Mont Blanc 2016 - Cesta na vrchol

Vrcholový hřeben • Fotografie (1) • Foto: BysTri

Myšlenky o výstupu na nejvyšší vrchol Alp se mi v hlavě začaly rodit už dávno. V polovině roku 2014 mi kamarád Petr u piva vyprávěl, že jeho sen je na tento 4810m vysoký vrchol vystoupat. Řekli jsme si tehdy, že to musíme někdy podniknout. Poté však tato myšlenka na nějakou dobu ochladla. Začátkem roku 2016 jsme se k ní vrátili a domluvili se, že by to letos mohlo konečně vyjít. Začali jsme zjišťovat podrobnosti o výstupu a taky sondovat, kdo by se k nám na výlet do Francie přidal. Jasná volba padla na švagra Majkla, se kterým do hor jezdím často. Ten i přesto, že měl doma v té době sotva půlroční dítě, nadšeně souhlasil a věřil, že se to nějak podaří skloubit. Poté se o našem plánu dozvěděl i kamarád Michal, kterého představa Mont Blancu také nadchla, a chtěl být součástí. Jakožto výsledná čtveřice jsme se předběžně dohodli na měsíci červnu s tím, že detaily budeme řešit, až se termín více přiblíží. Bohužel už někdy v březnu nám Michal oznámil, že ze zdravotních a taky dalších důvodů bude muset svou účast zrušit, takže jsme začali hledat čtvrtého člena. To se nakonec naštěstí povedlo a přidal se k nám David, sportovec tělem i duší. Organizační věci se díky dostatku času řešily celkem v pohodě, malá komplikace nastala jen když Majkl musel v dubnu na přesně nedefinovanou dobu odjet služebně do Švédska a nebylo úplně jasno, kdy se vrátí. Červen i přesto vypadal stále reálně. Koncem května jsem začal sledovat dlouhodobé předpovědi počasí, které vypadaly všelijak. Majklovi návrat vyšel na 3. června, což bylo stále v pořádku a počasí navíc vypadalo od 10.6. docela slibně. Během týdne se ale předpovědi otočily, takže jsme odjezd posunuli na pátek 17. června. Tento termín už nám vyšel a najednou jsme stáli před nacpaným kombíkem a dumali nad tím, jak zavřeme přeplněný kufr.

To se nakonec samozřejmě povedlo a po 17h jsme v pátek 17.6.2016 odjížděli z Oldřichovic do 1400km vzdálené vesnice Les Houches na úpatí masivu Mont Blanc. Noční cesta proběhla bez větších problémů a ráno před 9h jsme parkovali v Chamonix. Po krátké prohlídce tohoto nádherného městečka sevřeného okolními velikány, jsme vyrazili hledat nejbližší kemp do Les Houches. Kemp s teplou sprchou nám po cestě přišel vhod a jelikož nás další den čekaly aklimatizační povinnosti, tak jsme po krátké prohlídce vesničky a nezbytném občerstvení v jedné z tamních hospůdek, kde jsme u piva zosnovali další plány, zalehli brzo do stanů. Ráno jsme se probudili do zamračeného počasí, ale předpověď slibovala zlepšování, takže jsme rychle sbalili stany a po 8h jsme byli v Chamonix a čekali na lanovku směřující na vrchol Aiguille du Midi. Kolem se to hemžilo lidmi z různých koutů světa a s různými záměry. Vedle skupiny Japonských důchodců se zrcadlovkami na krku a teniskami na nohou stála skupina „horolezců“ s plnou výbavou, div že už neměli mačky připnuté na vrcholových expedičních botách. Vedle nich my čtyři čeští exoti s 20kg krosnami na zádech. Ale i přes to všechno to mělo atmosféru a své kouzlo. Všichni jsme čekali na lanovku, která drží jeden světový primát – překonává největší převýšení na světě. Dolní stanice totiž stojí ve výšce 1 037 m. n. m. a lanovka vyváží výhleduchtivé turisty až do 3 777 m.n.m. Nahoře docela přituhlo a tak jsme z jara skočili zase zpět do zimy. Nezbývá nám než nahodit další vrstvy oblečení a jdeme to tady trochu okouknout. Jelikož mlha halí skoro vše v okolí, tak toho moc neokoukneme a jdeme se raději nastrojit. Mačky, sedák, cepín do ruky a vyrážíme na hřebínek, přes který se klesá do sedla Col du Midi (3 550m.n.m), které je naším dnešním cílem a nocležištěm zároveň. Klesá se celkem pohodově po zmrzlém sněhu a dokonce i počasí vypadá, že se umoudřilo, i když to nevypadá na moc dlouho. Přicházíme do obrovsky rozlehlého sedla, pod kterým hluboko vede známý „tunnel du Mont-Blanc“ a hledáme si místo, kde rozložíme stany. Začínáme stavět hned, dokud není vítr a nesněží. Sněhu je dost tak pomocí lopaty hloubíme záhraby pro naše stany a ušlapáváme sníh. Sotva jsme práci dokončili, zvedá se vítr a začíná sněžit. Zalézáme proto do stanů a snažíme se zahřát, což se nám daří o poznání dřív, než jsme čekali. Přestože je slunce za mraky, ze kterých se sype sníh, má takovou sílu, že je ve chvilce vevnitř horko k nevydržení, takže sedíme jen v trenkách. Celé odpoledne se počasí nelepší, takže náš původní plán (trochu se v sedle porozhlédnout a vystoupat někam trošku výš) měníme za nekonečné ležení a poklidnou aklimatizaci. Se stmíváním přichází i velké ochlazení, takže se oblékáme a lezeme do spacáků. Tuhle noc jsme moc nespali. Bolest hlavy, silný vítr, myšlenky na to, zda se počasí zlepší a k tomu zima kolem -10°C k poklidné noci moc nepřidávaly. Po 18 hodinách ve stanu konečně začínají první paprsky slunce osvětlovat Mont-Blanc du Tacul (4 248m.n.m).

