Z Plzně do Jizerských hor — 11. část–poslední - opět Středočeský kraj – výlet v Českém ráji, rozhledny, zřícenina, pivovary

Na parkoviště na okraji obce Dneboh jsme se přesunuli z Libereckého kraje krátce po 18. hodině. Je tu ještě docela dost aut, ale vypadá to tu dobře. Je to přírodní parkoviště, ukryté mezi stromy. CHKO začíná až na začátku turistické trasy, která parkoviště opouští směrem do skal. I tady to však fouká. Zajíždíme na nejzazší konec a doufáme, že na nás v noci žádný strom nespadne. Ota spěchá ke kiosku, zda ještě dostane pivo, případně nějakou klobásu. Pán sice vypadal, že už to balí, ale byl ochotný. Ota dostal obojí a byl maximálně spokojený. Já nakonec dala párek v rohlíku. Než jsme to snědli, byla tma. Večeři jsme zapili pivem, koupeným předcházející den v Rohozci. Chvíli ještě posloucháme v autě rádio, ale po 8. hodině odpadáme. Venkovní vzduch nás nějak zničil. Je docela teplo, jen to hodně fouká.

Konečně si i v autě užíváme poměrně teplo. Teplota ráno je přes 10 stupňů, v noci přestalo foukat, ráno je slunečno a jasno, takže nádherně. Na sluníčku jsme se nasnídali. A je nám fajn.

Spíme kousek od Drábských světniček – podívat se tam je skoro povinnost. Už jsem tam párkrát byla, ale ze strany od Dnebohu ještě ne. Výstup z této strany se mi moc líbí. Ota je zvědavý, netuší, co ho čeká. Nakonec je však nadšený, líbí se mu i daleké výhledy. Proti plánu jsme si okruh trochu zkrátili – chleba došel, potřebujeme někde doplnit zásoby a ne se toulat ve skalách, i když jsou nádherné. Přesto jsme došli ke Studenému průchodu a ke zřícenině Píčův statek.

Při návratu nás čeká překvapení. Pán i při pondělku má už opět otevřený kiosek, zdravíme se s ním, jak staří známí. Ota pro velký úspěch dává zase klobásu, já pro změnu zapečenou bagetu. Oba jsme si pochutnali, zahnali hlad a to je to hlavní.

Popojíždíme jen o kousek dál k vyhlídkové věži Dneboh, která je součástí zábavného areálu. Věž je nízká, ale překvapivě je z ní docela dobře vidět. A nejlépe na mé zamilované Drábské světničky.

Další zastávku jsem naplánovala u zříceniny zámku Zvířetice. Existují dvě parkoviště, jedno je v obci - v podhradí. Na druhé nás směřovala hnědá směrovka. Parkoviště je těsně u hradu, to má výhodu – k hradu se už nemusí do kopce. Jen silnice je úzká, musí se jet opatrně, dvě auta se vyhnou snad jen na dvou místech. Ota netuší, že věž je dostavěna a funguje tedy jako rozhledna (já mu to samozřejmě utajila), proto považuje tuto návštěvu jen za snad zajímavou prohlídku zříceniny, které mám zase ráda já. Celý areál je poměrně velký a že je věž dostavěná a že je možno na ni vystoupat, je poznat až z nádvoří. To bylo překvapení. Ota hned ožil. Kupodivu se vstupné neplatí. Shora je pěkně vidět do okolí i na celou zříceninu. K zámku patří renesanční sladovna, kde je dnes hotel.

Zbývá nám poslední rozhledna ve velkém relax areálu Vrchbělá. Z cesty z parkoviště jsme za chvíli rozhlednu viděli, nezdála se daleko, ale měla jsem pocit, čím dál jdeme, tím víc se nám rozhledna vzdaluje. Byl to k ní skutečně kus cesty. Ale výhled na kopečky severním směrem za to stál. Bezděz je skoro kousek a je na něj nádherný pohled. Tam se také někdy musíme vypravit. Tentokrát už to však nebude.

