Z Plzně opět na Moravu, tentokrát i ke třem soutokům moravských řek – 2. část

V noci pršelo, ráno to nevypadá o moc líp. To nám ten včerejší cyklovýlet pěkně vyšel. Dvě noci rychle utekly a my balíme a chystáme se na odjezd. Mezi jednotlivými bouřkami rychle odnášíme věci do auta, které necháváme ještě u penzionu. Ani kola jsme ještě nedali na držák. Doufáme, že odpoledne už nebude pršet.

Ota ještě nebyl v Lednici na zámku, mně se tam líbí, tak jdeme na zámek. Naštěstí na prohlídku čekáme jen 15 minut. Dřevěné interiéry s úžasnými dřevěnými schodišti mne vždycky fascinují. V dálce stále bouří, je zataženo, ale zatím neprší. Rozhodli jsme se pro odpočinkový den, proto jsme se nechali parníčkem dovézt k minaretu. Dokonce jsme viděli další soutok - Zámecké Dyje se starou Dyjí. Vraceli jsme se pěšky po nám známé cestě. Tady se mi tak líbí, že bych tudy mohla chodit stále. Ani nám nevadí, že bouřka i černé mraky se blíží.

Nakonec však nepršelo. Jen jsme se nějak nemohli dostat pro kola. Zvonek tu nemají, zevnitř jsme slyšeli, jak gruntují. Naštěstí přišla ze školy mladší dcerka a pustila nás na zahradu a pro kola.

Neměli jsme v plánu jet daleko. Jen do Valtic na parkoviště pod Kolonádou na Reistně, kde jsme už vloni na podzim přespali, když jsme na kole objížděli Lednicko-valtický areál. Tentokrát jsme se chtěli jít podívat do sklepů Valtického Podzemí. Na parkovišti chystám oběd, ale tak tak jsem ho stačila uvařit. Jíme za mohutného deště už v autě. Prší vytrvale a nám se nechce ven. Skoro až v 17. jsme dorazili do sklípku. Je možnost si tyto nejstarší sklepy jen prohlédnout, ale také je možno si přikoupit degustaci. Samozřejmě jsme oba zvolili druhou možnost, ale musím říct, že zde nabízená vína k degustaci nás moc nezaujala. Přesto to bylo moc příjemné pozdní odpoledne v pěkném prostředí. Je možno si zde pronajmou box a nechat si zde svá vína uskladnit. Má je zde např. Marek Eben. Když jsme po dvou hodinách odcházeli, měli jsme pěkný hlad. Vyrazili jsme směrem k náměstí, kde nás zaujala Keltská krčma Avalon. Svijany se také nechají pít, tak nebylo co řešit. Jen nás překvapilo, že jsme tam byli skoro sami. Pochutnali jsme si však, a to bylo to hlavní. Cestou k autu jsme si ve vinařské pohotovosti nedaleko Valtického Podzemí koupili Valtický Sylván. Právě na Kolonádě jsme ho na podzim ochutnávali a byl úžasný.

Na parkovišti jsme sami, takže pohoda a klídek.

Večer bylo i přes ty deště teplíčko, ale k ránu už zase chladno. Sice svítí sluníčko, ale fouká ledový vítr. Teplo předešlých dnů je pryč.

Už v dlouhých kalhotách a v bundě se jdeme podívat k zámku. Ota by rád dovnitř, ale prohlídka až ve 12 hodin nás odradila. Tak dlouho se tu zdržet nechceme. Já v sobě však vinaře nezapřu. Kam se podívám, všude nabízí degustace. Nakonec jsem zašla do vinotéky na zámecké terase, kde jsem ochutnala jeden Cabernet Sauvignon a dokonce ho zakoupila. Prostě jsem neodolala. Pak jsem si strašně přála podívat se, kde je ten vyhlášený Salón vín. Je ve sklepích valtického zámku. Když jsme zjistili, že je možná prohlídka těchto sklepů, dokonce zdarma, tak jsme  ani chvilku neváhali. Je tam připraveno 100 nejlepších vín z České republiky, které je možno zde po celý den degustovat, samozřejmě za poplatek. Ale překvapilo nás, že tam mezi těmi otevřenými víny se můžeme jen tak pohybovat. Pravděpodobně nás někde na kameře sledují. Je to tam moc hezké. Je tam k dispozici i brožura o těchto vínech. Nakonec jsme se tam stejně zdrželi skoro do těch dvanácti. Ani Otu však nemrzelo, že nešel na zámek. I jemu se dopolední program moc líbil.

