Z Plzně opět na Moravu - nejen přes rozhledny a minipivovary
Protože se nám při podzimní dovolené zalíbilo navštěvovat na trase rozhledny a zpestřovat si to ochutnáváním piv z minipivovarů, tak si to na jaře chceme připomenout. Samozřejmě jinou trasou. Potřebujeme zajet do Přerova, pak máme zajištěné 2 noci v Lednici - s degustací vína. V podstatě se nechá jet přímo a na trase je skutečně hodně zajímavostí. A to ještě není sezóna, takže zdaleka vše není ještě otevřené.
Středa 12. 4. 2017
Našeho stařičkého rezavého tranzita jsme museli nahradit novějším autem. Už nám ho nikdo nechtěl opravit, hrozí, že se ráno vzbudíme pod autem. Pořídili jsme si Volswagna, jen třímístného a těšili se, co bude v autě místa. Desku na spaní jsme dali nad kola, dolů se vejde do beden spousta věcí a za sedačky postavíme kola. Jenže opak je pravdou. Ve starém autě jsme měli řadu vychytávek, měli jsme tam látkovou skříň a ještě polici na oblečení. Tady máme zatím jen plány. Nechceme to před domem moc uklízet, snažíme se co nejdřív zmizet z dohledu zvědavých sousedů. Tak to tam jen šoupeme a šoupeme a šoupeme. A máme pocit, že to auto je malé. Snad bez kol by to ještě šlo, ale na Moravě je potřebujeme. Chceme se podívat aspoň k soutoku Moravy a Dyje. Pěšky bychom to asi nezvládli. Se smíchem navrhuji, jestli si nevezmeme stan, abychom měli kde přespat.
Z Plzně vyrážíme dle plánu v pozdním odpoledni. První zastávka je u rozhledny v bývalém dolu Řimbaba. Máme štěstí. Běžně je tam touhle dobou zavřeno, ale už nyní chystají dříví na další zimu, takže jsme se mohli podívat i nahoru. Lepší je však přijít v sobotu nebo v neděli, to je toho k vidění víc. Nám stačila rozhledna - s moc hezkou vstupenkou za 10,- Kč na osobu.
Další zastávku jsme si naplánovali u rozhledny Orlov. Asi 100 metrů od rozhledny je malé parkoviště se stolky - prostě ideální odpočinkové místo. Než jsem stačila říct: "Tady zastav!", už jsme málem minuli i rozhlednu. Věděla jsem, že má být dřevěná a malá, ale tahle rozhledna vypadá spíš jako posed. Označení Vstup na vlastní nebezpečí přesně vystihuje situaci. Na jediné patro (víc bych asi nezvládla), vede kolmý žebřík, ale rozestup jednotlivých špriclí je hodně velký. Navíc nahoře už není čeho se chytit. Ale nevzdala jsem to a kupodivu ani nespadla. Kdyby nebylo zataženo a mlhavo, tak by ten rozhled byl docela fajn.
Z našeho pohledu jsme zastavili na ideálním místě, abychom mohli konečně v autě uklidit. Ještě jsme nestačili vše vystěhovat, když se vracel domů v luxusním vozidle majitel luxusní vily jen kousek od rozhledny. Dozvěděli jsme, že jsme na jeho pozemku. Když jsme ho však ujistili, že tam nehodláme přespat, byl v pohodě. Povedlo se nám to urovnat tak, že jsme už věděli, že se tam na spaní vejdeme. Sice s jedním kolem bude problém, ale to se snad vejde na přední sedačku.
Popojeli jsme ke stolkům, ohřála jsem večeři a už jsme mířili směr Příbram, v Podlesí je stejnojmenný pivovar. Bylo by super někde blízko přespat a dát si točené. Povedlo se - jen kousek za pivovarem jsme odbočili vlevo podle potoka a u malé vodárny našli ideální místečko. Ani jsme nemuseli zpátky na hlavní. Hned u vodárny je lávka pro pěší a do pivovaru je to kousek. Snad to po tmě najdeme.
Pivo - to nás velice překvapilo. Čtyři druhy - od desítky do třináctky, vč. černého a svrchně kvašeného. Příjemné prostředí, dobré pivo, milá obsluha - co víc si na závěr dne přát. A k tomu hrál jazz, který máme moc rádi.
