Z Malých Žernosek Portou Bohemicou do Litochovic nad Labem

S mojí partou jsme se vydali po zimě na výlet. Já s nimi šla letos poprvé, oni už byly o týden dříve v Oparně a já zase na Slovensku.

Napřed jsem k tomu výletu neměla moc důvěru, ale nakonec jsem musela změnit rozhodnutí.

Bylo to super! Šli jsme pro mě neznámými místy, ale ani ty ostatní tudy ještě nešli. Doprovázel nás můj psí bodygard – pes Maxík, aby nás snad nikdo v tom lesním zátiší, kudy jsme se ubírali, nenapadl. Na jeho ochranu jsme se stejně nemohli spoléhat, neboť v inkriminovaném okamžiku by u mě hledal spíš záchranu on…

A tak jsme nastoupili do vlaku v Teplicích, budu psát měkké i, i když jsme byly ženské, ale šel s námi pes mužského rodu, aby se to nezdálo někomu divné… V Ústí n/Labem jsme přestoupili na jiný vlak, který nás zavezl až do Malých Žernosek, kde byla naše konečná. Kousek jsme šli směrem k Oparnu, ale pak jsme zatočili napravo po zelené značce a stále mírně do kopečka jsme pokračovali kolem chatek a taky občas někde řvoucích velkých psů, jak ucítili toho mého. Cesta se trochu klikatila a stále jsme stoupali vzhůru, až jsme došli k zelené šipce, která nás nasměrovala opět Doprava, tentokrát ale úzkou pěšinkou. Došli jsme k překrásnému místečku, a sice ke sloupku, na jehož vrcholu čněl křížek a pod ním zvon, od něhož visel volně provaz. Byla to umně zhotovená kaplička v moderním pojetí. Dole na desce čněl nápis: „Přinesl jsem Ti modlitbu, modlitbu od Boha. Rozhlédni se a zaposlouchej, je tady kolem.“ Pěkně napsané pro vnímavou duši. Jen nevím, jak dlouho takhle hezky tady bude neporušená stát, a kdo si zase zamane toto krásné místečko znehodnotit. O kousek dál byly lavičky a tak jsme usedli a vybalili svačiny. Udělali jsme si takovou siestu před dalším pochodem.

Pak jsme již pokračovali a šli mezi stromy a různými prolínajícími se výmoly s popadaným listím, takže jsme museli dávat velký pozor, aby naše již přestárlé nohy neuklouzly a neudělaly si nějaké to bebínko. Musím podotknout, že nejmladší účastnici bylo 61 let a nejstarší za pár…75 let, což se přiznám, byla moje maličkost.

Musím ještě podotknout, že místy byla cestička i trochu upravená. Ale ne po celé délce našeho pochodu. Pod námi jsme občas zahlédli mezi stromy Labe, viděli jsme Kalvárii s vrcholem tří křížů a taky v dálce, obalen docela hezky do mlhové vaty jsme rozpoznávali hrad Kamýk. Zkrátka výhledy odtud, byť přes závoj ještě suchých větví bez vyrážejících pupenců i když v oparu byl nádherný. Jen trochu blíže jsme se báli jít, abychom přes to zrádné listí se nějak nesesunuli někam do propasti a neukončili takhle bídně svůj život. Jestli by nás tam někdo pak někdy našel, určitě by nám nepostavil 6 křížů, jež ční do výše na Kalvárii na protějším břehu…tolik nás bylo + pes!

Chůze tam nebyla zrovna výborná, neboť jsme pomalým sešupem sestupovali dolů směrem k Litochovicím. Stezka úzká, hrbolatá, plno listí a po tom to klouže, nedáte-li si pozor a na zemi jste coby dup. To jsem si i já sama vyzkoušela na vlastní kůži, ale nic se mi nestalo. Ale abych nebyla sama, ještě mě následovaly další dvě ženy zase na jiném místě z naší party. Takže jsem sama pro sebe měla aspoň pocit zadostiučinění, že jen já jsem nebyla takové nemehlo…

Protože se nám nezdál jeden úsek naší cesty, tak jsme „vylezli“ nahoru na oraniště a kousek šli po něm. Viděli jsme aspoň z dáli, i když v mlze Lovoše a taky i Milešovku s Kletečnou. Opět jsme sešli na naši zeleně označenou turistickou stezku a teď jsme měli teprve dilema…

Stezka prudce spadala dolů a co teď? Šli jsme pomalinku, jen co noha nohu mine a po straně, aby se noha zasekávala do půdy, byť zakryté listím.. Navíc můj pes mě táhnul na vodítku, tak jsem měla ještě větší strach, abych se neskulila dolů. Ale pustit jsem ho nemohla, aby nenatáhl ještě nakonec nějakou stopu zvěře a nehnal se za ní. Náš sešup se nám vůbec nelíbil a tak jsme ho museli trochu obcházet a dělat si větší okruhy, abychom ho zdolali.

Ale dobře to dopadlo, viděli jsme už první dům, za plotem zase psí obluda, co řvala na toho mého a tak jsme honem mazali po schodech odtud pryč. Počkali jsme na další členy a rozhodli se korporativně, že by nebyla k zahození nějaká hospůdka, kdyby byla otevřená. A protože mám zásadu, že líná huba je holé neštěstí, tak jsem se zeptala paní, která se objevila u dalšího domu, jestli tu nějaká je a ta nás navigovala na náves a tam že mají otevřeno.

A tak jsme tam zamířili. Otevřeno měli, pejska jsem dovnitř mohla také vzít, ale výběr, na co naše mlsné jazýčky měly chuť, nebyl skoro žádný. Tak jsme si dali pivko, někdo kafe, Maxík dostal vodu do misky. Klobásu a hranolky, co nám paní hostinská nabízela, na to jsme chuť neměli. Zřejmě se tu nevaří… Chvíli jsme poseděli, a podle vlaku, který nám jel kousek za viaduktem ze zastávky, jsme se vydali pak k němu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem tady již byla, upomenula mě na to kaple sv. Jana z Nepomuku, vedle níž byla lavička a za ní vzadu v další ulici se skvěl hrázděný dům s velkými vraty.

Vlak nám přifrčel za chvíli, nasedli jsme do něj a s přestupem v Ústí nad Labem jsme dojeli do Teplic. Všichni jsme si korporativně řekli po výletě, že už bychom tento výlet znovu nepodnikli, byl dost náročný, pro nás starší osoby.

Doma jsem umyla Maxíkovi tlapky, vybalila batoh, hupla na gauč a byla kaput…