Vylézáme ven ze stanu a zjišťujeme, že jsme se probudili do naprosto rozdílného místa, než ve kterém jsme usínali. Všude kolem vidíme tu krásu zimních hor a nad hlavou nádherně modrou vymetenou oblohu. Pomyslně a netrpělivě tlačíme pohledem hranu stínu k rychlejšímu posunu, aby nás konečně zahřály první paprsky slunce. Jakmile my i stany trochu rozmrzneme, začínáme balit a vyrážíme co nejdřív zase na horní stanici lanovky. I přesto, že je pondělí ráno, je tady plno turistů. Tentokrát už si nenecháme krásné výhledy utéct a hned toto místo vypadá o dost lépe než předchozí den v nekonečné mlze. Nabízí se nám výhledy do hlubokého údolí, ale také na vrchol, kvůli kterému jsme zde.

Pohled na Mont Blanc je nádherný a všichni se už vidíme, jak za několik dní budeme shlížet opačným směrem. Sjíždíme lanovkou zase dolů do Chamonix, shazujeme nadbytečné vrstvy oblečení a jedeme směr náš známý kemp v Les Houches. Roztahujeme stany, aby trochu proschly a v teplotách nad 25°C vyklepáváme zbytky sněhu. V plánu máme trochu si odpočinout a hlavně se pořádně vyspat. Odpoledne do kempu dorazila skupinka Poláků, kteří se vracejí shora a vypráví nám, že se včera nikomu vystoupit nepovedlo. Podle jejich slov je asi 200m pod vrcholem nově odtržený serak a zatím nikdo nenašel cestu jak ho překonat. To nám moc na náladě nepřidává, ale i přesto se ráno chystáme vyrazit. Ráno se vyplňuje předpověď, která slibuje ocelové nebe a mrholení. Jelikož na další dny má ale přijít výrazné zlepšení, balíme stany a vyrážíme. Konečně, však přece proto jsme tady. Kvůli nepřízni počasí vzdáváme výstup od kempu sjezdovkou, kde je do výše pasu mokrá tráva. Vyrážíme tedy ke stanici lanovky, díky které vyjedeme na Béllevue do výšky 1790 m.n.m. Tady se napojujeme na koleje, po kterých jezdí známý vláček „Tramway du Mont-Blanc“. My toto svezení vynecháváme a po kolejích začínáme v mrholení stoupat ke konečné stanici. V prudkém stoupání rychle ukrajujeme výškové metry. Díky všude přítomné mlze neztrácíme čas obdivováním okolí a co nevidět procházíme tunelem na konečnou Le Nid d´Aigle 2 372 m n.m. V místní „čekárně“ chvilku odpočíváme a doplňujeme síly. Hned za konečnou potkáváme skupinku Poláků, se kterými se dáváme do řeči. Ti nám potvrzují to samé, co skupina v kempu - že je včera zastavil serak pod vrcholem, kvůli kterému nepokračovali dále. Děkujeme jim za předané informace a loučíme se. Díky mlze a docela zmateně vyšlapaným cestičkám ve sněhu ztrácíme správný směr. V husté mlze a za doprovodu hlasitého hřmění nedaleko padajících lavin to není nic příjemného, ale naštěstí si to po několika minutách uvědomujeme a vracíme se zpět na správnou trasu. Kousek nad stanicí lanovky už je tolik sněhu, že pro jednodušší pohyb nasazujeme mačky a v prudkém svahu pokračujeme až ke skalnímu žebru, kterým se stoupá k chatě Refuge de Tête Rousse (3167 m n. m.). Zde se náš postup hodně zpomalí, protože se tady setkávají v úzkých místech sestupující a stoupající skupiny a někteří turisté mají už tady s mírně exponovaným terénem problémy, což nevěstí nic dobrého. V jistém smyslu „naštěstí“ počasí vůbec nepřeje. Déšť, mlha a viditelnost cca na 30 metrů zajištuje, že těch lidí tady není až tak moc, jako se dá všude dočíst, ale i přesto se v úzkých místech zdržíme. Po docela nezáživném stoupání přicházíme k informační budce a jelikož tady s Davidem čekáme na Majkla a Petra, kteří ještě stoupají, dáváme se do řeči s Nepálcem, jehož úkolem je informovat turisty o možnosti stanování a celkově výstupu. Ten nás uklidňuje tím, že večer by se mělo počasí zlepšit a zítra by mělo být ideálně na vrcholový den, což se shoduje i s předpovědí, kterou jsme si zjistili na internetu a kterou nám telefonicky potvrdila i přítelkyně Míša, která nás ukázkově informovala o všech změnách. Jakmile byla naše čtveřice kompletní, vydali jsme se do chaty, abychom se trochu zahřáli. Chata byla plná, ale během toho, než jsme se přezuli z těžkých bot do zde připravených pantoflí, se jeden stůl uvolnil. Teplá polévka a něco na zahnání žízně trochu zvedlo náladu, ale pohled ven na počasí jí zase docela kazil. Odpočinek byl fajn, ale nastal čas, abychom se vydali do mlhy hledat místo na náš stan.

