Z cestování po (bývalé) Jugoslávii II.

Z Baru, kde jsme však žádný bar nenavštívili, to jako bychom tam ani nebyli, se vydáváme po pobřeží moře. Žial Černá Hora, právě kvůli těm horám, je poněkud skoupá na železnice, musíme tak vzít zavděk autobusu. Jízdní řád sice nenalezen, nejspíš se tu ani s žádným příliš neobtěžují, ale spoj dál jede prakticky ihned potom, co nás paní domácí vyložila na "zastávce". I když kromě jejího tvrzení se asi stěží dá neoznačené místo u silnice považovat za stanoviště busu.

Cíl náš zove se Kotor. Ovšem s přestupem v Budvě, nádherného městečka s ještě krásnějším mořem. Cestou si můžeme ukroutit krky kvůli výhledům na neskutečně modrou a širou vodní hladinu. Na čas se skryje za skalní hrbem, aby se pak ukázala ještě ve větší kráse. A takový Svatý Štefan, to snad ani nemůžou myslet vážně. Prostě malý výběžek do moře s dechberoucími stavbami.

Kotor jistě znáte. Vždyť vzpoura námořníků ve zdejší zátoce ovlivnila i běh našich dějin. Jen pozor, i když tamější záliv svádí k tomu, aby ho jeden vydával za fjord, fjord to není. Boka Kotorská nevznikla činností ledovců.

Ale že to zátoka je. Nedává tušit, že je spojena s ostatním Jadranem. Poměrně stístěný Kotor jako by jen ležel u hlubokého jezera. Ale vodu jsme okusili a věřte, slaná je. A ty lodě, zaoceánské parníky řeklo by se, nemají jinou šanci sem doplout než po moři.

A běžte pak do starého města, kde se bíle zářící uličky navzájem proplétají, vytvářejí romantická náměstíčka a pak zas ztrácejí. Jen se připravte na davy turistů. Kotor patří na seznam kulturního dědictví UNESCO, což je taky trošku vidět na cenách, co tu mají o poznání vyšší než zbytek země. Ale za tu nádheru to stojí. Pak těm, co nezchvátilo místní horké klima, doporučuji výstup nad město k hradbám a opevnění, tedy k tomu, co po nich zůstalo.

Až tu oceníte pompéznost Kotoru. Pokochat se ptačím pohledem na zátoku bez nadsázky patří bohům. Jen za něj musíte zaplatit pár eur. Kdo tu ještě nebyl, ať sem běží.