Z Benešova do Budějovic na kole

Střední a jižní Čechy na kole

27.7. – 1.8. 2009

Léto 2009 bylo divné. Krásný červen, na jeho konci přívalové deště a červenec ve znamení lijáků, povodní a vichřic. Na cyklovandr jsme měli jet v prvním červencovém týdnu, už jsme byli kompletně sbalení, když Lucka dostala večer před odjezdem vysoké horečky. Operativně jsme přehodnotili plán a neodjeli nikam. Dobře jsme udělali. První týden prázdnin byl co do počasí vůbec jeden z nejhorších.

Druhý pokus na konci července už dopadl podstatně lépe. Vyrážíme tedy s koly vlakem do Benešova s cílem projet středními Čechami dolů na jih. Počasí už je v cajku, Lucka taky, kde by tak mohl nastat problém? Kde jinde než v ČD. Kdo by byl řekl, že dostat se z Havířova do Prahy bude výkonem téměř heroickým? Takže hezky popořadě:

Pondělí

Vlak z Havířova nám jede v 11.26. Jenže nás do něj odmítnou vzít s koly, bo nové předpisy. To se dozvím od (v Havířově nečekaně) přívětivé paní na informacích na svou námitku, že léta s koly bez větších problémů cestujeme. Od letoška tedy musíme mít do rychlíků rezervaci. Budiž. Zjistíme si další spoj, do kterého je možné kola nasoukat i bez rezervačky. Jede ve 12. Tedy má jet. Ve skutečnosti přisupí s půl hodinovým zpožděním. Ve Svinově počkáme na přípoj s vědomím, že prostě nabereme mírné zpoždění a do Benešova dorazíme o nějakou hodinku dvě později. Zase omyl. V Suchdole se najednou zastavíme a stojíme. Porucha lokomotivy. Doufáme, že ji odpojí, připojí jinou a my pojedeme dále. Chyba lávky. Porucha se odstraňuje tak dlouho, až se odstraní a my k dosavadní sekyře připočítáváme dalších 80 minut. Už je jasné, že nám to poněkud nabourá další harmonogram přípojů.

V Přerově nás opět odmítnout vzít s koly do rychlíku, jenž má vagon pro kola úplně prázdný. Nepomůže ani vysvětlování, že nám ne naší vinou ujel osobák. Průvodčí si nás přehazují jako horký brambor a nakonec se shodnou, že nemíní přijít o prémie a odpískají to. To, že my přijdeme o celý den, nikoho nezajímá. Předpisy jsou předpisy. Začíná mi prudce stoupat adrenalin v krvi. Po téměř pěti hodinách „cestování“ jsme dojeli z Havířova do Přerova (vlakem asi 100 km). Jen pro srovnání. Do Prahy to trvá zhruba tři a půl hodiny.

Přerov disponuje jednou z nejhnusnějších nádražních hospod. Secesní budova je konzervou plynoucího času, která vás vrátí minimálně někam do 80. let. Dnes je zavřená. Jdeme vedle do bufáče, ten je na tom podobně. Sbírám všechnu odvahu, kterou mám a dávám si smažený květák. Lucka riskuje bagetu. Potom už slavnostně přijede osobák, který nás bez keců vezme a ještě možná i někam přemístí. Lucka ze vzteku nakreslí na nástupišti úlomkem kamene na zem krásně vyvedenou píču jako vzkaz Českým drahám. Pohodlně a bezpečně…

Po pěti hodinách tedy opouštíme Přerov a po šesti dobýváme Olomouc. Opět přestup. S naloženými koly je to moc fajn. Taky neustálé zdolávání schodů na všech nástupištích člověka zocelí. Usměvavá paní na informacích tvrdí, že vlak do Prahy nás opět nevezme. To už je ale poslední kapka, kterou mě doráží. Začínám být vzteklý a nepříjemný. Hulákám na ni, že cestujeme šest hodin, dojeli jsme z Havířova do Olomouce, že za tu dobu bychom to ujeli i na těch kolech, a že jim tam ty kola narvu i přes jejich mrtvoly. To zapůsobí. A paní informátorka se odhodlá telefonicky informovat sebe samu, jestli jsem si tu poruchu lokomotivy nevymyslel a volá Přerov. A světe, div se, zboř se, nebo se třeba toč rychleji!!! Vypisuje nám kouzelný lístek – zpožděnku. S ní nás do rychlíku na Prahu v pohodě vezmou. Ten přijede (asi abychom nevyšli ze cviku) s padesátiminutovým zpožděním.

Intermezzo: Z čirého zoufalství nad úvodní cestou jsem začal psát krátká čtyřverší. Nakonec z toho vyšlo na každý den jedno. Já vím, že jsou blbé, ale shrnují nebo vystihují to, co se ten který den stalo. Psány byly vždy buď večer ve stanu, nebo při nějaké odpočinkové zastávce v hospodě. Jsou součástí zápisků z cesty, proto je tady umístím taky.

Čtyřverší na první den: Je těžké dojet do Prahy

když je třicet ve stínu

dá to spoustu námahy

Lucka kreslí vagínu...