Čtvrtek 13. 4. 2017
V noci občas sprchlo, ráno v sedm však prší také. Nevadí, klidně můžeme spát dál. Ota však zjišťuje, že nemá klíč od auta. Večer s ním zkoušel zamknout auto, aniž by musel z auta ven. To se mu nepovedlo. Auto jsem nakonec zamkla já svým klíčem a Otovo někde zapadl. Snad ho někdy objevíme. Venku nakonec vylezlo i sluníčko, je ale pěkná zima. Nasnídali jsme se a vyrazili přes Příbram do Kamýku nad Vltavou. Ještě před řekou je areál se zříceninou Vrškamýk a s vyhlídkovou věží. Parkoviště je ve městě, kousek od odbočky ke zřícenině. Není to daleko. Bohužel po chvilce začala další z přeháněk. Je typické dubnové počasí, přeháňky se střídají se sluníčkem. Areál je hezky upravený, zřícenina zajímavá a hezky popsaná. Je tam hezky, jen vyhlídková věž ještě není otevřená.
Za řekou má být další rozhledna - Kamýk. Podle mapy se zdá, že je úplně u silnice. Je to tak, ale je za svodidlem v té nejprudší zatáčce. Vede k ní značená cesta po louce, ale parkoviště jsme nějak neviděli. Rozhledna je nizoučká, prší a tak nezastavujeme a pokračujeme dál směr Sedlčany.
Kousek před nimi odbočujeme do Příčov, kde je zřícenina větrného mlýna. Viděla jsem ji na obrázku, ale skutečnost byla ještě lepší. Navíc ideální místo na přípravu rychlého oběda, dokonce nám svítí i sluníčko.
Další zastávku jsme udělali v Sedlčanech, kde jsme zastavili kvůli zajímavému kostelu sv. Martina. Zaujala nás i radnice na náměstí (nakoukli jsme i dovnitř) i několik dalších domů.
Vzhledem k tomu, že nám počasí skutečně nepřeje, rušíme procházky. Jen popojíždíme s krátkými zastávkami. Zastavili jsme se v pivovaru Krčín, kde jsem si chtěla dát po obědě kávu. Mají tam hezkou dřevěnou hospůdku s venkovním posezením, jenže otevřeno je pouze o víkendu. Během týdne prodávají petky v nedalekém obchodě uzenin. Aby byla změna koupila jsem si petku i jejich limonády.
Z parkoviště jsme zahlédli věž zámku Červený Hrádek, kde se točil český film Trhák. Jenže i tady máme smůlu. Mohli jsme se pouze podívat od brány. Zámek je v soukromém vlastnictví a je přístupný pouze při nějakých akcích.
Přejíždíme do Votic, kde si chce Ota prohlédnout židovský hřbitov. Hlavně se potřebujeme na infocentru zeptat, do kdy je otevřená rozhledna na Velkém Blaníku. Zjišťujeme, že to stačit nemůžeme. Ale zato se nám povedlo navštívit rozhlednu Václavku na kostele sv. Václava. Normálně je otevřena až od května, ale na infu nám poradili zajít do penzionu Modrá kočka, kde mají klíče - možná nás dovnitř pustí. Byl to úžasný zážitek. Vpustili nás dovnitř, dali nám klíč od věže a věřili, že jim ho po prohlídce doneseme. Cestou jsou vidět zvony i hodinový stroj. Dostali jsme se skoro až do špičky věže. Schody se zužovali a byly čím dál tím prudší. Na plošině ve střeše už moc místa není. Také proto tam mohou max. čtyři. Bylo to super. Hned vedle stojí starý zámek s již nefunkční budovou starozámeckého pivovaru. I když už tam pivo nevaří, Ota vždy ožije, když něco takového vidí. Na závěr prohlídky města jsme se zastavili ještě u židovského hřbitova, byl však zavřený. Jediná možnost byla se podívat přes skutečně hezkou bránu.
Další smůla - v Ratměřicích jsme si chtěli prohlédnout zámeckou zahradu, kde mají dva sekvojovce obrovské, cca 150 let staré a 45 metrů vysoké. Jsou to nejvyšší sekvojovce u nás. Jenže zahrada je v rekonstrukci a bude otevřena až v květnu. Tak snad někdy příště.