Hledání nedalo ani tolik práce, protože to množství stanů se nedalo přehlédnout. Napočítal jsem jich cca 20, ale chvílemi mi připadalo, že stanů je tady více než lidí. Našli jsme i místo na naše 2 stany, vykopali plošiny a za chvilku už leželi uvnitř. K večeru se začala protrhávat oblačnost a otevřely se výhledy jak do údolí, tak hlavně nahoru na skalnatý svah k chatě Refuge del Goûter (3817 m n. m.). Na tento asi nejsložitější úsek i s obávaným „Grand Couloir“ máme dnes v noci v plánu vyrazit, takže jsme rádi, že ještě za světla vidíme, do čeho půjdeme. Plán je vyrazit v noci ve 1h, takže jakmile se nabažíme výhledů, připravujeme věci potřebné k výstupu a kolem 20h uléháme do stanů. Usnout se mi nedaří, jen se převaluju a před půlnoci se začíná táborem nést ruch ostatních připravujících se skupin. Jde slyšet hlavně polština, ruština a angličtina. Zanedlouho už taky nevydržíme a po domluvě se začneme soukat ze spacáků a připravovat. Rozepínám stan a vítá mě jasná obloha posetá hvězdami. Přípravy nám chvíli zaberou, ale vyrážíme skoro na čas. Asi před půl hodinou vyrazila ukrajinská skupina, vidíme jen stoupající světla čelovek, které se právě chystají překonat kuloár. Výhoda je, že nám trochu prošlápli trasu a víme kudy se vydat. Stoupáme prudkým svahem v dobře zmrzlém sněhu, což jsou úplně ideální podmínky. K tomu nám navíc na cestu svítí měsíc, a to takovou silou, že v tomto jednoduchém terénu není ani potřeba zapínat čelovku. Přicházíme ke kuloáru a navzájem se čekáme. Cítím, jak mě něco tlačí v botě, ale po chvilce zkoumání přicházím na to, že je to můj vlastní promrzlý palec. To mě moc netěší, musím začít trochu více hýbat prsty, abych tento pocit zahnal. Kuloár je v noci naštěstí zmrzlý, takže přechod je relativně bezpečný a po jednom přecházíme bez navázání na druhou stranu. Trošku zdržení je v prostřední části, která je vymletá a je potřeba tam výrazně zpomalit, aby šlo překonat brázdu vytvořenou vodou a kamením, které tudy v odpoledních hodinách padají. Na druhé straně začínají mačky skřípat na odhalené skále, kterou je třeba překonat, ale nejedná se o nic složitého a navíc je zde možno se připnout k ocelovému lanu. Za chvilku se opět v tvrdém sněhu vyškrábeme na hranu, kterou se stoupá až na konec této skalní stěny. S Davidem na této hraně čekáme na Petra s Majklem a jakmile vidíme, že skalnatou část překonali, vydáváme se stoupat dál, protože bez pohybu se do nás pouští nepříjemný chlad. Nahoře nad námi už můžeme pozorovat čelovky, jak kličkují mezi skalami a postupují výš a výš. Jde poznat, že máme výrazně rychlejší tempo, protože se těmto světlům stále více přibližujeme. Čím jsme výše, tím více se nám otvírají nádherné výhledy do údolí s oranžovou září nad spícími městy. Jakmile s Davidem doženeme skupinu před námi, zastavujeme, abychom na chvíli vydechli. Čekáme a vyhlížíme parťáky a doplňujeme energii a tekutiny. Majkla s Petrem vidíme dost pod námi, po chvíli čekání se rozhodujeme, že budeme pokračovat dále, ať zbytečně nemrzneme. Dostáváme se za ukrajinskou skupinu s průvodcem. Chvíli jdeme pomalu za nimi a nechápeme, jak si takové lidi může vzít průvodce na svědomí. Některé musí vyloženě nutit, aby co 15 sekund udělali krok vpřed. Tady nemůžeme zůstat, říkáme si s Davidem, a proto tuto velmi pomalou a sobě nebezpečnou skupinu obcházíme asi 10metrovým výšvihem na předních hrotech a cepínech. Nepotřebujeme být ani moc rychlí, a přesto se dostáváme oklikou před ně. Průvodce se nám poté omlouvá za to, že jsme museli volit tuto cestu, ale že jeho klienti nejsou schopni jít rychleji a uhnout z vyšlapané cesty si také netroufli. Nevěřím tomu, že se tato skupina nebo alespoň někteří členové dostali dále než na chatu Goûter. Nyní už máme volnější cestu bez větších skupin a roztroušení jednotlivci jsou dokonce ochotni nás v některých úsecích pustit před sebe. Po chvíli si dávám přestávku a čekám na Davida, který je kousek pode mnou. Potřebuji si vyndat pití z batohu a v tom přichází chyba, která