Ota šel pro auto, já koupit něco k jídlu a na náměstí jsme se zase sešli. Ještě ve městě jsme natankovali a už směřovali do Mikulčic na staroslovanské hradiště s vyhlídkovou věží.

V Poštorné, kousek před Břeclaví, nás zaujala cihlová stavba zajímavého kostela. Samozřejmě hned zastavujeme. Máme štěstí, zrovna vychází svatba, tak můžeme nakouknout i dovnitř. Sice je už zhasnuto, ale i tak vidíme, jak zajímavý je to kostel. Venku jsme si všimli dalších čtyř staveb v podobném duchu. Doma musíme zjistit, co to vlastně je.

Po tomto krátkém přerušení pokračujeme už do Mikulčic. Původně jsme chtěli jen na rozhlednu, ale v ceně vstupného je i prohlídka hradiště. Je to tu zajímavé, je to hezky udělané, něco jsme prošli, něco si přečetli, ale určitě ne vše. Silně se ochladilo a nám to už stačilo. Ve zdejším občerstvení dal Ota ještě klobásu, já něco na způsob pizzy a malého Gustava. Ota jen trošku ochutnal.

Hned po jídle jsme vyrazili do Bořetic na další rozhlednu. Ve Svobodné spolkové republice Kraví hora mají stejnojmennou rozhlednu. Projíždíme místy, kde je poměrně dost rozhleden. Některé jsme navštívili na podzim – rozhlednu Maják, Dalibor, Slunečná, Hustopeče. Proto se tentokrát zastavíme u těch ostatních.

V Bořeticích jsme nějak nevěděli, kde bude nejvhodnější zaparkovat, abychom se snadno dostali k rozhledně. Takže jsme to tam trochu projeli, jsou tady úžasné sklepy. Nakonec jsme zaparkovali u nádraží. K rozhledně to bylo asi 1,7 km do kopečka opět okolo dalších zajímavých starých sklepů. Když jsme přecházeli přes řeku Trkmanku, nějak nám nedošel význam cedule "POZOR! Státní hranice prochází středem řeky". Až když jsme na rozcestí turistických tras objevili další ceduli Svobodná spolková republika Kraví hora a odpočívadlo označené CLO/ZOLL, tak nám to vše došlo. Za drobného deště jsme došli k rozhledně, výhledy odpovídali počasí, ale něco přece jen bylo vidět. Cesta vedla podél vinic, bylo vidět, jak při letošních hodně pozdních mrazících některá úroda skutečně zmrzla.

Přejíždíme 10 km do Boleradic, kde je další rozhledna. Zdá se, že až nahoru vede silnice. Až nahoře jsme pochopili, proč. Zkoušeli zde hledat naftu, ale nějak na ni nenarazili. Alespoň místo využili a postavili zde vysokou rozhlednu s obrovským parkovištěm. Je skoro šest hodin, lepší místo na přespání bychom sotva našli. Navíc každou chvilku poprchává. Zkoušíme tedy postavit přístřešek. Máme ho ještě ze starého tranzita, kde jsme si tím zahradili zadní dveře, aby nám tam nepršelo, příp. nefoukalo. Teď zadní dveře zvednou nemůžeme, když tam mám kola, tak to zkoušíme z boku. Není to ideální, ve švech to prosakuje, ale je to řešení. Už však dostáváme nápady na lepší řešení.

Protože je docela slušná zima, vařím polévku. Zatím se otužilý Pitra šel umýt. Včera hygienu odflákl, dnes si to v zimě užívá. Flákám to zase já. Snad bude zítra lépe. Večer se ještě zahříváme grogem a ještě není tma, už zalézáme do postele. To letošní skoro už léto je skutečně hodně proměnlivé. V autě je 14, uvidíme kolik bude ráno.

V noci sprchlo, k ránu se však oteplilo. Vstávali jsme do krásného slunného dne, i když po ránu bylo ještě trochu chladno. Než jsem udělala snídani, Ota šel zjistit, zda se od večera zlepšila viditelnost. Ale prý opět nic moc. Za těchto podmínek nahoru podruhé už nemusím.

