Z Kojetic do Kojetic

Z Kojetic do Kojetic.

Půl až jednodenní výlet začneme v železniční stanici Kojetice na Moravě ležící

na trati č. 241 mezi Okříškami a Znojmem. Po vystoupení z vlaku se vydáme po málo frekventované asfaltce jihovýchodním směrem k obci Horní Újezd. V době vegetace spatříme ze silnice menší stádo ořů, které chová Jezdecký klub VIKI se sídlem v Horním Újezdě (tel.: 605 817 352), který je vzdálen od nádraží asi 1,5 km. Vesnice je rozložena na levém úbočí řeky Rokytné.

První písemná zmínka o obci pochází z r. 1240, ale četné nálezy zlomků zvířecích i lidských plastik nasvědčují, že osídlení tohoto místa pochází pravděpodobně již z období lidu s moravskou malovanou keramikou. Na turistické informační tabuli se dočteme, že obec patřila ve 14. stol. Pernštejnům, o dvě stě let později Chroustenským z Malovar a od pol. 17. stol. (1659) náležela již jaroměřickému panství.

Jedinečnou kulturní památkou je kostel sv. Petra a Pavla, jehož pozdější přestavby byly budovány na původním románském jádru. I laik na něm pozná několik gotických prvků. Kostel byl několikrát přestavován, protože tenkrát do toho ještě nemluvili památkáři. Poslední rekonstrukce byla provedena v pol. 19. stol..Z vnějšku oceníme výplně gotických oken s figurálními motivy, pokud se nám poštěstí dostat do interiéru, padne nám do oka oltářní obraz malovaný v r. 1777 Johannem Ivancziecensisem. Zvon ve věži z r. 1509 s reliéfem Madony ušel jako zázrakem častému „rekvírování“ prováděných za bojů a válek.

Z obce půjdeme jihozápadním směrem mezi staveními a statky, zprvu po místní komunikaci, která za vsí přechází v polní cestu, která pozvolna klesá dolů do údolí řeky Rokytné směrem k Újezdskému mlýnu. Ještě než ji překročíme po betonovém mostku povšimneme si asi 20 metrů před ním na levé straně díry do země. Turista se speleologickým zájmem se bude jistě snažit tuto díru prozkoumat a proto mu tímto poskytuji informaci, že za zaházeným vchodem se ocitne v chodbě starého důlního díla, která je vysoká asi 180 cm, má tvar uzavřené podkovy s celkovou délkou asi 20 m a dříve se tu těžil grafit. Zřejmě ne moc úspěšně, protože dílko bylo zřejmě zakrátko opuštěno.

Za mostkem, kde řeka obtéká skalnatý vrch menším vodopádkem se dáme po pravém břehu proti směru toku, mineme soutok Rokytné s pravostranným přítokem Římovky a asi po 500 m přejdeme po dalším mostku Doprava. Odtud nás již polní cesta vedoucí z Loukovic dovede spolehlivě kolem zemědělského areálu k silničce směřující do obce Kojetice, Vinařskému a kulturnímu centru Sádek a ke stejnojmennému zámku Sádek.

Ale jedno po druhém. Možná se bude leckdo divit, když zjistí, že Kojetice je nejzápadnější a nejvýše položenou vinařskou obcí (420-450 m) a viničná trať je Znojemskou podoblastí vinařské oblasti Morava. Pokud by zalistoval v brněnském archivu, našel by tam doklad o tamním pěstování révy vinné, který je datován r. 1758! (Pozn. autora: na tomto místě si neodpustím poučení, že nelze používat termín: pěstování vína, které s oblibou či z neznalosti používají „masomedia“, protože víno se vyrábí.). Potvrzení této skutečnosti se nachází i na starých vojenských mapách, pocházejících z r. 1760. Bývalá hraběcí vinice musela čekat na své znovuzrození téměř čtvrt století, než ji tu s velkým nadšením obnovili dva podnikatelé Prof. Ing. Lampíř a Ing. Čech. Na cca 4 ha k jihu se sklánějícího pozemku s příznivými mikroklimatickými podmínkami založili jedinečnou Naučnou vinařskou stezku s více než 40 odrůdami vinné révy, ukázkami 13 různých vedení a typy řezu a navíc nechali vybudovat perfektní zázemí se sklepy, restaurací, vinotékou, ubytovacím zařízením a venkovním amfiteátrem, v němž se pořádají kulturní vystoupení, z nichž nejznámější je cimbálový festival.