V dálce vidíme rozhlednu na Velkém Blaníku, zamáčkneme slzičku a jedeme do Pacova. Že tam má být starý gotický kostel sv. Michaela, to jsme věděli, ale hned vedle je nádherný barokní klášterní kostel sv. Václava. Ten pohled z náměstí na dvě mohutné stavby je úplně úžasný. A to jsme se tu zastavili hlavně kvůli malému domácímu pivovaru. Je však jen kousek od náměstí, tak jsme si říkali, že tady někde v autě těžko přespíme. Ale majitelka pivovaru nás ujistila, že můžeme klidně přespat na nedalekém malém parkovišti, kde je stánek se zeleninou. Moc nás nemusela přesvědčovat. Auto nemá v zadním prostoru okna, vidět tedy dovnitř není. Tak to zkusíme. Snad to dobře dopadne. Takže večer můžeme zase na pivo. Já se jen divím, jak je možné, že v malých pivovarech vaří tak dobrá piva.
Pátek 14. 4. 2017
Počasí se horší, v noci byla zima ješě větší. Přes peřinu jsem přihazovala ještě jednu deku, oblékala další mikinu. Však taky bylo v autě ráno 7 stupňů. Přesto jsme spali až do 8. Až nás to překvapilo, jak dobře se v centru města spalo. Je však Velký pátek, je svátek a provoz ve městě nebyl velký.
Rychle jsme přehodili kolo dozadu a spěchali někam do lesa. Dělat snídani skoro na náměstí, to by nebylo nejvhodnější, ale také jsme si potřebovali odskočit. Všechno jsme zvládli jen kousek za městem, ale už jen převléct se ze spacího vyžadovalo kus odvahy. Drkotala jsem zuby a říkala si: „Jsem otužilá, jsem otužilá.“ Aspoň však nepršelo, dokonce občas vykouklo i sluníčko, ale vůbec nehřálo.
Plánovanou zastávku jsme si udělali v Pelhřimově, kde by měla být naučná stezka Po stavebních slozích. To by mělo být něco pro Otu. Jen jsem doufala, že nedopadneme jako vloni v Břeclavi, kde to podle letáku mělo být skvělé. Realita byla však jiná. Pelhřimov ale nezklamal, jen bylo škoda, že na Velký pátek bylo infocentrum zavřené. Naštěstí jsem si mapku i povídání stáhla z internetu, takže nás to nezaskočilo. Víc nám vadilo, že zdejší minipivovar Na Čtyřce měl zrovna v pátek zavřeno. Ota se těšil na pivo, já na kávu. Nakonec jsme to oba oželeli a vyrazili po trase. Mají to hezky udělané, všude jsou popisky, město je čisté, všechny památky až na nepatrné výjimky opravené. Prostě super. Trasa má něco přes 4 km, ale když si to jeden poctivě čte, prohlíží, nepospíchá, kochá se i dalšími stavbami, tak to nakonec tři hodiny zabralo. Bylo to fajn, ale docela náročné. A hlavně Ota si to doslova užíval.
Jednoduchý oběd jsme připravili v lese na odbočce na vrchol Křemešník. Vedla tam naučná stezka Křemešník, bylo tam odpočívadlo se stolkem. Sice unaveni, ale na rozhlednu Pípalka na jeho vrcholu jsme se už těšili. Bylo mlhavo, ale vidět bylo slušně. Jen bohužel nahoře není panorama popsané. Tak jsme si jen domýšleli, co vidíme a až dole na mapě jsme si to ověřili.
Když jsme dojeli na Křemešník, zjistili jsme, že na kopci je toho daleko víc. Je zde poutní místo s kostelem Nejsvětější trojice, křížová cesta se zázračnou studánkou a Větrný zámek. Ani jsme o tom neměli tušení. V poutním areálu byly dokonce i komentované prohlídky. Počkali jsme necelých 20 minut a absolvovali komentovanou prohlídku ve třech - průvodce a my dva. Hezky povídal, prokládal pověstmi, provedl nás oběma kaplemi, pověděl něco o zámku i o křížové chodbě a prohlídku jsem zakončili v nádherně opraveném kostele s velkým množstvím fresek. Na závěr jsme se byli podívat na varhany, kde nám na ně i zahrál. Bylo to moc fajn.
Ještě jsme si prošli v opačném směru kousek křížové cesty, ale když začala víc klesat, tak jsme to vzdali a vrátili se k autu.
Původně jsme se chtěli zastavit na hradě Orlík, kde věž slouží jako rozhledna. Jenže to bychom tak zvládli jen noční prohlídku.
