YKPAÏHA – UKRAJINA (červen 2006)
YKPAÏHA – UKRAJINA (červen 2006)
V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost na Ukrajinu a tak nebyl problém s rozhodováním kam se letos pojede. Pro nás naprosto turisticky neznámá a neprozkoumaná země se měla stát na několik dní naším přechodným domovem. Z vyprávění jsme slyšeli některé pozitivní názory, ale i ty, z kterých šel strach už jen když jsme je poslouchali. Z bývalých sovětských republik máme zkušenost pouze z Litvy, Lotyšska a Estonska, kde jsme byli se vším velice mile překvapeni. Průvodce po Ukrajině se dnes dá bez problému sehnat, ale my dáváme přednost informacím z internetu, kde je možné si přečíst i spoustu zážitků prožitých na nejnavštěvovanějších místech. Doufám,že i tyto řádky Vám pomohou při plánování nebo při samotném putování po Ukrajině.
Nejdříve několik základních informací:
Hlavním městem je Kyjev (2 630 000 obyvatel)
měna - hřivna, (stav červen 2006) 1hřivna - 4,55 Kč
jazyk - ukrajinština
náboženství - pravoslavní
doprava - železnice 23350 km , silnice 273700 km
nejnižší bod - Černé moře 0 m.n.m.
nejvyšší bod - hora Hoverla 2061 m.n.m.
vodstvo - nejdelší řeka Dněpr 2201 km
Zažádali jsme si o jízdenky OSŽD a sehnali lůžko Košice-Kyjev passajirskij na vlak R 8 DUKLA. Teď už nám opravdu nic nebránilo v cestě a my se vydáváme vstříc novým zážitkům.
Z Vysočiny se dostávám do Bratislavy a odtud jedu nočním vlakem R 613 ZEMPLÍN až do Košic. V Púchově ve 2 h ráno přistupuje můj parťák Aleš, který to měl z Valašska opravdu jen kousek. Na košické nádraží přijíždíme v 5:50. Ještě malé občerstvení a jdeme na nástupiště, kde na nás čeká souprava našeho rychlíku do Kyjeva ve složení dvou slovenských dvojek a ukrajinského lůžka, které ráno přijelo jako přímý vůz až z Vídně. V 7:22 se R 8 DUKLA dává do pohybu a my plni smíšených pocitů očekáváme hraniční přechod Čierna nad Tisou - Čop.
V Čierne n/T.probíhá celní a pasová kontrola celkem formálně, protože jí zatím vykonávají pouze Slováci. I tak zde stojíme asi 40min. Po pár kilometrech zastavujeme v Čopu. Musíme vyplnit vstupní prohlášení, které se vypisuje dvakrát. Jedno zůstává na hranici a to druhé musíme mít celou dobu u sebe a berou si ho zpět až při opuštění země. Nikomu nedoporučuji tento tiskopis ztratit. Kontrola je daleko důkladnější a dochází i na otázky:kolik máte peněz, na jak dlouho jedete, za kým, jaký je účel vaší cesty. Samozřejmostí je kontrola našich batožin. Po této kontrole se naše lůžko odpojuje od slovenských vozů a přestavují nás ke zvedacím plošinám, kde nám mění podvozky. Je to opravdu zážitek. Po zdárné výměně podvozků včetně spřáhla nás přestavují na připravenou soupravu tvořenou z velkých ukrajinských vozů. Protože zde dálkové vlaky nejezdí tak často, jsou rychlíky sestaveny z 15 až 20 vozů.
Asi po hodině a půl se dáváme opět do pohybu. Ve voze je na stěně vylepen jízdní řád vlaku a mnoho dalších informací, které jsou psané v azbuce, tak nám jejich čtení dává pořádně zabrat.V každém voze je dežurnij(dežurnaja), který se po celou dobu jízdy stará o naše pohodlí. Na konci vagonu se nachází samovar s horkou vodou, proto doporučuji vzít si sebou čaj, kávu nebo instantní polévky. Je dobré mít sebou pantofle nebo jinou lehkou obuv, kterou ve vlaku určitě využijete. Nemusíte mít obavu z toho, že budete mít hlad. Na nádražích se u vlaku setkáváme s místními lidmi, kteří prodávají jídlo, pití, zmrzlinu atd.
