Z Bedřichova do Trutnova kolmo - den třetí

Jelikož jsem střevo, ztratila jsem poznámky z tohoto dne a tak se budete muset spokojit s minimem, které se doufám usídlilo v mé ne příliš rozvinuté dlouhodobé paměti.

Ráno jsme se budili s krásným pocitem a to, že už nás čeká jen cesta z kopce. A jak jinak. Byli jsme tak vysoko, že už to výš snad ani nešlo, tak zbývala „pouze“ cesta dolů.

Pobalili jsme věci a vydali se směrem dolů do Pece pod Sněžkou. Bylo to opravdu dost skopce a skoro dole jsme ještě navíc narazili na tzv. Hluhé turisty. Každý cyklista toto turistické plemeno určitě zná. Vyznačují se naprostou ignorací cyklistických zvonků, volání či pískání. V našem případě však na štěstí nedošlo ke střetu. Řeknu vám, že po setkání s mým stokilovým kolem by z hluchého turisty zbyl pouze mastný flek s baťohem.

V Peci jsme s Majkou rozšířily naši kolekci turistických známek a k tomu nám ještě taťka nabil mobilní aparáty a jelo se dál.

Cesta krásně ubíhala. Svižně, z kopečka, po asfaltu, ve vzduchovým pytli…co víc si přát! Nechápu, co se na tom taťkovi nelíbilo. Asi se cítí nesvůj, když jede takhle „zadarmo“. Ale měli bychom si uvědomit, že to zadarmo nebylo! Těch kopců, co jsme vyšlapali do teď!

Jelikož nemám záznamy a paměť selhává, budu se držet učení starých Tatarů. Ti totiž asi nedisponovali moc velkým IQ a to se taky odrazilo na jejich matematických schopnostech. Jejich číselná řada zní takto: jedna, dva, hodně. Takže bych řekla, že jsme jeli hodně dlouho a velmi hodně kilometrů, až jsme jednoho krásného okamžiku dorazili k městu Trutnov. Déšť byl na spadnutí a tak jsme pořád akcelerovali, abychom dosáhli vlakového nádraží ještě za sucha. Naštěstí, jak pronesl taťka, cyklistickej Pánbůh se smiloval - začalo pršet přesně, jak jsme vstoupili na nástupiště pod střechu. Krásný pocit. Teď jen počkat na našeho ohnivého oře a vyrazit směr Liberec.

Když jsme se nalodili, pohodlně usadili a vyrazili, taťka prohlásil, že z Libereckého nádraží pojedeme domů na kole. Přiznám se, vážně jsem si myslela, že si dělá srandu. V Liberci jsem však poté, co jsme nasedli na kola uvěřila. Nejen, že jsme jeli na kole, ještě k tomu taťka vybral tu nejvíc nejhorší cestu. Strážskej kopec. Opravdu nechápu, proč jsme ho neobjeli, vždyť to je mnohem lepší cesta. Asi by to bylo nesportovní. Nakonec jsme samozřejmě domů dojeli, ale řeknu vám, že závěrečný úsek bych s chutí oželela.

Na závěr musím dodat, že tento výlet byl skutečně neopakovatelný zážitek, ale doufám, že i přes to si ho někdy zopakujeme. Třeba i v jiném pohoří.

Fotogalerie