Z Bumbálky přes rozhlednu Súkenická, Třeštík a Vysokou do Horní Bečvy

V neděli jsem si po dohodě s ženou naplánoval samostatnou túru a úderem pondělní půl osmé hodiny ranní vyrazil na další srpnovou dovolenkovou cestu. Tentokrát měly mé nožky proťapkat tu nejodlehlejší část hřebene Vsackých Beskyd s jednou rozhlednou (i nejvyšším vrcholem Vsetínských vrchů) a za startovní bod zvoleno rekreační středisko Bumbálka, kde staví bus. Pozoruhodný a čarovný kraj rozkládající se od státní hranice se Slovenskem jsem si přál navštívit už dávno, jenže přes víkend autobusy končí ještě na katastru Velkých Karlovic v Leskovém „Pod Javorem“ a odtud by se výšlap protáhl.

Ve všední den je to kupodivu jinak: na horské sedlo Bumbálka (780 m), kterým prochází hlavní silniční tah z Rožnova pod Radhoštěm do Bytče, sice první veřejný dopravní prostředek přijuchá až po půl desáté, ale nyní v létě, kdy je den dlouhý, to tolik nevadí.

Poslední úsek cesty z Leskového nahoru k rozcestí U Tabulí, plný serpentin, jsem si obzvlášť vychutnal, neboť jsem tudy naposled projížděl před více jak pětatřiceti lety a tehdy pozornost okolní krajině příliš věnovat nemohl. Seděl jsem totiž ve svatebně vyšňořeném autobusu, který mne jakožto hlavního družbu, moji družinu a příbuzenstvo z Moravy odvážel na bratrovu svatbu do Makova.

Mladší bráška si v Makově brál jednu „Čačanku“, kerá sa učila na kuchařku v Luhačovicách (seznámili sa ale u nás v Brumově, gde si s kamarádkú odskočila na výlet) a cérka pocházala z Vyšného Kelčova. Svatební obřad na úřadě a v kostele sa dlúho po poledni odehrál v Makově. Odtáď sme všeci přejeli navrch do motoresta na Bumbálce a tam teprv před čtvrtú hodinú odpolední začala vlastní veselica, keréj udělál konec až ranní řev okolních ptáků.

Tá svaťba neměla chybu: brácha si totiž domluvíl, že mu na ní bude hrát brumovsko - klobucká kapela Lux. Ogaři, keří produkovali enom rock a novú vlnu, mu to sice slíbili, potem ale moseli se skřípáním zubů nacvičit asi 30 dechovek. Enomže jak sa blížila půlnoc a všeckým z nás sa zvýšila hladina alkohola v krvi (pila sa enem slivovica zapíjaná minerálkú), tož přešli do bigbíta a vidět starší nevěstino příbuzenstvo, keré sa na svaťbu dostavilo v krojoch, jak skáče na parketě např. na pěsničku od Jethro Tull „Dech lokomotivy“ anebo na skladby od Abraxasů bylo BOŽÍ!

Sám sem si se zpěvákem s chuťú v duetu zablákal „Chtěl jsem mít“ od Turba, ale následující dechulu „Nemelem nemelem“ už sem mosél odhulákat sólo sám, nebo zpěvák tvrdíl, že je to – indisponovaný...

 

Dnes už je tento můj „zločin“ spáchaný vůči kultuře dávno promlčen a já to po těch letech na Bumbálce skoro ani nepoznal. A v duchu žasnul, jak jsme se tehdy do toho motorestu, který je bohužel od února 2022 uzavřen, vůbec mohli vlézt. Připadal mi totiž dost malý.

Vedle něj se nacházelo rozlehlé parkoviště, za nímž je směrem na východ přístupno významné lyžařské středisko Bumbálka se sjezdovkami. Pod nimi se v horní části doliny potoka Smradlava rozkládá NPR Salajka s jedlemi vysokými přes padesát metrů a množstvím vzácných dřevokazných hub.

Z hřebenové silničky u parkoviště se otevíral pěkný výhled na nejvyšší temena Moravskoslezských Beskyd. Po cestě pokračuje červená tur.magistrála přes už beskydské „Zadní hory“ k Súlovu a Bílému kříži, já tady ale udělal čelem vzad a vrátil se na konec parkoviště. Pod stříškou altánu tu byla uložena dokonalá přírodní kamenná koule. Nejspíš patřila k těm, které jsou k vidění v nepříliš vzdáleném bukoveckém pískovcovém pásmu a jejichž nejznámějším nálezištěm je lom u „čačanské“ osady Megoňky, kde jich trčí ze skalní stěny přes třicet.

