Výstup na Kilimandžáro

Do Nairobi s kamarádkou přilétáme počátkem září. Po aklimatizaci na Mt. Kenya přejíždíme z Keni do Tanzanie a z města Moshi se vydáváme na Kilimandžáro. Zvolily jsme pětidenní cestu Marangu. Jednotlivé etapy měří kolem 10 km, denní převýšení je asi 1000 m. Na vstupu do parku ve výšce 1860 m n. m. čteme desku na památku prvního Evropana, který zdolal Kilimandžáro, německého geografa Hanse L. Meyera. Poprvé zahlédneme členy našeho doprovodného týmu – průvodce, kuchaře, nosiče. Je jich šest. Dříve než nás pustí do parku, probíhá vážení. Nikdo z doprovodu nesmí nést víc než 18 kg.

Den 1.

Pohodlnou pěšinou vyrážíme na první etapu výstupu. Jde s námi jen průvodce na Kilimanždáro, s kterým jsme si již půl roku před cestou dopisovali. Zbytek týmu již odešel do prvního tábora. Procházíme vysokým pralesem. Cestu lemují stromy porostlé mechy a tilanciemi. Po chvíli se zastavujeme u vodopádu osvěžujícího okolní zeleň. Cesta je plná kořenů a stupňovitě stoupá. Potkáváme sem tam unaveného turistu a také skupinky nosičů s koši a igelitovými pytli na hlavách. V euforii stoupání téměř nevnímáme. Porost se najednou rozestoupí a před námi se objevuje první kemp Mandara Hut (2715 m n. m.). Pěkné chatky s trojúhelníkovou střechou, sociální zařízení a jedna velká chata se společenskou místností - to vše v srdci pralesa.

Den 2.

Ráno nás vítá modrá obloha. Vysoký porost brzy mizí. Procházíme mezi klečí a stromovými vřesy. Kvetou zde celé pláně slaměnek. Na obzoru poprvé vidíme cíl naší pouti – nejvyšší ze tří vrcholů Kilimandžára – ledem obalené Kibo. Kolem desáté se dostáváme ke spáleništi, kterým procházíme několik hodin. Po levé straně pod námi obdivujeme kráter na vrcholu Kifunika Hill. V minulosti sloužil jako obětiště pro domorodce z kmene Chagga žijící v podhůří. Jdeme pomalu, mírně se ochlazuje. Kemp Horombo Hut se podobá tomu předchozímu. Jsme už ve výšce 3705 m n.m. Ze dveří naší chatky vidíme velkou skupinu místních úžasných rostlin - starčeků. Jsou tlusté, až několik metrů vysoké a rostou jen tam, kde je voda.

Den 3.

Další den dopoledne míjíme poslední vodní pramen a procházíme kolem heliportu. Vegetace mizí. Cesta širokým údolím vede hnědou sopečnou krajinou s velkými balvany. Na obzoru se objevuje poslední kemp před vrcholem – Kibo Hut ve výšce 4830 m n. m. Chaty jsou velké, kamenné. Fouká nepříjemný silný vítr, který přesouvá kupovité mraky z jednoho vrcholku na druhý. Vrchol Kibo nevidíme, je v oblacích. Cítíme se celkem dobře. Aklimatizace na Mt. Kenya se vyplatila. Budeme vstávat před půlnocí, tak se hned po jídle snažíme usnout.

Den 4.

Budí nás, sotva jsme usnuly. Dostáváme sušenky a teplý energetický nápoj. Oblékám si sedm vrstev a dvoje rukavice. Vycházíme do tmy jen s hvězdami nad hlavou. Jdeme velmi pomalu, průvodce nás rychleji nenechá. Před námi a za námi jsou vidět světélka čelovek členů ostatních skupin. Stoupáme serpentinami vedoucími suťovitým terénem. S dýcháním problém nemáme. Zima je ale krutá. Nadmořská výška, při které dochází ke stahování cév, ji pocitově zhoršuje. Prsty na nohou už vůbec necítím. Cesta se zdá nekonečná, i když z kempu na vrchol je to jen 5,4 km. Po 6,5 hodinách začíná svítat. Nejdříve je vidět jen oranžový pruh, pak se pomalu rýsují okolní kopce. Ještě kousek a najednou jsme na obvodu kráteru. Dosáhli jsme Gilman´s Point ve výšce 5681m n. m. Odtud je již vidět dovnitř kráteru. K nejvyššímu bodu zbývá 200 výškových metrů. Slunce již trochu hřeje, stoupání není příkré, tak zrychlujeme. Řada turistů kolem se sotva vleče.

Konečně jsme u cíle - Uhuru Peak 5895 m n. m. Obdivujeme velkolepost okolních ledovců a taky vrchol Mt. Meru, který hluboko pod námi vystupuje z mraků. Víme, že je potřeba rychle sestoupit, tak se po chvíli vydáváme na zpáteční cestu.

Cestou dolů postupně odkládáme vrstvu za vrstvou a kloužeme prašným suťoviskem až do tábora. Cítíme se celkem dobře. Tak jsme to přece dokázali…

Před dalším sestupem můžeme na hodinku do spacáku. Probuzení na oběd je ale kruté. Hlava mně doslova třeští, je mi špatně od žaludku. Házím do sebe několik prášků a rychle pokračuji v cestě. Potřebuji se dostat níž. Po půlhodince už svět vypadá úplně jinak. Těšíme se z okolní přírody a užíváme si dosažený úspěch. Po třetí hodině odpoledne jsme již zase mezi slaměnkami. Podvečer je nádherně teplý, okolní keříky rozkvetlé, nikde nikdo…

Den 5.

Také poslední den se vracíme stejnou cestou, procházíme pralesem a najednou již jsme u vstupu do parku. Čeká nás závěrečný ceremoniál. Dostáváme certifikáty potvrzující náš výstup a doprovod nám zpívá „Jumbo, jumbo bwana….“ - píseň, která mi bude znít v uších ještě celé měsíce.

Autor: Mirka Beňovská, spolupracovnice CK Mundo, která pořádá turistické zájezdy po Evropě i mimoevropské exotické zájezdy