Vzpomínka na první předvánoční Vídeň

První cesta do předvánoční Vídně

Naše rodina jsme se vydali na první cestu do předvánoční Vídně na vánoční trhy a do akvária, myslím že to bylo v prosinci 1995. Těšili jsme na všechno.

Do Vídně jsme dorazili bez problému, autobus zaparkoval nedaleko historického muzea. Pak jsme se vydali na vycházku do centra Vídně kolem vyzdobené radnice, kde už stály domečky. Bylo trochu sněhu a mráz, tak se světla odrážela od krystalek sněhu a ledu a vytvářela pohádkovou atmosféru. Pro nás tenkrát nevídanou, u nás se zatím tak nezdobila města před Vánoci. Pak jsme prošli centrum až k bazilice sv. Štěpána. Všude na nás dýchala příjemná atmosféra, dokonce jsme si zašli do kavárny na čaj a káfíčko. Obdivovali jsme kromě památek, výzdoby i pouliční kavárničky s vyhřívanými zahrádkami.

Po prohlídce centra jsme se vydali po Mariahilfer strasse k akváriu. To vím teď, že to je Mariahilfer strasse, ale tenkrát jsem to nevěděla. Mobil jsme neměli a přesně jsme nevěděli do jakého akvária jdeme. Naše hlavní informace byla, že tam jsou i žraloci a rejnoci. Po ulici jezdila tramvaj a v době vánoční Andělská tramvaj, ze které andělé a myslím, že tam byli i Santa Clausové a vyhazovali bonbóny z tramvaje dětem. Mladší dcera ta byla hned pohotová, jak šlo o sladkosti a už nějaké ulovila. Starší byla váhavější, ale přesto toužila po nějaké sladkosti od anděla, tak jsme sledovali anděla až jsme se sladkosti od něj dočkali.

Jak jsme se soustředili na andělské zážitky, že jsme ztratili naši volně popocházející skupinu k akváriu. Někam nám odbočili do uličky, ale kam? Teď jsme nevěděli, jak se akvárium jmenuje, kde se nachází? Snažíme se naše obavy držet na uzdě a nepanikařit. Věděla jsem, že to musí být někde blízko. Tak jsme odbočili také do uličky a skupina naše nikde! Já znala trochu základů němčiny, manžel tak čenč. Holky se začínali učit angličtinu. Ale hlavně, při naší obavě, nám mozek vůbec nefungoval. Místo, aby mně zapnul, tak byl úplně mimo, zřejmě našimi emocemi – co budeme dělat. Došli jsme na takové náměstíčko a díváme se, kam se vydat. Nad námi na kopečku je nějaké nevzhledné betonové silo. Tak si to míříme k silu a dorazíme k výběhu pro pejsky a nikde žádná cedule. Tak se vracíme zpět. Ptám se paní, že tu někde mají být ryby, nevzpomněla jsem si ani na slovo akvárium, což je takové univerzální. Tak pak říkám muzeum a ryby a paní nás táhne k autobusu, co právě zastavil a chce nás naložit do něho. Bráníme se, že to musí být tady někde a ukazujeme dokola a manžel v zoufalství kreslí na auta něco jako ryby, což mu moc nedařilo. Rybu jsem ani já nepoznala, nevypadala jako česká ryba natož rakouská nebo vídeňská či žralok. Nakonec se zase vydáváme k tomu silu, nejde mi do hlavy, co tu dělá silo skoro uprostřed města. Teď nacházíme správný vchod a nad vchodem vidíme nápis a namalované ryby. Naše mysl zase začíná pracovat a srdce se tetelí blahem, že jsme se neztratili a uvidíme žraloky a rejnoky. Na pokladně se ptáme, zda je tu česká skupina a po kladné odpovědi zažíváme pocit hrdinství, že jsme zde.

Akvárium bylo nádherné.Viděli jsme žraloky, rejnoky, mořské koníky a ďasa. Dnes je ještě lepší a lépe značené a už nevypadá tak silově. Z dálky ho poznáte. Asi ho zviditelnili , protože se jim tu „ztratilo několik zájezdů“. Akvárium se jmenuje Dům moří – Haus des Meeres.

Krásný den plný různých zážitků jsem zakončili na vánočních trzích u radnice, kde jsme si koupili punč, hrušku v karamelu. A dovezli jsme si hrníčky, které máme dodnes a vzpomínáme na naše zážitky.

Příběh má dobrý konec, neztratili jsme se v „cizině“ a měli jsme radost ze zážitků, které umocnilo to, že jsme si nakonec dokázali poradit. Také jsme si pořídili mapu Vídně a příště jsme nevyjížděli tak bezstarostně, ale trochu vybaveni na cesty. Dnes je to nesrovnatelné! Podíváme na vše na internetu a víme do čeho či kam jdeme a co máme čekat.

www.haus-des-meeres.at