Musíme si také zvyknout na to, že u velkých měst a v některých úsecích tratě jsou WC uzavřena(sanitární zóny), je tedy nutné si své potřeby řádně rozvrhnout.
Ve vlaku se seznamujeme s jedním Slovákem, který cestuje do Kyjeva na zemědělskou výstavu. Nezapomenutelným zážitkem je pro nás přejezd přes pohoří Karpaty, protože většinu ukrajinského území tvoří rovina. Spousta mostů, tunelů a hlavně nádherná horská příroda. Cesta utíká a přiblížil se večer. Uleháme a očekáváme co nás bude čekat ráno.
V 5:23 zastavujeme na nádraží Kyjev passajirskij přesně na čas. Ukrajinské vlaky nejezdí zrovna rychle, ale v přesném dodržování jízdních řádů se u nich máme co učit. Kyjevské nádraží je velice nádherné a modeně vybavené. Zvláště nová hala je upravena jako kterákoliv na západě.Už na nádraží si měníme peníze. Bylo nám doporučeno měnit ve městě, ale později jsme zjistili, že kurzy jsou velice podobné. Všude bez problémů proměníte dolary, eura a ruské ruble. U pokladny č.41,42, která je určena pro cizince a personál by měl ovládat anglický jazyk, si chceme koupit lůžko na vlak směr Krym. Jak později zjišťujeme po celé Ukrajině se s angličtinou nechytáme. Naše domluva s pokladní je zajímavá v tom, že celá fronta za námi věděla přesně kam a čím chceme jet. Pokladní to nedokázala pochopit. Zachraňuje nás mladá Ukrajinka,která byla určitý čas v ČR a celou situaci hodnotí slovy ¨Vona je snad vožrala¨. Prohodí spolu pár slov a my dostáváme lůžka na noční vlak do Simferopolu. K jízdence OSŽD musíme předkládat i pas(potom při každé koupi lůžek). Čekání ve frontách na nádraží je vždy zpestřeno chováním pokladních. Není nic divného, že třeba na 10 min zmizí a zase se vrátí nebo vykonává jakoukoliv činnost, která s prodejem jízdenek nemá nic společného. Naše lůžko stojí 47,88 hřiven(215 Kč) a patří do kategorie kupejnyj. Druhy vagonů se rozdělují na: Obščij-společný , Plackarta-otevřený vagon, který je rozdělen do oddílu po šesti. Cestování v tomto vagoně není rozhodně intimní záležitostí,ale je velice levné. Kupejnyj-pohodlné kupé se 3 nebo 4 lůžky.Cena je přijatelná a komfort velice dobrý. Lux-jedná se o první třídu,která je moderně vybavena(hudba, květiny, koberce atd.)a samozřejmostí je občerstvení.V nové hale je i monitor, na kterém si můžete zjistit obsaditelnost vámi určeného vlaku.
Po skvělé snídani jdeme do metra,které se stává naším nejlepším dopravním prostředkem po Kyjevě. Stačí si za 0,5 hř.(2,25 Kč)koupit žeton a projít turniketem, který je neustále pod kontrolou ukrajinské milice. Pokud zase při východu z metra neprojdete turniketem, můžete se vozit a přestupovat jak je vám libo. Nejdříve jedem na Majdan, Chrešťatik. Je to centrum města s dlouhou ulicí. Uprostřed ulice je hotel Ukrajina a několika patrový obchodní dům Globus a hlavně náměstí s několika kašnami. Všude je až nečekaně čisťounko. Pravidelně potkáváme mnoho uklizečů, kteří se starají o čistotu města. Po důkladné prohlídce centra jdeme na konec ulice, kde se nachází vítězný oblouk a je odtud nádherný výhled na Kyjev a hlavně řeku Dněpr. Metrem přejíždíme na zastávku Hydropark, která leží na ostrově uprostřed Dněpru.Jsou tady pláže a hlavně krásný pohled na sochu Rodina Mať, která je naším dalším cílem.
