Z Ploštiny přes Peklo k prameni Vláry a do Pozděchova

Před odchodem z Ploštiny jsem se ještě posledním pohledem rozloučil se zrekonstruovaným areálem a pak už vykročil po silničce, která z bývalé pasekářské osady do přilehlého hvozdu vybíhala půlnočním směrem. Po pár minutách chůze mne šokovalo okolní razantní ochlazení. Teplota v kotlince okolo horního toku Vláry najednou poklesla snad o desítku stupňů a asfaltku po celé šířce pokrývala zledovatělá krusta, takže bylo nutno vážit každý další krok. Při odplivnutí se mi vybavila jedna aljašská povídka od Jacka Londona. Moje slina sice ve vzduchu od mrazu nezapraskala, ale moc daleko k tomu neměla! Protože mne najednou začalo notně zábst odkryté zakončení horních končetin, potlačil jsem nutkání odskočit si „na malou“, zastrčil ruce do kapes a napříč ledovici zvýšil rychlost přesunu, abych tu – na dohled od civilizace, hanebně nezmrznul.

Zanedlouho jsem po mostku překročil Vláru, která tu byla jen pouhým potokem a pokračoval po stoupající asfaltce až do míst, kde se od ní oddělovala směrem k východu lesní cesta. Po obejítí nejhrozivějších míst s ledem na jejím začátku už se komunikace táhlým obloukem vnořila do lesa, a protože tady byla zasněžená, šlo se po ní mnohem líp.

O něco dál cesta zmoudřela, nabrala vrstevnicový směr a proťala prostřední část přírodní lokality Peklo.

 

 

Na území Západních Karpat lze spatřit velké množství sesuvů. Ty skutečně velké se kupodivu nenalézají pouze ve vlastních Moravskoslezských Beskydech, ale najdeme je i v okolních nižších vrchovinách vyplňujících prostor severovýchodní Moravy. Pozoruhodnou ukázkou je sesuvy a hlubinným ploužením „roztrhané“ území pod temenem Vrchkopce (též Zámčiska) ve Vizovických vrších, vypínajícího se do výše 699 m nad známými Čertovými skálami u Lidečka. Tato lokalita chráněná jako PP Kopce se nachází asi 150 metrů severně od vrcholu a je pozoruhodná svými dlouhými, hlubokými a až pět metrů širokými skalnatými přírodními příkopy. V nich se nacházejí ústí několika pseudokrasových rozsedlinových jeskyní (veřejnosti pochopitelně nepřístupných), z nichž ta největší - Naděje, má dvě patra spojená 6 m hlubokou propástkou a délka jejich chodeb přesahuje délku fotbalového hřiště.

 

Dalším zajímavou sesuvovou lokalitou je Peklo pod hlavním hřebenem Vizovických vrchů na dohled od jejich nejvyššího kopce Klášťova. V minulosti zde došlo k odtrhu skalní stěny a jen asi 50 m západně od bezejmenné kóty (691 m) vznikla ohromná kotlovitá propadlina široká až 200 m, táhnoucí se v mírnějším svahu až téměř dolů k potoku a dosahující celkové délky 950 metrů!

 

 

Ačkoliv se lokalita nazývá „Peklem“, já se tady v dnešním dnu cítil jak na Sibiři!

 

Vlastní amfiteátr horní části lokality je v současnosti pokryt již dosti vzrostlým jehličnatým lesem, takže se jeho dnem k přírodnímu uzávěru dalo okolo balvanových proudů stoupat bez problémů. Při pohledu na strmou stěnu vlevo jsem byl ale zklamán. Čekal jsem, že nahoře uvidím pískovcové lavice, obkružující ve výši celý kotel. Bohužel byl celý tento svah zarostlý a navíc tak extrémně strmý, že by jím člověk bez rizika neprostoupil v létě, natož teď v zimě, kdy srázy pokrývala námraza. Okolní balvanové proudy jsou „kamením“ spadajícím do společenství flyšového pásma, ale i kdybych tu narazil na nějaké zbylé skalní stěny, moc by se mi asi nelíbily. Na rozdíl od nedalekých a nádhernými dutinami „proďobaných“ Lačnovských skal s pevnými pískovcovými a slepencovými lavicemi totiž lokalitu Peklo tvoří újezdské vrstvy zlínského souvrství s převahou méně odolných vápnitých jílovců.

