapomnělo. Jdeme podle průvodu nahoru nad náměstí, kde jsou stánky s občerstvením jako kdysi u nás. Kupujeme si sladké perníčky. Na chuť i na hlad. Potom se vracíme zpět na náměstí. Tady už průvod skončil, ale lidí je tu stále hodně. Na podiu hraje hudba a lidé tančí lidové tance. Jednu dívku dokonce učí tancovat babka , co se sem došourala o dvou holích. Je zábavné se dívat, jak babka, co sotva chodí, tancuje. Hudbu má v krvi. Cestou k nádraží ještě kupujeme jakousi bábovku. Ostatně, kupují to téměř všichni, patří to asi k slavnosti.

Námi vytipovaný vlak do Lisabonu má jet až po půlnoci a tak opět změna. Jedeme zatím pouze do AVEIRA. Vevleku nám však pan průvodčí sděluje, že námi vybraný vlak dnes nejede a radí jiný, IC. Tak večer jedeme z Averia přímo do Lisabonu. Sice na nás nikdo žádný příplatek nechce, ale my počítali s pomalým nočním vlakem, tenhle je na naše plány moc rychlý a tak v Lisabonu jsme brzy po ránu. To není nejlepší řešení. Co teď? Aspoň noční procházka hlavním městem Portugalska – Lisabonem.

Nejprve tedy na nábřeží. U stanoviště taxíků nacházím 100 escudos, zřejmě pro štěstí. Hledáme nádraží T. De. Paco. Chceme si zjistit přeplavbu zálivu, což budeme potřebovat při odjezdu. Potom šlapeme nocí dál až na další nádraží. To se jmenuje C. De. Sodre. Hurá, stojí tu vlak a míří kamsi za město. Jedeme se svézt a tak si zkrátit noc. Bohužel jsme zpět už o půl čtvrté. Ještě je tma a tak nádraží Rosio, z nějž nám jede vlak do Sintry, hledáme ve světle lamp. Nevadí, i noční Lisabon je hezký. 3lapeme do jednoho z kopců. Nahoře je park s výhledem na město a při pohledu dolů, zjišťujeme, že Rosio je pod námi. Tak pěkně s kopečka rovnou k nádraží. Ale je ještě zavřené. Jdeme se tedy ještě projít po dlouhatánském náměstí. Téměř žádný život , jen tu jedna drzá krysa pobíhá Jelikož neprší, ranní procházka nám vůbec nevadí.

V šest hodin otvírají nádraží a po chvíli nám jede vlak do Sintry. Asi po 20 minutách však všichni z vlaku vystupují.Sondujeme co se děje. Aha, výluka. Dál z Cacem jedeme autobusem až do Sintry. Tady nás však vítá počasí přímo pod psa. Mraky hodně nízko, jen jen začít déšť. Jdeme se podívat k bývalému královskému zámku. Jsou pro něj typické zvláštní komíny. Po cestě je léčivý pramen. Lidé nabírají vodu, někteří dokonce do kanystrů.My si počkáme až na cestu zpátky. Počasí se stále horší a naše snaha dostat se nahoru na starý maurský hrad končí pro mlhu a déšť na náměstí pod zámkem. Je to hrozná smůla, pávě to hle jsem chtěl vidět. Přesto okolo začínají jezdit kočáry s turisty. Pěkná, vyšperkovaná spřežení. Kousek nad náměstím objevujeme informační kancelář. Mají sice ještě zavřené, ale chvilku počkáme a potom si vyprošuji plánek. Aspoň na památku a snad někdy příště. Začíná opravdu kapat voda z nebe a tak si jdeme nabrat léčivou vodu . Jdeme zpět na autobus a vracíme se do Lisabonu.

Denní prohlídka Lisabonu je zkrácená o tu noční procházku. Hrad nad městem si nenecháme ujít. Z bývalého předhradí je kouzelný park. Výletní místo pro turisty i místní obyvatele. Na nádvoří hraje kytarista hudbu, co se hodí do zdí, které pamatují věky. Foťáky cvakají, kamery bzučí. Ale je tady zase ten proklatý déšť. Stačí však se schovat pod větve stromů, je to jen přeháňka. Sluníčko zas pěkně svítí a my absolvujeme procházku po hradbách pevnosti. Ještě poslední pohled dolů na město a moře a potom už sestupujeme klikatýma uličkami do města. Pro Lisabon jsou prý typické žluté tramvaje, ale my jsme zatím žádnou nepotkali. Snad je nezrušili? Když jsme skoro dole , za rohem se vyloupla ta žlutá historická kráska. Honem foto. A ještě jedna naproti. Tím však je příděl tramvají vyčerpán. Víc ani kolo. Jdeme tedy na nádraží T.D.PACO. No , spíš je to přístaviště. Odtud odplouvají trajekty přes řeku Tajo. Lodě odplouvají poměrně často a tak nádraží BARRERIRO na druhé straně řeky nás vítá poměrně brzy. FIP tu však neplatí. Nevadí.