Je to obrovská socha větší než Petřín pobitá pozinkovaným plechem, který se používá na letadlech a na slunci hází odlesky. Při válce měla dohlížet na obyvatele Kyjeva a včas je varovat před nebezpečím. V betonovém prostranství se nachází sochy bojovníků v nadživotní velikosti. V areálu je spousta vojenské techniky(tanky, auta, letadla, transportéry aj.)
Vracíme se zpět do centra, kde zkoušíme ukrajinskou stravu. Vřele doporučujeme např.šašliky-masové špízy, které se před grilováním nakládají do marinád, pelmeně-těstoviny,šaverma-obdoba kebabu aj.dle chuti. V Kyjevě je spousta dalších památek a míst k návštěvě, např.Kyjevsko-pečorská lávra-klášter ležící na podzemních jeskyních(Unesco), katedrála sv.Sofie-hlavní metropolitní kostel a spousta jiných.
Večer přejíždíme na nádraží,kde vyhledáváme náš vlak R 282 CHREŠŤATIK do Simferopolu, který jede přes Dněpropetrovsk a Záporoží (odj.22:49 a příj.do Siferopolu v 13:27). Noc probíhá v poklidu a přes den si prohlížíme trochu monotónní krajinu.
V Simferopolu vyhledáváme pokladnu a chceme si dopředu zakoupit lůžka na naši další jízdu po Ukrajině. Po skoro hodinovém čekání ve frontě nám je oznámeno, že si lůžka můžeme zakoupit, ale pouze na dnešek. Pokud chceme na jiné dny, musíme jít do pokladny, která je od nádraží vzdálena téměř 20 min. pěšky. Pokladnu nacházíme a v klidu si kupujeme lůžka.
Následuje hledání noclehu. Po celé Ukrajině to není vůbec žádný problém, protože na nádražích vyčkávají bábušky, které nabízejí kvartiry, komnaty za velmi přijatelné ceny. My však nacházíme přímo na nádraží ubytovnu,kde nás nechávají ve čtyřlůžkovém pokoji přespat za 25 hř.(112 Kč)osoba/noc. U recepce je společenská místnost s televizí. Na pokoji se seznamujeme s Ukrajincem Alexandrem, který přijel z Dněpropetrovska a přijel na Krym za prací. Vysvětluje nám problematiku malých příjmů a my jen nevěříme, jak je možné vyžít.Večer prohlídka města, nějaké to pivečko a rychle spát.
Je ráno a my si kupujeme jízdenky za 10,7 hř.(48 Kč)na nejdelší trolejbusovou linku na světě. Spojuje Simferopol a Jaltu přes město Alušta. Cesta linkou č.52 od železničního nádraží v Simferopolu do centra Jalty zabere cca 2,5-3 hodiny a trolejbus překonává po krásné silnici průsmyky krymských hor a urazí 80 km. V Jaltě se na nás sbíhají bábušky a udolávají nás svými nabídkami na ubytování.Vyhrává ta,co nás ubytovává za 50 hř.(225 Kč)za oba.
Jdeme na promenádu k moři a kupujeme si lístek za 12 hř.(54 Kč) na loď, která pluje podél pobřeží k Vlaštovčímu hnízdu(letohrádek na skále) a do Alupky. Vystupujeme pod Vlaštovčím hnízdem a po cestičce se dostáváme až k pevnosti. Po prohlídce jdeme na silnici, kde si stopujeme maršrutku za 3,5 hř.(16 Kč) směr Livadia. Maršrutky(transity) jsou rychlejší variantou autobusů na kratší vzdálenosti využívané především na Krymu, v Zakarpatsku a ve městech.
Livadia je pohádkový zámek, na kterém došlo k sepsání proslulé jaltské konference v roce 1945 za účasti Churchila, Roosvelta a Stalina. Po pobřeží vede tzv.sluneční pěšina, po které svého času chodíval car Nikolaj II.
Za 2 hř.(9 Kč) jedem zpět do Jalty.V Jaltě lanovkou za 14 hř.(63 Kč)¨zpáteční¨ vyjíždíme na Gorku odkud je celá Jalta jako na dlani.
Večerní život na promenádě je nezapomenutelným zážitkem.
