VYSOKÉ TATRY 2006 / expedice 48
Rád si čtu v těchto příspěvcích a říkám si,, je to samá cizina, neměl bych něco poslat tady od nás“.Tak začnu psát, a hle píšu o výletu do Tater. Dnes taky cizina. Ale nám co tam jezdíme již mnoho let to tak určitě nepříjde. Pamatujeme doby, kdy jsme se na úzkých tatranských chodníčcích předbíhali s dederony, kteří kam mohli dojet, dojeli, a co mohli to zasmradit svými výkonnými vozy to zasmradili. Letos, jako ostatně každý rok jsme vyrazili v září a to již sedmého. Vlastně šestého ve 23.43 jsme nastoupili do rychlíku směr Tatry, každý si zabral jedno lehátko a už si to šinem.Objednávka musela být podána již skoro dva měsíce dopředu, protože ta čtyřicetosmička v názvu je pochopitelně počet účastníků naší výpravy. Ale dále, v 6.30 přestupujeme na električku a v 7.40 již bereme za kliku v nám již poměrně známém hotelu Panda v Horním Smokovci. Proč hotel Panda? Je to velice jednoduché, má dobrou polohu pro nástup na tůry. Má výborné ubytování, které dokáží ocenit ti turisté kteří již v dobách minulých byli nuceni při návštěvě Tater přespat v čemkoliv. Má vynikající kuchyni o které se člověk přesvědčí již první den a zdejší stravování formou polopenze nemá absolutně chybu. Ráno švédské stoly a večerní menu vždy s nějakým sladkým překvapením. Zdejší švédské stoly dokáží uspokojit kdejakého pozobávače lupínků a na druhé straně i párkaře a jiné masožrouty .A v neposlední řadě je tu perfektní personál, který je schopen zařídit vše o co požádáte a host je u něho vždy na prvním místě. V hotelu je mimo jiné fitko, to když vás nevyřídí hora, tak se můžete zrušit tady. Je zde také bar, ke kterému pochopitelně patří personál, který je ochoten s vámi, pokud vydržíte vydržet do ranních hodin, a i zde platí, že nezruší-li vás hora můžete se ……….. Tak proto asi hotel Panda. Po ubytování jsme okamžitě vyráželi po skupinkách na tůry.Někteří lehčí na rozhýbání, a někteří hned na tvrdo. Naše skupina zvolila něco mezi a električkou jsme popojeli do Tatranské Lomnice a lanovkou na Skalnaté pleso. Na plánu byla Velká Svišťova a Zelené pleso, ale vzhledem k tomu, že bylo počasí perfektní, nedalo nám to abychom nevyjeli alespoň do Lomnického sedla (2190mnm). Lanovka na Lomničák byla pochopitelně do třinácti hodin vyprodána.) Byly úžasné výhledy, jak na Spišská plesa okolo Teryho chaty, tak na Lomnici a Belánky.Prima ,ale zase na lanovku, protože máme před sebou ještě kousek cesty. Cesta lanovkou dolů trvala půl hodiny, protože střídavý proud , střídavě šel a nešel. Další zpoždění, ale nevadí, je krásně tak kolem hvězdárny po červené valíme na Velkou Svišťovku (2037 mnm). Vsedle pod Svišťovou je poměrně živo a na výstup na vrchol musíme chvilečku počkat. Tak vrcholové foto a pouštíme další nedočkavce nahoru. Není se co divit, že je tu tolik lidí, je nádherný den. Po chvilce odpočinku, doplnění tekutin a jisté dávce podpůrných látek scházíme k Zelenému plesu. Celou cestu dolů jsou krásné výhledy na Jahńací štít, Zmrzlou a Jastrabí vežu a na část Belánek. Zelené pleso nás přivítalo svojí charakteristickou barvou a Chata při Zelenom plese svou pohostinností. Naše pomalejší skupina se občerstvila a dbalí svého zdraví doplnili jsme tekutiny,o které nás výstup a sestup připravil. Několik rychlejších jedinců mezi tím již zdolávali Jahňací štít. Po odpočinku jsme se vydali Dolinou zeleného potoka po žluté značce a v Dolině Kežmarském Bidlem vody jsme se napojili na modrou značku po které jsme došli až do Tatranské Lomnice a odtud električkou do hotelu.Vzhledem k tomu, že nám električka v Lomnici foukla před nosem a mi museli hodinu čekat na další , dostali jsme se do hotelu v 19.30 akorát na večeři. Druhý den ráno jsme vstali v sedm hodin. Vydatně posnídali a vyrazili jsme směr Rysy. Když jsme vystoupili z električky a vyrazili po modré značce směr Popradské pleso začalo drobně pršet. Nepršelo mnoho, ale zato vytrvale a celou cestu po asfaltce na Popradský nás tento déšť provázel. Na Popradském jsme vlezli do již takřka přeplněné Chaty pri Popradskom plese, objednali čaj a začali sušit nejnutnější věci. Čaj jsme zdaleka neměli dopitý, když se venku začínala obloha protrhávat a hlavně přestalo pršet. Rychle jsme se sbalili a pokračovali jsme v započaté cestě. Na Rozcestí nad Popradským plesem si někteří potěžkali nosítka s připravenou kládou a usoudili jsme, že čaj nabízený za donešení na Chatu pod Rysmi si radši zaplatíme. Dvacet minut lesem po modré značce Mangusovskou dolinou, Dále pak po červené směr Žabie plesa (1919 mnm ), nad plesami jsme zdolali úsek s lany a řetězi a pokračovali až Chatě pod Rysmi (2250 mnm ).Ti kteří dorazili na chatu dříve pokračovali do sedla Váhy (2339 mnm) a dále až na vrchol (2499 mnm ). Ti kteří se dole trochu opozdili ji na vrchol nevystoupili z důvodu špatného počasí. Opravdu nám