Z Bílovic n/Svit. do Líšeňského pivovaru.

To jaro má ale sílu. Jak nás všechny táhne ven. Kde se pak kocháme prvními barevnými kvítky. Po nebarevných bledulích nás vytáhlo jaro a kamarád zase ven. Přestože má člověk naplánovanou hromadu prací a stále se objevuje potřeba dalších a dalších, je nutno udělat si čas na vyvenčení. Ve středu Pavel pošle mail a po rychlé smršti zpráv a připomínek se následující den vyráží ven. Aspoň půldenní přestávka z povinností. V Bílovicích nad Svitavou vylézám z prvního vagonu, který jsem chytil při přestupu taktak a koukám po kamarádech, jestli vůbec ve vlaku jsou. Protože jsem je na nádraží v Židenicích neviděl, mám obavy, jestli z výletu na poslední chvíli nesešlo. Ale ne. Lezou z posledního vagonu. Možná ho taky honili na poslední chvíli.

Po krátké upřesňující rozpravě se vydáváme po zelené TZ směrem k mostu, za kterým stojí dominantní místní sokolovna. Pro nás žádná novinka, neb se tu pravidelně schází a trampské písně hrávají moji jiní kamarádi. Ach jo. Už jsme tu dlouho nebyli. Kde jen krást čas.

Nad pomníkem S.K.Neumanna naproti sokolovně shlíží do údolí řeky Svitavy pěkná, prvorepubliková vila, sedící ve stráni pod lesem. Ostatně kousek dál je další. Už není ale tak pěkná, jak si ji pamatuji ze svých dětských let, kdy sem s námi, malými dětmi, chodili rodiče na občasný nedělní výlet. To ještě přežíval duch první republiky, než se tehdejší život převrátil naruby. Z vícera místních pěkných vilek už jsou starci. Od kraje Brna se sem chodívalo na výlety podél řeky, případně i dál. V Obřanech byla čerstvě vybudována konečná tramvaje, takže odtud se vyráželo.

Bílovice bývaly oblíbeným letním místem nejen brňanů, ale i jiných známých osob. Ještě před druhou světovou válkou jste tady mohli potkat bratry Čapkovy, sochaře Fr. Úprku, Otakara Kubína a později i Vincence Makovského. Z významných herců Karel Höger a Oldřich Nový. Básníci Jakub Deml a Viktor Dyk. Pobýval tu spisovatel Jiří Mahen. S. K. Neumann tu vytvořil básnickou sbírku Kniha lesů, vod a strání. Zalíbilo se tady i Rudolfu Těsnohlídkovi, který zde byl inspirován ke zpracování příběhu o lišce Bystroušce, podle které pak Leoš Janáček složil operu Příhody lišky Bystroušky.

Od stop těchto slavných osob máme zvolenou trasu z Bílovic dál směrem k Brnu lesnatou krajinou zdejší jižní části Moravského krasu. Už pár kilometrů severovýchodně se nacházejí nejbližší krasové jevy, známá jeskyně Pekárna osídlená kdysi lovci mamutů, Ochozská jeskyně a pěkné zajímavé Hostěnické propadání. A ve vedlejším líšeňském údolí jsou další.

Stále se držíme zelené a suneme se širší pohodlnou cestou podél Kuního potoka. Nejprve procházíme okolo myslivny lišky Bystroušky a nedaleko máme možnost svlažit hrdlo pramenitou vodou ze studánky Leoše Janáčka. Vedle trubky s vytékající vodou má Leoš Janáček pamětní desku s citátem revírníka z Lišky Bystroušky. Pro kolemjdoucí jsou k dispozici hrníčky na kamenné poličce. Okolí zde lesáci pěkně upravili. Na zeleném pažitu zve k posezení pár roubených laviček. Tento pěkný dojem a vykonanou námahu se však snaží mnozí návštěvníci pokazit odhozením něčeho nepotřebného. Možná je to od nevychovaných dětí nevychovaných rodičů. Nedaleko využíváme odbočky na odskočení k Liduščinu památníku. Tady nalezl Rudolf Těsnohlídek se svými přáteli v zimě roku 1919, dva dny před Štědrým večerem, prochladlé jedenapůlroční děvčátko. Okamžitě ho zabalili do kabátu a odnesli do Bílovic na četnickou stanici. Dítě tam strážmistrova manželka s pomocí selky a porodní asistenky umyly, převlékly a jeden sedlák odvezl povozem do nemocnice. Bylo zjištěno, že se jedná o nemanželské dítě jménem Ludmila, služky z jiné obce, která otěhotněla s ruským zajatcem z první světové války přiděleným na polní práce. Nemohla s dítětem nikde získat službu, tak se rozhodla ho v nouzi odložit. Tato událost podnítila vznik stavění stromů republiky s charitativními sbírkami pro chudé a opuštěné děti. Prvním byl smrk dovezený z Bílovic a rozsvítil se 13. prosince 1924 na brněnském Hlavním náměstí (dnes nám.Svobody), kde Rudolf Těsnohlídek inicioval také první sbírku. Současně byl postaven vánoční strom i v německém Výmaru. Byly první v Evropě. Postupně se tato tradice rozšířila i do dalších měst. Těchto sbírek bylo využito následně i na výstavbu dětského domova v Žabovřeskách. Mimochodem, narodil jsem se a vyrůstal kousek od zmíněného dětského domova. Když jsem jako dítě zlobil, bylo mně rodiči slibováno, že mně dají do Dagmaru. Mezi naším domem a Dagmarem, přímo naproti, žil i spisovatel Zdeněk Pluhař, jenž inspirován dětmi, kterým viděl do oken, napsal román o životě sirotků a nemilovaných dětí „Ať hodí kamenem“. Kniha byla zfilmována. Nyní stojíme před pomníkem na místě nálezu dítěte, kde se tato skutečnost udála a současně i počala historie Vánočních stromů republiky.