mě mohla stát výstup a raději nedomýšlím, co by mohla ještě způsobit horšího. Shazuji batoh, abych se dostal dovnitř, sundávám si rukavici, ale nevšímám si, že poutko cepínu nezůstalo na ruce, ale zachytilo se o suchý zip. Jakmile rukavici držím v druhé ruce, poutko z volné rukavice sjíždí a cepín padá na zem. A po zmrzlém sněhu klouže dolů…….. Naštěstí jsem na tuto přestávku vybral docela ploché místo, takže cepín nenabral velkou rychlost a asi po 2 metrech klouzání se zastavil o malý skalní výběžek…uuuufffffff. Už jsem si chvíli myslel, že se nezastaví a poletí dolů kuloárem. V tu chvíli jsem snad ani nedýchal a to krátké klouzání bylo v mé hlavě nekonečné. Naštěstí se tak nestalo a já si pro něj mohl kousíček sejít. Při nasazování cepínu jsem si v duchu hodně vynadal a pořádně cepín na ruce utáhnul. Dorazil David. Petra a Majkla jsme mezi čelovkami pod námi nedokázali rozeznat, a jakmile k nám dorazili lidé, které jsme před chvíli předbíhali, rozhodli jsme se pokračovat. Už jsme nad námi pomalu viděli starou chatu Gouter. Opět jsem předešel pár jednotlivců a za nedlouho jsem už překračoval zábradlí u staré chaty. Byla tma, kterou se snažil přebíjet jen měsíc, jenž nádherně osvětloval 4 052m vysoký vrchol Aiguille de Bionnassay a také svah který byl pode mnou. Byla to nádhera, které jsem se nemohl nabažit a v duchu jsem si představoval jak si i ostatní kamarádi užívají tyto krásné výhledy a okamžiky při stoupání. Po několika minutách dorazil David, který se zdržel v zástupu několika lidí a nemohl je předehnat. Asi 10 minut jsme se kochali pohledem do údolí a přes zábradlí vyhlíželi naše parťáky, ale jelikož na hřebeni docela foukalo, lehce propoceným nám začalo být chladno, rozhodli jsme se tedy nečekat na ně zde, ale počkat v nedaleké nové chatě Refuge del Goûter (3817 m n. m.), kde se dá schovat a kde bude čekání příjemnější a rozumnější. Od chaty nás dělilo pár minut chůze po hřebeni. Když jsme se blížili, pozorovali jsme čelovky několika skupinek, které už opustily chatu a stoupaly přes 4304m vysoký Dôme du Goûter na vrchol. V přízemí bylo rušno, bylo zde plno lidí, kteří se na chatě probudili a teprve se soukali do vybavení a taky lidí, kteří odpočívali po výstupu od Tête Rousse, mezi kterými jsme byli i my. Našli jsme si místo k sezení a konečně pojedli a napili se. Asi po 20minutách jsme si řekli, že je třeba kontrolovat, kde jsou naši parťáci a tak jsme s Davidem asi co 5minut střídavě chodili ven vyhlížet, zda se už neblíží. Čekání už bylo dlouhé a nervozita stoupala. Hodně lidí již vyrazilo na vrchol, a tak se přízemí chaty skoro vyprázdnilo. Volné místo jsem využil nato, abych připravil lano a navázal uzly, abychom se potom nezdržovali. Po víc jak hodině čekání jsme už s Davidem vyhlíželi venku oba společně. Konečně se objevily na hřebeni osoby, v kterých jsme dle chůze poznali naše parťáky. Vyrazili jsme jim z chaty vstříc, ale co nás čekalo, nás dost překvapilo. Nebyly to žádné, krásným výstupem nadšené, tváře, které jsme měli my s Davidem, když jsme se od staré chaty dívali dolů do údolí, ale unavené, a „vyděšené“ osoby, které spíše trpěly a zabývaly se více tím, jak budeme sestupovat dolů, než tím, že nás čeká stoupání na vrchol, na který jsme se těšili. Nebudu tady rozebírat, co se po setkání dělo ani nechci soudit vyřčené, jen budu pokračovat tím, že jsme více než po hodině a půl strávené čekáním v přízemí chaty vyrazili vstříc vrcholu. „Bohužel“ jen ve dvojici s Davidem. Majkl a Petr se rozhodli, že s námi pokračovat nebudou. Navázali jsme se tedy ve dvojici na lano, hlavně z psychologického hlediska a vyrazili za svítíní již dobře prošláplým sněhem k vrcholu. Začátek stoupání na Dôme du Goûter utíkal velice rychle a během pohledu na vycházející slunce jsme dokonce předehnali několik skupin, na kterých se už projevovaly větší či menší problémy. Asi za 50minut jsme z levé strany minuli tento 4 305m vysoký vrchol a konečně se před námi rozprostřel výhled na vrchol Mont Blancu.