Nakonec jsem byl rád, že jsem se dnem kotle mezi balvany promotal až pod úzávěru tvořenou srázem vysokým 50 metrů a v jeho trošičku méně strmé východní části ve stylu „cik cak“ pronikl o kus výš, kde jsem narazil na chodník zvěře a jím vystoupil nad hranu kotle.

 

 

Následovalo ještě stoupání nad Peklo k bezejmenné kótě (691 m), za níž už vedla pohodlná lesní cesta k rozcestí nad Bařinkou. Odtud mne čekalo po modré značce pokračování po hřebeni k tur.rozcestí Svéradov, dlouhé jen asi kilometr, ale s komplikacemi: lesní cesta vždy plná kaluží byla dnes v celém úseku tak zledovatělá, že bylo nutno kráčet po jejím okraji a občas i lesem.

Od rozcestí s přístřeškem hřebenem klesala zelená tur.značka zpět na Ploštinu, z níž vybíhala krátká odbočka k nedalekému prameni Vláry a k němuž jsem to měl jen několik minut chůze. Pramen byl před příchodem třetího tisíciletí upraven Lesy ČR a ty jej roku 2010 ještě částečně zakryly slušivým dřevěným přístřeškem.

Východomoravská řeka Vlára protékající i mým rodištěm je dlouhá 42.5 km a oproti jiným moravským tokům, jež všechny spadají do povodí Moravy anebo Odry, i poněkud svéhlavá. Na rozdíl od nich si totiž přes masív Bílých Karpat prohloubila cestu na Slovensko! Díky tomuto tzv. „říčnímu pirátství“ ale vznikl Vlárský průsmyk, jímž dnes na území sousedního státu vede silnice a železniční trať.

 

 

Po obhlídce pramene jsem se vrátil zpět na rozcestí na hřebeni a začal po lesní cestě lemované žlutým tur.značením sestupovat do Pozděchova. Bohužel mi nebylo souzeno po ní ujít víc jak několik desítek metrů, poněvadž tuto komunikaci až dolů pod les pokrývala souvislá ledovice! Boby jsem sebou neměl, takže nezbývalo než opatrně sestupovat svahem s mnoha úžlabinami a nakonec se šťastně a bez zlomeniny některé spodní hnáty ocitnout u potoka, jehož zamrzlé koryto zdobily ledové krápníky.

Pokud mi až doteď připadalo, že mi cestou z Ploštiny bylo „trochu“ zima, tady v tom kotli na konci Pozděchova vládlo počasí hodné Jakutska!

Což nebránilo spoustě návštěvníků blízké lyžařské sjezdovky, aby na ní pod již nádherně modrou oblohou s chutí neřádili. Jenže mně – když jsem chtěl svah s lyžaři vyfotit, začal fotoaparát blikat s oznámením o nedostatku „šťávy“, zároveň jsem cítil, jak mi pod silnými manšestráky namrzají stehna a fiaskem byl i pokus o zapálení cigarety – on mi totiž zamrzl i zapalovač!

 

Jediným řešením bylo co nejrychleji odtud pokračovat dolů do centra dědiny a zahřát organismus co nejrychlejším pohybem. Což se částečně zdařilo a navíc mne potěšilo, že po vyndání zdroje z fotoaparátu a jeho usilovným třením v dlaních se „chlapec“ zase vzpamatoval a umožnil cestou k busu pořídit snímky pěkných roubenek i jiných pozděchovských stavení.

 

 

První zmínka o této valašské dědině se v kronikách objevila LP 1361, kdy patřila k majetku cisterciáckého kláštera ve Vizovicích. Ještě roku 1585 ji (spolu s fojtstvím) tvořilo jen 18 usedlostí, další růst obce i populace v roce 1663 rázně zredukoval vpád Tatarů a začátkem 18.století si to samé zpakovali kuruci. Dnes v Pozděchově žije 600 obyvatel a jeho nejcharakterističtější kulisou je dvojice kostelů vypínající se nad horním koncem obce. Ten u silnice je evangelický, nedaleký katolický chrám byl vystavěn na vyšším skalnatém návrší a poněvadž je vidět zdaleka, stal se výrazným prvkem už tak malebné obce a okolní krajiny.

 

 

Poněvadž jsem měl do odjezdu spoje k domovu ještě víc jak půl hodiny čas, vyplnil ho obhlídkou obou svatostánků.

