Z Osvětiman přes Chřiby na Smraďavku

Blíží se konec srpna, skončila úmorná vlna veder sužujících Česko a ranní úsvit tentokrát probíhá pod zamračenou oblohou. Meterorologové na dnešek sice předpovídají déšť, ale já jim -(oprávněně) - nevěřím a chystám se na delší tůru po méně známých skalách Chřibů. Manželka jede až do Uherského Hradiště se mnou, neboť si ráno bere ze skříně kufr a odjíždí za maminkou. Všechny škodolibé lidičky upozorňuji, že ten kufr je ale prázdný : žena si jede jen pro nějaké svoje věci a navečer se se mnou bude vracet domů do Zlína. A tak se na busovém nádraží starobylého slováckého města naše cesty dělí a já za chvilku pokračuji jiným spojem o kus dál. Silnice vede velmi hezkou pahorkovitou krajinou chřibského podhůří a z okna vidím spousty vinohradů a sadů. Zaujmou mne také dvě větší obce, které by stály za samostatnou návštěvu - Boršice a Stříbrnice. Netrvá to ani tak dlouho a objeví se cedule, označující začátek obce Osvětimany a okolo kostela, zasvěcenému sv. Havlovi, sjíždíme do centra obce s restaurací. Tady moje jízda končí a tak požádám noženky, aby laskavě vstaly a vypochodovaly se mnou z dopravního prostředku ven. (Slíbil jsem jim za to spoustu projítých kilometrů a útrap při hledání skal na místech, kam značky nevedou ... a tak můžeme společně spokojeně vyrazit do neznáma !)

Začátek naší pouti probíhá po modré tur.značce, která za humny obce Osvětimany míjí "krásně" zdevastované a zarostlé koupaliště. Po polní cestě, vedoucí okolo potoka, nás po 10 minutách chůze přivede pod sypanou, travou zarostlou hráz přehrady Březiny. Nahoru vedou schody a z hráze se otevírá pohled na hezké umělé jezero. Je obklopené travnatými plážemi a lesem a nejvíce ze všeho připomíná kanadské jezero. (Což je klišé jak hrom, neboť já a někteří další pisatelé přirovnávají něco k něčemu, co nikdy v životě na vlastní oči neviděli !!) Takže se omlouvám a znovu : hladina přehradního jezera je lemována travnatými plácky a pěkným hvozdem a je výrazným krajinotvorným prvkem. Přehrádka je oblíbeným místem ke koupání, ale hlavně k rybaření : "modrá" se proplétá po levém břehu jezera mezi travnatými palouky, hájky a osamělými stromy a na těch nejhezčích intimních zákoutích všude potkávám příslušníky Petrova cechu. A protože jsem na Slovácku, oni mne dokonce všichni pozdraví nebo odpoví na ten můj pozdrav ... naprosto neuvěřitelné, ale je to tak a já opravdu nepíšu "sájens fikšn", ale obyčejný cestopis !

Údolí se ve 2/3 přehrady točí vpravo a jezero tu končí. Loučím se s modrou značkou a lesní cestou vpravo stoupám na hřeben. Míjím jakési honosnější stavení chatové kolonie, pak výstup po okraji Paseky na obrovskou louku a po okraji lesa přicházím k silničce. Stoupá po hřebeni směrem, který jsem si včera večer naplánoval - do nitra Buchlovskýh hor - a je lemována pro změnu žlutou tur.značkou. Společně zamíříme k výraznému shluku budov hned u silničky, k rekreační chatě Jantar. O něco výš se se žlutou loučím ... a že nechávám pozdravovat hradiště sv.Klimenta, kde jsem ještě nebyl, ale rád bych se tam někdy podíval. Dnes to ale nebude, čekají na mne další neznámé skály Chřibských hvozdů ....

Ta první se jmenuje Pilařka a je to takový "přerostlý" balvan, nacházející se na zalesněném hřebínku vpravo u cesty. Skalka i místo jsou docela zajímavé, ale není čas a tak ve stále větším dusnu pod zataženým nebem valím dál. Radím se s mapou - čeká mne průzkum Čertovy skály a Zikmundovek, ale nechce se mi zacházet po safaltové silničce. A tak risknu zkratku nahoru po nové lesní cestě, která ještě není zakreslena na žádné mapě. A dobře jsem udělal : cesta míří do sedla mezi Čertovou skálou - (na této kótě 504 m Vysoké ale žádný kámen nenaleznete) - a bezejmenným kopcem nad skalkami Zikmundovek. Napravo pod vrcholem vidím ve svahu shluky balvanů a nižších skalek. Mají docela pěknou geomorfologickou výzdobu, z níž převládají skalní dutiny.

