Z Nezamyslic do Olomouce a nejen po venkovských zámcích
Občas to tak přijde, že i rodák a trvalý obyvatel podhůří Jeseníků najednou z ničeho nic zatouží po kousku roviny a zajede se podívat, jak se daří například spoluobčanům, obývajícím širé lány hanácké placky. A tak jsme jednoho krásného červnového dne i my naložili do vlaku své maličkosti, kola i pár základních denních potřeb a nechali se přímým spojem Českých drah dopravit do Nezamyslic na Prostějovsku (podle katastrálního území se ovšem jedná o Nezamyslice nad Hanou). Naše trasa pak byla v následujících hodinách nakonec následující: Nezamyslice – Doloplazy – Dobromilice – Výšovice – Bedihošť – Kralice na Hané – Dubany - Blatec – Olomouc.
Cílem celodenní akce, kterou jsem poměrně pečlivě a podrobně naplánoval, mělo být nejen najetí nějakých těch kilometrů a posílení chátrajících organismů, ale hlavně poznání pár vesnických zámečků (ve kterých jsou dnes většinou úřady nebo ústavy), několika sakrálních i technických památek (z nichž některé se, pochopitelně, v době naší cesty „zcela nevhodně“ opravovaly), množství barokních soch i drobných památek a jedné šlechtické hrobky, která patří rodu s naším regionem úzce spjatým. Variant možné trasy bylo původně několik (délkově, ve střední části i směrově) a už předem jsme se proto raději domluvili, že co stihneme, to stihneme. Nakonec toho nijak málo nebylo, ale druhé pokračování výpravy zůstává stále v plánu. Díky mému fotografickému zdržování a neplánovaným prodlevám jsme totiž ve finále projeli kratší úsek, než jsem předpokládal …
Po opuštění vlaku nás dle mého itineráře hned čekala první delší zastávka, navíc s historicko – poznávacího pohledu velmi úspěšná. Ten den jsme prostě měli štěstí na lidi, kteří měli pochopení pro neskrývané nadšení milovníků památek … a to co nevyšlo, nebylo rozhodně zaviněno něčí neochotou. Nezamyslice jsou městysem s asi patnácti stovkami duší a hned cesta od nádraží, nacházejícího se mimo městys, dolů do obce je jistou kuriozitou. Jedete (nebo jdete) totiž stále rovně po zdejší „hlavní třídě“, která se ovšem postupně jmenuje Nádražní, 1. máje a 30. dubna. A právě někde v místě přechodu z května do aprílu jsme odbočili doleva na Kvapilovo náměstí, kde je všechno důležité – tedy zámek, kostel, fara i pár soch – pěkně pohromadě.
Do barokního kostela sv. Václava z roku 1701 (arch. G.P. Tencalla) se dalo nahlédnout „len cez mrežu“, a tak si někteří dali cigárko a my, už nezávislí, jsme se pokusili vniknout do zdejšího zámku, který byl roku 1764 postaven na místě někdejší tvrze a dnes je sociálním ústavem (původně jsem napsal zařízením, ale nějak to ve mně evokovalo označení místnosti pro vylučování). Ke své radosti – a jistému překvapení – jsem byl vpuštěn a částečně (jen na krajíček) i proveden. Pohoda a spokojenost. Zámek sice není žádným honosným šlechtickým sídlem, ale jistou představu si zde člověk udělá. Potěšila zajímavá Pieta v obloukovém výklenku za kostelem i pár dalších soch, ale na další „větší akce“ už nezbyl čas.
Následoval přesun do obce Doloplazy, kde se nachází cyrilo-metodějská kaple a další zámek (opět původně tvrz, vznik na počátku 18. století, roku 1904 vyhořel), využívaný tentokrát jako obecní úřad. I tady na mě byly zástupkyně půvabnějšího pohlaví velmi hodné a milé, dokonce jsem byl obdarován nějakým tím pohledem. Vnitřní prostory zde ale nijak fotogenické nemají, takže jsme poděkovali, rozloučili se a rychle pokračovali v cestě. Naše další zastávka totiž měla být jistým vrcholem dne …
Tou zastávkou byla - na historické památky až překvapivě velmi bohatá – obec Dobromilice. Tady nás, bohužel, na chvíli štěstí opustilo, takže se náš zdejší pobyt nečekaně protáhnul, což trošku změnilo celý program. Úvod byl ovšem ještě skvělý, protože hned na začátku vesnice nás přivítal bezhlavý rytíř … přesněji řečeno barokní socha sv. Jana Evangelisty, které někdo urazil hlavu a která místem bydliště patří ještě do obce předchozí.