tentokrát počasí nepřálo, protože odměnu za namáhavý výstup nám odepřelo. Honili se mraky a foukal silný vítr a ti kteří vystoupili na vrchol se vraceli s tím, že nic neviděli. Proto jsme nabrali na chatě sil na zpáteční cestu a po nevyhnutelném občerstvení jsme vyrazili dolů. Celou cestu až Žabím plesům nás provázeli mraky a drobné mrholení. A tady jako když utne, mraky se začali trhat a místy vysvitlo i sluníčko. Mohli jsme tedy při sestupu sledovat před sebou jak z mraků vystupují Satan (2421 mnm ) Predná a Malá Bašta a po levé straně Popradský hrebeň. Dále pak Mengusovskou dolinou jsme sešli až na stanici električky Popradské pleso, a električkou až na stanici Pekná vyhlídka, která se nachází přímo pod hotelem Panda. Třetí den jsme si pospali, čekal nás výlet do Červeného Kláštera. Odjez autobusem byl v devět hodin. Měl to být takový odpočinkový den. Asi hodinu a čtvrt jsme jeli do Pieninského národního parku Kde jsme měli objednané dvě pltě, které nás měli dovést po Dunajci asi o dvanáct kilometrů níže. Po nalodění jsme za odborného a pochopitelně i humorného výkladu staršího z pltníků sjížděli po neuvěřitelně se kroutící řece a sledovali tu nádheru kolem. Začínalo to úplně novým mostem mezi polskou a slovenskou stranou, potom Jánošíkův skok, a při tom všem stále pozorujete tři vápencové vrcholy na polské straně , i když někdy opravdu člověk neví která strana je která, jsou to Trzy Korony, dále pak vás kousek cesty provází Sedm mnichů, kteří jako by hlídali tuto část řeky, ale pověst mluví o něčem jiném.Ke konci projíždíte kolem vysoké Sokolice a přijíždíte do přístaviště v Lesnici. Málem bych zapomněl na jednu pozoruhodnost, která je na polské straně řeky, a to je v jedné skále taková prohlubeň, jako by nika, ve které je soška Pany Marie, kterou údajně posvětil papež Jan Pavel druhý. Z přístaviště se do Sokolnice dá dojít pěšky, je to asi deset minut, a nebo můžete využít koňského povozu, kterých je zde několik. Ze Sokolnice jsme odjeli do Červeného Kláštera , a protože byl již čas oběda rozhodli jsme se nic neodkládat a šli jsme se najíst. Po obědě jsme navštívili místní muzeum, které se nachází v bývalém Kartuziánském a později Kamaldulském klášteře. Byly to řády poustevníků, kteří zde chovali včely, vedli malá hospodářství a věnovali se léčbě a léčivým rostlinám. Po prohlídce jsme nastoupili do autobusu a odjeli zpět do hotelu. Dnešní večer jsme si dovolili v místním baru posedět o něco déle a vzhledem k tomu, že jsme nebyli až tak unaveni něco jsme zde i popili. Bylo to jakési loučení, protože zítra je den poslední a odpoledne se odjíždí. Je neděle ráno, tudíž do desáté hodiny je nutno opustit pokoje.Tak že,po snídani všechno sbalit a bágly nastěhovat do lyžárny, kde na nás počkají do odjezdu. Máme přece ještě dost času na nějakou lehčí tůrku. Když jsme opustili pokoje tak jsme vyrazili směr Lanovka na Hrebienok. Od tud jsme se vydali počervené na Zemkovského chatu (1475 mnm ) kde jsme si každý podle chuti dali kávu nebo pivečko a po hodinové zastávce jsme pomalu sestupovali dolů až k Rainerovi chatě, kde jsme se museli pochopitelně zastavit na něco dobrého co tu nabízejí utrmáceným turistům.Je to zde již jakási zastávka z povinnosti, proto že ji žádný rok nevynecháme, nevynechali jsme ji ani nyní a dali jsme si, někdo Tatranský čaj, někdo Hořec ve vodce nebo v borovičce. Já osobně jsem tentokráte dal přednost Tatranskému čaji a myslím, že jsem udělal dobře, opravdu se povedl. Na lavičce před chatou se k nám přidala paní profesorka z nějakého gymnázia a stručně nás seznámila s problematikou slovenského školství. Mi ji zato dali ochutnat buchty, a ona hned chtěla recept. Vidíte a já myslel, že jsou Slováci už daleko před námi, ale oni se stále něco učí. V těch buchtách to ale asi nebude. Od Rainerovi chaty jsme šli po žluté značce podél Studeného potoka, kde jsme obdivovali scenérii vodopádů a různých zákoutí co zde voda vytvořila. V nižší části jsme narazili na podobu pralesa, kterou navozují ještě neuklizené pokácené kmeny stromů po vichřici před dvěmi léty.Podél potoka jsme došli až do Tatranské Lesné, kde jsme nastoupili do električky a popojeli k hotelu. Po příchodu do hotelu jsme sebrali batohy, rozloučili jsme se s personálem a vydali se na cestu domů. Tak, jak jsem popsal tento náš výlet do Vysokých Tater, to je pouze můj pohled a několika mých přátel. Protože jsou mezi námi ještě takový borci, kteří se s tůrama tohoto mého typu neztotožňují a podnikají tůry ,které bych já již nemusel přežít .Například přechod přes Rysy z polské strany, nebo jak jsem již zmiňoval, Skalnaté pleso-VelkáSvišťovka- Jahňací štít a zpět. Tak to já již nemusím, ale přesto všechno se zase do Tater rád určitě vrátím. Jeden z vůdců expedice 48
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí VYSOKÉ TATRY 2006 / expedice 48
