Z Kašgaru do Oše
Tohle je úryvek z mojí cesty okolo světa a jedna z částí byla po hedvábné stezce a tak si myslím že bych se o ní mohl s vámi podělit.
Z Kašgaru do Oše.
Původně jsem tuto cestu vůbec nechtěl podniknout ale okolnosti mě k tomu donutili. Měl jsem v plánu z Kašgaru si to namířit po Karakoramské silnici do Pákistánu ale týden před mojím příjezdem do Kašgaru pákistánci přestali vydávat vstupní víza na hraničním přechodu a tak jsem se musel rozhodnout kam povede moje cesta dál. Vzdát to a letět domu, ne to neudělám, ale to znamenalo vrátit se do Urumči a zažádat si tam o Kyrgyzské vízum. Musel jsem jednat rychle protože na čínském vízu mi zbývalo už jenom deset dní.
Dobře, jedu do Urumči ale na cestu 26 hodin vlakem, kterou už jsem jednou absolvoval a budu muset zase nazpátek sem se vůbec netěšil. Ale musím, ne já chci sem si vsugeroval. Vlakový lístek na druhý den, super už se blíží Urumči. Kyrgyský konzulát a vízum za tři dny a všechno probíhá zase podle plánu.
Zpět v Kašgaru ve stejném hostelu, ne už nechci vidět trh ani mešitu. Chci jet do Kyrgyzstánu.
Na hostelu se dávám dohromady s Australanem Nikem, který chce využít mojí znalost ruštiny, tak proč mu nepomoct a nakonec se z něj stává dobrý společník na nesčetných dnech a nocích proložených vodkou. A taky mi pomohl se zaplacením zvacího dopisu do Uzbekistánu přes jeho účet, jelikož já sem žádný neměl.
V mém cestovním pasu je poslední den platnosti čínského víza a do hraničního přechodu Irkeštam je co by kamenem dohodil a jak jsem si přečetl v průvodci za každý den navíc je 500 RMB. Na autobusáku v Kašgaru se snažíme dohodnout Dopravu ale nikdo pod sto dolarů nejde a mě nic jiného nezbývá než to přijmout jako fakt a ještě že mám sebou toho Nika, alespoň to nebudu platit sám. Asi za hodinu cesty nám dochází, proč je ta cena tak vysoká. Sníh. Kdo by to čekal prvního listopadu, že v Ťian Šanu napadne sníh. A to můj Japonský kamarád mi před týdnem poslal e-mail jak to v pohodě projel za normální cenu. A tak jsem nepočítal s tím, že se z tříhodinové cesty stane cesta na celý den. Abych pravdu řekl začínal jsem mít obavy, že to do čtvrté hodiny odpoledne stihneme. Snažil jsem se ignorovat to že taxikář po cestě nabíral lidi do jeho prostorného pickupu a smál sem se nad tím jak Nik se na každé zastávce vrhal do sněhu se slovy podívej se jak je to bílí. To víte kluk ze západní Austrálie nikdy neviděl sníh.
Po cestě jsme míjeli zapadlé kamiony a bagry, které ne že by upravili cestu vedle stojícího kamionu ale ještě víc blokovali už tak úzkou cestu k projetí. No nic na hranice jsme přijeli v pět večer, takže smůla, do Kyrgyzstánu pojedeme až druhý den. Večeře a spánek v trochu ne dobře vypadající posteli, ale pořád lepší než venku na sněhu bez karimatky a spacáku.
Ráno na celnici jsem jim vysvětlil mojí situaci a pokutu za překročení víza jsem platit nemusel. Pohraničníci nám stopli malý náklaďák, abychom nemusely jít pěšky na Kyrgyzskou celnici a to nám přišlo vhod, byl to přeci jenom kus cesty. Hlavně pro Nika ten očividně nevěděl co je sníh a doposavad si vyšlapoval v obyčejných teniskách.