Z Barreira odjíždí vlak do Evory. Opouštíme tedy původní plán cesty do Lagosu . Do městečka EVORA přijíždíme navečer, což neva. Mají tady takové hezké malé nádražíčko, kde trať končí. Obrazy na kachlích zdobí stěny budovy. Okukujeme mašinku, vypadá jako naše“ Karkulka“. Strojvedoucí nás zve dovnitř. Díky. Tak a teď hurá do města. Po cestě nám dva zamilovaní ukazují cestu do centra. Evora je prý jediným městem, které nepostihlo zemětřesení. A tak městem dodnes prochází historie. Od Římanů až po dnešek. Je to opravdu perla Portugalska. Zase nemáme plánek města a tak drze nakukujeme přes rameno německým turistkám do jejich mapy. Ochotně nám ji půjčují k nahlédnutí. Díky. Trochu si zapamatováváme jak město vypadá a vyrážíme na prohlídku. Začínáme parčíkem u zámečku, přes kostelík, klášter, městské středověké domy až po římské lázně. Nevynecháme ani stylovou hospůdku, kde je právě svatba. Nikdo nás nevyhazuje a my se zase nikam necpeme. Jen se díváme na jiný mrav. Od hospůdky bloudíme uličkami až do tmy. Náměstíčko pod umělým osvětlením je kouzelné. Setmělými uličkami se dostáváme ven z hradeb až na místo, které známe. Odtud už trefíme na nádraží. Ti milenci tam ještě stojí na stejném místě. Jen se usmívají, když nás vidí. Na nádraží je bar a my si tu pěkně dáváme kávu. Dle množství je to hodně mini, ale sílu má nejméně za tři. Náš plánovaný odjezd se urychluje, neboť jsme nějak přehlédli jeden vlak. . V deset hodin večer odjíždíme směr Lagos. Je to sice s přestupem , což nám nevadí. Ten druhý vlak je ale hrozný. Velkoprostorové vozy a je v nich zoufalá zima. Pro vylepšení je tu jeden hrozný černoch. Asi je opilý či sfetovaný. Jde z něho strach a tak děláme , že spíme. Ač to při té zimě nejde. Konečně ten blbec zaléhá pod lavici. Jdu se podívat do vedlejšího vozu a hele, tady je teplo. Stěhujeme se .Je tu klid a my konečně zaléháme. Vlak jede až do Lagosu, s čímž jsme nepočítali.

Je ráno a my sedíme na pobřeží v LAGOSU. Je to nejzápadnější místo našeho putování. Sem prý taky ve středověku zajela výprava pana Lva z Rožmitálu. Vítá nás hezké nábřeží s palmami, moře se skalisky u písečných pláží. Jinak město nic moc, ani pořádné náměstí tu nemají. Je to taková velká vesnice. To počasí nám nějak nepřeje. Je stále pošmourno a zima. Aspoň, že Luboš kupuje žvýkačky. Posedíme na pěší zóně a v půl jedné odjíždíme do Real S. Antonia na španělských hranicích. Za tři hodiny jsme na místě. Hledáme cestu k celnici a přívozu. Přívoz jsme našli a z celnice je teď autobazar. Přívoz je téměř prázdný, jen pár lidí. Bodejť by ne, když asi 4kmodtud je vidět most a většina Dopravy jde přes něho. Mohli jsme jet autobusem, museli bychom však taky vystoupit z vlaku o zastávku dřív. Bohužel jsme to nevěděli, tak si platíme přívoz, ale už ve španělské měně. Portugalské už došli, Luboš za vše koupil žvýkačky.