Po devíti a půl hodinách tedy téměř s fanfárami vjíždíme do Prahy. Ve Vršovicích nás čeká kamarádka z VŠ s první pomocí z Plzně. Setkání s ní po několika letech je prvním a jediným příjemným zážitkem celého dne a kompenzuje předešlé martyrium. Vlastně jediným ne, ten květák byl taky fajn.:-) Bohužel díky zpoždění na sebe nemáme tolik času, kolik bychom chtěli, musíme ještě dojet do Benešova. Už teď je tma a my ještě netušíme, kde budeme spát… Naštěstí hned za Benešovem nacházíme moc příjemnou louku u lesa, na ní rozbalíme jen igelit a přespíme pod širákem. Je krásně teplo a obloha hvězdnatá. Po neuvěřitelné cestě padneme a spíme jako zabití. Vzbudí nás až ranní déšť…

Úterý

Teda téměř. Budím se první o půl sedmé a koukám na polojasnou oblohu. V sedm už nebe nevěstí nic dobrého. Nenásilně :-) budím Lucku a začínáme balit. Stihneme to těsně před tím, než začne lít. Vracíme se asi 3 km do Benešova a jdeme se schovat a doufat, že to nebude trvat věčně. Vietnamci možná umí dobře vařit, určitě ale ne kafe z presovače. Ale mají záchod na klíček, a tak se u nich dobře kaká. :-) Asi budeme muset vyjet v tom lijáku. Stavujem se ještě do cykloprodejny, kupuju si pláštěnku a neplánovaně i nové rukavice. Už si je zasloužím.

Absolvujeme 1. Okruh zámku Konopiště, kde jsou stěny na chodbách přeplněny loveckými trofejemi Fr. Ferdinanda D´este. Ten chlap musel být normální šílenec, nebo mít v sobě nějakou perverzi. To jinak není možné, vystřílet všechno, co se pohne….Představuju si onanistu, který se ukájí nad parožím zvířat, která skolil….ale to sem vlastně nepatří. :-)

Počasí se umoudřilo, ale stejně je celý den tak nějak divně. Chvíli prší, chvíli je hic. Jedeme do Nové Živohošti, necháváme se převézt převozníkem přes Vltavu a fičíme na Dobříš. Večer se ukládáme na kraji lesa nedaleko kolejí. Terén je strašně hrbolatý, ráno se cítíme, jako by po nás někdo celou noc chodil.

Čtyrverší pro den druhý: Do kávy si místo mlíka

dám pár dešťových kapek

koukněte na Vaculíka

to se mu to šlape...

Středa

Těsně míjíme muzeum Karla Čapka, ale už se nevracíme a míříme k Dobříši. Nemusíme ani čekat na prohlídku, ještě dobíháme právě odcházející skupinu. Ta je výborná. Polovinu tvoří nevidomí a slabozrací. S cynismem sobě vlastním poznamenávám, že to je podobné, jako kdyby si hluchoněmí koupili lístky na Smetanovu Litomyšl. Kamenujte mě. Zbytek skupiny tvoří důchodci, kteří jsou rádi, že to vůbec ustojí. Když se jeden dědoušek opře o tři sta let starou komodu, koukám jak vejr. Po prohlášení paní průvodkyně, že slavné zámecké šoupací papuče si nemusí obouvat ti, kteří mají zdravotní problémy, zjišťujeme, že si je s Lucií nazouváme sami. No co. Sranda musí být, i kdyby fotra věšeli….

Lucka tahá z nohy dvě zatvrzele se držící klíšťata. Z Dobříše míříme na Orlík. Po cestě ale jezdí tolik aut a kamionů, že odbočujeme z původně plánované trasy a jedeme rovnou k přehradě, která začíná asi 20 km (jestli ne víc) před zámkem. Až doteď byla cesta poměrně náročná, kopec střídal kopec, připomíná to trochu jízdu Vysočinou. Jako bonus se asfalt mění v kočičí hlavy. Asi 15 km jízdy po této skvělé dlažbě ve spolupráci s horkem a s tím, co už máme ten den v nohách zapříčiní, že k přehradě přijedeme poměrně vyřízení. Končíme v kempu, ve kterém jsme nespali už sto let… Ten je brutálně velký, roztahaný, plný lidí a znervózňuje mě. Nakonec se tam ale příjemně najíme, já se vymáchám v přehradě a nakonec domluvím na recepci, že smíme přespat za symbolický poplatek na pláži v zátoce, stranou chatek i stanů. Noc pod širákem je příjemná, akorát ráno se tam hádají rybáři „vo vezírek“ na vzdálenost břeh – střed přehrady. Bezva budíček. Doprdelepráce.

Čtyřverší pro den třetí: Na Dobříši jsem jak v říši

divů od Alenky

všichni chtějí bílou hůlku

nebo suché plenky...

Čtvrtek

Ráno vyrážíme lodí po Vltavě na zámek Orlík. Jdeme na prohlídku a pokračujeme v cestě. Kopcovitá krajina nám dává zabrat, přece jen jsou poznat téměř dva roky bez tréninku…. Taky vítr je proti nám. Místy dřeme i z kopce.

