Z Brandejsa přes Brandejs do Boleradic aneb Moravská jízda 2012
Pocházím z Prahy, bydlím v Brandýse nad Labem a mám rád dobré moravské víno. To je potřeba vědět hned na začátku, aby se vůbec dalo pochopit to, o čem chci vyprávět – o bláznivém nápadu, který se mi kupodivu povedlo realizovat. Ale začněme od Adama. Nebo spíše od Petra. Někdy od roku 2006 jezdím dost pravidelně navštěvovat vinaře Petra Korába do dědiny jménem Boleradice (mezi Hustopečí a Klobukami). Petr je člověk skutečně výjimečný, nejen obrovský milovník vína, fanda do tradice poctivého moravského vinařství a v neposlední řadě vynikající vinohradník i sklepmistr, ale je to prostě i fajn chlap. Postupně se začali přidávat další příznivci a dnes jezdí do Boleradic v několika skupinách pěkných pár desítek mých přátel a známých a jejich známých ... a Petr se stal i jejich kamarádem. Jednou z těchto skupin je takové lehce bigbítové společenství hodně rekreačních cyklistů a skvělých muzikantů. Tento ryze pánský tým tráví již několik let uprostřed prázdnin týden v Boleradicích umírněnými cyklojízdami po okolí, které si zpestřuje invazemi do sklípků. Letos jsem se rozhodl k nim přidat. Ovšem napadlo mě, že bych to mohl pojmout poněkud sportovněji a do Boleradic si dojet z domova na kole. A protože bydlím v Brandejse, tak jsem si řekl, že by bylo stylové jet z Brandejsa (nad Labem) přes Brandejs (nad Orlicí). Idea byla na světě. A nadchla mě natolik, že mě neodradili ani pochybovači, kteří si ťukali na čelo, když jsem jim o ní pověděl. Měl bych asi předeslat, že nejsem žádný úžasný cyklista, nemám atletickou postavu a nejsem zrovna nejnovější – je mi 46 let. Fyzické předpoklady tu tedy moc nebyly. Ani moje kolo není nástroj vhodný pro takovou cestu. Nemá žádné talíře, žádný přesmykač, pouze 7 kvaltů v zadním náboji. Je výborné pro vyjížďky v Polabí, ovšem na tak dlouhou štreku ve velmi rozličném terénu to není úplně ono. Je pravda, že před pár lety jsem několik cyklistických puťáků absolvoval, ale jednak už to je docela dávno, jednak to bylo na jiném kole a jednak to je trochu něco jiného. Tady jsem stál sám proti cca 360km, na které jsem si cestu rozplánoval. Vytiskl jsem si z netu mapy a stanovil trasu, abych se pokud možno zcela vyhnul hlavním tahům. Ale to už vlastně mohu vzít den po dni.
Den první, neděle 29.7.2012: Brandýs n/L – Choceň (150km)
Ráno v 5:03 usedám na kolo, obtěžkané jen nejnutnějšími věcmi, a vyrážím po polabské cyklostezce proti proudu směrem na Pardubice. V Čelakovicích jsem Labe opustil a po okreskách se přes Sadskou doplácal do Poděbrad. Podle plánu jsem tam chtěl být do 9h, ale byl jsem tam už ve tři čtvrtě na osm. Moje představa, že do Boleradic pojedu pět až šest dní, začala dostávat první trhlinu, bylo jasné, že tam asi budu mnohem dřív. V Poděbradech jsem přejel na severní břeh Labe a vypravil se nádhernou pobřežní cyklostezkou k soutoku s Cidlinou. Je opravdu krásná, kdo ji neznáte, vřele doporučuji. Dojel jsem do Libice, zjistil, že to je chcíplá díra, nicméně tam byl otevřený krám, tak jsem se nasnídal a jel dál. Počasí zatím drželo, ale od jihu se zvolna blížily dešťové mraky a brzy jsem musel čelit několika krátkým lehkým přeprškám. V Řečanech n/L jsem se stavil na první pivo a pak už jsem opustil vysloveně rovinatou krajinu a vjel do mírně kopcovitého terénu v podhůří Železných hor. Vyhnul jsem se Heřmanovu Městci a po 112km jízdy dorazil pár minut před druhou hodinou odpolední do Medlešic, kde jsem měl naplánovanou zastávku v místním pivovaru. Do oficiální otvíračky něco chybělo, bylo však už otevřeno