Výhled to byl impozantní, v němém úžasu jsme se kochali pohledem na stoupání, které nás čeká a trochu v obavách sledovali, zda se nám podaří dohlédnout do míst, kde byl čerstvý odtrh seraku, o kterém nám povídala skupina Poláků. Tušili jsme, kde ono místo je, ale z této dálky nešlo poznat, zda je někdo již nad ním. Slunce začínalo mít sílu, a tak jsme rychle pokračovali dolů přes sedlo a hned zase nahoru k bivaku Valot, ve výšce 4 362m. Zde odpočívá značné množství lidí, a jak zjišťujeme, někteří zde už končí a vracejí se zpět. Zaháníme myšlenky, že bychom se museli pod vrcholem kvůli seraku otočit, ale zároveň se domlouváme, že nebudeme riskovat víc, než je zdrávo a jakmile se jednomu z nás bude překonání seraku zdát moc riskantní, otočíme to. Nezdržujeme se tady, jen doplníme tekutiny, „repasujeme“ vrstvu opalovacího krému a pokračujeme dál. Teď teprve začneme pořádně stoupat. Nahoru stoupá méně lidí, než kolik jich klesá, ale není to nijak problematické. Zase tolik jich není. Jednoho sestupujícího páru se ptáme, zda byli na vrcholu. Kroucením hlavy dávají znamení, že ne a dodávají, že se pod serakem otočili a nechtěli riskovat. Tohle nám vůbec nezlepšuje náladu, ale přesto pokračujeme.