 

 

Ten katolický zasvěcený sv.Jiří je nejstarší místní sakrální památkou. Mezi léty 1700 až 1710 jej na místě bývalého dřevěného kostelíka nechal zbudovat tehdejší majitel vizovického panství – Prokop, hrabě z Gollenu. Tato barokní svatyně vypínající se nad dědinou z malého návrší je poměrně velká a výsledný dojem umocňuje pohled na její mohutné obvodové zdi. Před vstupním průčelím je ve svahu umístěn hřbitov, ale oproti blízkému evangelickému žalovu je sotva třetinový, což zároveň návštěvníku napoví, kterému vyznání dávali místní přednost.

Kostel je jednolodní, s odsazeným polygonálně ukončeným presbytářem a ve vstupním západním průčelí s hranolovou věží. V chrámu jsou dva oltáře. Hlavní je zasvěcen svatému „drakobijci“ Jiřímu a zdobí jej velký obraz s motivem světce na lovu, který roku 1840 namaloval malíř Šichan. Vedlejší oltář je zasvěcen našemu nejpopulárnějšímu svatému – Janu Nepomuckému.

Západní vstupní průčelí je zkrášleno pilastry držícími korunní římsu. Z vysoké hmoty průčelí vystupuje věž zvonice (na nárožích rovněž opatřená pilastry) se třemi zvony, krytá jehlancovitou plechovou střechou. Chrámovou loď kryje střecha sedlová.

Kostel byl slavnostně vysvěcen 24.dubna 1710. Na tu slávu se sešli věřící ze širého okolí a od té doby je zde každoročně přibližně v tuto dobu konána pouť.

Cenný barokní svatostánek byl v nedávné minulosti prohlášen kulturní památkou ČR.

 

 

Nad vchodem do chrámu je v trojúhelníkovém tympanonu umístěna kartuše s erbem Prokopa, hraběte z Gollenu a se dvěma bochníky chleba. Pecny mají připomínat, že stavba kostela trvala deset let proto, aby mohli obyvatelé chudé dědiny přijít ke slušnému výdělku. A to ještě v době výstavby nechala hraběnka Gollenová denně do Pozděchova přivážet množství bochníků chleba, jenž byly rozdělovány mezi lid.

 

 

 

I v jiných našich obcích stojí kromě katolického i evangelický kostel, ale málokde jsou svatyně umístěny tak blízko sebe jako ve valašském Pozděchově, kde je dělí vzdálenost pouhých 200 metrů.

 

 

Evangelický chrám se vypíná u nejvyššího bodu silnice procházející obcí a naproti němu se nad sedlem ve stráni rozprostírá hřbitov.

Místní obyvatelé luteránského vyznání spadali až do roku 1869 ke sboru v Jasenné. Sen o vlastním svatostánku se přiblížil naplnění v roce 1870, kdy byla plánovaná sakrální stavba schválena příslušnými úřady. V únoru byl posvěcen základní kámen a v létě započala vlastní výstavba, dokončená až po dlouhých dvaceti letech. Církev na ni sice věnovala 2000 zlatek (něco přispěl i stát), ale hlavní část financí o celkové výši 22 tisíc zlatých, potřebnou na zbudování kostela, byla hrazena ze sbírek pořádaných po celé Moravě a Slezsku a dokonce i v Uhrách. Dozorcem stavby se stal vsetínský architekt Urbánek.

 

Oltářní obraz „Poslední večeři Páně“ vytvořil již roku 1874 malíř Linchman, varhany pro kostel byly zakoupeny v roce 1876 a o 14 let později zvonici chrámu rozezněly tři bronzové zvony, jež dostaly jména „Naděje“, „Láska“ a „Víra.“ Později venkovní fasádu zvonového patra zkrášlily i věžní hodiny a roku 1893 nahradila původní šindelovou střechu střecha plechová. Za první světové války byly zvony zrekvírovány a po jejím konci je nahradily tři zvony plechové, jejichž zvuk už bohužel tak pěkný nebyl.

Evangelická fara byla dokončena 1870 a roku 1957 velkoryse přestavěna podle projektu ing.Bareše. Mimo bytu faráře se v ní nachází i shromažďovací místnost využívaná pro nedělní školu, schůze a pro přípravu konfirmandů. Po dokončení přestavby ve faře deset let sídlila pobočka spořitelny.

 

 

Po venkovní prohlídce obou chrámů už jsem se celý zmrzlý přesunul k zastávce busu, kde mi za plotem společnost dělal přátelský vlčák a vyčkal příjezdu spoje do tepla zlínského domova...