Na závěr dne jsme si naplánovali ochutnat pivo z minipivovaru Dědek v Dobroníně. Pivo tam vyrábí, petky prodávají, ale hospodu nemají. Škoda, dokonce by se nedaleko našlo i místo, kde bychom mohli přespat. Tak jsem alespoň pivo ochutnala a koupili jsme si petku. Majitel pivovaru nám doporučil popojet asi 20 km do Zborné, kde je hostinec U Lípy, kde se vždy točí několik piv z různých pivovarů. A kde se na nedalekém parkovišti u sjezdovky nechá v autě přespat.
Všechno jsme bezvadně našli, dali si lehkou večeři a pivo, já i výbornou malinovku z nedalekého pivovaru Kozlíček. Příjemně znaveni jsme se stmíváním šli spát. Dokonce Ota svoje kolo strčil jen pod auto a byl přesvědčen, že tady na tom konci světa mu ho nikdo neodnese.
Sobota 15. 4. 2017
V noci sice nebylo teplo, ale přece jen trošku tepleji než předchozí noc. Ale vstáváme do zatažené oblohy.
Po snídani vyrážíme do Velkého Meziříčí, kde v Jelínkově vile je Malostránský pivovar. Kupujeme petky, jen nevím, zda to vše zvládneme vůbec vypít. Máme i dva tácky do sbírky. Jdeme se podívat po městě. Je tam obrovský zámek, ve kterém je muzeum, hezké náměstí s kostelem sv. Mikuláše a zajímavými domy, úzkými uličkami s prampouchy - rozpěrnými oblouky a se dvěma synagogami. V té starší mají svůj obchod Vietnamci, nová je zavřená.
Okolo židovského hřbitova vyjíždíme na Fajtův kopec, kde je velké parkoviště u lyžařského areálu. A také je zde nádherná vysoká rozhledna. Vstup je na automat, nahoře jsou hezky zobrazená panoramata. Jen ty obzory jsou stále zamlžené.
Další zastávku plánujeme v Tišnově. Cestou nacházíme u jednoho včelína hezké místečko na přípravu rychlého oběda. Fouká to studeně, ale vylézá sluníčko. Hned je to příjemnější. V podhradí před Tišnovem si chceme prohlédnout klášter Porta Coeli. Je něco po 15. hodině – máme však smůlu, poslední prohlídka kláštera bohužel už začala. Můžeme pouze nahlédnout do novogotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, který byl v těsném sousedství postaven v letech 1900 – 1901. Je to slabá útěcha, ale snad to vyjde jindy.
Popojíždíme do Tišnova, kde mají být dokonce dva pivovary. Na mapě značka pivovaru Tišnov je trochu zavádějící. Možná tam někde pivo vaří nebo tam někde bydlí majitel, ale rozhodně tam pivo netočí. Naštěstí v nedalekém penzionu Tišnovská rychta nám poradili a nasměrovali nás do Jungmannovy ulice – jen kousek od restaurace Sklep je nenápadná Tišnovská pivnice - hezká hospůdka ve sklepě. Na zdi schodiště jsou hezké malůvky o tom, jak se vaří pivo. Bohužel jsem foťák nechala v autě, takže fotky nejsou. Paní byla ochotná, hned vyběhla kamsi do chlaďáku pro petku.
V druhém tišnovském pivovaru Květnice byly problémy jiné. Pivovar jsme našli sice bez problémů a hned vedle obyčejnou komunistickou hospodu, kde ho točili. Nejdřív jsme se však zkoušeli dozvonit na majitele pivovaru – marně. Poměrně ochotně se hospodský nabídl, že nám ho natočí do naší petky. Jenže zjevně to neuměl, netočil to po stěně, pěnilo mu to a bylo po ochotě. Nakonec nám prodal sotva 3/4 litru za cenu dvou piv s tím, že to natočit nejde. Ale aspoň si Ota přinesl dva hezké tácky do své sbírky.
Popojeli jsme na nedaleké parkoviště u nemocnice a chystáme se na rozhlednu Klucanina. Kdyby byla petka plná, určitě bychom pivo nenačínali. Takhle jsme ho před výstupem bez problémů vypili. Rozhledna je celoročně přístupná, tak jsme měli aspoň jistotu, že nám ji nezavřou. Je to necelých 1,5 km do poměrně prudkého kopce, tak ani řidič neměl obavy, že by alkohol nevyprchal. Je to kamenná rozhledna s výhledem na Českomoravskou vysočinu. Trochu zase něco jiného, co jsme kde viděli. Navíc při cestě je hezky udělaná zajímavá dětská naučná stezka, ale i dospělí se rádi u jednotlivých panelů zastaví.
