Z cestování po (bývalé) Jugoslávii VII.

Pozn.: Příspěvku předchází článek Bulharské a rumunské intermezzo II.

Ranní Srbsko začíná na hranici s Rumunskem. Naši noví spolucestující, co přistoupili v Temešváru, pocházejí opět z Polska. Kontrola srbských celníků probíhá bez prodlení a my dostáváme štempl do pasu. Dávají jej vždy při vstupu do země, při výstupu nikoliv, ani na důsledné požádání. Pohraniční přechodová stanice nese jméno Vršac. Jako lokomotivu dostáváme populárního Reagana, silný dieselový stroj, co se vyráběl za Jugoslávie a dodnes brázdí koleje v mnoho republikách bývalého Titova panství.

Není snad nutno zmiňovat naše zpoždění v Bělehradě. Opět dvě hodiny. Ale máme za sebou krásný přejezd přes Dunaj a zajímavé kukuřičné roviny mnohonárodnostního Banátu, úžasné to uherské země, jež rozdělena na tři státy působí poněkud nesourodě. Jsme ve stavu jakési příjemné otupělosti. Nechce se nám nikam chodit, posnídáme tedy na nástupišti a věnujeme se stojícím soupravám rozličného stáří a údělu. Vítáme rakouské lehátko, srbský autovůz, švýcarskou dvojku, černohorskou jedničku.

Letmým pohledem na odjezdy zjišťujeme, že na menší výlet po Srbsku toho není moc k vybírání. Někam, kam jsme ještě necestovali, zní plán. Jedině tedy do Šidu. Zatímo ráno byla rovina příjemným kontrastem k předcházejícím horám, nyní je ubíjející. Putujeme po jedné z mála dvoukolejných tratí v zemi a vlastně i v celé Jugoslávii. Utěšujeme se však kvalitou vlaku. Náš veze dvě jedničky a červeň potahů radostně kvitujeme, samozřejmě. Zpáteční cestu nutno absolvovat po stejné trase onou soupravou při pobytu pár desítek minut v pohraničním Šidu. Stačí to pro dobrání tekutin, avšak pšeničný Jelen je příjemnou satisfakcí.

Zjišťujeme zajímavou věc, vlak do Bělehradu jede o hodinu kratší dobu než z něj. A dovídáme se důvod. Druhá kolej se pojíždí výrazně rychleji. A bude to trvat, že nám Američané zaplatí za druhou rychlejší, zní reakce místních. Ta totiž utrpěla při bombardování euroatlantickým letectvem. My s tím nic dělat nebudeme. Alibismus, když uvážíme morální dopad spojenecké akce.

Dosti politiky, dnes máme železniční den. Pro zdánlivé nicnedělání ideální činnost jet vlakem, tedy vozem srbsky. Večer ještě prozkoumáváme metropoli a pochutnáváme si na pizze. Bohužel nám chybí asi 10 dinárů, pane. Vadí to moc? Flegmatické mávnutí rukou. A číšník se na nás ještě usmívá plný porozumění.

Ale to už jsou poslední momenty. Velké loučení. Brzi voz, tedy rychlík, do Budapešti a denním přejezdem Rakouska zpět do vlasti. Ale putování do okleštěných Uher je i tak silným zážitkem na rozloučení. Zákaz kouření nehraje roli, ani konduktér se mu nepodřizuje. A na našeho Francouze v oddíle to dělá neskutečný dojem. Už teď se nemohu dočkat dalšího zdejšího dobrodružství...

Tím končí zdánlivě nekonečný seriál o pár dnech šíleného cestování neméně šíleným Balkánem. Hodně o železnici, trochu o lidech. Žial zhoršující se dopravní situace dala skončit nočnímu spojení Bukurešti s Bělehradem, další, obávám se, bude následovat.