Následovala sýpka, zámek z poloviny 16. století (dnešní podoba je ovšem o dvě století mladší) a kamenný most, na kterém měly stát sochy svatých. Měly, ale nestály. Most se totiž rekonstruoval a oba svatoušci skončili v rukou restaurátorů. Nás ale hlavně zajímal zdejší kostel a rodová pohřební kaple. Kostel kvůli pozoruhodným šlechtickým náhrobkům, kaple proto, že patřila našim „skorosousedům“ Bukůvkům z Bukůvky. A tady už vyvstal problém, který nám nevyřešili ani na „národním výboru“. Do kostela ani do hrobky nás neměl kdo pustit. Byl jsem ale vytrvalý, Marcela až překvapivě vstřícná, a tak jsme u obchodu počkali, až si na nás udělá chvilku slečna, která bděle střežila zdejší muzeum. Pivo měli jen teplé, byli jsme tam téměř jediní bílí a pracující, ale vše proběhlo v klidu. A po přibližně 90 minutách jsme se dočkali.
A trpělivost se vyplatila. Naše mladá průvodkyně byla milá a snažila se nám zpřístupnit, co se dalo. Takže jsem nakonec ve vrcholně barokním kostele Všech svatých z II. poloviny 18. století (původně se ovšem jednalo o stavbu z 13. stol.) ani v hrobce z roku 1879 o nic důležitého nepřišel a po nějakých 20 minutách (já vím, že je to tragicky málo, ale slečna měla jen polední pauzu a hlad) jsme mohli pokračovat v cestě. Vzhledem k velké časové ztrátě jsem se vyhnul Vřesovicím, protože u zdejšího petro-pavlovského kostela, jehož nejstarší část pamatuje rok 1417, bych se asi také zdržel. Na kostel jsem smutně pohlédl jen zdálky a vzal to přímo do Výšovic.
I tady je k vidění kostel a zámek (obě barokní stavby vznikly v polovině 18. století, zámek byl později empírově upraven); i tady jsou obě památky umístěny těsně vedle sebe. Přes Bedihošť (zajímavá „zřícenina“ cukrovaru z 19. století na místě někdejší tvrze), kde jsme si dali pauzu na doplnění tekutin a kalorií, pokračovala naše cesta do Kralic na Hané. O nezpochybnitelném významu této hanácké obce (dnes se jedná o městys se 1.700 obyvateli) nejlépe svědčí fakt, že městečkem se stala již za vlády moravského markraběte Vladislava II. a právem várečným ji obdařil taťka taťky, tedy sám Jan Lucemburský. Do barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie z konce 18. století (chrámová věž je ovšem o dvě století starší) jsem se sice nedostal, ale celkem jsem se fotograficky vyřádil na sochách sv. Petra a Pavla před ním. Pak ještě přišly ke slovu sochy svaté čtveřice (Anna, Josef, Antonín Paduánský a Juda Tadeáš) před zdejší školou a cenné Rohrbacherovo sousoší sv. Jana Nepomuckého z roku 1724, které bylo – pro nás svým způsobem naštěstí – pod lešením.
A potom už nás toho moc nečekalo. Památkově nějaká ta barokní socha, klasicistní kaple nebo vesnický kostelík, jmenovitě dvojobec Vrbátky – Dubany (tady nás překvapilo, že zdejší kvalitní barokní socha sv. Jana Nepomuckého je památkově chráněna pouze jako součást areálu půvabného kostelíka Narození Panny Marie z počátku 19. století), Blatec a cílová Olomouc. Původně jsme sice chtěli dojet až do Červenky s tím, že si projedeme i část Litovelského Pomoraví, ale nakonec jsme se dohodli, že v nejlepším se má přestat …
psáno v červnu roku 2017 (a až po nedávném znovuobjevení – a částečném doplnění - tohoto textu někde ve skrytém temném koutu duše mého počítače jsem si uvědomil, že to druhé pokračování této cesty jsme ještě pořád neabsolvovali)