Zato skalky "Zikmundovky" na opačné straně svahu jsou naprosto z jiného těsta : vysoko nad údolím tu klesá po hřebeni snad 200 m dlouhý palouk, lemovaný hustým lesem. Je porostlý soliterními buky lesními a Vysokou trávou, ze které vystrkují své hlavičky a temena bělostné balvany a skalky. Jejich bílá krusta je tvořena vysoce odolným a tvrdým pískovcem, který odolává povětrnostním vlivům a tak jejich stěny nejsou pokryty malebnými voštinami a ani "ďourami". Kameny se proto rozpadají jen podle podélných a svislých puklin do žokovitých tvarů, které přísluší spíš žule. Pod nejhořejší skalkou se nachází jeskyňka a tábořiště. Na skalní stěně je vytesaný latinský nápis, který nám - (lidem žijícím v třetím tisíletí) - oznamuje, že tato místa si zamiloval jeden z majitelů nádherného hradu Buchlova, který před námi vykukuje mezi stromy na horizontu a po němž byl tento pás kamenů pojmenován - pan Zikmund II. Berchtold. Neodolám a abych si ještě víc umocnil zážitek z tohoto překrásného místa, dopřávám si tu dobrou svačinu a jeden "kliněc" do truhličky.

Lesní cestou nalevo od Zikmundovek prudce klesám mezi dva hřebeny a pak se dávám po "čuchu" lesem na hrb na hřebeni vlevo, kde na mne čeká krásná skalní věž. (Domníval jsem se, že jsem "objevil" Čertovu skálu a ty stěny mrazového srubu pod ní hned nad lesní cestou patří pověstmi opředené Vrtalce. Doma jsem ale na internetu podle fotografií jiných milovníků přírody zjistil, že této skále se říká Kulatina anebo Baba. Skutečná Čertovka a Vrtalka si tedy budou muset na moji návštěvu počkat někdy příště ...)

Lesní cesta pod posledními skalkami strmě klesá k potoku, nad kterým prochází po asfaltové silničce cyklostezka z Osvětiman do srdce Chřibů. Protínám cestu a před křikem projíždějících a uřvaných výletníků na dvoukolových šlapacích povozech prchám bystře jak partyzán do lesního azylu protilehlého svahu. O hodně výš a už na klidnějším místě nad údolím chvilku odpočívám a zkouším zavolat manželce. Nejde to - do zdejších hluboce zaříznutých žlebů nepronikne signál. Je to taková raritka tohoto malebného pohoříčka a pokud by se vám tu stál nějaký úraz, můžete volat tak akorát na okolní poskakující veverky ! Oddech potřebuji i kvůli jiné věci - někde nade mnou se v lese ukrývá "Trpasličí skalní město", které není dosud vyznačeno na mapách. A tak jsem se rozhodl projít svah hory hodně našikmo, abych tato údajně velmi malebná skalní seskupení neminul.

Mám štěstí. O něco výš narazím na členitou stěnu mrazového srubu, ze které vystupují dvě skalní polověže. Ta na okraji srázu vpravo má naprosto fantastický tvar a dělá čest svému názvu "Tlama". Z profilu ale připomíná obyvatele pláží severní Ameriky - rypouše sloního. Hlava netvora je proděravěna velice kuriózními a téměř pravidelnými kulatými dutinami zvané tafoni, tyto otvory tady ale prostupují napříč celou skálou ! O kus výš nad lesní cestou vystupuje hřebínek s výrazným hrbem skalek. Na východní straně svahu nalezneme Velkou ukloněnou stěnu mrazového srubu. Je proděravěna tolikerými dutinami a otvůrky - (i krásné voštinky se najdou) - že napsat o ní, že je jen bohatě členitá, by bylo pustým výsměchem ! Její výzdoba je v měkkčích arkózních a středně zrnitých pískovcích a slepencích karpatského flyšového pásma v Chřibech snad ta úplně nejpodivuhodnější. Nad temenem mrazového srubu ční stolovitá nádstavba, v níž skalní dutiny tvoří miniaturní skalní brány a vnitřní prostory. Je to taková zmenšenina jednoho místa z Čech - Psích kostelů - tady ale do interiérů může vstoupit skutečně jen trpaslík, který není větší než dětská panenka ! Toto místo je vlastním Trpasličím městem a opodál stojí skalní věžička, taktéž bohatě perforovaná. Z boku má dokonalý profil hlavy lidoopa, však jí také nazývají Gorilou.

Za nejkrásnějšími pískovcovými skalními útvary v naší vlasti není tedy nutno nám Moravákům zajíždět až do dalekého Českého ráje, ale jako důstojná náhražka stačí se projít po Chřibech. A nezapomenout přitom pohledat "Trpasličí město" ! (Omlouvám se, ale ani ve svých detailnějších článcích v kategorii Turistické cíle a Místa nepopisuju podrobné souřadnice, neboť mám o tuto zatím nechráněnou krásu strach. Milovníci přírody si sem cestu najdou - Chřiby nejsou žádné velehory s neprostupnými pralesy - ale vandalům a "takyturistům" by existence takovýchto míst měla být navždy zahalena tajemstvím !