Zvláštní pozemek je vyčleněn k pěstování rezistentních odrůd a před nedávnem tu vzniklo i vědecko-výzkumné pracoviště s laboratoří.

Podél amfiteátru vystoupáme po schodišti k cestě, která vede k dominantě okolní krajiny – zámku Sádek. Původní hrad byl zbudován koncem 13. stol. na vrcholu kopce

ve výšce 568 m n. m.. Vybudoval jej v r. 1286 Štěpán z Uher jako strážní hrad Moravanů. Po něm se také nazýval dříve Ungersberg. Jeho posádka vedená bratry Jimramem a Artlebem však časem zvlčila a začala loupit a vraždit v blízkém i širším okolí jak se o tom píše ve Zbraslavské kronice. To se nelíbilo tehdejšímu českému králi Janu Lucemburskému, který si sem s vojskem odskočil z nedaleké Jemnice, kde pobývala pod ochranou měšťanů jeho manželka Eliška, a 18 zajatých lumpů nechal připravit o jejich vygumované hlavy.

Od r. 1387 drželi hrad Šternberkové a po 22 letech Valdštejnové. Ne nadlouho. Hrad v r. 1430 dobyl přívrženec husitů Hynek z Valče, snad i za pomoci pyromana Jana Žižky z Trocnova, který kromě hradu a okolních vesnic vypálil i pověstné rybníky. Jindřich

Valdštejn byl totiž katolík a to byl na husity jako červený hadr pro býka. Na přímluvu známého mu byl hrad v „restituci“ vrácen, takže pozdější majitelé Brtničtí z Valdštejna jej mohli přestavět v renesančním stylu. Pak následovalo dělení majetku, dědění i konfiskace až jej nakonec získali Cerboniové. Ani ti tu nebyli věčně. V roce 1643 byl hrad obléhán půl druhého dne švédským vojskem pod vedením generála Wittenberga. Býval by ho asi dobyl, kdyby mazaný starý hlásný, jak praví pověst, nedostal spásný nápad. Začal bubnovat zprvu slabě, potom stále silněji a silněji, až se generál začal domnívat, že obleženým jdou z druhé strany posily a raději odtáhl plenit dál.

Cerboniové postoupili zámek v r. 1677 brněnskému právníkovi a pozdějšímu rytíři Bohumíru Walldorfovi, jehož rod držel hrad až do r. 1796, kdy jej získali Chorynští.svatbou syna Františka Jana se sestrou posledního Walldorfda. Tak tomu bylo až do roku 1945.

Stát přiklepnul hrad do majetku obce Čáslavice, která tu s Kojeticemi v 50. letech zřídila dvoutřídní obecnou školu. Pro horší dostupnost dětí školou povinných byla Sádecká škola první v republice, která získala výjimku volných sobot. Po jejím zrušení byl hrad tři roky na prodej a koupil jej až 23. zájemce – pražský advokát JUDr. Karel Muzikář za cca 13 mil. Kč. S hradem má velké plány a chce jej také zpřístupnit veřejnosti prohlídkovým okruhem a zřízením penzionu. Přejme mu, aby těch dalších 100 mil., které si vyžádají opravy, někde sehnal. Zatím se dostaneme pouze 2 branami na druhé nádvoří, z něhož vpravo uvidíme asi 250 let starou Sádeckou lípu srdčitou, která byla vyhlášena v r. 2006 Stromem roku.

Při scházení dolů do vsi si můžeme napravo od cesty prohlédnout obnovenou kapličku s reliéfním obrazem, na jehož pozadí je namalována bouře v roce 1694 s blesky, z nichž jeden zapálil hrad, který vyhořel. (Prokop Diviš sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě až v roce 1754- pozn. autora.).

Cestou k autobusové zastávce mineme opravenou kapli sv. Václava z roku 1933 a při čekání na autobus se můžeme ještě seznámit z turistického informačního panelu s historií obce jejíž Počátky sahají pravděpodobně až do 12. stol., kdy měla být založena Kojatou z Hrabušic. První písemná zmínka pochází až z roku 1349, kdy zeman Jakub z Kojetic koupil úrok odváděný poddanými z Kojetic Štěpánovi z Újezda.

Poznámka na závěr: Doba výletu se bude odvíjet od času, který strávíte posezením v příjemném prostředí Vinařského a kulturního centra Sádek.

Text i foto: Ing. Rostislav Novák