a vevnitř plno, protože se na plátně promítal závod Formule 1, což náruživě sledoval i výčepák. Zvládl mi však natočit i pivo a dobře udělal. Byl to světlý kvasnicový ležák 12° za neuvěřitelnou cenu 17 Kč za půllitr. Usadil jsem se s ním (s ležákem, ne s výčepákem) na rozkošnou zastřešenou zahrádku a se zájmem sledoval neskutečnou bouřku s průtrží mračen, která se vzápětí spustila. Já seděl pěkně v suchu, popíjel skvělé pivo, a čekal na oběd – sekanou. Pivovar má totiž velmi zajímavý jídelní lístek, v němž jsou pouze tři „Hlavní jídla“: sekaná, utopenci a hermoš. Jako zákusky mají na jídeláku oříšky. Nicméně sekačka byla výtečná, objednal jsem si k ní druhé pivo a na závěr jsem ještě zkusil černý ležák, čímž jsem zdegustoval celý sortiment pivovaru. Bouřka se mezitím přehnala a já vyjel do nádherného slunečného odpoledne. Ještě nějaký ten kopeček a pak už mě čekala rovinka mezi Pardubicemi a Chrudimí, která však brzy skončila a já vjel do kopcovitého lesa před Chocní. To už padal večer a bylo vidět, že se žene další déšť. Rozhodl jsem se tedy najít co nejrychleji nějaké suché spaní. Postupně jsem pohrdl krmelcem a malým turistickým přístřeškem, až jsem nakonec objevil pěkný dřevěný altán a v něm se uložil. V noci pak podle očekávání fakt pršelo - skoro až do rána - takže jsem byl za střechu nad hlavou opravdu vděčný. Po 150km jsem spal jako nemluvně.
Den druhý, pondělí 30.7.2012: Choceň – Březina (91km)
Vstal jsem velmi brzy a už v půl šesté sedl na kolo. Projel jsem se ještě trochu po lese a pak si užil úchvatné svítání v orlickém podhůří nad Chocní. Ve městě jsem se pak stavil v pekárně na čerstvé pečivo k snídani (mňam), nakoupil proviant a po kratším hledání najel na cyklostezku, která po břehu Tiché Orlice směřovala do Brandýsa nad Orlicí. Krátce před osmou hodinou jsem tam dorazil a první cíl – zdolat cestu z Brandejsa do Brandejsa – byl splněn. Pokračoval jsem pak po břehu řeky až do Ústí n/O, počasí bylo nádherné a cesta úchvatná. Úsek mezi Brandýsem a Ústím je opravdu moc krásný. Z Ústí jsem pak odbočil od Orlice do České Třebové, kde jsem plánoval navštívit Pivovar Faltus. Pár minut po desáté hodině jsem tam byl, šupky hupky na zahrádku a ochutnávat Kohouty – tak se jmenuje jejich výtečné pivo. Dal jsem si desítku, jedenáctku i dvanáctku a vůbec se mi odtamtud nechtělo, bylo tam moc fajn. Z Třebové jsem to vzal lesem (kopečky, brrr), trochu zakufroval (a zanadával na špatně značené cyklostezky), ovšem nakonec jsem přece jen dojel do Svitav, kde jsem se rozhodl poobědvat v místním pivovárku Na kopečku. A dobrý nápad to byl, piva vaří výborná (dal jsem si světlý, tmavý a vídeňský ležák) a jídlo bylo skvělé – hovězí na pivu s osmaženou cibulí a haluškami, porce jak pro buvola za pouhých 105 Kč. Závidím svitavským takovou krčmu. Na zastřešené terásce jsem přečkal vůbec poslední kratičkou přeháňku (pak už bylo pořád jen krásně). Poté jsem vyrazil ze Svitav na jih a po pár km odbočil směrem východním – k prvnímu výživnějšímu stoupání přes Kamennou horu na Rohovou. Je to asi 5km do kopce, sice žádné velké převýšení, ale je to prostě dlouhé. A nikde žádná krčma. Nicméně nakonec to nebylo tak hrozné, na hřeben jsem vydupal v poměrně dobrém rozmaru, cesta je to moc hezká, krajina malebná, prostě pohoda. To se ale mělo brzy změnit. Cyklostezka přes Rohovou byla zase blbě značená, takže jsem nakonec jel po červené turistické značce, a to jsem si tedy dal. Cesta vedla na hranu kopce, odkud asi býval kdysi pěkný výhled (teď už není, zakryly ho stromy), a brzy z toho byla necesta, která je