Jde to pomalu, výška už jde cítit, ale pokračujeme bez větších problémů. Tempo máme dostatečné, čas je skvělý a počasí vypadá stabilně. Chůze po vyšlapaném hřebeni je relativně bezpečná a sníh je stále pěkně zmrzlý, takže jediné komplikace nám dělá pekelně pálící slunce. Konečně jsme přešli Grande Bosse a Petite Bosse, dva hrby před vrcholem Blancu. A už vidíme ono odtrhnuté problematické místo, kde se ještě včera všechny skupiny otáčely a vracely zpět. Naštěstí už bylo vidět, že někdo prošlápnul cestu, která trhlinu obchází zleva a poté stoupá prudkým výšvihem v ledu. Věříme že to taky zvládneme a vyrážíme v před. Toto místo je hodně prudké, ale pomocí cepínu a předních hrotů maček ho překonáváme a po prudkém výstupu na vrcholový hřeben víme, že nyní to už na vrchol zvládneme.

Před samotným závěrem chvíli odpočíváme a při pohledu dolů na Dôme du Goûter vidíme dvě osoby sedící na plochém vrcholu a říkáme si, že by to mohli být naši parťáci, kteří si vyšli alespoň zde, aby viděli samotný Mont Blanc, ale nejsme si tím jistí. Poslední metry hřebene si vychutnáváme a v 8:50 hod stojíme na rozlehlém vrcholu s kótou 4 810m.n.m. Máme nepopsatelnou radost a i přesto, že je tady s námi asi dalších 20 lidí si toto místo plně užíváme. Rychlost výstupu nás samotné překvapila, čekali jsme, že zde budeme o dost později. Jsme rádi, že počasí vydrželo a zvládli jsme se zde dostat. Všude kolem, kam oko dohlédne, jsou zasněžené vrcholy a v dáli rozeznáváme i majestátný Matterhorn.

Vidíme i na skalní jehlu Aiguille du Midi a sedlo pod ním, kde jsme tři dny předtím trávili aklimatizační noc, které je nyní o víc jak kilometr pod námi. Nadšení nám trochu kazí pocit, že dva parťáci zůstali dole u Goutru, ale na to nyní myslet nechceme. Asi půl hodiny si užíváme vrcholu, ale oba víme, že je to zatím jen polovina cesty a ještě nás čeká dlouhý sestup k Tete Rousse a navíc ve značně změklém sněhu. Loučíme se tedy s prosluněným vrcholem a začínáme sestupovat. Zde nahoře je sníh pořád zmrzlý, takže sestup je pohodový a rychle ubíhá. Zdržení nastává jen v komplikovaném úseku u seraku, kde potkáváme sestupující skupinu, která se snaží pomoct jedné své člence, která má v prudkém sestupu strach a není si jistá jak pokračovat, místo je úzké a musíme čekat. Při sestupu se raději navzájem jistíme pomocí cepínu a lana. Toto místo s mírným zdržením překonáváme a zase jdeme svým tempem. Část svahu nad Valotkou sjíždíme po zadku a rychlost kontrolujeme cepíny.