Když jsme v šest dorazili k autu, domluvili jsme se, že už nejkratší cestou bez zastávek pojedeme do Přerova. Dokonce Ota tvrdil, že se nezastavíme ani na rozhledně Žernovník, i když je prakticky na trase. Ale to by nebyl Ota - jak ji uviděl, už zatáčel na parkoviště. K rozhledně to bylo kousek a je to skutečně hezká dřevěná rozhledna se zajímavými výhledy.
Ale teď už opravdu rovnou do Přerova. Dokonce ani u jednoho ze tří pivovarů v Prostějově už nezastavujeme. Myslím si, že stejně všechna piva v Přerově ani nezvládneme vypít. Naštěstí jich většina vydrží až do května, když budou v chladu. To v tomto počasí není vůbec problém.
K Otovo sestře Hedě do Přerova jsme dorazili večer v osm. Ota byl rád, že je konečně doma, že si dá pivo a nějakým záhadným způsobem se netrefil do vjezdu na zahradu. Naprosto bez problémů sem couvá asi už 40 let, přesto tentokrát musel ozkoušet, zda je pevnější boční zrcátko nebo zahradní sloupek. No hradbu nezboural, jen zrcátko má na dva velké kusy a několik mrňavých. Naštěstí vlastní zrcátko je jen trochu popraskané. Uvidíme, zda někde něco seženeme nebo vyrazíme se slepeným. Ale večerní pohodu to nezkazilo. Lehce jsme povečeřeli, ochutnali dva druhy z dovezených piv, konečně se pořádně osprchovali a ulehli v teplém pokoji.
Neděle 16. 4. 2017
Velikonoční neděli věnujeme převážně odpočinku. Na oběd přijeli i rodiny Hedy dětí, takže bylo veselo. Otovi se podařilo zalepit černou elektrikářskou izolačkou světlo tak, že to skoro není poznat a doufáme, že ho někde cestou neztratíme. Dokonce i klíč od auta se našel. Takže vše se vede.
K večeru jsme vyrazili na procházku po městě, zjistit, co je kde nového. Ota samozřejmě musel do pivnice u Labutě na oblíbená smažená křidýlka. Dokonce tady točili i novou černou IPU, kterou si nechali uvařit v pivovaře Litovel. Ještě jsme dostali za úkol zajít do pivovaru Zubr zjistit nějakou informaci ohledně muziky příští týden. Rádi tam nechodíme, je tam nakouřeno, ale nakonec jsme neodolali. Měli naražený černý speciál 14,5 st., který vyrobil pivovar Zubr ke svému 145. výročí založení. Aniž bychom to plánovali, tak i v Přerově náš pivní festival pokračuje.
Velikonoční pondělí 17. 4. 2017
Už bylo odpočinku dost, jede se na výlet. Opatřili jsme si regionální celodenní jízdenku - navíc jsme ji získali zdarma - za body, které České dráhy připisují za nákup jízdenek po internetu. Tak to je přece super – toho se musí využít. Vlakem pojedeme do Bludova, pěšky na rozhledny Brusná a Háj a na vlak do Šumperka. Pak ještě do nějakého pivovaru. Ráno hlásí počasí ještě horší než večer. Má téměř celý den mrholit. Ale přece nebudeme sedět doma a čekat, zda jim předpověď vyjde. Před osmou vyrážíme na vlak. Na rozhlednu Brusná to bylo jen 1 km, ale pěkně do kopečka. Normálně se chodí po schodech na rozhlednu, tady se šlo po schodech i na kopec. Rozhled zamlžený, rozhledna poměrně nízká, ale hezká a s kruhovým výhledem.
Na protějším kopci vidíme rozhlednu Háj. To bude stoupák, zvlášť když ještě nejdřív musíme klesnout do Bludova, městečka se zámkem a řadou historických domků. Ale pak už jen do kopce, nejdřív ke kostelu Božího těla s kapličkou a křížovou cestou a pak 1,5 km do skutečně prudkého kopce. Bylo to náročné, do toho pršelo, pak i sněžilo. Ale rozhledna Háj je pěkná, dokonce v tomto nevlídném počasí skutečně otevřená, vyhlídková terasa prosklená, takže tam nefoukalo, ani nepršelo. V pokladně nám příjemné paní nechali i batůžky a turistické hůlky, aspoň nám trochu vyvětrala záda.
