Z cestování po (bývalé) Jugoslávii IV.

Nočním rychlíkem Bar-Bělehrad se přesunuje snad celá Jugoslávie. Přestože vlak tvoří spousta vozů a přestože jede ještě dnes další spoj do srbské metropole, vlak se plní až po okraj. Ale v Baru nalézáme dokonce volné kupé, užíváme si blížící soumrak a spokojeně se uvelebujeme v kupé s rozkládacími sedadly, co sraženy proti sobě vytvoří pohodlné ležení. Naše radost však nemá vydržet dlouho. Již na další stanici, v Sutomore, rychlík obléhají davy rekreantů. A do našeho kupé se dobývají korpulentní Jihoslovanky s místenkami. Bohužel flegmatický přístup tamějších průvodčí nereflektuje tuto skutečnost umístěním lístečků na dveře kupé, jak to bývá zvykem ve většině ostatních zemí.¨

A ten jejich povýšený přístup, když nás nutí se přemístit jinam. Aspoň že jim můžeme vynadat česky, mrchám. To nás trochu zklidňuje. A tak hledáme volné místo. Leč bez úspěchu. Jsme tím pádem rádi, že je kde stát. Ale takto nelze cestovat přes deset hodin, navíc v noci. Bezradný druh v nouzi se pokouší probojovat do vedlejšího makedonského lehátkového vozu a zeptat se tam na volné místo. Avšak ani nemá šanci se dostat přes ty hordy cestujících.

A další rána. Protože využíváme jízdenky Balkan Flexipass a cestujeme na ni po 19. hodině, píšeme si datum následujícího dne, jak dovolují jeho podmínky. Ale černohorský konduktér je proti. Nutí nás do jízdenky vypsat i dnešní den. Marně jej přesvědčujeme, ať si přečte instrukce na obale lístku, navíc v jeho mateřštině, srbštině. Ani přispěchavší mladík, jeho krajan, nepomáhá. Nadáváme. Co však zmůžeme.

Kupodivu lidí poněkud ubývá a my se můžeme uvelebit na sedačkám vozu, jehož druhou polovinu tvoří bufetový oddíl. Klimbáme a necháváme za sebou těžkosti dne. A Bělehrad, nyní o tři hodiny později oproti jízdnímu řádu. Opět naprosto normální a bývá to prý daleko horší.

Hodně jsme o něm slyšeli a jsme nedočkaví. Tak Bělehrade, o Tobě příště.