Z cestování po (bývalé) Jugoslávii I.

>Ranní ?ělehrad ?sme ?ěli uhlídat o pouhé dvě hodiny dříve. Takové zpoždění zde snad ani neregistrují. Měli jsem štěstí, zní ze všech stran, pokud si postěžujeme místním. Ale dvě hodiny byly v našem případě dobře prospaný čas. V bulharském lůžku na jeho pouti z Budapešti. Kdo ví, o kolik se opozdí do svého cíle, moudré Sofie?

Nás však čekají jinde. Nastupujeme do metra do Černé Hory. Deset hodin podle jízdního řádu, žádný spěch. Ano, tak tomu vlaku vážně přezdívají, pro ty tunely. Neskutečný inženýrský kousek z dob maršála Tita, tedy železná dráha z Bělehradu do černohorského Baru.

Přivítání se děje vážně v balkánském duchu. V pohodlném rekonstruovaném kupé z produkce Goša hrají místní hity turbofolku. Pro našince neskutečný virvál. Ale místní to evidentně ani nevnímají.

Pomalu se vine rychlík zástavbou Bělehradu, v prostoru stanice dokonce jen desítkou. A zatím žádné metro, jen taková tramvaj. Za nějaký čas Užice, už tedy ne Titova, zas pouze Užice. Pak chvilku přes území Bosny a Hercegoviny. Ale naštěstí peáž, tudíž žádná kontrola. Už je na co se dívat.

Věru v těch Skalistých horách chybí jen Vinnetou. Mocné propasti střídají neskutečné, jen nízkou travou porostlé vrcholky. A vlak-metro statečně supí přes viadukty a mosty. Jen příliš nepospíchá.

Seznamujeme se s ostatními v kupé. My dva Češi, dva Dánové do Mojkovce, malá Japonečka a bodrý místní, co upíjí rakiji. Rád se dělí, jen naše útlá společnice odmítá.

Hranice, jedna z těch mnoha nových, co jich tu za dvacet let vyrostl neskutečný počet. Co by asi tak říkal Tito? Ale tu se s tím moc nežinýrují. Krátká kontrola v Pripolji na srbské straně a pak stání. Neskutečně dlouho. A pořád nic. Pak pohyb a nová krajina.

Černá Hora, i když mně se přeci jen víc líbí Montenegro. Mají to tak dokonce i Maďaři. Přicházejí zásobovači. Podnikavec rozráží dveře kupé a přesvědčuje: pivo, voda, sladké nápoje. A že za eura, není ta cena tak vysoká, jak je člověk zvyklý. Jen se mi místo půleura dostává do ruky pětidinár srbský. Na první pohled stejný, jen desetkrát méně co do hodnoty.

Ale náš zachránce se vrací a s omluvami mi minci mění. Pijeme Nikšićko, také tu jiného pivovaru nemají. Bohužel meškáme asi tak dvě hodiny, nejzajímavější úsek metra si tím pádem příliš neužíváme.

Pod sebou jen tušíme kilometrový sráz podle světel jedoucích aut tam dole. Ale i jen obrysy a matný obraz vydají za dost. Tak aspoň kus Skadarského jezera jsme zachytili.

A...Bar. Že si najdeme nějaký nocleh. A že i ona Japonečka se k nám přidá. Asuka mimochodem. Naštěstí nemusíme hledat, spíše naopak. Rozhodujeme se pro úžasný apartmán, nedaleko od moře a i v 11 s otevřeným kvelbem hned naproti.

Prostě Bar a Černá Hora.