Na přívoze je nás pár, přesněji 6 lidí. Přeplouváme tedy hraniční řeku a jsme ve španělském AYAMONTE. Nejprve hledáme další spojení do Huelvy, odkud jezdí nejbližší vlak. Mladík před námi asi nejspíš má stejné úmysly, zkusíme se ho nějak zeptat. Kývá, že jde taky na autobus. Budeme se ho tedy držet. Městečko je jinak docela pěkné, bohužel nemáme možnost si ho nějak víc prohlížet. Stejně máme smůlu, autobus do Huelvy nám ujel před nosem, další jede až v 19 hodin. To není moc dobré. Do Huelvy je ještě asi hodina jízdy, snad něco pojede. Zkoušíme stopa, ale nedaří se. Vracíme se na autobusové nádraží a jedeme tedy autobusem. V Huelvě nejprve musíme najít vlakové nádraží. Průšvih, poslední vlak jel o půl osmé, další jede až ráno, taky o půl osmé. No,to teda bude noc. Nádraží tady na noc zamykají, a ani venku na lavičce se nesmí zůstat. Takže střídavě procházka městem a sezení na lavičce uprostřed města. Ještě, že neprší,stačí že je pěkná zima, zuby nám cvakají.

Je ráno, honem na nádraží do vlaku se ohřát. Cesta do Sevily, přestup směr Cordoba. Slavné, historické město nás uvítalo příjemně. Jenže zas nemáme plánek města. Tak jdeme podle čichu přes park před nádražím. Chodí tudy hodně lidí, přidáváme se. Park je moc hezký a náš čuch nás nezklamal. Staré město obklopené hradbami je před námi. Tak, a se svými uličkami je naší kořistí. Proklouzneme bránou a procházíme místy, kudy šel čas. Cvak, cvak dělají foťáky. Auta tu téměř nejsou,stejně by tu špatně kličkovali mezi tím davem lidí. Cesta zpět na nádraží již nám nedělá problémy . Ještě fotím kočáry s krásnými koníčky a už mažeme na vlak. Bylo tu moc hezky. Dál jedeme IC až do Madridu.

Španělské IC je lepší než TGV. Průvodčí na nás nejprve chce „suplemento“, ale pak to vzdává. Ona spíše chtěla místenku, jenže nakonec „kolege“ a my jedeme v pohodičce až do Madridu. Probdělá noc se však projevuje a my sladce spinkáme. Na nádraží Atoche jsme navečer o půl sedmé. Nádraží je to moderní, ale pro cestující složité. Tak tohle se nám ještě nestalo, bloudíme po nádraží téměř hodinu, nežli se zorientujeme. To je ostuda. Dál budeme pokračovat z nádraží Charmartin, a tak si tam zajedeme pro informace. Bohužel, ale většina věcí k vidění je právě okolo Atoche a tak se musíme vrátit. U nádraží prodávají na černo veteš černoši. Hned, jak se ale objevila policie, neznámo kam mizí. My jdeme radši prohlížet Madrid, Při návratu k nádraží se nestačíme divit, co jsme přehlédli. Když totiž přestavovali nádraží, tak jim vybyla stará hala. Něco jako je v Praze. 3panělé z haly vybudovali fantastickou botanickou zahradu, která dnes je využívána jako čekací prostor. Všude samé kytky a palmy. Je to fantastické. Klobouk dolů. Nám jede na noc vlak přímo až do francouzského CERBERE. U vlaku však marně hledáme 2 třídu.Pan průvodčí nám však sděluje milou zprávu. Jednička je jako dvojka. Stejně ale musíme zaplatit 500 peset za místenku. Nevadí, upravujeme sedadla na letiště a po patřičné hygieně jdeme spinkat. Ještě se. Ještě se k nám připojuje černovlasá Španělka. Chtěla by se bavit, ale moc ji nerozumíme a tak jdeme všichni spát. Ani nevíme, kdy vystoupila. My vystupujeme až nekonečné a tou je Cerbere na francouzké straně. Na nádraží měníme poslední španělské peníze. Mění tady dokonce i drobné. Přestupujeme na vlak do Perpignonu. Tady prý je někde pěkná horská úzkorozchodka. Jenže do VILL FRANCHE jede obyčejný vlak. Tady před nádražím stojí autobus,místo vláčku. Nevadí, aspoň poznáme krajinu z jiného pohledu. Nejprve dotaz zda FIP platí a pak hurá do Pyrenejí. Stoupáme horskými klikatými silničkami vysoko do hor. Okolí je nádherné. Autobus končí v horském městečku FONT ROMEO. My musíme zjistit, kde je tady nádraží. Pan šofér vidí naše rozpaky a se snaží nám vysvětlit cestu. Nejprve si dle jeho návodu překreslujeme cestu. Nemáme bohužel žádný jiný papír než toaletám. Když nám chudák pracně cestu vysvětlil otočili jsme se a zjišťujeme, že stojíme před informační kanceláří. Jdu dovnitř zkusit štěstí a sehnat plánek. Mapka je sice velice bídně čitelná, ale jsme přesto rádi, že ji máme. Navíc máme tu drzost, že si cestu zkracujeme. Sice končí naše cesta mezi skalkami, ale nad nádražím. Nás jen tak něco nezdolá a proto slézáme po skále dolů. Tady nás vůbec nepotěšili, neboť je celodenní výluka ještě 14 dní. Máme čas a tak si jdu prohlédnout horskou vesničku vedle nádraží, hřbitůvek a kostel. Takhle si určitě mnoho lidí nepředstavuje kostel. I ty hroby jsou nezvyklé. Samé mrňavé hrobečky, spíš jen kopečky, nebo kamenné hrobky. Vše je jen na povrchu. Je tu samá skála. Lidé se dělí na chudé a bohaté i po smrti. Je to chudý kraj, ale hezký. Ještě srdečný pozdrav s kravičkou a jdu zpět na nádraží. Ve stráni nad nádražím je zvláštní stavba. Samé zrcadlo. Jasně, je to sluneční elektrárna. K nádraží přijíždí autobus a my se s ním vracíme do Vill Franche. Tady nad městem se tyčí pevnost Svoboda, na nádraží vláček. Drzost zvítězila a já jsem vedle strojvedoucího na stanovišti. Dík. V Perpignonu večerní procházka. Horší je, že ten vlak do Štrasburku, co vyčetl Lubošek, dnes nejede. Opět improvizace a jedeme směr Paříž. Na noc, na vyspání. Ráno v půl 7 jsme v Paříži na nádraží AUSTERLITZ, čili Slavkovském. Ano jmenuje se po jednom moravském městečku, kde se odehrála bitva tří císařů. Pro nás je však teď důležité, že odtud jede jedna z linek podzemky. Na předložení FIP dostáváme volnou jízdenku a frčíme. Menší zmatek při přestupu na další linku. Vystupujeme na nádraží Nord, což je Severní. Honem rychlý přesun na EST, což je zase Východní. Odtud nám totiž odjíždí rychlí do Štrasburku již v 8.18 hod. Nádraží jsou kousek od sebe a tak to s vyplaženými jazyky stiháme. Ani jeden jsme nečekali, že to stihneme.