U Valotky jen chvilku odpočíváme, mažeme obličej, který už začíná po celodenním slunění dost pálit a během pár minut zase pokračujeme dál. Chůze v rozlehlém sedle pod Valotkou na prudkém slunci se na nás začíná podepisovat a pomalu nastupuje únava. K tomu se připojuje už značně měknoucí sníh, ve kterém se místy boříme. Na Svahu pod Dôme du Goûter odpočíváme a děláme poslední fotky vrcholu a pomyslně se loučíme a děkujeme, že byl k nám přívětivý. Sestup k chatě Goûter se táhne déle, než čekáme a zabírá nám skoro půl hodiny. Jsem rádi, že jsme u chaty a těšíme se na něco teplého do žaludku, ale hlavně vyhlížíme parťáky a jsme trošku nervózní, v jaké budou náladě. V přízemí vidíme jejich bágly, což je první pozitivní věc že tady někde jsou a zatím nevyrazili dolů. Nacházíme je, jak odpočívají v chatě u stolu a překvapivě s o dost lepší náladou, než s kterou jsme se loučili. Objednáváme jídlo, probíráme zážitky a zjišťujeme, že osoby sedící na Dôme du Goûter byli skutečně oni. Majkl prý chtěl pokračovat alespoň k Valotce, ale pro Petra to nebyla výzva, takže nenašel motivaci a spokojil se s tímto místem a nádherným výhledem. Upřímně uznal, že by dnes byl vrchol mimo jeho možnosti a proto svého nočního rozhodnutí nelitoval, za což má mé uznání. Po jídle jsme si ještě trochu odpočinuli. Už jsme tady docela dlouho, je třeba vyrazit, aby nás únava nedostihla v plné síle. Vydali se na poslední sestup, z kterého šel při pomyšlení na již velice rozbředlý sníh trochu respekt. Chodníček mezi novou a starou chatou byl ještě v pořádku, ale jakmile jsme nastoupili do svahu, do kterého se už dlouho plnou silou opíralo slunce, výrazně jsme zpomalili. Navíc jsme míjeli dost lidí, kteří stoupali, aby přenocovali na chatě, čím se sestup ještě více komplikoval. Naše skupinka se docela roztrhala, asi jsem si vybral nejlepší cestu a pokračoval nejrychleji. Kousek před přechodem kuloáru jsem si sednul a čekal půl hodiny. V členitém terénu nešlo vidět, kde se ostatní tak zdrželi. Jelikož mi došla voda a slunce peklo, uvažoval jsem, že budu pokračovat dál sám až ke stanu. Potom jsem si ale všimnul Davida, jak se trápí při zbytečném přelézání skalky, kterou šlo během minuty podejít. Když dorazil, chvíli jsme vyhlíželi zbylé dva kamarády, ale byli spolu hodně vysoko a čekání bez vody na slunci už jsme nechtěli prodlužovat, pokračovali jsme tedy dále.

