Z České Lípy do Olbramic a zpět

Jaruška si udělala řidičák. A první zatěžkávací zkouškou jejich řidičských schopností byla cesta na Moravu. Zkouška to byla tvrdá, ale úspěšná. Po vánočních svátcích jsme sbalili batohy, kufry i všechny tři děti a vyjeli.

Start byl v 700 od našeho domu a trasu Zákupy, Mimoň, Mnichovo hradiště jsme zvládli hravě. Z pošty v Kněžmostě jsme poslali přátelům v Olbramicích telegram, aby nás čekali v 1500. Ó jak bláhové byli naše představy!

Pokračovali jsme přes Sobotku, Jičín, Hořice, Hradec Králové, Třebechovice p. Orebem, Týniště n. Orlicí. V Kostelci nad Orlicí jsme se pokoušeli občerstvit. Bohužel, psaly se roky raného kapitalismu u nás a služby ještě nefungovali aspoň tak, jak nyní. Neúspěšní jsme byli i v Doudlebách a Vamberku. Nasytit sebe i děti se nám podařilo až v Žamberku.

Zde však taky skončilo pohodové ježdění a začal boj o každý metr v horských podmínkách Jeseníku. Kousek za Žamberkem jsme potkali starého muže s kárkou. Zabíral velkou část vozovky a při úhybném manévru jsme na zmrzlé vozovce dostali hodiny. Starý pán chvíli sledoval tancující auto, a když viděl, že jsme vůz ukočírovali a pokračujeme v jízdě, také on chopil se vozíku a pokračoval v cestě.

Náš Garfield, tak jsme pojmenovali naší oranžovou Škodu 120 LS, jen zvolna stoupal zasněženou krajinou z Jablonného n. Orlicí k Červené vodě, aby opět klesal do Šumperka, aby opět vystoupal k osadě Klepáčov a odtud sjel přes Rýmařov až do Bruntálu. Zde jsme si opět odpočali a pokračovali dál na Opavu.

Z Opavy nám začal nejhorší úsek naší strastiplné pouti.

První část cesty Česká Lípa – Žamberk, což je cca 160 km, jsme i s přestávkami zdolali za čtyři hodiny.

Druhý úsek z Žamberku do Opavy dlouhý 150 km, jsme zvládli za šest hodin.

Poslední, třicet šest kilometrů dlouhou, etapu z Opavy do Olbramic jsme ujeli za čtyři hodiny.

Začalo hustě sněžit a okresky nebyly prohrnuty. Z Podvihova jsme se pokoušeli vyjet na Pustou Polom. Leč nevyjeli. Chumelilo a my uvízli ve sněhu. Jen velmi obtížně jsme se dostali zpět na rovinu a před Podvihovem jsme uvízli v závějích podruhé. Vystoupil jsem z auta a snažil se ho roztlačit. Jaruška dupala na plyn, já tlačil, ale auto se ani nehnulo. Jarku pojala předtucha, že zde umrzneme a rozplakala se. A plakaly i děti. Rozhodl jsem se dojít pro pomoc. Chlapi z Podvihova zatlačili a my se konečně dali do pohybu. Cestou na Hlubočec se Jaruška přiznala, že měla zataženou ruční brzdu, když jsem se pokoušel auto roztlačit. No nezabili byste ji?

V Hlubočeci jsme odbočili na Pustou Polom a v pohodě dojeli až do Olbramic, kde jsme byli již toužebně očekávaní. Řidička, velitel vozu i posádka si dali teplou lázeň a v krátké době usnuli.

Zde jsme strávili krásný týden, plný zimních, vánočních a silvestrovských radovánek. Chodili jsme na túry zasněženou krajinou, sáňkovali, stříleli rachejtle a dělbuchy, jedli, pili, hodovali, atd.

Letopočet se zlomil, rozloučili jsme se s přáteli a vydali se na zpáteční cestu. Po zkušenosti se severní trasou, jsme zvolili raději jižní cestu. Z olbramic jsme jeli na Bílovec, Fulnek, Odry, Potštát a Olomouc. Cestou jsme viděli několik aut v příkopech podél silnice. Převládaly silné vozy, jejichž řidiči neodhadli stav silnic a své schopnosti.

U Mohelnice jsme trošku bloudili, a tak jsme se do Moravské Třebové dostali okreskami. Zde jsme se občerstvili v jediné otevřené hospodě na velkém náměstí. Napojení a nasycení jsme pokračovali na Litomyšl, Vysoké Mýto a Hradec Králové.

V Jičíně byla další zastávka. Prošli jsme se po náměstí. Děti zde krmily srnku. Dali jsme si něco k pití a vydali se na poslední etapu naší poutě. Za Sobotkou jsme odbočili na Mnichovo hradiště a začalo hustě sněžit. Poslední kilometry z Mimoně do České Lípy jsme už jeli ve vánici a krokem. Takže, když jsme přijeli domu, prohlásila Jaruška, že nejmíň rok nikam nepojede. Ale v létě už jsme jeli do Bulharska.