Ráno se loučíme z bábuškou a jedem maršrutkou za 4 hř.(18 Kč)přes Alupku do Simeizu. Tady zjišťujeme, že nám autobus do Sevastopolu jede až za 3,5 hod. Jdeme na hlavní silnici, kde nám zastavuje taxi a za 30 hř.(135 Kč)nás odváží do 55 km vzdáleného Sevastopolu.
Na nádraží si nacházíme nocleh za 18 hř.(81 Kč) v šestilůžkovém pokoji, kde s námi bydlí další tři nocležníci. Po ubytování vyrážíme do města. Podél přístavu v kterém jsou ponorky a samé ruské lodě se podél pobřeží dostáváme až na promenádu.Je zde spousta stánků a různých atrakcí. Pozorujeme vzdálené pevnosti, které sloužily na ochranu města od moře. V Sevastopolu se slaví výročí města a my se stáváme součástí festivalu na jeho počest. Ukrajinské kroje a písně nám napovídají o bohaté historii našich bývalých východních sousedů.
První ranní električkou(ukrajinský pantograf)jedeme do asi hodinu vzdáleného města Bachčisaraj(v turečtině "zahradní palác")byl od 15.století do roku 1783 sídlem krymských chánů.
Od nádraží jedeme maršrutkou k Uspenskému paláci. Je tady překrásná zvonice se zlatou střechou a kostel vestavěný do vápencové skály. Je odtud překrásný pohled na celý kaňon.Na druhé straně jsou další jeskyně a stezky.
Po prohlídce začínáme stoupat asi do 3 km vzdálenému Čufut Kale(židovská tvrz). Je to největší a nejlépe dostupné jeskynní město na Krymu. Do komplexu je vstupné 12 hř.(55 Kč). Je odtud nádherný výhled na všechny strany a zvláště na rozlehlé údolí, které je z části svíráno nádhernými vrcholky hor.
Pomalu slézáme zpět k Uspenskému paláci odkud jedeme maršrutkou za 1 hř.(4,5 Kč) k Chánově paláci. Je to letní dům s vyřezávaným dřevěným stropem a fontánou uprostřed.Je tady několik Minaretů a známá Puškinova fontána. Za palácem je harém, který podle tradice patřil chánově nejstarší manželce.
Od paláce se maršrutkou vracíme opět za 1 hř.(4,5 Kč)k nádraží a električkou pokračujeme do Simferopolu, z kterého máme zakoupené lůžko na vlak R 650 TAVRIJA do Oděssy za 36,78 hř.(166 Kč). Usedáme do otevřené plackarty a seznamujeme se s 69 letým čecho-němcem, který jako turista projíždí východ. Má to své výhody, protože nám ukazuje průvodce Oděssou a my tak víme, co zhruba navštívit. Jízda ve voze plackartnyj je opravdu zážitek.
Ráno se loučíme s naším spolunocležníkem a vyrážíme do přístavu. Při cestě míjíme slavnou oděsskou operu a kovový rozcestník, na kterém nacházíme i např.Vancouver vzdálen 9075 km.
V Oděsse nejsou žádná náměstí, pouze dlouhé promenádní ulice a jsou na sebe kolmé. Přicházíme k potěmkinovým schodům(symbol města) odkud je pěkný výhled na mořské nádraží a hotel Oděssa. Nahoře stojí socha zakladatele města francouzského vévody Armanda de Richelieu s vavřínovým věncem na hlavě sledujícího přístav.
Vedle schodů je pozemní lanovka, kterou se samozřejmě také odvážíme(neplatili jsme nic).Po prohlídce města se maršrutkou přemísťujeme za 1,25 hř.(6 Kč)na místní pláže. Většina z nich je placená. Moře je ještě studené, ale místním to zřejmě nevadí, protože je zde hlava na hlavě. Procházka po městě nám dala zabrat, takže koupel je velice příjemná. Zpět jedeme za stejný poplatek, ale až k místní tržnici, kde dokupujeme zásoby a na řadu přichází i malé občerstvení.
K nádraží je to kousek, takže nemáme žádný problém s nástupem do lůžkového vozu vlaku R 108 do Lvova za 26,39 hř.(119 Kč). Náš vůz je přímým vozem do Warszawy, takže je v něm spousta Poláků. Cesta probíhá v poklidu a ráno se probouzíme ve Lvově.