 

Po poobdivování „gule“ jsem už přešel přes docela frekventovanou silnici a začal okolo hraničních kamenů po prvním svahu Vsetínských vrchů stoupat k půl kilometru vzdálenému vrcholu Trojačky (938 m). Jen kousek pod ním mne významová odbočka zavedla k jednomu z pramenů naší národní valašské řeky - Bečvy. Tenhle patřil té „Horní“, Vsetínské, dosahující délky 59 km.

Pramen se ukrýval v nízké dřevěné boudičce se sedlovou stříškou. Úplně dole ze zídky trčela ven trubka, z níž voděnka kupodivu i v tom dnešním tropickém dni ven stále ještě vytékala. Po ochutnání jsem se až podivil, jakou má ta tekutina skvělou a naprosto lahodnou chuť. Vedle studánky stojí dřevěný sloup s info cedulí, opodál pak lavička i nezastřešené tur.odpočivadlo.

 

Od pramene návrat na hlavní turistický chodník, který nejprve klesl do miniaturního sedla, aby se odtud vzápětí vyšplhal na temeno zalesněného vrchu, kde nad vrcholky smrků trčela věž rozhledny Súkenická, jinak též Čartákem zvaná. Mé oči na její ikonku při imaginárním „cestování“ po mapách.cz už několikrát se zájmem mrkly, ale od návštěvy v reálu odrazovala příliš velká vzdálenost od Zlína a vyprávění poutníků, kteří její siluetu míjeli za brzkých rán či nepříznivého počasí, kdy byla rozhledna uzavřena.

 

Dnes tomu ale bylo úplně jinak, a když jsem k jejímu vchodu dokráčel, zrovna z ní vycházel menší zástup turistů, kteří už měli prohlídku za sebou a uvolnili místo přicházejícímu mladému „starochovi.“

V přízemí jsem si od sympatické Slovenky, která v tom přítmí vypadala jako dlouhovlasá princezna, nejprve zakoupil vstupenku. Dívka byla natolik ochotná, že jsem si tu dole mohl nechat i těžký batoh, no a pak už mi zbývalo po širokém točitém schodišti s odpočinkovými plošinami zdolat „jen“ těch dalších 132 stupňů a byl jsem nahoře!

Vyhlídková plošina nabídla i přes lehoučký letní opar tak úžasný kruhový panoramatický rozhled, jaký jsem tu opravdu nečekal. Kroužil jsem po plošině jak holub na báni a snažil se fotoaparátem zachytit alespoň to nejdůležitější: za pásmem Vsackých Beskyd, z něhož se dominantně vypínala nejvyšší hora Vysoká, byl na obzoru vidět celý dlouhý příhraniční hřeben Javorníků, severním směrem zase beskydská temena Radhoště, Smrku, Lysé hory a Trávného a východně mně dosud neznámé vrcholky „Zadních hor“ a slovenských Javorníků, k nimž ze vzdáleného horizontu shlížel rozeklaný hřeben Malé Fatry.

 

A to, prosím, odtud prý lze za obzvláště kvalitního počasí spatřit i 130 km vzdálené štíty Západních Tater!

 

Mně bohatě stačilo to, co jsem měl před očima i tak, a po potěšení se výhledy do „plnasyta“ mé nožky rozvibrovaly konstrukci schodiště při sestupu. Po vyzvednutí batohu od švarné slovenské děvy jsem se usadil na lavičce na nedalekém odpočívadle a při pohledu na další příchozí turisty a na věž rozhledny jsem si v duchu v hlavě přehrál vše, co vím o její historii.

 

Není příliš dlouhá a je opravdu ještě mladicí, protože byla zbudována až roku 1998. Eurotel si zde přál vystavět základnu na signál pro mobilní telefony. CHKO Beskydy souhlasila s tím, že stavba zapadne do okolní krajiny a bude přístupna také návštěvníkům hor. Projekt vypracovala ostravská Teplotechna. Konstrukci tvoří železobetonové jádro ukryté zvenčí pod obložením ze smrkových latí. Věž je osmiboká, vysoká 40 m a vyhlídková plošina je umístěna ve výši 26 metrů. Slavnostně otevřena veřejnosti byla v červnu 1998.

 

Mimo sezónu je možnost zapůjčení klíče od rozhledny (oproti vratné záloze 500 Kč) v blízkém hotelu Súkenická. (Věž stejně jako hotel provozuje společnost Polfin Ploština s.r.o. z obce Loučka u Valašských Klobouk.)