Nepříliš vzdálené Čertovy skály u Osvětiman zatím taky nejsou chráněné a neplatí tu ani žádný zákaz pro horolezce, kteří si útvary krásného malého skalního městečka mimořádně oblíbili. Což je moc dobře ... ale nad novým ohništěm s posezením pod první skalní stěnou jsem stanul s rozporuplnými pocity : všude kolem a na skalním nádvoříčku spousta neuklizených pilin s poražených stromů, ohniště je moc blízko skály a kouř z většího táboráku ji časem může zbarvit do černa ! Nevím, jestli by to tu ohniště mělo vůbec být a když už, tak si ho měli zbudovat ve větším odstupu od skal !

Po plochém hřebeni směrem na sever se po 1 km dostávám na hřebenovou lesní silničku. Na tomto území je jakousi turistickou magistrálou a je po ní možno se přesunout od hradu Cimburka až ku Hradu Buchlovu. Já ale vzápětí odbočuji po šotolinové cestě vpravo na vrchol kopce Velká Lipová. Někde tady se má totiž nacházet další pitoreskní skalisko. Svůj podíl štěstí jsem si bojužel pro dnešek vyčerpal a tak se po vyčerpávajícím prodírání lesními houštinami dostávám až k vrcholovému skalnnatému hřebeni PP Makovica. Zajímavé skalky jsou budovány daleko tvrdším středně až hrubozrnným pískovcem. Kvádrovitým rozpadem podél puklin, absencí význačnějších geomorfologických jevů a pralesovitým okolím se liší od těch ostatních v Chřibech a připomínají mi skály Ondřejovska. Skalní věž ale nikde - (tentokrát mne "skalní kompas" v mém nose zradil) - a tak se po beznadějném průzkumu vracím na vrchol Lipové jinou cestou.

Tady si říkám, že už bylo těch skal a kilometrů pro dnešek až dost a tak zabočím po neznámé lesní cestě dolů do civilizace. Cesta vychází na tu frekventovanou turistickou magistrálu a silnička hezky zostra padá k rozcestí Na Pile. Stojí tu velký turistický přístřešek ve tvaru otevřené chaty, ale ten vodní pramen vedle ní je uzamčen ! Neuvěřitelné !!! V pet láhvi mi přitom zbývají poslední dva doušky minerálky. Dál už musím vydržet bez pití, neboť mne čeká asi 7 km dlouhá cesta údolím Dlouhé řeky do lázní Smraďavka a do Buchlovic na bus.

Naštěstí vede žlutá značka po silničce po rovině a dolů údolím a tak cesta docela rychle ubíhá. Po několika kilometrech se okolní les trochu otevírá a nabízí pohled na pastvinu s koníčky. Přes cestu mi přeběhne srna - (a to ani nejedu za máminou do Brna, jak to zpívá Ivan Mládek v jedné staré písničce). Poté míjím dva chráněné stromy - jedná se o duby křemeláky - a přicházím k pomníčku U zabitého. Svůj věčný sen zde spí jeden buchlovský pán, kterého tu našli protknutého vlastním kordem ! Tento středověký mord nebyl až do dnešních časů uspokojivě vysvětlen. Okolo cesty přibývá zleva i zprava luk, rekreačních objektů a tábořišť. Následuje sporadická obytná zástavba a jedna turistická hospůdka. Žízeň je veliká a tak si na její kryté terase spočinu a doplním hladinu H20 v organismu jedním nealko pivem. Volám Janě a už nemusím tolik spěchat, neboť si ty věci od maminky dokázala odnést sama a prý už je na cestě k domovu.

Tím líp. Aspoň si můžu v klidu prohlédnout lázničky Leopoldov-Smraďavka, které díky soukromým majitelům vyrůstají do krásy. Areálu dominuje krásná alej okolo velmi zajímavého rybníku s kachnami, kaplí sv.Kříže, bývalého zámečku a nové restaurace. Mléčně zbarvené a nelibě páchnoucí upravené sirovodíkové prameny stékají do rybníčku. Ochutnávám tu smradlavou vodu. Je to síla a tak tak, že "nenakrmím" ty přihlížející a všudepřítomné vodní ptáky !! Je tu moc hezky, bohužel se tady kvůli nedostatku času nemůžu zdržet. A tak pomalu kráčím po silnici, vedoucí podél mléčně zbarveného potoka nad vodní nádrž Sovín a serpentinami silnice nahoru k hlavnímu tahu nad Buchlovicemi.

Stará busová zastávka u křižovatky má hezký výhled na Hrad Buchlov, hned u silně frekventované komunikace sedí paní a prodává burčák. Vyzvídám, jestli nemá i něco jiného k pití, neboť skoro umírám žízní, ale prý ne. A tak zalezu do čekárny. Nožičky po těch více jak 20 km bolí a přitom tu není žádná lavička, to je ale pech ! Ještě že mi už za 20 minut jede spoj domů ... A ještě než bus přijede, tak za mnou přichází ta paní a s pokřikem - "Kdopak to tady měl žízeň ?!? " - mi nabízí alespoň pohárek čiré vody. A tak jen díky této šlechetné paní můžu dnes dopsat tyto řádky ...