V Letech mají v jednom skorostatku 30 druhů piv (lahvových). Nejsilnější má 33%. Dám si medového Opata a jedeme dál. Kdybyste měli chuť, tak www.beer.txt.cz. Motáme se po vesnicích jak motáci a večer se pod dojmem nakládaného hermelínu rozhodujeme, že jedeme do Budějek. Jelikož jsme jižní Čechy za posledních x let pročesali poměrně důkladně, volím cestu přes Volyni, Bavorov a Netolice. Ty jsme zatím na svých cestách míjeli. A jak se ukáže později, o nic jsme nepřišli.

V hospodě v Mečichově se informujeme o možnosti přespání pod jakoukoliv střechou, bo zlověstné mraky… Dostáváme tip a spíme ve vesnici u místního hřiště v nové zastřešené budce. Spalo se dobře. Akorát večer tam ještě kluci přijdou hrát fotbálek a ráno tam jiní chystají hřiště na nohejbalový turnaj, který je evidentně každoroční velkou událostí…

Čtyrverší pro den čtvrtý: Je na snadě, že v lidském těle

jsou všechny nitky protkány.

Když otlačíš si jízdou prdel

bolí tě i přilehlé orgány...

Pátek

Ráno tedy za účasti domorodců balíme, snídáme koblížky z místního Coopu, užasle koukáme na lidi, kteří si do zadní strany vesnické nástěnky schovávají nosiče na jídlo a mydlíme do Strakonic. Tam si z jedné moc hezké hospůdky (spíše teda restaurace) uděláme koupelnu a hajzlik pro ranní hygienu a po šesti letech si to šněrujeme do Hoštic u Volyně. Deja vu…

…se k našemu překvapení koná jen částečně. První, na co narážíme, je ranč Šimona Pláničky, kousek od autobusové zastávky, na které jsme před 6 lety na pěším vandru spali. Hoštice jsou stejné, náhrobek ve tvaru klobouku na hrobě Michala Tučného taky i jeho statek, ale hospoda zklamala. Její stěny bývaly popsány vzkazy poslednímu kovbojovi. Teď jsou všude jen připomínky Troškovy „nesmrtelné“ uřvané trilogie. Ne, že bych byl nějaký country man nebo posluchač Tučného, jen prostě ta hospoda měla daleko větší atmosféru, spontánnější, autentičtější. Fotky Kelišky a faráře po stěnách tomu dávájí punc komerce a snahy vytřískat i po 20 letech od natáčení co nejvíc. Hoštice moc dobře ví, že jsou prdelí světa a nebýt natáčení, nikdo by o nich nevěděl. A přízrak Helenky Růžičkové a Zdenka Trošky stále zabírá….co už.

Z Hoštic mažeme do Volyně, Bavorova, Netolic až do Holašovic. První tři města nestojí za zmínku. Cesty jsou dobré, ale vždycky se musí najít kopec, který ubírá síly. Máme už dost najeto, takže do Holašovic dorazíme z posledních sil. Deja vu pokračuje, tady už jsme taky kdysi byli. Vesnice cca 10 km od Českých Budějovic je zapsaná v památkách UNESCO a představuje typickou jihočeskou architekturu „selského baroka“.

Na to, že hlásili krásné počasí, je dost zamračeno. Kde budeme spát? Kde budeme spát? Kde budeme spát? Spát budeme vedle statku za vesnicí a ráno se do ní ještě vrátíme.

Tentokrát jsem se rozjel a veršíků je pět: Michal Tučný už není ten

kdo hospodu zdobí

Dnes turisty vábí Zdenek,

Helenka i Kelišová -

ty však ze záhrobí....

Sobota

Spíme dlouho (hlavně Lucie). Probouzíme se do krásného slunečného dne, v Holašovicích dáváme kafe, pofotíme, napíšeme pohledy a nasedáme na kola, směr Budějovice.

V ČB uděláme taky (spíše z povinnosti) pár fotek, pokoukáme po náměstí a přilehlých uličkách a zapadneme – kam jinam – do Masných krámů. Ty jsou taky po rekonstrukci. Naposledy jsme v nich byli před 6 lety, když ještě bývaly docela pajzlovité. A možná to bylo i lepší. Každopádně placaté televize na všech stěnách mi tam přijdou tak nějak nepatřičné a přebytečné. Nic to ale nemění na tom, že tam výborně poobědváme.

České Budějovice byly poslední zastávkou našeho (tentokrát poměrně krátkého) cyklotrmácení v létě 2009. Cesta domů proběhla navzdory očekávání hladce Trošku nás rozhodil jen přihřátý průvodčí, který nám chtěl za každou cenu odstrojit kola (odolali jsme) a než by Lucce pomohl to kolo naložit, tak raději řval (nebo spíš pištěl) z vagónu a buzeroval okolí. Z žádného vlaku nás ale nevykázali. A čtyřverší už jsem žádné nenapsal. Tož tak.