 

Jen pár set metrů odtud stál na okraji lesa nad svažitým travnatým svahem již zmíněný, nedávno zrekonstruovaný horský hotel, proslulý restaurací s výbornou domácí kuchyní. Mně především zaujal nádherný výhled, otvírající se od něj k západu na lyžařský areál Třeštík a k severu na nejvyšší velikány Beskyd v čele s Lysou horou, Smrkem, Trávným, Kněhyní a Radhoštěm. Před terasou byly umístěny rozkošné dřevěné skulptury medvěda, rysa a ptačího dravce.

 

Od hotelu moje červená obloukem klesala lesem až do sedla, nad nímž se vypínal odlesněný rekreační areál Třeštíku. Stejný název nese i přilehlá malá horská osada spadající do katastru obce Bílá. Zdejší menší skiareál se nachází v nadm.výši 850 na severním svahu. Sjezdovka s lyžařským vlekem je dlouhá 550 m a vybavena osvětlením pro noční lyžování.

Jak jsem procházel vzhůru areálem, minul jsem zajímavou chatu „Celnici“ a úplně nahoře stanul u „Rychlého občerstvení Třeštík.“

Otevřeno tu bývá od deváté hodiny a krom polévky je možno si objednat např. burgery, tortilly, hranolky či trhané maso a od výdejního okénka si je odnést k vedlejšímu krytému venkovnímu posezení. Z nápojů je tu běžná nabídka alko i nealko nápojů. Já měl ale žízeň na pivo, a tak jsem si tu alespoň jednoho malého Radegastíka dal: to abych měl při dalším výstupu po hřebeni co potit!

 

Už nad Třeštíkem se mi vlevo otevřel další skvělý výhled – tentokrát na hřeben Javorníků a za poslední hřebenovou lučinou osázenou rekreačními chalupami vkročil do lesa. A po chvilce stoupání natrefil na pěknou odpočinkovou lavečku, u níž byla umístěna informační tabule. Toto posezení ( v pořadí jedenácté) je součástí česko - slovenského projektu Spočni a pozri na krásu Javorníků a Beskyd.

Na hřebeni Javorníků a Vsetínských vrchů (Vsackých Beskyd) už bylo umístěno celkem 20 takovýchto Info tabulí a pohodlných dřevěných laviček. Tato se nacházela pod vrcholovým úbočím nejvyšší hory Vsetínských vrchů - Vysoké a přes paseku ležící pod cestou se otvíral pohled na pohraniční hřeben Javorníků i s jeho nejvyšší kótou Velkým Javorníkem (1072 m), ležícím na území sousedního státu.

 

Výzvu „Spočni a pozri“ jsem si vzal po předešlém stoupání v poledním horku k srdci a rád zde na chvilku vydechnul.

 

Následovala poslední etapa stoupání na témě Vysoké, která nad loučkou s osamělou roubenkou náhle nabyla nezvyklé strmosti, a když jsem se doplazil na mírnější lesní svah vzdálený jen asi čtvrt kilometru od vrcholu, zlákala mne značená odbočka k prameni Rožnovské Bečvy – druhému nejdůležitějšímu členu vodstva Bečvy s délkou téměř 38 kilometrů. Ve Valašském Meziříčí se vlévá do té větší Vsetínské a od soutoku pokračuje vodstvo už pod jednotným názvem Bečva až do jeho splynutí s Moravou.

 

Chodník prvních několik desítek metrů klesal mírně, jenže poté procházel natolik strmým srázem, až jsem se divil, že tady z něj už nevystupuje skála!

Aby zde případnému návštěvníku ve svahu neupadlo tělo, jistí zde bezpečný sestup sloupky s nataženými řetězy. Některé kovové pilíře už podlehly vlivům způsobeným pohybem podloží a popírajíc gravitaci udělenou jim při osazení, naklánějí se nad terénem jak opilí námořníci. Naštěstí zatím ještě v zemině drží.

Vlastní pramen vytékající odtud do bukového lesa z dřevěného přístřešku mne zklamal, neboť se z něj voda v tom extrémním horku, jež všude kolem právě panovalo, prostě vypařila... a trubka ze studánky ronila jen drobné slzy, připomínající produkt prostatika při noční návštěvě WC. I tak jsem pár kapek olízl, abych splnil závazek, že se dnes napiju z obou pramenů Bečvy, ale musím přiznat, že mi tekoucí voděnka z toho předešlého chutnala mnohem víc.