obtížně schůdná i pro pěší. Hodně jsem si zanadával. Nicméně les je to krásný, a když jsem pak dojel do sedla, kde se mi otevřel pohled do okolních kopečků, tak to byla paráda. Sjel jsem do Křenova, dal jsem si tam pivo jako křen (no, moc dobré tedy nebylo, produkt jednoho nejmenovaného moravského pivovaru) a přemýšlel, kde složím hlavu na noc. Rozhodl jsem se jet směrem na Velké Opatovice a cestou zkusit najít nějaké rozumné místo v lese. Nakonec jsem vzal za vděk celkem prudkým svahem v lese na kraji obce Březina a po 91km jsem si tam vybudoval pelíšek, v němž jsem nepříliš pohodlně přežil noc.
Den třetí, úterý 31.7.2012: Březina – Borkovany (105km)
Vstal jsem opět hodně brzy a sjel do Jevíčka. V tomto malebném městečku jsem si zase koupil čerstvé pečivo k snídani (mňam), kterou jsem si vychutnal na lavičce na náměstí. Poté jsem se vypravil směrem k Drahanské vrchovině, brzy přejel česko–moravské pomezí a dorazil do první moravské vesnice – jmenuje se Úsobrno a je to moc příjemná přichcíplá dědinka mezi kopci a lesy. No, ale to už jsem musel trochu šlápnout do pedálů, protože přede mnou bylo mnohakilometrové stoupání lesem do Horního Štěpánova. V této buranské obci, která se mi vůbec nelíbila, jsem nakoupil v místním COOPu a přes další kopec s nádherným průjezdem plání a lesem jsem vystoupal do Protivanova. Tam jsem si dal první (a druhé) pivo toho dne a zamířil mírnou oklikou do Vyškova. Rozhodně to ze začátku nebyl žádný sjezd, bylo to pořád dolu – nahoru a furt dokola .... ovšem krásnou krajinou, bylo stále na co koukat a bavilo mě to. Pak už ale opravdu přišel sjezd a já se někdy po poledni objevil ve Vyškově. V tomto podivném městě opravdu není jednoduché najít v centru rozumnou hospodu (pokud to tam neznáte), kde by se člověk mohl najíst, takže jsem nakonec skončil v pivovarské pivnici. Je velmi hezká, útulná, místní pivo tam mají v kompletním sortimentu za rozumné ceny, ovšem – nemají vůbec, ale VŮBEC nic k jídlu. Čili je to prostě jen nálevna. Dal jsem si 2 kousky a odjel se najíst do Drnovic. Ani tam to nebylo jednoduché, inzerovali tam hospodu u stadionu (na němž se kupodivu kdysi hrála liga), ovšem ne a ne najít, kudy se do ní leze. Nakonec jsem zjistil, že musím projít domem a do patra a po chodbě a když už jsem myslel, že jsem došel snad do Vídně, tak tam kupodivu už byla krčma. Najedl jsem se, vypil jednu podezřelou Plzeň, a jel dál. Bohužel stará „horní“ brněnská cesta je dost frekventovaná a navíc pořád nahoru a dolu, dřel jsem jako mezek. V jednu chvíli se na mě ze zatáčky vyřítil z protisměru nějaký místní idiot v renaultu nebo nějaké jiné parodii na auto, a málem mě smetl do pankejtu. Poslal jsem za ním jadrnou nadávku a on nelenil, otočil to a s mocným zatroubením do mě najel znovu. Někteří lidé prostě mozek nemají nebo ho neradi používají. No nic, na moravských silnicích člověk zažije leccos, to jsem zjistil už dávno. Jel jsem dál, krásnou cyklostezkou mezi loukami jsem spadl na „dolní“ starou brněnskou a za chvilku z ní odbočil do Velešovic a Holubic. A pak už krásně rovinatou, příjemnou krajinou směrem k Těšanům. Před tímto městečkem jsem odbočil na cyklostezku do strašlivého kopce a po několika km přenádherné jízdy nad mezi vinicemi a polem se mi naskytl roztomilý palouček na spaní. Měsíc v úplňku (nebo skoro) nade mnou svítil jak rybí oko a srnci kolem mě chodili na pastvu. Někteří se přišli podívat, co to tam leží za podivně zapáchající mršinu, ale když zjistili, že jsem živý, tak s povykem prchali. Po 105km jsem se hezky vyspinkal na poslední kratičký úsek cesty.