Už večer jsme si vyhlídli rozhlednu Akátová věž mezi Blučinou a Židlochovicemi. Zdálo se nám, že blíž to bude z Blučiny. Značení cesty však nebylo nic moc. Přesto se nám podařilo na rozhlednu dojít. Bylo to přibližně 2 km, zpočátku do prudšího kopce. Cesta byla doplněna panely naučné stezky i dalšími panely se zdejšími geologickými zajímavostmi. Vzhledem k tomu, že Ota měl co číst, tak jsem byla u rozhledny zcela vyjímečně první a ještě jsem na něj čekala. To se snad ještě nikdy nestalo. Rozhledna byla pěkně vysoká, za hezkého počasí je určitě vidět hodně daleko.
Na mapě byl v Blučině označen nedaleko od centra pivovar Xaver. Když jsme projížděli Havlíčkovou ulicí, pivovar jsme však nikde neobjevili. Zato jsme na hlavní Měnínské ulici našli penzion a restauraci Xaver. Jenže tam točili leccos, jen ne pivo tohoto jména. Na náš dotaz nám servírka dost neurčitě sdělila, že ho tam už nedodávají. Ani nevěděla, zda ho ještě vůbec vaří. Tak jsme si aspoň prohlédli kostel a zajímavou radnici a pokračovali v cestě.

Původně jsem chtěla do Brna, hlavně na Špilberk, ale domluvili jsme se, že si tam uděláme výlet vlakem někdy na podzim, až nebude takové horko. Že to chce tam pobýt víc dnů. Brno tedy objíždíme ze západu, kde jsou poměrně blízko tři rozhledny.

Nízká rozhledna z bývalého vodojemu v Bratčicích je hned u silnice, o kousek dál je pivovar. Zajíždíme tam a už plánujeme, že se zde najíme. Jenže bohužel tady nevaří. Kupujeme pivo, získáváme další tácek a hladoví odjíždíme.

Při zkoumání mapy jsem objevila řadu zajímavostí v Dolních Kounicích - zříceninu kláštera Rosa Coeli, zámek, dva kostely, synagogu a židovský hřbitov. Hlavně zřícenina kláštera nás lákala. Něco takového u nás tak běžně vidět není. Zaparkovali jsme nedaleko, že si prohlédneme zříceninu a konečně zajdeme na oběd. Jenže vše se vyvíjelo zcela jinak. Bylo 14,35. Zjistili jsme, že komentovaná prohlídka kláštera začíná v 15 hodin, další - poslední je v 16 hodin. Stejné to je v synagoze. V tom případě jsme oběd museli odložit. Na to nějak nevyšel čas. V autě jsme si stačili jen namazat a sníst krajíc chleba a vrátit se přesně na začátek prohlídky. Stálo to však za to. Klášter musel být velký a nádherný, mladinká slečna průvodkyně o něm krásně povídala. Na závěr jsme si ještě vystoupali do věžičky a už pospíchali do synagogy. Měli jsme to skoro akorát. I tady paní průvodkyně moc zajímavě povídala. Řada hebrejských nápisů je obnovena, určitě i tady mohu prohlídku doporučit. Na závěr jsme si tam ještě zakoupili červený Zweigeltrebe od místního vinařství Rosa Coeli. Ještě jsme si vyšlápli do kopečka na židovský hřbitov, kde jsme z výšky zahlédli i zámek. Z této strany byl rozhodně hezčí než ze strany kláštera. Bohužel baterka foťáku nám vypověděla svoji službu po 1. snímku.

Konečně jsme prošli co jsme chtěli, bylo vedro, že jsme si nakonec místo pořádného jídla koupili zmrzlinu, se kterou tam snad každý chodil. Byla výborná, ale hlad mi nezahnala, spíš jsem zjistila, že ho mám o to větší.

Do Ivančic to bylo jen asi 10 km, tam už na jídlo zajdeme. Podle mapy se nám zdálo ideální parkoviště pod rozhlednou, ale ve skutečnosti už ne. Za řeku se přejet nedalo, navíc tam bylo hrozně lidí a vůbec to nevypadalo na klidný večer. Navíc před řekou se nám ani nelíbilo.

Přejeli jsme do centra a vydali se hledat něco, kde by se nechalo najíst. Parkovali jsme v ulici Ve Sboru, hned u Pizzerie, jenže pizzu Ota nemusí, tak jsme možná půl hodiny courali po městě, až jsme zjistili, že tu nic jiného není a že v pizzerii normálně vaří. A mohu říct, že výborně. Dokonce je tam i sympatický majitel, který jezdí na elektrokole a tato restaurace je jedna z mála, kde je možno dobíjet i to elektrokolo.

Po večeři jsme ještě vyrazili na rozhlednu Alfonse Muchy nad Ivančicemi. Pak už jsme jen potřebovali najít místo, kde by se nechalo přespat. Podle mapy to vypadalo slušně až při silnici mezi Hlínou a Pršticemi. Bylo to 10 km daleko, ale v Hlíně hned u silnice je rozhledna V. Menšíka, tak to vše spojíme a do Ivančic, rodného Menšíkova města, se ráno ještě vrátíme. Zaujal nás kostel, mají tady synagogu, snad najdeme i Menšíkův rodný dům. S noclehem to vyšlo, s rozhlednou už ne. Je otevřena pouze o víkendu a svátcích, a to pouze do 17 hodin.

Spíme na velkém plácku nedaleko vedlejší silnice, moc tu toho nejezdí, myslím, že bude klid. Přes den bylo horko, dlouho bylo i teplo, ale se stmíváním se už opravdu ochlazuje. Už nevíme, co můžeme v noci čekat. Ota říká, tady je to jako v Americe, ve dne vedro, večer rychlé ochlazení. Tak se připravujeme na teplo i zimu. Tak velký problém to není. Hospůdku taky nepotřebujeme, piva máme dost, tak to aspoň ubude.

V noci zima nebyla, ráno už po sedmé sluníčko hřálo jako den před tím v poledne. Nebe bylo naprosto bez mráčku. Místo na spaní bylo perfektní, ale ráno se před sluníčkem nebylo kde schovat. Auto moc stínu neposkytovalo.

Podle plánu se na skok vracíme do Ivančic. Do nádherného kostela můžeme ode dveří nakouknout, ale věž přístupná není, synagoga je v zoufalém stavu a tak se jedině jdeme podívat na Menšíkův rodný dům. Přece jsme se však nevraceli zbytečně. V infocentru si Ota všiml nádherného románského kostela v nedalekých Řeznovicích. Netušila jsem, proč tam má Ota namířeno, prý to je překvapení. Fakt jsem žasla. Nádhera skoro na konci světa. Pak už jsou jen Hrubšice a tam silnice končí. Snad proto ho husité nenašli a nezničili. Navíc jsme měli štěstí. V kostelíku byl farář, pozval nás dovnitř a seznámil nás s dávnou i nedávnou historií.

Už jsme však koukali po hodinkách. Do 15 hodin si musíme vyzvednout vstupenky do Macochy. Vůbec nás nenapadlo, že bychom si je měli rezervovat. Přišla s tím až Heda v Přerově, že tam bývá dost plno. Proto jsem tam asi před týdnem volala. Na víkend bylo plno, na pondělí jsme si mohli vybrat buď ráno nebo v 15.40 hodin. Ráno se nám to nehodilo, nevěděli jsme, jak daleko budeme spát. Teď prohlídka v 15,40 se jevila jako ideální. Ještě budeme mít čas zastavit se na oběd, dát si pivo a vše si řádně prohlédnout.

Vše vyšlo. V Lažánkách jsme si dali vynikající oběd - menu i s polévkou za 89,- Kč. Vstupenky jsme si mohli vyzvednou v infu ve Skalním mlýně nebo na Horním můstku. To druhé se nám líbilo víc. A jak jsme následně zjistili, udělali jsme dobře. Objevili jsme kohoutek s pitnou vodou, kde jsme doplnili zásoby vody na vaření a mytí, Ota zatuploval s pivem, já dala ledovou kávu a pomalu jsme se přesunuly přes Dolní můstek ke vstupu do propasti. Je to po modré 2 km, ale ten první kilometr je skutečně z hodně prudkého kopce. Druhý je už po rovině. U vstupu je řada obchůdků, WC. Všechno rychle uteklo a už vyvolávali naši skupinu. Uvnitř je prý 8 - 10 stupňů, venku bylo 30. Já pod letní sukni navlíkla moira spodky, další moiru nahoru a šlo to přežít, ale teplo mi nebylo. Ota šel v tříčtvrťákách, ale nahoře měl mikinu a bundu. Někteří otužilci šli v triku a krátkých kalhotách. To bych snad zmrzla. Prohlídka trvá cca hodinu, 40 minut pěšky, 20 minut na vodě. Byla to nádhera. Snad ještě hezčí byla ta projížďka na loďce.