No a pak už mne čekalo „pošušňáníčko“ v podobě výstupu zpět na hřeben, kteréžto převýšení činilo okolo 70 výškových metrů!

 

Při funění do kopčiska jsem si vzpomněl, že jsem nedávno četl nějakou stať, vysvětlující kterak řeka Bečva ke svému tak trochu neobvyklému jménu přišla. Je prý jen jiným výrazem pro pláč anebo brekot, přičemž Valaši tento lítostivý projev lidské duše nazývají „bečením“ a řeka jim ho - zvláště když se rozvodnila a mívala nekalé spády - svým hukotem připomínala.

 

Nahoře jsem si na chviličku vydechl a potom už těch posledních 250 metrů k temeni Vysoké na jeden zátah dorazil!

 

Jako jediný ze všech kopců Vsetínských vrchů převyšuje hranici tisíce metrů, takže je tato „Královna“ Vsackých vrchů jménem Vysoká (1014 m) již horou. Horou zalesněnou bohužel i na svém temeni, takže se z ní neotvírají žádné výhledy, přesto ale moc krásnou, ba dokonce i podmanivou. To jsem zjistil už vloni, když jsem její siluetu obdivoval z velkokarlovické rozhledny Miloňová a hned napoprvé mi učarovala. Asi nejsem první, ba ani poslední, komu se tato „vyvýšenina“ líbí.

Když jsem se na ni dnes v tom africkém horku doplazil, čekal jsem, že budu na vrcholu sám a náležitě si to vychutnám, což se bohužel nestalo. Jen co jsem shodil batoh a usedl na lavičku v tur.přístřešku, dorazila na vrcholový palouček porostlý travou z opačné strany hřebene skupinka mladíků a rázem bylo po meditování.

Na druhé straně mi to až tolik nevadilo, stejně jsem musel kvůli časovému skluzu jít po krátkém odpočinku dál... a ještě než jsem se s vrcholem rozloučil, všiml jsem si, že je na mýtině v betonové zkruži umístěn geodetický bod.

Docela velké procesí turistů jsem pak při sestupu západním směrem minul i na kamenitém chodníku a to už jsem se opravdu divil, že sem někdo v takovém horku leze. Nicméně si takovýchto fajnšmekrů fakt cením. Hlavně toho, který k vrcholu kráčel vyzbrojen košíkem do půlky zaplněným parádními hřiby (praváky) a tvrdil mi, že je nasbíral jen okolo cesty. Kdyby prý cestou sem tam zabočil i víc do lesa, měl by jej už dávno plný!

 

Z vrcholu Vysoké červená trasa pokračuje na 9 km vzdálený Soláň, ale já tentokrát na rozcestí Polana využil žlutě značenou odbočku k busu do Horní Bečvy. Značka nejprve vystoupala k vlastnímu Topu Polany (937 m) a odtud se spustila odlesněným svahem s výhledem na protější Beskydy zatím přiměřeným klesáním dolů do lesa. Tam už se svah poněkud více „naklonil“ a v poslední třetině sestupu byl natolik prudký, že se mi podlamovala kolena! A já si v duchu sliboval, že až příště vyrazím na průzkum toho našeho překrásného hornatého Valašska, budou už mými neodlučitelnými kamarádkami i turistické hole, jejichž koupi jsem až dosud z frajeřiny stále odkládal.

 

Na horním okraji Horní Bečvy jsem se nejprve pokochal pěkným výhledem na hladinu menší přehradní nádrže s kulisou Radhoště a protějších beskydských vršků a hor, minul skiareál Kubišku a hotel DUO a po silničce doklesal k silnici do Rožnova pod Radhoštěm.

 

Nad ní se vypínala impozantní skalní stěna bývalého lomu, v němž se těžil pískovec a slepenec z istebňanského souvrství slezského flyšového pásma. Stěnu lomu sluneční paprsky nasvítily do žlutého, místy až medového tónu a vypadala – napříč dvěma parkovištím umístěným na jeho dně a sousední zastávce busu - velmi malebně.

 

Za jiných okolností bych jím byl nadšen a na obhlídku nové okružní turistické stezky doplněné vzdušnými vyhlídkovými altány nad horním okrajem skalní stěny okamžitě vyrazil, jenže do odjezdu spoje do Rožnova (s následným přestupem na dálkový do Zlína) nezbývalo ani čtvrt hodiny... takže: „Milý lome, Sorry, ale zatím nashle a tvou detailní prohlídku uskutečním až někdy příště!“