Z Plzně do Jizerských hor - 1.část - přes Středočeský kraj - rozhledny, zříceniny, ....

Na Slevomatu jsem koncem prázdnin objevila nabídku ubytování v Jizerských horách, oblasti nám poměrně neznámé a přitom hezké a hodně zajímavé. Termín na začátek října byl volný. Doufali jsme, že bude ještě hezky a že budeme moct párkrát na cestě tam i zpátky ještě v autě přespat. Naplánovala jsem cestu a výlety asi na 14 dnů. Jen počasí se bohužel plánovat nedá. Když se blížil termín našeho odjezdu, skončila tropická horka, jenže se ochladilo tak silně, že ranní teploty se blížily k nule. Ale co, máme peřiny, plány neměníme. Však to nějak zvládneme.

Dopoledne máme ještě nějaké zařizování, ale po obědě bychom chtěli vyjet. Je půl druhé, všechno už máme v autě, jen nasednout a odjet. Jenže naší baterce asi náhlé ochlazení nedělá dobře. Odmítá spolupracovat. Na první pokus na nás zavrčí, na druhý už ani to ne. Startovací kabely máme, tak snad někdo brzy projede okolo. Bydlíme v jednosměrce, provoz tu velký nebývá. Ale povedlo se. Sotva jsme vybalili kabely, přijel soused, dokonce ten z nejpříjemnějších. Radost byla oboustranná. Nám pomohl nastartovat, my mu uvolnili místo na zaparkování.

Téměř bez zdržení jsme vyjeli. Když nás v rádiu upozorňovali na zablokovanou dálnici ve směru na Prahu z důvodu bouračky, měli jsme radost, že nás se to netýká, my po dálnici nejezdíme. Ještě u Žebráka jsme se radovali, že jedeme rychleji než po dálnici, ale dlouho nám to nevydrželo. U odbočky na Hředle už jsme taky stáli. Řada aut tím směrem odbočovala, po chvilce váhání jsme se k nim přidali. Nevím, zda se pohnula celá kolona, ale my jsme před Zdicemi poměrně snadno najeli na hlavní. Nejelo to rychle, ale jelo to. Z Berouna už to bylo fajn. I přes Prahu jsme projeli poměrně dobře.

První zastávku plánujeme na okraji Prahy, kde v Praze 14 blízko Černého mostu je nová dřevěná rozhledna Doubravka. Patří do skupiny rozhleden od architekta Martina Rajniše, který se věnuje experimentální architektuře a vztahu architektury k přírodě i k lidem. My od něj známe např. rozhlednu Máminka a v plánu máme o pár dnů později ještě návštěvu rozhledny Járy Cimrmana.

Značená cesta k ní zatím nevede, ale blízké okolí křižuje řada cest. Odbočka do Hodějovské ulice z pohledu od silnice vypadala jako neprůjezdná, odbočili jsme tedy o kousek dál do ulice Za Rokytkou. Ani tudy jsme se však daleko nedostali. Auto jsme tedy nechali na nějakém přírodním parkovišti kousek od silnice a vyrazili pěšky. Rozhledna by měla být nedaleko někde nad námi, ale cesta podle mapy tam nevedla žádná. Přesto jsme našli vlevo odbočku a slabě vyšlápnutou pěšinku prudce vzhůru. Pak už jen kousek vlevo a jsme na místě. Protože tam stálo nějaké auto, tak se patrně z jiné strany tam nechá i dojet.

Je stále krásné teplo, pěkná viditelnost. Rozhledna je skutečně zajímavá. Proti všem ostatním rozhlednám má však velkou zvláštnost. Nejvíc se kývá, když se vstoupí na první schody. Pak už je to docela v pohodě do doby, než tam vstoupí někdo další. Takže trochu adrenalinu se musí překonat. Je to tím, že rozhledna je ukotvená pouze do stran, nikoli uprostřed.

Když se vracíme k autu, sluníčko se už začíná sklánět k obzoru, začíná se ochlazovat. Doufáme, že ještě stačíme rozhlednu v Kostelním Hlavně. Otevřená je pouze po předchozím zavolání. Je půl šesté, doufáme, že po šesté tam budeme. Voláme pánovi, je ochotný tam kvůli nám ještě večer zajít. Je to super.

Pán na nás čeká na rozhledně ve tvaru pohraniční hlásky a za 20, - Kč vstupného se dozvídáme strašně velké množství informací. O rozhledně, o obci i o okolních obcích a samozřejmě i o tom, co z rozhledny vidíme. Skoro hodinu si povídáme, to už sluníčko zcela zapadá a hlavně se silně ochlazuje. Naštěstí to i pán ukončuje, scházíme z rozhledny a loučíme se. Já dělám poslední fotky v zapadajícím slunci. Vytahují se mraky a působí to až hrůzostrašně. I pán říká, že to přinese nějakou změnu. Snad ne k horšímu.

