Z Malých Žernosek do oparenského údolí

Z Malých Žernosek do oparenského údolí…..

Vyjeli jsme z Teplic do Malých Žernosek a pokračovali dál k oparenskému údolí…...Ve vlaku v Ústí n/L – západ jsme nějak dlouho čekali a tak jsme se báli že nám to na hl.nádraží v Ústí pak ujede ale nestalo se, vlak čekal a tak jsme nasedli do nejhořejšího patra a s rozkoší jsme sledovali z vlaku při jízdě řeku Labe a okolní kopce a kopečky. V Malých Žernosekách jsme byli za chvilku, u nádraží jsme museli přejít silnici, po které frčelo jedno auto za druhým, mým kolegyním se to povedlo vcelku rychle ale já že fotila, tak jsem se opozdila a čekala docela dlouho než jsem mohla přejít bez obavy že by mě srazilo auto. Obec Malé Žernoseky je pojmenována podle pracovníků, kteří tu kdysi vysekávali mlýnské kameny - byli to žernoseci,jenž dobývali kameny z okolních lomů. Tím nastal i rozkvět této obce.

Dál jsme pokračovali navazující silnicí k přívozu, z dálky se nám ukazovaly na vinicích vinné sklípky a taky kostel sv.Mikuláše za řekou Labe, který je už ve Velkých Žernosekách. Vrch Radobýl jsme měli po pravé straně a za zády směrem kudy jsme přišli zase vrch Lovoš.

Míjeli jsme hospůdku „U přívozu“ a pokračovali dál k přívozu, kde ale byla již spousta cykloturistů, kteří čekali na převezení. Přívoz tu byl po mnoha staletí, a znovu byl po 30 letech obnoven. Spojuje Horní a Malé Žernoseky. A tak jsme jen pokoukali, protože bychom se dost zdrželi jízdou přes řeku a obrátili se na zpáteční cestu opět přes „nebezpečnou“ silnici a dál směrem k oparenskému údolí. Šli jsme podél vinic z obou stran,to je další významná činnost této obce a tmavé hrozny, které „zdobily“ jejich keře nás lákali k utrhnutí.... Vinařství je zde historicky dochováno a dosud má výborné přírodní podmínky.Dozrávají zde jak bílá vína, tak červená - jako jedno z červených vín se zmíním o Modrém Portugalu, nebo dalším Svatovavřineckém víně a j. O víně jsme si přečetli poučnou tabuli a zamířili mezi krásnými domky, podél fotbalového hřiště dál k našemu cíli. Jelikož jsme měli sebou malého klučinu, tak jsme se u hřiště zastavili, aby si zkusil prolézačku na jeho okraji. A samozřejmě si moje kolegyňky musely i sednout na vedlejších lavičkách, což se mě nelíbilo ale musela jsem se přizpůsobit……

Po „nuceném“ pro mě odpočinku jsme pokračovali dál, milešovský potůček nám dělal doprovod až jsme vešli do „Dědského relaxačního parku“. Zprvu jsem si myslela že tam mají chybu v nadpisu – ale kdeže, sportování v tomto úseku s patřičnými pomůckami bylo pro dědky a i babky, zkrátka osoby v důchodcovském věku, zkrátka pro nás….. A tak moje kolegyňky i s klučinou si všechny ty pomůcky vyzkoušeli…ale trvalo to dlouho, my nedočkavější jsme pokračovali dál Opárenským údolím. Míjeli jsme ohrazenou louku, kde se popásal pony, také Naučnou tabuli stezky Lovoš, milešovský potok tekl v zátočinách po pravé straně, cestou nás míjeli občas cykloturisti i maminky s kočárky. Je to zkrátka pohodová a blahodárná procházka tímto údolím, která nám naši dušičku krásně zrelaxuje.

A již jsme se blížili k místu, kde by měl ležet morový kámen ale nikde jsem ho neviděla…, že by ho někdo ukradl, takovou váhu? To se mě nezdálo. Rozhlížela jsem se v místech kde měl být, jestli není někde snad dokonce zarostlý travou ale nebyl. A ejhle! On byl postavený nastojato o kousek dál, zrenovovaný a ohrazený plůtkem kolem dokola. Vskutku dík buď Klubu turistů nebo tomu, kdo se o to přičinil.

Morový kámen byl přesunutý z morového hřbitova a je to náhrobek nad morovou šachtou z r.1680. Na něm je reliéf patriaršího (lotrinského) kříže, jenž je tvořený jedním svislým a dvěma vodorovnými břevny, z toho spodní břevno je delší.

Kousek od něj už byl kdysi pionýrský tábor, dnes kemp se spoustou chatek a tak jsme pokračovali dál k našemu cíli a to k černodolskému mlýnu, dnes restauraci a penzionu, jehož prostory byly zrenovovány a ještě dál přistavěny. Objevili jsme tu i mlýnské kolo, jenž tu kdysi, když jsme tuto hospůdku navštívili nebylo. Zkrátka je to tu moc hezké a určitě to stojí za návštěvu, zvlášť po krásném projití oparenským údolím.

Samozřejmě že jsme tu usedli, každý si něco objednal, pojedl a po hodince jsme se zvedli a pod železničním přejezdem jsme šli k vlak. zastávce. Za železničním přejezdem hned napravo stoupá stezka ke hradu Oparno, kam jsme už nepokračovali a i když jsem tu již byla několikráte docela mě to vadilo. Ale moje parta není moc turisticky založená, spíše se vydává na takové ty důchodcovské procházky, které nejsou moc namáhavé a tak právě proto občas zamířím někam sama ale ne do opuštěných míst, jsem přece jen strašpytel……

A tak náš výlet skončil, došli jsme na zastávku Oparno k vlaku, kde se nabízela budova nádraží k prodeji. Ta spíš spadne než ji někdo koupí, protože na prodej je už mnoho let a zadní střecha ji už chybí a tak má „zaděláno“ na rozpad…..