Kuloár jsme bez problému překonali i přesto že chvilku před námi proletěl proud kamení a střed už byl po slunečném dni hodně vymletý, naštěstí při našem přechodu byl klid. Od stanů nás už dělil jen závěrečný sestup prudkým svahem, kde jsme se bořili po pás do rozmočeného sněhu, ale zvládli jsme to. Něco před 17hod se konečně svaluji unavený do stanu a dopíjím zásoby vody, které jsem si tady nechal. Sundávám ze sebe promočené oblečení a asi půl hodiny ležím jen v trenkách na spacáku ve vyhřátém stanu, koukám rozepnutým vchodem ven, odpočívám a přemýšlím, jak super den je za námi. Uběhla asi hodina a začal jsem být nervózní, kde jsou naší parťáci, vylezl jsem tedy ze stanu, kde je už vyhlížel i David. Viděli jsme, že se zrovna chystají přejít kuloár, překonali ho bez potíží, mírné komplikace nastaly až v závěrečném svahu ke stanům, kde se Petr bořil do sněhu až po pás a jednou při zaboření přepadl tak nešťastně, že si skoro zlomil nohu. Naštěstí se z toho dostal a už jsme je vítali u stanů. Večer jsme se ještě stali svědky záchranné akce vrtulníku, který zasahoval poté, co žena, pravděpodobně Ukrajinka, upadla ve svahu kousek nad kuloárem a zastavila se až o dobrých 400 výškových metrů níže, kde „dojíždí“ laviny padající kuloárem. Bohužel od stanů se do toho místa nešlo dostat a poskytnout pomoc, takže se dalo jen zavolat vrtulník a čekat. Nevíme, jak tento příběh dopadl, protože po naložení do vrtulníku jsme už moc dalších informací neměli, ale doufám, že vše mělo dobrý konec. My jsme poté unavení zalezli do stanu a můžu říct, že tuto noc jsem spal nadmíru dobře. Jediné probuzení měla na svědomí polská výprava z vedlejšího stanu, která kolem 1hodiny vyrážela na vrchol. Ráno rychle balíme stany, divím se tomu, že polská výprava je už zpátky v táboře, ale je docela zima, takže není čas přemýšlet, co se stalo a po 8hodině konečně vyrážíme dolů.
Na sluníčku se opět hodně otepluje a s klesající nadmořskou výškou klesá i počet kusů oblečení, které máme na sobě. Až teď při zpáteční cestě vidíme, kudy jsme před pár dny šli hustou mlhou nahoru. Kousek nad zubačkou sundáváme konečně mačky a začínáme po kolejích klesat dolů k lanovce na Béllevue (1790 m.n.m), kterou se svezeme na parkoviště do Les Houches. Na parkovišti dáváme krosny do auta a jdeme si dát na oslavu návratu pivo, které v tomto horkém dni nezůstane posledním. Přesouváme se do kempu, kde vybalujeme a sušíme mokré věci. Odpoledne a večer pořádáme akci „dojez a dopij, co zbylo“ ještě s polskou skupinou, která stanovala u Tete Rouse hned vedle nás a které výstup bohužel nevyšel. Vzájemně probíráme zážitky a zkušenosti z předešlých dnů a dovídáme se, proč byli u stanu tak brzo ráno. Jejich průvodce u Goutru zhodnotil, že je hodně sněhu a že sestup v odpoledních hodinách k Tete Rouse by byl nebezpečný, takže se otočili a vrátili se ke stanům v 7 ráno. Někteří byli lehce naštvaní tím, že zaplatili dost peněz a v dobrých podmínkách jako jediní otáčeli u Goutru nazpět, i když nikdo z nich neměl při stoupání problémy. Nechtěli se ale s průvodcem dohadovat, takže ho poslechli. Když zjistili, že my jsme den předtím odpoledne sestupovali, byli ještě více rozhořčeni, ale brali to s rozumem a shodli se na tom, že hora zde bude i příští rok, kdy to zkusí znovu a nejspíš už bez průvodce. Seděli jsme až do hluboké tmy, ale protože jsme ráno potřebovali odjíždět, bylo načase se v rozumnou dobu rozloučit, popřát si hodně štěstí, zalézt do stanů a pořádně si odpočinout.

Ráno nás čeká jen nepříjemná povinnost nacpat všechno do auta a jako vždy se nám zdá, že toho máme více, než když jsme jeli zde. Zvládáme to a kolem 10hodiny vyrážíme na dlouhou cestu domů. Cestu jsme i přes velké kolony na německých dálnicích zvládli a ve 2 hodiny v noci přijíždíme domů a konečně můžeme tuto cestu uzavřít. I když ne úplně vše vyšlo podle představ, následující den v naší hospůdce u piva tuto akci hodnotíme pozitivně jako vydařenou a někteří se rozhodují, že se na Mont Blanc ještě určitě vrátí.

Pokud jste se dočetli až sem, což mě trošku překvapuje, myslíte to nejspíš s Mont Blancem vážně. Budete-li tedy chtít nějaké podrobnější informace, které nebyly v článku, a že jich je hodně, nebojte se zeptat v komentářích, jestliže to bude v mých silách, rád odpovím.

Poslední aktualizace: 28.3.2017

Mont Blanc 2016 - Cesta na vrchol na mapě