Už předem jsme se domluvili, že zpátky půjdeme oklikou. Dál po modré na Skalní mlýn a přes kopec po žluté na Horní můstek. První 2 km po rovině, možná trošku z kopečka, další 2 km do mírnějšího kopce. Shodli jsme se na tom, že to byla výborná volba.

Bez dalšího zdržování jsme nasedli a vyrazili hledat nocleh. Cestu jsme směřovali do Tišnova, kde ráno v Předklášteří chceme navštívit klášter. Snad to na 3. pokus vyjde.

Když jsme projížděli Malhostovicemi, všimla jsem si na mapě, že jen kousek je to k rozhledně Čebínka. Dokonce se zdálo, že by mohl v blízkosti vyjít i nocleh. Vyšlo to. Mezi Malhostovicemi a Čebínem jsme těsně před vápenkou odbočili po zelené vpravo a kousek v kopečku byla naprosto ideální rovina. Lepší bychom sotva našli.

Jen jsme zaparkovali, šli jsme se podívat k rozhledně. Je to asi 0,5 km, ale jen do prudkého kopce. Rozhledna je vysoká, ale přístupná jen o víkendu. Ale koukáme, že nahoru stoupají návštěvníci. Asi bych neměla říkat, že podlezli v místech, kde byl vylomený betonový sokl. Moc dlouho jsme neváhali. Přesvědčila jsem se, že v našem věku skutečně nemáme rozum a stejně jako mladí před námi jsme se proplížili pod plotem. Raději jsem to nefotila. Bylo vidět poměrně pěkně, jen popisky opět chyběly. Zpátky se nám lezlo lépe, už jsme věděli, jak na to.

Konečně je večer teplo. Využili jsme i naši přenosnou sprchu a udělali skutečně velkou očistu. Ale také jsme vyndali první klíšťata. Pitra dvě, já zatím jen jedno. Prvně se do tmy nechá sedět venku. V dálce štěká smečka psů, nevíme, zda je to ze vsi nebo zde je někde hon na divočáky. Snad se dožijeme rána.

V noci byl klid, ale horko. Jsou to hrozné změny. První den jsme nevytáhli peřiny, bylo dokonce takové vedro, že jsme v noci museli pootevřít zadní dveře. Ještě, že tam byla kola, že dveře držely pootevřené. Musíme něco vymyslet pro případ, že tam kola nebudou. Ve starém tranzitu nikdy takové vedro nebylo, tohle asi lépe těsní.

Ráno bylo azuro a vedro. Než jsme se stačili nasnídat, vyndaváme další tři klíšťata, jejich počet se vyrovnal. Sledujeme čas, abychom do deseti byli v Předklášteří. Snad konečně zvládneme prohlídku kláštera.

Máme štěstí, dopolední prohlídky jsou v pohodě, odpolední jsou zrušené kvůli pohřbům. Na prohlídku jdeme sami. Průvodkyně byla fajn, pěkně jsme si popovídali i mimo informace o klášteře. Je to další nádhera, kterou jsme viděli.

Přejíždíme k rozhlednám, které jsou nedaleko. Na nízkou dřevěnou rozhlednu Křivoš se nechá dojet autem. První dva schody jsou v dost havarijním stavu. Posílám Otu jako prvního, že určitě bude padat šikovněji. Schody vydržely dokonce i při zpátečním sestupu. Překvapivé je, že nahoře je fotka a popis toho, co vidíme.

Jen o kousek dál je další dřevěná rozhledna Babylón. Ota byl zvyklý s Tranzitem vyjet skoro vše, pokusil se o to i teď. Já se děsila, přišlo mi to příšerné. Nakonec k tomu došel i Ota, odcouval zpátky a šli jsme asi 1 km k ní pěšky. Před tím jsme však zjistili, že je uzavřena, že se rekonstruuje. Ale vyrazili jsme. Nahoře jsme zjistili, že už není, co rekonstruovat. Zůstaly tam jen zbytky kovových sloupků, obrázek rozhledny s popisem. Výhledy i tak za to stály a perfektní byly i cestou zpátky.

Je však neskutečné horko. Uvítali bychom nějaký rybník na koupání. Na mapě jsou hned tři za obcí Rožná. Když jsme k prvním dvěma dojeli, našli jsme jen ideální místo ve stínu lesa na přípravu oběda. Rybníky se nám na koupání však vhodné nezdají. Udělali jsme si tedy siestu. Ota otevřel pivo, kupodivu i v těch horkách se to v tašce jakž takž nechá vychladit. Sice občas máme strach, abychom po návratu nastartovali, ale zatím se vede. Na noc to však vypínáme. Uvařila jsem oběd a relaxujeme. Při tom jsme zjistili, že jsme na soukromém pozemku myslivců, ale když zjistili, že se chováme slušně, že se dlouho nezdržíme a že tu žádný nepořádek nenecháme, tak nás tady nechali.

Zjistili jsme, že rybník Argentina na jih od Bystřice pod Pernštejnem je označen ke koupání. Zkusili jsme tam popojet. Voda byla úžasně čistá, ale místo, které my jsme zvolili asi nebylo nejlepší. Dlouho byla mělčina a navíc tam byla spousta travin. Ale uprostřed už se nechalo zaplavat si. Bylo to hodně příjemné osvěžené při venkovních teplotách přes 30 stupňů.

Pomalu už směřujeme domů. Ve čtvrtek potřebujeme být v Plzni.

V části Nový Dvůr v Bystřici pod Pernštejnem, jen kousek od železniční stanice Bystřice pod Pernštejnem je areál Centrum Eden, jehož součástí má být i pivovar. Je tam i skanzen Horácké vesnice, jízdárna, farma. Jenže areál je zavřený. Je otevřeno denně pouze o prázdninách, v květnu, červnu a v září pouze o víkendech. V ostatní dobu je nutno si návštěvu větší skupiny předem domluvit – viz http://www.centrumeden.cz. Pro děti tam musí být ráj. Je to další místo, kde se nechají dobíjet i elektrokola.

Trochu přemýšlíme, co v tom horku budeme dál dělat. Na hledání noclehu je ještě čas, ale někde u rybníka by to bylo fajn. A kdyby k tomu byl pivovar, bylo by to ještě lepší. Vlastní zásoby ubývají, navíc v tom horku to vychladit na teplotu 7. schodu je velký problém.

Ve Žďáru nad Sázavou jsme objevili pivovar Revolta. Je zvláštní, že ten nám unikl, když jsme tu byli o velikonocích. Takže pivovar by byl. Dávám limču, Ota nealko pivo a petky s sebou. Na náměstí je šikovně udělané pítko, že se nechá voda natočit i do petek. V tom horku nám ta voda rychle ubývá.

Pokračujeme směr rybník Velké Dářko. Sice moc nevěříme, že by se tam nechalo přespat, ale večerní koupačka by byla fajn. U hráze se nedalo ani zaparkovat, co tam bylo aut. Možná, že na noc odjedou, ale kde do té doby přečkat. Pokusili jsme se objet rybník z druhé strany – směr Karlov. Hned na začátku obce se nechalo vlevo odbočit, kupodivu tam nebyl zákaz vjezdu. Vpravo byly nějaké chatky. Aut tam parkovalo hodně, tak proč ne my. K rybníku to nebylo daleko. Než jsme si zaplavali, auta odjeli a my tam zůstali sami. Je tu nádherně. Od vody to trochu profukuje, po horkém dnu a možná po večerní koupeli je skoro lehce chladno, že to chce i ponožky, tepláky a dlouhý rukáv, ale je příjemně. Cvrčkové pěkně řvou, od silnice jsou trochu slyšet auta, ale věříme, že v noci nás to rušit nebude. Momentálně pijeme studené pivo ze žďárského pivovaru a vykuřujeme nějakou speciální spirálou komáry. Zdá se že to funguje. Zmoženi horkem jdeme se stmíváním spát.

V noci bylo kupodivu akorát. Ani horko, ani zima, spalo se fajn. I když ráno bylo jasno, foukal studenější vítr, takže konečně bylo i ráno příjemně. Nakonec jsme si nešli ani zaplavat. Kdybychom spali přímo u rybníka, tak jsme tam asi hupli, ale takhle se nám tam nechtělo jít.

Po snídani odjíždíme. Máme namířeno do Haškovy Lipnice nad Sázavou. Přesto nejedeme přímo. Ve Ždírci nad Doubravou je menší rozhledna, udělaná z vodojemu. Tu ještě neznáme, navíc je tam minipivovar Džekův ranč. Sice bude ráno asi zavřeno, ale uvidíme.

Vyšlo všechno - rozhledna i pivovar. Sice otevírali v 11, tj. až za hodinu, ale bylo tam všude otevřeno. Je to i penzion, tak jsme se odvážně zeptali, zda nám neprodají pivo v petce. Byli ochotní, nic nebyl problém. Koupili jsme pivo, získali i skutečně hezký tácek.

A pokračovali dál do Chotěboře. Pivovar je hned na kraji v průmyslovém areálu. Zastavili jsme, ani jsme nedoufali, že tady pivo koupíme. Mají to však vymyšlené dobře. Pivo zde vyrábějí a prodávají soudky, lahvové prodává přes ulici firma Dřevokov. Dokonce půllitrové ve skle.

V Chotěboři jsme se ještě zastavili v infocentru, v jehož blízkosti jsme zaparkovali. Jeho historické centrum je městskou památkovou zónou. Pěšky jsme se okolo kostela sv. Jakuba Většího přes staré město došli podívat k zámku, který je v soukromém vlastnictví. Majitelé zde bydlí, ale v části je muzeum. My jsme se pouze prošli hezkým parkem, obdivovali jejich pávy, mají jich tu minimálně deset, a to dokonce i bílé.

Kdesi na lesní cestě cestou jsem uvařila rychlý oběd a už jsme však spěchali do Lipnice nad Sázavou. Nejdřív jsme zašli do Haškovy oblíbené restaurace U České koruny - Ota na pivo, já vyjímečně na kávu, nějak jsem byla celá zničená. Tam jsme zjistili, že za 20 minut (v 15hodin) začíná poslední prohlídka hradu. Měli jsme to tedy akorát. Na volnou prohlídku s výkladem o historii hradu jsme měli hodinu. Bylo to skoro málo, ale když jsme si jednotlivé texty ofotili, tak se to nechalo skoro stačit. Víc času by však neškodilo, protože hrad je to velký a skutečně zajímavý. Navíc výhledy z hradu jsou úžasné.

Je zde vůbec řada zajímavostí, lipnický triptych - Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy a Zlatý voči, také zřícenina Bílé věže, na starém hřbitově hrob J. Haška a v jeho blízkosti jeho pomník. To vše jsme ještě zvládli obejít a pak už jsme autem dojeli k poslednímu zdejšímu pomníku Hlava XXII, který odkazuje na slavný protiválečný román Josepha Hellera. Jeho hlavní postava kapitán letectva Yossarian je svým způsobem obdoba Haškova Švejka. Moc se nám tady líbilo, procházek by se tu nechalo zvládnout víc, ale už byl čas myslet na večeři a na nocleh.

Celý den bylo horko, včerejší koupačku bychom docela rádi zopakovali. Ke koupání se nám zdál vhodný rybník Pelhřimov u Bratroňova. To byla poslední super akce dne. Když jsme od rybníka odjížděli, najednou přijíždělo auto. Ota rychle dupl na brzdu, jenže to asi špatně zkoordinoval, motor chcípnul, něco zarachotilo a současně se z pod přední kapoty vyvalil smradlavý kouř. Motor byl horký i vše okolo. Vůbec nevíme, co se stalo, ale auto šlo dál normálně nastartovat a normálně jelo. Ani jeden tomu nerozumíme, tak jsme byli samozřejmě řádně vystrašeni a Ota jel opravdu hodně opatrně a připraven na nejhorší.

Přespat jsme se rozhodli na malém parkovišti pod Orlíkem u Humpolce, kde jsme už parkovali v pátek na začátku této naší výpravy, kde byla čistá toika a hezké odpočívadlo. Není to daleko a nikomu tam nemůžeme překážet. A Ota sliboval i otevřený motorest Pod hradem. Takže zajdeme na večeři a na pivo. Byl však jeden problém - zavřeli v 18,30 hodin, takže jsme dorazili pozdě. Musíme se najíst z vlastních zásob, naštěstí ještě kousek chleba máme. Hlady tedy neumřeme a pivo taky máme.