Den čtvrtý, středa 1.8.2012: Borkovany – Boleradice (20km)
Vyjel jsem v půl šesté a po nádherné cestě strání, loukami a vinohradem sjel do Borkovan. Odtud jsem mohl pokračovat kousek po hlavní ke Klobukům a odtud už je to Boleradic, co by kamenem dohodil. Jenomže já si chtěl tu cestu ještě trochu užít. A tak jsem to vzal po další nádherné cyklostezce do Šitbořic, tam jsem si koupil snídani, na lavičce na návsi ji sbaštil a pak dalším výživným stoupáním vyjel do sedla nad obcí Diváky (pokud je vám to jméno povědomé, tak právem: tato obec je spojena s bratry Mrštíky). Ze sedla jsem odbočil na cestu nad vinicemi a tam už jsem si opravdu užíval. Kopečky v této části Jižní Moravy jsou neskutečně malebné, už proto, že jsou často pokryté vinicemi, k nimž mám něžný citový vztah ... Jel jsem pomalinku a kochal se, úplně jako pan doktor ve filmu Vesničko má středisková. A taky jsem málem úplně jako on dopadl, protože cesta skončila a já musel zdolat krkolomné prudké klesání v dost drsném terénu. No, dopadlo to dobře, odbočil jsem na silnici, kterou důvěrně znám, a na poslední křižovatce své cesty (s ukazatelem „Boleradice 3km“) nabral směr k cíli. Do dědiny jsem dojel krátce po půl osmé ranní, usadil se na lavičku, odfrknul si a pak zavolal Petrovi, že už jsem tu a potřebuju nutně na penzion a hlavně do sprchy.
Celkem jsem za 3 dny a 2 hodiny ujel 363km s bezpočtem kopců, které mi ke konci už opravdu pořádně lezly krkem. Bylo to ale krásné a už teď se těším, jak to za rok zopakuju, třeba trochu jinak. V dalších dnech jsem se pak pěšky poflakoval po okolí, zašel si na koupaliště ve vedlejší dědině, kde čepují Svijany jako křen a ne jako v boleradické krčmě to nechutné cosi z Brna, z čeho pivo nikdy nebude. V sobotu přijel zbytek teamu a od neděle se celý týden jezdilo po okolí se zastávkami ve vinných sklípcích, které byly ochotny nás přijmout. Zažili jsme leccos, včetně pozoruhodného průjezdu/průchodu/průlezu kukuřičným polem, kde jsem mj. zjistil, že umím udělat salto, dokonce ze sedla bicyklu, byť neúmyslně. Taky jsme zažili návštěvu nového minipivovaru v Moravském Žižkově a zjistili, že i v kraji vína se vaří dobré pivo. Za týden jsme sice našlapali jen 205km, zato jsme zdegustovali 120 vzorků vína a znovu se přesvědčili, že puberta nás dosud neopustila. A to je dobře. Kdo si hraje, nezlobí.
hippo.feld.cvut.cz/metal/anxiety
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut