Z Děčína dál....

Děčínsko

Po opuštění vlaku na hlavním nádraží v Děčíně, se naše kroky ubírají k tamnímu zámku. Jsme na počátku cesty a tak by se nám mělo šlapat lehce a pohodlně. Tak tomu však není. Můj společník má problémy s botami. Je to tak závažné, že po vystoupání „dlouhé jízdy“, usedá s těžkou hlavou. Neví bude li schopen pokračovat. Naskýtá se nám možnost, sehnat prozatímní obuv a zkusit se rvát s nepřízní osudu. Oba dlouho natěšení, se nechceme vzdát, tak pěkného výletu. Rozhodnutí je na souženém parťákovi. Po absolvování prohlídkové trasy zámeckého areálu, se vydáváme k sportovnímu obchodu. Je zde jeden ucházející pár, který nám umožní pokračovat dále. Každý z vás bude namítat, že neprošlápnutá bota potrápí. I my jsme si toho vědomi a však touha jít dál je velká.

Vyrážíme směr Velký Chlum. Čas ubíhá a do stále zvedající cestě, putují dva krajánci. Dojdou k malebné rozhledně a dávají tělu pocítit oddech. Poslední cíl dnešního dne je Vrabinec. Ačkoli neprostorné čedičové muzeum nabízí jen málo míst na bivak pro dva, je záhy nalezeno. Průzkum místa s pořízením fotodokumentace, zabírá něco kolem hodiny. Přisedám k ohni a v hovoru a vychutnávání čaje, ustáváme až pozdě v noci. Ráno naposledy kontrolujeme náš příští, dobře viditelný cíl. Cesta bude zajímavá. Klikatá, členitá a úmorně nahoru dolu vedoucí. Zvlášť to nahoru bude náročné. Beze zbytku se naše předtucha potvrzuje. Na vrchu nečekaná odměna, vlévá nový náboj do zdevastovaných těl. Nechci se dotknout kuchaře. Netuším, zdali by nám polévka, tak hodně chutnala i kdybychom sem dojeli autem. Pro teď byla skvělá. Dlouho jsme rozjímali po náročném výstupu a následném uvolnění. Buková hora nás náramně prověřila. Nutno přiznat, že stojí za investovaný čas a námahu se sem podívat. A to nejen kvůli širému okolí, ale třeba i spočinout okem na interiéru restaurace.

Výhodou vrcholů, mimo jiné je, že následná cesta vede dolu. Naše ruksaky neseme klikatou kamenitou cestičkou. Poté příjemným krokem, stezkou i silnicí, putujeme vstříc skanzenu. Můžu jen konstatovat, že jsem rád za lidi, kteří mají odvahu a sílu, pouštět se do projektů, mezi které patří i ten v Zubrnicích.

Smráká se a my absolvujeme závěrečnou etapu, druhého dne. Jejím cílem je Panna. Ne žádná nezkušená dívenka. Nýbrž, zdatná intrikánka, rozhodnutá nedat svou kůži lacino. Nastává vláda tmavé noci. Rozhodnuti dojít na vrchol, nasazujeme čelovky. Mezi spoustou pěšin a průšlapů, osvědčuji svůj „čich“. Na temeni, kdysi proti husitského hrádku, obydlujeme nevelkou mýtinu, s výhledem na nekonečno. Prostor mezi travou a zádama, vyplňujeme karimatkou. Nad námi září hvězdné nebe.

Dříve probuzený spoludruh, rozžehnuvší přírodní krb, vaří čaj. Ráno náleží prohlídce okolí a přesunu na blízký Kalich. Útrapy výstupu, jakš takš zvládáme. Siesty na husity tak oblíbeném hradě, využijeme k průzkumu místa a kouzelnou skříňkou, pořizuji fotodokumentaci. Rozhled nabízí okolní vesnice, ohrady plné koní i lehce vzdálený Házmburk.

Cestou ku vlaku, míjíme malebný areál Ploskovického zámku. I ten by zcela jistě stál, za bližší obeznámení. Nám se však nedostává času a proto ukrajujeme poslední kroky před návratem domu.

Velmi nepěknou kaňkou, na zajímavém putování tímto krajem, byli zrádné boty. Nebýt jich, určitě by jsme si to užili více. A především můj společník. Zaslouží absolutorium a mou hlubokou úctu, za hrdinné zvládnutí, nepříjemné zkušenosti. Čiko