Aby těch problémů nebylo málo, když jsme se vrátili k autu, Ota si všiml, že vzadu na kole mám horní díl plavek. Když jsme se u rybníka převlékala, tak jsem tam plavky odložila, abych se rychle oblékla a zapomněla na ně. Kalhotky tedy cestou spadly. Když se vede, tak ať to za to stojí.

Je vidět, že jsme na Vysočině, večer se zase ochlazuje. Ale aspoň se bude dobře spát.

I když se večer zdálo, že na Vysočině bude chladněji, tak opak byl pravdou. Ochladilo se trochu při západu slunce a tím to skončilo. Ani k ránu se neochladilo. Je to poslední den našeho toulání. Večer musíme být v Plzni, protože Ota má už další povinnosti. Takže balíme a minimalizujeme zavazadla, aby se to doma co nejrychleji vystěhovalo z auta. Většinou v ulici nezaparkujeme, tak ať zastavíme provoz v naší jednosměrce na co nejkratší dobu.

Po hodně slabé snídani vyjíždíme, moc chleba nám už nezbylo. Máme trochu obavy, zda auto nás až domů doveze. Když startujeme, máme smíšené pocity. Pořád kontrolujeme, zda se z motoru nekouří, občas se nám zdá, že to smrdí.

Po cca 15 km zastavujeme v Pelhřimově, kde se chceme najíst. Ota raději volá našemu dvornímu automechanikovi a doufá, že nás uklidní. Naštěstí to tak dopadlo. Vysvětlil, co se asi stalo a že se musíme smířit s tím, že to bude chvíli smrdět, ale pokud to dál normálně funguje, tak se nic nestalo. Určitě bylo slyšet, jak nám spadl kámen ze srdce.

Už klidnější jsme zašli na časný oběd. V Pelhřimově jsme byli v dubnu, vše jsme si krásně prošli, jen pivovar Na čtyřce na náměstí měl zavřeno. Dnes to musíme dohonit. Po skutečně výborném obědě i pivu (samozřejmě, že řidič měl opět smůlu) jsme se šli podívat na městskou věž. Ta v dubnu taky byla zavřená. Ještě jsme se trochu pokochali městem a odjeli už směr Plzeň.

Je vedro k padnutí, teplota stoupá přes třicítku, ale večer má snad začít pršet. Chceme se ještě zastavit v Milevsku. V klášteře bude určitě chladněji. Cestou kousek na jih objevuji ještě rozhlednu Na kupě. Je to malá zajížďka. Divíme se, že ji neznáme. Cestou se ze vzdáleného lesa kouří. Máme z toho smíšené pocity. Nechceme dělat planý poplach, tak jen sledujeme, jak se to vyvíjí. Rozhledna je součástí areálu Mysliveckého sdružení Hájek Zběšičky, nechá se dojet až na místo. Současně s námi tam přijeli i policajti na kontrolu objektu. Řekla jsem jim o stoupajícím kouři. Zblbla jsem je tak, že s dalekohledem vystoupali na rozhlednu. Ale o moc víc toho neviděli. Po chvíli jsme však slyšeli houkání hasičů a dalekohledem viděli hasičské auto, které tím směrem jelo. Tak snad to tam dobře dopadlo.

V Milevsku jsme měli smůlu. Klášter je v červnu otevřen jen od pátku do neděle, dnes ve čtvrtek je tedy zavřeno. Trochu jsme si tom prošli, letos už podruhé. V dubnu byla příšerná zima, dnes to vypadalo, že se tam upečeme. Tentokrát však byla možnost aspoň prosklenými dveřmi nahlédnout do nádherného románského kostela.

A teď už skutečně domů. V okolí to vše už snad známe. Ani koupačku už neplánujeme. Venku je už 34 a až bychom vlezli do rozpáleného auta, bylo by to ještě horší.

Ještě jsme dali ve Spáleném Poříčí zmrzlinu a pak už rovnou domů. Dokonce jsme měli štěstí, že se nám podařilo před domem zaparkovat. Všechno potřebné jsme vystěhovali domů, ale na nějaké vypakování už jsme náladu neměli. Všechen ten nepořádek jsme doma zamkli a šli se osvěžit do nedaleké naší oblíbené hospůdky, kde jsme zavzpomínali na to, jak perfektní dovolenou jsme si zase užili.

Z Plzně opět na Moravu, tentokrát i ke třem soutokům moravských řek – 2. část na mapě