Vzhůru na Šternbersko aneb vesnické památky a spousta přírody i bonusů na Uničovsku k tomu

Když se řekne Řídeč nebo Chabičov, zpozorní zřejmě jen málokdo a o prudkém zrychlení tepu připomínajícím první rande nebo premiérovou návštěvu erotické peep show ani nemluvě. Jisté rozechvění už některým turistům možná způsobí zmínka o nejbližším okolí těchto vísek, tedy Přírodním parku Sovinecko a historických městech Šternberk a Uničov. Dlužno však podotknout, že jednomu městu jsme se vyhnuli zcela, druhým jsme jen projeli a i ten PP jsme jen tak „olíznuli“ na jeho jihozápadním okraji. Programový plán jedné březnové soboty však byl naplněn …

Přes Libinu, Šumvald, Dlouhou Loučku a Paseku, jejichž památky a zajímavosti dlouhodobě dobře známe, jsme se vydali do míst, která jsme měli naopak navštívit vůbec poprvé. Denní program jsme tak pořádně zahájili až odstavením auta na malém parkovišti v obci Řídeč. Právě zajímavosti spojované s touto vesnicí v podhůří Nízkého Jeseníku naši cestu tak nějak vyprovokovali.

Začínáme tím „méně významným“, tedy památkami, které nám nabízí samotná víska. První z nich je socha Anděla z počátku minulého století, kterou někdo umístil na podstavec z roku 1820, po níž následuje dům z počátku 19. století stojící vedle požární zbrojnice, který zdobí zvonice s hodinami a který kdysi býval školou, a nakonec přijde na řadu pomník obětí obou světových válek.

Poté již nastal čas vydat se vysoko nad Řídeč, kde na nás čekal tajemný Oltářní kámen. Tento plochý kamenný blok bývá spojován nejčastěji s protestantskými bohoslužbami v období Třicetileté války, ale objevují se i názory, že původně se jednalo o kultovní či dokonce obětní místo starých Keltů. Někdy se něco šeptne také o zdejším působení tzv. Měsíčních lidí, ale Däniken se dnes už tolik nečte. Spíše se tady setkáte s všudypřítomnými mužiky, malovanými kamínky a občas i nějakým tím turistou.

Po obkroužení Oltářního kamene jsme po modré TZ pokračovali dál. Chvílemi nám dělal společnost Zlatý potok a občas jsme narazili na další „atrakce“, které nás přinutily ke zdržení. Ne vždy jsme sice pochopili jejich smysl (například dřevěná pokladna nad jakousi loučkou v lese), ale Josefčina studánka byla půvabná a její voda osvěžující (pravda, poté přišlo několik dní silných žaludečních potíží, ale studánce jsem to nepřipisoval) a dřevěný vyhlídkový altánek pod Dubovou horou docela vkusný, ale svou vyhlídkovou funkci téměř neplnící.

A tak jsme vyrazili k Chabičovu. Tato vesnička je již téměř předměstím Šternberka a my do jejího středu zašli jen a pouze kvůli kapli sv. Floriána. Ta je drobnou stavbou z II. poloviny 19. století, která na první pohled zaujme trojúhelníkovým štítem s dřevěnými polychromovanými sochami Ukřižovaného Krista a dvou andělů. Kromě kaple jsme zaregistrovali nově vznikající dětské hřiště (na náš vkus umístěné až příliš blízko poměrně frekventované silnice) a zajímavé příbytky pro různé breberky, které místní označili jako „hmizí hotel“. Ale mýlit se je lidské, že ano …

Naše další kroky vedly po „téměř asfaltové“ cyklotrase číslo 6009 (spojuje Velkou Bystřici s Hlubočkami, Šternberkem a Pasekou) zpět do Řídče. Chvílemi jsme si přišli jako v Rusku (početné „kolonie“ bříz), chvílemi jako doma v Jeseníkách (v místech, která naopak o stromy přišly).

Po nedlouhém čase jsme zpátky na startu. V obci Řídeč nás ale ještě - kromě štěkotu snad všech psů - čeká kaplička sv. Václava (spíše boží muka) a nejdůležitější objekt v dědině, kterým je obecní úřad. Ten totiž současně slouží jako hospoda U Zlatého potoka i obecní knihovna. Tady asi opravdu platí ono známé „počkej chvilku, ať si ještě v klidu dočtu tu malou, zelenou …“.

Autem jsme pak projeli Komárov a hned v následujících Mladějovicích vozidlo opět opouštíme. Naším cílem ale není ani zdejší památná Tisíciletá lípa, ani kostel s dominantní hranolovou věží a dokonce ani hospoda. Tentokrát se spokojíme s hřbitovem – tedy ne, že bychom zde hned chtěli dát navždy odpočinout svým chátrajícím skeletům, ale právě vedle něj se nachází zajímavá kapličková křížová cesta pocházející z II. poloviny 19. století. Navíc se v tomto případě nejedná pouze o pozoruhodnou historickou památku, ale také o neobvyklé vyhlídkové místo, nabízející současně k vidění „vše“ mezi Olomoucí v hanácké placce krále Ječmínka a „věčným“ sněhem a ledem na vrcholcích Jeseníků. 

Tím však naše cesta zdaleka nekončí, protože na její závěr jsme si nechali jistou „třešničku na dortu“. Tímto zákuskem má být smírčí kříž v poli za (v našem případě spíše před) Újezdem u Uničova. K tomuto tajemnému svědku dávných zločinů jsem se již chystal několik let, ale až teď jsem měl být „naplněn“. Kříž je poškozený, moc se toho o něm neví (a tak se o něm občas napíše nějaký nesmysl), ale přesto byl pro mě vrcholem dne. Přeměřil jsem ho stonkem jakéhosi plevele (svinovací dvoumetr jsem zapomněl doma), řádně nafotil (tedy jen z čelní strany, protože mi pak bylo důrazně naznačeno, že už jsme se v těchto místech zdrželi dost) a potom – ač nerad – tajemné místo opustil.

Chvíli času jsme pak ještě věnovali zdejšímu kostelu sv. Jana Křtitele a jeho nejbližšímu okolí se sochou sv. Jana Nepomuckého. Tím byl denní program splněn a mohli jsme se v klidu přesunout na tradiční „koupákovskou tiskovku“ …