Honem koukám do mapy, kde blízko by se nechalo přespat. Hned za rozhlednou odbočuje cesta vlevo do polí. Zkoušíme, kam dojedeme. O kousek dál se křižuje několik cest. Právě na té křižovatce je velký dub, lavička a možnost zaparkovat tak, abychom nikomu nepřekáželi. Takže zcela super místo. Jen je už skoro úplná tma. Včera byl úplněk, tak by nám mohl posvítit, ale darebák se schovává za mraky.

Při našem prvním noclehu po výjezdu z domova to musíme v autě vždy trochu přerovnat. Před domem nechceme sousedům dělat divadlo, navíc nemusí všichni vidět, že mizíme na víc dnů. Tak tam tašky a krabice s jídlem a oblečením jen rychle našoupeme. Teď pod dubem za mizerného osvětlení to uklízíme a děláme večeři. Teplý párek přijde vhod, i když je jen s chlebem.

Jenže máme starý vařič, občas se ucpe tryska, nehoří a musí se pročistit. Zpravidla však jeden hořák je v pořádku. Tentokrát nehoří ani jeden. Bomba je nová, tím to nebude. Protože se to už jednou stalo, vozím s sebou raději ještě malý kempinkový vařič. Dnes se hodí. Párky nemusíme jíst studené.

Teplota klesla na 10 stupňů, já po večeři dávám teplý čaj, Ota samozřejmě pivo. To bych už úplně zmrzla, i když v autě vozíme teplé bundy. Kdyby nebyla taková zima, sedělo by se tu hezky. Je tu tma, v dálce jsou vidět světla Staré Boleslavi i Prahy, zajímavý je i pohled na měsíček, který prosvěcuje přes mraky. Okolo půl desáté zalézáme do auta, připravené máme další deky, kdyby byla zima. Zatím nám zamrzla jen baterka v klíči. Musíme zamykat ručně. Nějak nám ta technika odmítá poslušnost.

Kupodivu se do rána neochladilo, takže to tak hrozné vůbec nebylo. Ota prošťouchl trysky na vařiči, takže už konečně hoří. Snídáme na místě krásného rozhledu, kupodivu to ani nefouká. Teplo však přece jen vypadá jinak.

Pokračujeme dál na severovýchod. Při cestě je obec Mečeříž, kde má být zřícenina zvonice, samozřejmě i kostel a dokonce památná lípa. Zvonice na fotce na internetu vypadala líp, lípa i kostel za zastavení stojí.

Téměř na naší trase je zřícenina hradu Dražice, která mne samozřejmě láká. Je to velký areál, ze všech stran je však cedule, že se jedná o soukromý objekt a že je vstup zakázán. V těchto případech je moje zvědavost ještě větší. Celý vnitřek hradu je silně zarostlý, jedna pěšinka tam však vede. Vidím pár vysokých a svým způsobem zajímavých zbytků zdí. A na zemi obrovské množství ořechů. Pár jsem si jich nasbírala do kapsy. Když jsem chtěla na druhé straně objekt opustit, vchod je přepáskovaný a je v blízkosti obytného domu. Co když tam bydlí majitel. Vidím, že zase tak velká hrdinka nejsem. Raději se vracím stejnou cestou. Ještě obhlédneme zříceninu zvenku. Otepluje se a tak se konečně převlékáme ze spacího a odjíždíme.

Naše cesta vede okrajem Mladé Boleslavi. Ota má chuť zajít se podívat do historického centra. Já bych ani nemusela, ale nebráním se tomu. Jenže všude je něco rozkopaného, stále něco objíždíme, do centra se zajet nedá, Otovi se nechce platit za parkovné, neplacená možnost parkování je od centra docela daleko. Nakonec je to on, kdo to vzdává.

Přesto to mělo svou výhodu. Objížďka nás zavedla do Chotětova, kde jsme neodbočili nejlíp a omylem se dostali k nádraží. Byla to však perfektní zajížďka. Najednou stojíme u úžasného domu U Raoula, který je pomalovaný filmovými postavami. Všechno nasvědčuje, že je to restaurace, ale je zavřeno. Ani nepátráme po dalších informacích, jen žasneme. Současně se těšíme do Českého ráje. To je oblast, kterou jsem si už dávno oblíbila a kam se ráda vracím.