Když jsme odcházeli z rozhledny, bylo naštěstí po dešti. Podle rozcestníku to na nádraží bylo 4 km a necelá hodina. To by se mělo zvládnout. Jenže po 0,5 km cesty z prudkého a mokrého kopce jsme se dozvěděli, že nám stále zbývají 4 km. To už nevypadalo tak dobře. Když nám zbývaly 2 km a 21 minut času, dozvěděla jsem se, že se to nechá zvládnout i za 20 minut. Po dalším 0,5 km a 6 minutách chůze jsem to vzdala – věděla jsem, že toto tempo nevydržím - přece se nenechám uštvat. A za hodinu jede další vlak. Sice jsme v Šumperku už byli, ale náměstí zde mají hezké. A nejen náměstí. Jenže všude je vše zavřeno, nebylo ani kam zajít na oběd.
Když jsme došli na nádraží, zjistili jsme, že náš vlak má 15 minut zpoždění. Možná měl i ten předcházející, neměla jsem to vzdávat. Ale s tím už se nedá nic dělat. Tak jsme na nádraží snědli aspoň svačinu, kterou jsme si s sebou prozíravě vzali.
Popojeli jsme do Velkých Losin. Vystoupili u zámku a vyrazili k pivovaru Zlosin. Je to asi 1,7 km, naštěstí je to i značeno. Pivo nám chutnalo, ještě však, že jsme si vzali tu svačinu. Je to sice penzion (Brněnka), ale momentálně nevaří. V nabídce mají jen hermelín a utopence. Navíc je to typická komunistická velká budova, všude je zima (prý i na pokojích), jen v restauraci bylo příjemně. V klidu jsme ochutnali všechna tři piva a přes lázně to namířili na vlak. Ota našel zkratku, takže jsme minuli všechny prameny. To mne mrzelo, protože jako Ota ochutnává rád piva, já mám ráda prameny. Čas vrátit se bychasi měla, ale nějak už jsem neměla chuť je jít hledat. Ani jsem nevěděla, zda jsou přístupné veřejnosti, zda nejsou pouze v lázeňských objektech. Šipky k nim jsme v parku nikde neviděli. Tak snad někdy příště.
Popojíždíme do Zábřehu, kde je pivovar Welzl. Od nádraží je poměrně daleko - něco přes 3 km, to už nezvládneme, tedy hlavně časově. Ale v nádražní restauraci prodávají jejich petky, tedy pokud je otevřeno. I když na nádraží jsou přenosné reklamní tabule na občerstvení U Welzla, tak hospoda je už druhý den zavřená. Navíc téměř všechny vlaky, které Zábřehem projíždějí v obou směrech, mají zpoždění. Zase taková kalamita není, nevíme, co se kde děje.
Jdeme se aspoň projít před nádraží. Kousek naproti je otevřená restaurace, v nabídce mají polotmavého Gustava z Litovle. Toho známe, ten je dobrý. Chtěli jsme ho vzít do petky, abychom alespoň nějaké pivo z výletu dovezli. Máme smůlu, došel. Jiné nechceme, ale aspoň jsme zkrátili čas čekání na vlak. Ještěže do Olomouce a následně do Přerova toho jezdí dost. Takže jsme už dlouho nemuseli čekat.
Byli jsme však tak hladoví, že jsme chtěli zajít v Přerově hned u nádraží do minipivovaru Parník na večeři. Jenže i tady slaví velikonoce a je zavřeno. Ale naše Heda počítá se vším. Měla vařenou výbornou zelňačku. Navíc na nás čekalo překvapení. U rodičů se stavěl ještě jejich Honzík a nechal nám tam pivo z olomouckého pivovaru Chomout. Takže hlady jsme neumřeli a piva bylo víc než dost.
Úterý 18. 4. 2017
Původní plán byl opustit teplo domova a vyrazit směr Lednice, kde jsme od středy měli zajištěný nocleh. Přespat jsme chtěli opět v autě někde v blízkosti Kyjova, kde je městská památková zóna a kde je další minipivovar. Jenže se tak strašně ochladilo, že jsme se rozhodli zůstat ještě v Přerově a vyrazit až ráno. Měli jsme tedy další odpočinkový den. Zašli jsme podívat do centra, koupili si do nového auta aktualizovaný autoatlas a také se podívali v galerii na výstavu nádherných fotek z Francie. Samozřejmě jsme si představovali, jak se tam procházíme.