V poledne jsme už ve Štrasburku. Město s francouzkou tradicí, německýma stavbami i názvem. Před nádražím je pěší zóna, přesto tu vede ulice a u ní semafory, které suveréně přehlížím. Ještě, že mám anděla strážného Luboška. Jdeme hledat proslavenou katedrálu. Okolo je moře lidí. Však to taky je stavba . Klobouk dolů před uměním našich předků. Uvnitř je tak trochu zklamání.To máme v Čechách hezčí. Jinak starý historický Štrasburk je město na ostrově uprostřed řeky. Hrázděné domy jsou překrásné. Procházka městem stojí za námahu. Nezapomenutelné. Je to skutečně perla měst.

Naše další cesta vede přes Karlsruhe do STTUTGARTU. To je samozřejmě už v Německu. Měst máme dost a tak zkoušíme vyjet S- bahnem někam ven. Nic vhodného jsme však nenašli a tak jedeme zpět aspoň do městského parku. Je už podvečer a park je moc pěkný. Procházíme jím a po chvíli zjišťujeme, že už jsme tady byli. Park je poměrně dlouhý a tak se dostáváme téměř až do středu města, poblíž nádraží. Využíváme nočního osvětlení a kocháme se z lavičky pohledem na krásu přírody uprostřed velkoměsta. Vše doplňují osvětlené vodotrysky. Pohodě posvačíme a potom jdeme na vlak. Přistaven je a jede až k nám domů. Jsou tu zařazeny i české vozy a tak se cítíme napůl doma. Zaléháme a ráno nás vítá český Cheb.

Cheb a jeho Špalíček, což je soubor chráněných domů uprostřed náměstí. Ještě se jdeme podívat na hrad, kde nám zapíchli Valdštejna. Dochází mi však film. Nevadí, jsme přeci již doma a drobečka je otevřená. Vlak domů nám jede z Františkových Lázní a tak mu jedeme naproti. Tím pádem ještě stiháme naše proslavené lázně,kde léčí ženskou neplodnost. Zajímavá léčba, že bychom dělali léčitele? Viď Lubošku ? Léčba prý bývá účinná. Však taky nahatý Frantík v parku je nejvíce oblýskán na tom správném místě. A ještě tam má neustále čerstvé květiny jako důkaz vděku. Nám ale žádné kytky nikdo nedává a tak jedeme domů,

V Praze se dělíme. Luboš do Hradce, já na Pardubice. Zas jeden výlet skončil a jsme doma. Co bude příště? To je ve hvězdách a v jízdním řádu.

Fotogalerie