To jsme nevěděli co nás ještě čeká a že budeme mít spousty času na nakupování bot a vodky ale to předbíhám události. Razítka do pasu proběhli rychle, ani na peníze se nás neptali, jak prý měli a ještě někdy mají policisté v Kyrgyzstánu ve zvyku, ale informace, že cesta do Oše je neprohrnutá a tím pádem neprůjezdná mě nepřidali na optimizmu. Vůbec jsme netušili kde a jak seženeme ubytování. Oba dva poprvé v Kyrgyzstánu , tak jsme neměli tušení jak to tam chodí a nevěděli jsme že Irkeštam je jedna velká ubytovna pro kamioňáky a podobný individua jako jsme byli mi dva. Vesnice poskládaná z maringotek, neboli takzvaných vagónčikov, se pro nás stala na další čtyři noci noclehárnou. Jakýsi člověk nás zavedl do jednoho vagónčiku a tam jsme se ubytovali u ženy, které jsem důvěrně říkal bábuška. Ne že by tak vypadala, ale byla stará a viděl jsem, že má smysl pro humor. Bydlel tam s ní její manžel, o kterém jsem si původně myslel, že je to její syn, ještě dcerka, dva synové a neteř jako posluhovačka, protože její dcera byla ještě malá holčička. Takže ta byla na domácí práce ještě slabá no a chlapi domácí práce moc nedělají. Ubytování útulný za sto somů včetně tří jídel na den bylo úplně lukrativní ale kdy pojedeme dál jsme ještě nevěděli.
Druhý den jsem potkal taxikáře a ten chtěl dvě stě dolarů za cestu do Oše. Řek sem si že se zbláznil a hlavně chtěl využít situace a za dvě stě dolarů tam můžu žít do jara. Seznamoval sem se s Tádžickými kamioňákama, kteří byli ochotni nás odvézt za flašku, ale kdy se pojede nikdo nevěděl. Takže zase vodka, protože kdo by tu nudu vydržel, kdybych tak měl lyže a nebo sněžnice abych se mohl projít po krajině. V dálce se procházeli velbloudi a tak sem si tak představoval jak to asi bylo dávno kdy tady ještě nebyla silnice, asi by to na velbloudovi šlo snadněji.
Takže posilněni vodkou jsme se s Nikem koulovali a stavěli sněhuláky. Přidávali se k nám místní děcka a kde kdo šel kolem se s námi chtěl vyfotit. Kyrgyzové se chtěli bavit o boxu a jestli znám toho a nebo toho boxera mě opravdu do rozhovoru zatáhnout nemohlo. Tádžikové mi povídali jaké to bylo když byli na vojně v Československu.
Konečně nastal ten den kolona čtyř kamionů se vydává kupředu a mi v jednom z nich. Řidič Voloďa se mi zdál fajn, ale spletl jsem se u policejní kontroly na nás zkouší že musíme zaplatit, že jinak nepojedeme dál. Nik vytahuje padesát somů a mi jedeme dál. Začínám být naštvaný, ale nedá se nic dělat. Po cestě potkáváme zapadlé kamiony a Voloďa jede opatrně, další kamion vytahuje druhý na cestě do Číny. Asi o třiceti kilometrech se opět zastavujeme u převráceného kamionu od stejné firmy jako je ta Voloďova a jestli by jsme mohli pomoct překládat věci do druhého kamionu. Dobře jdeme na to, pomůžeme jim. Voloďa sedí v kabině, pomáhat nejde a ukazuje se co je to za charakter. Přisedáme si k němu a on na nás skouší kolik mu teda zaplatíme za cestu. Původně to měla být flaška vodky, ale teď ji nechce, zjistil že máme peníze a chce je taky. Zbylé kamiony nepřijíždí a mě už dochází trpělivost, jdu ven a první kdo pojede toho stopnu. Vyšel jsem a jede jako zázrakem dodávka a dvě místa tam jsou. Agresivní spolujezdec vypadá že mu to auto patří a chce sto dolarů za odvoz do Oše, to snad ne to nemyslí vážně, jedem do Sarytaše za padesát a tam už něco stopneme, jsem si řekli. Cesta už trvá dlouho a vypadá to že jsem projeli Ťian Šanem, silnice je prohrnutá i sněhu je čím dál tím míň, kde je ten Sarytaš? Už se mi nechce se ptát a jenom relaxuji a čeká kdy nás vyhodí z taxíku. Agresivní spolujezdec vysedá a na jeho místo zasedají dva chlapi, no v pohodě stejně nás neměl rád. Ale už to vypadá že jedeme fakty dlouho a měli už jsme být v Sarytaši, tak se ptám řidiče protože se nám nechce platit sto dolarů. Nu rybjáta ten už jsme projeli a co teď, jedem dál řidič vypadá rozumě a snad se sním domluvíme na normální ceně. Jsme v Oši a platíme obvyklou cenu 600 somů a vydáváme se hledat Osh guesthouse.
Pokračování příště. 
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Kyrgyzstán
Půjčovna aut