O Lvově se dozvídáme zajímavou informaci týkající se konverzace. Ve Lvově se ruštinou "nedomluvíte". Místní obyvatelé rusky umí, ale mluvit s ní odmítají. Říkají: jsme Ukrajinci, tak proč bychom měli mluvit jinak než ukrajinsky? Po celé Ukrajině ruštinu berou na vědomí, ve Lvově nikoliv. Nádraží je monumentální budova z dob rakouské správy. Pěšky se přesouváme na náměstí svobody, kde je největší dominantou budova opery a samozřejmě spousta soch. Parkem stoupáme na Vysokij zamok, což je nejvyšší bod Lvova. Stojí zde vysílač a z kamenné rozhledny je krásný rozhled na celý Lvov.
Na nádraží si kupujeme lůžko na vlak R 7 DUKLA do Chopu za 17,64 hř.(79 Kč). Přejíždíme Karpaty a přibližně za 6 hodin cesty vystupujeme v Chopu.
Vlak do Užgorodu nám ujíždí před nosem, tak využíváme služeb maršrutky, která nás převáží za 3 hř.(14 Kč)do 24 km vzdáleného Užgorodu. Následuje prohlídka města a pomalu se stahujeme na nádraží. Nádherná moderní budova nás okouzlila. V hale je vodotrysk a připadá nám to tady jak v nějakém zámku. Kupujeme si jízdenku na električku do Chopu za 2,25 hř.(10 Kč).
Přijíždíme do Chopu a zjišťujeme, že máme 10 min do odjezdu vlaku na Slovensko. Snažíme nastoupit do vlaku, ale hned se k nám hrnou ukrajinští celníci a už z dálky na nás křičí "Vas ně možno". Celý vlak je prý už půl hodiny celně odbaven a my s ním jet nemůžeme. Nechápavě jim ukazujeme naše pasy, ale ty je naprosto nezajímají a stojí si za svým.
Vlak veze slovenská četa. Právě oni nám vysvětlují, že je to běžné a nemá smysl to s nimi řešit. Musíme použít další spoj, kterým nám nenavazují přípoje do Košic, protože se jedná o noční přejezd pouze do Čierne nad Tisou. Smutně se ohlížíme za odjíždějícím vlakem a přemýšlíme jestli to ti Ukrajinci myslí vážně se vstupem do evropské unie. Co teď?
V Chopu je automobilový pohraniční přechod pouze do Maďarska, takže nám nezbývá nic jiného, než opět usednout do maršrutky a přemístit se zpět do Užgorodu.
Z města si objednáváme taxík na hraniční přechod, který je vzdálen asi 3 km za 10 hř.(45 Kč). Pohraniční přechod je i pro pěší, čehož využívají především místní obyvatelé k různým kšeftům. Procházíme důkladnou kontrolou a to je naše poslední rozloučení s Ukrajinou. Zanedlouho jsme už na území Slovenska. Potřebujeme se dostat do 35 km vzdálených Michalovců. Je večer a autobus už žádný nejede. Toužebně vzpomínáme na ukrajinské maršrutky, které byly vždy po ruce. Zkoušíme se ptát řidičů, kteří odjíždí po celním odbavení. Dlouho se nedaří, až pak se domlouváme se slovenským mladíkem, který do Michalovců jede. Odváží nás na nádraží, kde se štěstím stíháme noční R 612 ZEMPLÍN, z kterého v brzkých ranních hodinách vystupujeme v Žilině. Tady už sedáme do vlaku R 240 VSACAN směr Česká Republika.
Aleš mě opouští v Horní Lidči a já se po přestupu v Přerově a Brně dostávám zpět na Vysočinu.
Tím končí naše putování po Ukrajině, které v nás zanechalo spoustu nádherných zážitků. Celkem jsme urazili cca 5307 km. Ukrajina je obrovská země, která má turistovi co nabídnout. Vše se nedá najednou prohlédnout, tak snad zase někdy příště.
Jan Machek – UŽST Havlíčkův Brod