Odpoledne jsme i s Hedou navštívili naši neteř v Bochoři. Protože Ota si po obědě nemohl dát pivo a jak říká, dělal si žízeň, tak jsme po návratu vyrazili do nedalekého pivovaru Jižan, kde měli mít i nějaké speciály. Již jsme tam byli vloni, ale ani letos nás jejich piva nezaujala. Takže příště už tam nepůjdeme. Na zlepšení chutě jsme si doma udělali pivní mejdan a šli spát. Až skoro v noci jsem zjistila, že jsem dostala SMSku, abychom do Lednice nejezdili, že všichni, vč. personálu marodí.
Středa 19. 4. 2017
Ráno jsme prohlásili, že to nakonec asi dopadlo dobře. Výrazně se ochladilo, podle předpovědi má dokonce sněžit. Původně jsme se cestou z Lednice chtěli ještě někde zastavit a přespat v autě. Ale za stávajících podmínek bychom fakt asi už zmrzli. Takže dovolená končí a jedeme domů.
Na chvilku jsme se zastavili v Prostějově, kde je řada úžasných staveb a tři pivovary. Byl však silný ledový vítr, chvílemi snad až vichřice. Došli jsme jen na náměstí a k zámku, kde je infocentrum, abychom si vyzvedli nějaké prospekty o skutečně úžasných památkách. A vrátili se k autu. Pro petku jsme se zastavili jen v pivovaře U tří králů, který jsme přímo při průjezdu městem téměř minuli. Na oběd však bylo ještě brzy, ale prostředí tam bylo pěkné.
Cesta domů byla hrozná. Boční vítr s námi lomcoval, sněžilo, mrzlo, v jednom úseku byly na silnici i sněhové jazyky.
Na oběd jsme se chtěli zastavit až přejedeme Vysočinu. Před Bystřicí nad Perštejnem už se situace na silnici uklidnila. Vytipovali jsme si restauraci a penzion Borovinka. Je jen kousek za Bystřicí ve sportovním a rekreačním areálu. Moc to však nevyšlo. Je tam nový majitel, pivovar neobnovili, dokonce ani nevařili. Jediné, čím nás potěšili, byly pivní tácky, které převzali i s restaurací.
Nakonec jsme dojeli do Žďáru nad Sázavou, kde jsme věděli o restauraci Taferna, která je u parkoviště pod poutním areálem na Zelené hoře. Udělali jsme dobře. Moc jsme si v nekuřáckém prostoru pochutnali. Navíc jsme se z přílohy jídelního lístku dozvěděli vše o historii této budovy, kterou nyní vlastní potomci majitelů, kteří ji r. 1840 koupili.
Pak už jsme chtěli jet až domů - do Plzně. Dokonce jsme se už ani nezastavili v hospůdce, kde psali, že točí pivo z Račínského minipivovaru.
Jen na malou procházku jsme se zastavili v Milevsku. Ota se chtěl trochu protáhnout a vybral k tomu zdejší klášterní areál. Jsou tu nádherné gotické stavby, večer samozřejmě už zavřené. Sem musíme někdy vyrazit na delší dobu a hlavně, když bude otevřeno.
I když už nesněží a nemrzne, tak je tu příšerná zima. Ledový vítr se zatím vůbec neuklidnil. Když slyšíme v rádiu, že na Bruntálsku napadlo 60 cm sněhu, tak jsme rádi, že jsme až tam nebyli. Těšíme se domů, jenže tam bude asi taky zima. Před odjezdem jsme vypnuli wawky, že je zbytečné tam 14 dnů topit.
Naštěstí to tak hrozné nebylo. Trochu jsme se zahřáli vynášení věcí z auta. Původní plán, že se půjdeme ohřát do nedaleké hospody, jsme kupodivu oba zavrhli. Do té zimy už se nám fakt nechtělo. Ale dovolená se povedla, byli jsme spokojeni. V červnu si to zopakujeme a snad konečně dojedeme do té Lednice. Už teď se těšíme, jak si užijeme určitě hezčího počasí a navštívíme ta místa, která nyní byla zavřená. Jen si musíme pořídit na kola nějaký držák na kouli. V autě je vozit už nechceme.
Přidat do oblibených uživatelů
Přerov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Plzně opět na Moravu - nejen přes rozhledny a minipivovary