Zpátky na zelenou, hned u rozcestí, míjíme pěkný rybníček na Kuním potoku. I když značená zeleně, jmenuje se tato cesta Červená. Při budování ve 30 letech min. století byl její povrch skutečně červený, neboť byl při stavbě použit místní jemný červený písek ze spodnodevonské arkóny. Dnes už tady po červené není vidu. Lze ji však momentálně výjimečně spatřit okolo betonových Sloupů el. vedení u cesty od Resslovy hájenky nahoru ke Kopaninám, kde se při jejich kotvení do země dostal červený písek na povrch. Je to taková zvláštní, jasná netypická červeň.

Asi se nemusím zmiňovat, že tady všude okolo všechno kvete. Kytky musí v tuto Jarní dobu využít hojnosti světla, než se okolí olistí a světla u země ubude. No a tak si to kráčíme, fotíme, kocháme se kytkami, sytou zelení čerstvé trávy a krásným okolím a kecáme a kecáme. A pojednou na konci plochého hřebene si uvědomíme, že už jsme dlouho neviděli zelenou značku a přímo mezi stromy někde dole vidíme domy. Hehehe, pod námi jsou Bílovice. Pěkně jsme se zatočili. Celkem jsme si tady zašli asi 3km. No co, pohyb je zdravý, nic nám neuteče. Jen aby nám drželi rezervovaná místa v Líšeňském pivovaru. Obrat a jde se zpátky. Na druhou stranu, aspoň jsme tady na zacházce objevili raritní modřínový hájek. Ale jaký! To jste ještě neviděli. Normální modříny jsou štíhlé, 20 až 50m vysoké stromy. Všichni je známe. Ale to, okolo čeho tady jdeme, jsou do šířky větvené, nevysoké stromy, snad jen 5m, tvaru jabloní. Tak dumáme, jestli je to taková odrůda, nebo ten vzrůst je výsledkem speciálního řezu. Ostatně, podívejte se na fotky. Později jsme zjistili, že to tady patří pod Mendelovu univerzitu v Brně. Tak asi nějaký pokusný hájek. Nám se to líbilo.

Po návratu na poslední křižovatku lesních cest, již jednou projitou, hledáme zelené značení. Nakonec ho objevujeme a současně zjšťujeme, že už i na ni jsme přišli z jiné strany, než jsme měli. Občas se nám to stává. Kecáme a nikdo nesleduje, kudy kráčíme. Tak jsem navrhnul, že příště bude mít vždy jeden z nás službu a bude hlídat trasu. Po půlhodině se budeme střídat. Kdo nás svede z cesty, v nejbližší hospodě platí všem pivo. A je to.

Dál už si dáváme pozor. Přicházíme k Resslově hájence na menší vyvýšenině. Asi aby hajný měl přehled hned od stolu v kuchyni. K pomníku Josefa Ressela, vynálezce lodního šroubu, musíme kus odbočit okolo hájenky a vrátit se zpět. Další jeho pomník stojí před VUT Ústavem soudního inženýrství v Brně. Směrem k hájence stojí jeden z panelů naučné stezky „Lesnický Slavín“. Informuje o velkém množství, snad stovce, památníků, pomníků, pamětních desek, pramenů a studánek pojmenovaných nebo týkajících se významných osobností v širokém okruhu okolo Brna.

Od hájenky se vracíme kousek zpět, odkud naše cesta stoupá a je lemována sloupy el. vedení, o kterých jsem se už zmínil. U jejich ukotvení v zemi je vždy červeno od té zvláštní zeminy, co dala jméno Červené cestě. Stoupání skonči na vrstevnici 400m na Kopaninách a pak už jdeme rovným úsekem až k rozcestníku Velká Klajdovka. Tady si odskakujeme nad obrovský, dnes už nepoužívaný lom s výhledy. Bohužel je silný opar a ještě navíc protisvětlo bránící trošku lepším fotkám. Ovšem pro dokumentování okolí to musí stačit.

Odsud kalupem ještě proběhnout kousek Líšeňského sídliště do cílového minipivovaru. Mňam. Pivečka dobrá, nic z nich není odfiltrováno a navíc převařeno za účelem pasterizace, aby v nich náhodou nezůstala žádná stopa po nějaké sladové vůni a hustotě. Tady jsou v plné chuti a s obsahem všech původních zdravých látek a iontů.

No a to je konec výletu.