Tím jsme zakončili naše dnešní výletní akce a začali jsme přemýšlet, kde poslední noc přespíme. Tady by se nám líbilo, ale areál na noc asi zamykají. Na trase máme ještě asi tři pivovary, jenže dva mají dnes - v pondělí zavřeno. Nakonec jsme se rozhodli, že zajedeme do pivovaru Neumann v Mělnickém Vtelnu, v jehož blízkosti jsme už jednou přespali. Projeli jsme okolo pivovaru Podkováň, který jsme znali, ale na mail ohledně možnosti koupení piva mi neodpověděli. Zjistili jsme, kde pivo vaří, že mají hezký znak, ale v pozdním odpoledni už bylo samozřejmě zavřeno.

Bohužel špatně jsme dopadli i v Mělnickém Vtelnu. V pondělí měli zavírací den. Ani jsme nezkoušeli najít místo, kde jsme prve spali. Byla to nouzovka, teď za světla se tam motat by nebylo dobré.

A co teď? Přemýšleli jsme i o tom dojet domů. Ale představa, že přijedeme někdy po deváté, těžko blízko někde zaparkujeme, doma bude zima, protože jsme odjížděli, když se začínalo topit, ale my jsme wawky nechali ještě vypnutý. Máme vypnutý i bojler, takže ani teplá voda by na nás nečekala. Taková představa nás nelákala. Když máme spát v zimě, tak jedině v autě.

Pak si Ota vzpomněl, že při cestě z Krkonoš jsme jednou přespali na perfektním místě u Vltavy v obci Vepřek. Dojeli jsme tam naštěstí těsně před setměním. Za tmy by se tam nesjíždělo nejlépe. Udělali jsme si večeři a ještě letos naposledy poseděli venku při lahvince vína. Od vody sice táhlo, ale nechalo se to přežít.

K ránu bylo u vody trochu chladněji, ale spali jsme už ve větší zimě. Když jsem vylezla z auta, prohlásila jsem, že nám někdo ukradl řeku. Byla mlha, protější břeh nebyl vidět. Voda a nebe splývaly. Přesto po chvíli po řece projel nákladní člun, pak dokonce i jeden rybář. Bylo to jako v pohádce. Ani během snídaně se mlha nerozplynula. Ale to už nám bylo jedno. Už jsme žádný výlet neplánovali. Jen jsme se zajeli podívat k nedaleké polodřevěné zvonici z r. 1456.

Domů do Plzně jsme to vzali přes pivovar Antoš ve Slaném, který všichni chválí, tak ať ho taky ochutnáme. Byla to docela legrace. Zpravidla nechceme nikde platit parkovné, ale tady se zdálo, že nám nic jiného nezbývá, když se nechceme projít pěšky přes celé město. Nejdřív jsem šla dovnitř sama zjistit, jaká je nabídka, příp. něco rovnou koupit. Ota seděl v autě a byl připraven okamžitě odjet a kroužit v okolí. Jenže byla tak velká nabídka, že jsem sama nic nevybrala. To už jsme byli ochotni zaplatit i to parkovné. Jenže je vidět, že jsme světa neznalí. Tady u každého parkovacího místa byl automat a my nejdřív chvíli nechápali, jak to funguje. Ale naštěstí jsme to nakonec pochopili. Po vhození mincí (nejméně je 5,- Kč na 15 minut), automat ukazuje čas, jak dlouho je možno na místě ještě stát. Za 15 minut snad zvládneme něco vybrat.

Pivovar je v pěkném historickém původně gotickém Modletickém domě. Dnešní renesanční podoba je z přestavby r. 1578. Dům s arkýřem má kamenný portál, nad kterým je barokní socha sv. Jana Nepomuckého se dvěma anděly. Uvnitř je to moc hezké, personál ochotný a rychlý, takže jsme ještě dokonce několik minut z parkovací doby nevyčerpali.

A pak už jsme jeli nejkratší cestou domů. Mezitím se mlha rozplynula a my dorazili domů za krásného slunečného počasí. Docela unavení, ale spokojení, jak bezvadná dovolená to zase byla.

Z Plzně do Jizerských hor — 11. část–poslední - opět Středočeský kraj – výlet v Českém ráji, rozhledny, zřícenina, pivovary na mapě