Z Berouna přes Tetín do Srbska

Předloni na jaře mi kamarádka prozradila, že pan docent Václav Matoušek, archeolog a speleolog svého času působící v muzeu v Berouně, pořádá "výpravu" přes Tetín ke Kodské jeskyni. Nelenila jsem a dotázala se pana docenta, zda by mě vzal s sebou navzdory tomu, že nepatřím mezi jeho studenty. A pan docent byl tak laskav, že mě s sebou vzal a dokonce vypadal mým zájmem potěšeně:-)

Sraz byl pro mě, žádné ranní ptáče, v Berouně pekelně brzy, již kolem osmé hodiny. Na náměstí pan docent začal s "přednáškou pod širým nebem", vysvětlil nám, že původní Beroun byl vlastně o kousek dál, upozornil nás na krásu historického jádra města, které se v r. 1992 zcela oprávněně stalo městskou památkovou zónou. A pak jsme se vydali kolem unikátních zbytků městských hradeb pěšky na Tetín.

Pod Tetínem jsme byli nuceni přejít železniční trať. Pan docent trval na tom, že jeden se musí postavit na kraj trati a dívat se zda nejede vlak a kladl nám na srdce, abychom přecházeli s maximální opatrností. Lehce jsme žertovali, zda bychom neměli mít kroužky jako dětičky ve školce... Smích nás přešel v okamžiku, kdy sotva jsme přešli, prosvištěl zatáčkou vlak...

A pak už jsme se drápali do poměrně příkrého kopce k Tetínu. Tady jsme si prohlédli 396 m vysoký vrch Damil, součást Českého masivu, na němž se již v 16. století lámal vápenec a na jehož vrcholu jsou patrny zbytky starého hradiště. Pan docent hovořil o silurech a devonech, o hřebenech a zvrásněních, o tom, jak vznikala okolní krajina. Jeho studenti mu zjevně rozuměli, já již méně, takže jsem se kochala jen krásným pohledem na kopec, jakož i na Tetín a vůbec okolní krajinu.

Pak jsme se přesunuli k ruinám středověkého hradu na druhém konci Tetína. Zde se člověku otevře úžasný pohled na údolí Berounky, okolní krajinu s mnoha skalami a lomy na kámen. Vzhledem k roční době jsme obdivovali i koberce bílých fialek, sasanek a modrofialové skvrny tvořené podléškami.

Z Tetína jsme pokračovali polní cestou a následně lesem na Tobolský vrch, k Tobolské jeskyni. Cestou opět následovaly zastávky, mj. i kousek od místa, kde byl v jedné z mnoha zdejších jeskyní nalezen v r. 2006 známý tetínský poklad, obsahující přes 900 zejména stříbrných mincí. Na Tobolském vrchu jsme došli k malé svislé jeskyni, která nás příliš neohromila. Nejen proto, že nám přišla jen jako "taková malá díra do země", ale hlavně nás tu napadlo hejno asi miliardy malých otravných mušek, dobývajících se člověku do očí i do nosu. Nekuřáci náhle začali kuřáky přemlouvat, aby si zapálili, v naději, že cigaretový kouř by těm mrňavým potvorám mohl vadit. Nevadil.:-)))

A pak jsme se vydali dál, přes louky a lesy, mušky za námi, Tobolskou stepí, doubravami a suťovými lesy k osadě a následně k jeskyni Koda. Osada je nádherná, rybníček s vrbičkami evokuje představu panáčka v zeleném kabátku a červených botičkách, prohlédli jsme si krásný Kodský mlýn a poslechli další přednášku o krasové činnosti, která mimochodem způsobuje to, že rybníček ani v třeskutých mrazech nezamrzá. A pak po značené stezce k jeskyni Koda. Kopec je dosti prudký a s uspokojením jsme musela zkonstatovat, že jsem na tom fyzicky dobře, i když po zimě je ještě daleko k mému houbařskému tréninku a nachozeným desítkám kilometrů. Některá z děvčat, o polovinu mladších než má maličkost, měla co dělat, aby cestu ustála...

Jeskyně je malá a úzká, na délku měří jen 17 metrů. Její jedinečnost spočívá v tom, že tu byly učiněny nálezy dokazující její osídlení od doby kamenné až do středověku. Poté, co jsme si i prohlédli a vyfotili, pustili jsme se příkrým zalesněným srázem přímo dolů, abychom ušetřili kus cesty zpět. A ejhle, některá z děvčat měla problém i tady a jela dolů doslova po "zadcích". Ó, jak jsem byla hrdá sama na sebe a na svou kondičku:-))) Pravdou je, že tady jsme se konečně zbavili podstatné části hejna mrňavých létajících potvůrek.

Došli jsme zpátky k rybníčku a k osadě, kde nás někteří slabší jedinci opustili a vydali se přímou a nejkratší cestou do Srbska, s požehnáním a povolením svého pedagoga. My ostatní jsme se vydali úzkou cestičkou podél krasového potoka Kodskou roklí. Tady jsme byli upozorněni na zvláštní půvabné hrázečky přetínající potok a dozvěděli jsme se, že je nestavějí žádní šílení bobři, nýbrž že je tvoří vápencové usazeniny, jde o tzv. druhotnou krasovou činnost.

Dále jsme podél cesty na okolních svazích měli příležitost sledovat vrstvy nezpevněného vápence pěnovce, odrůdy travertinu. A jako perlička na dortu na nás čekala už téměř u Srbska proslulá trampská osada Údolí děsu, stará přes devadesát let.

Výpravu jsme úspěšně zakončili při čekání na vlak v Srbsku, v restauraci U Berounky. Nad cibulačkou a orosenými půllitry s pohledem na Berounku jsme (tedy naše zdatná většina) poděkovali panu docentovi za velmi příjemný a skutečně nevšední zážitek...