Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 5. den – Srby - naučná stezka S Primasrbou kolem Srb a eneolitické sídliště na vrchu Kámen

Večer foukal studený vítr, ale za větrem a tedy i v autě bylo teplo. Brzy jsem peřinu vyměnila za tenčí dekový spacák, ale k ránu mi přišla peřina zase vhod.

Do rána se vítr uklidnil, bylo zataženo. Podle včerejší předpovědi má být zataženo, občas sprchnout. Když jdeme doplnit zásoby vody na mytí, spadne prvních pár kapiček.

Plán neměníme, jedeme do Srb. Cestou jsme se jen zastavili v konzumu koupit něco malého na svačinu. Dokonce mají i PB bomby. To vítáme, s jednou prázdnou jsme vyjeli, druhá nám včera došla, třetí byla už načatá.

V Srbech si chceme projít NS S Primasrbou kolem Srb, která připomíná nejvýznamnější prehistorická a historická období související s obcí. Trasu jsem prodloužila ještě na vrch Kámen, kde bylo eneolitické sídliště a kam kupodivu NS nevede.

Parkujeme na návsi u kapličky Panny Marie se zvoničkou (416 m). Dočetla jsem se leccos, že byla postavena na uměle navršeném kopečku, že až do r. 1948 se zde zvonilo poledne a klekání a že byla opravena a znovu vysvěcena r. 2004, ale kdy byla postavena, to se asi bohužel neví.

U kapličky je úvodní tabule. My si NS projdeme v protisměru. Nejdřív chceme jít na vrch Kámen, abychom měli největší a nejprudší stoupání co nejdřív za sebou.

Na hlavní silnici je poslední zastavení NS. Právě po hlavní silnici a po NS jdeme k vlakové zastávce. Provoz naštěstí je nepatrný. Na silnici není další zastavení NS, přesto u zajímavých věcí jsou umístěny tabule s informacemi. Ta první Srbské zlato je u budovy obecního úřadu, kde se dozvídáme, že u dnes zaniklého rybníka býval zlatorudný mlýn. Zde na zahradě má být vidět torzo mlecího kamene ze 13. - 14. století, které nalezli r. 1955. My ho samozřejmě neviděli.

O kus dál stojí kus od silnice zarostlé torzo bývalého dvora Batov, o kterém je zmínka r. 1558, kdy sloužil jako kuchyňský dvůr pro nedaleký nepomucký klášter. Potomci posledního majitele ho stále vlastní, ale nestarají se o něj. V 1. pol. 70. let 20. století spadla část střechy a to byl začátek konce.

To už jsme kousek za zastávkou na rozcestí Srby – žst. Tady je předposlední zastavení, kde se dozvídáme, že tady byl povrchový důl na železnou rudu a lom na kámen, ze kterého byl postaven nepomucký klášter. Dnes tvoří oblast západně od silnice přírodní park Buková hora, jehož část jsme prošli v pondělí.

Jak jsme zašli do lesa, začíná mrholit. V lese nám to však nevadí. Navíc za chvíli přestává. Vydáváme se neznačenou cestou vzhůru do kopce. Je to zvláštní, každá část tohoto PP je jiná. Minule jsme se pohybovali o pár km severněji, tam byl nádherný jehličnatý les, tady jdeme v listnatém. To se líbí Otovi. Pochází z Přerova, kde jsou lužní lesy, proto se mu víc libí lesy listnaté. Už vidíme vpravo skály a za chvíli k nim odbočující pěšinu. Konečně pořádná skaliska, na která se nechá vylézt. Z nejvyššího bodu (575 m) je docela pěkný výhled na dvě strany. Vidíme Vrčeň i horu Štědrý, kde jsme byli včera. Jen si říkám, kdy dostanu rozum. Proč já s těmi mými chromými koleny furt musím někam lézt. Jenže to je ono, musím. Ty výhledy za to stojí. Navíc mne vždycky bavilo lézt po skalách. Tam je to vždycky nějak jednodušší, zpátky se musí.

Na tomto kopci nad Úslavou - na vrchu Kámen bylo v pravěku eneolitické výšinné sídliště. Při archeologickém výzkumu zde bylo odhaleno ohniště, řada keramických zlomků, palička z jeleního parohu i drtidla na obilí.

Pokračujeme ještě kousek v přímém směru, už skoro po rovině. Najednou je vlevo jehličnatý les. Na rozcestí s modrou (Kámen – odb.) je odpočívadlo. Dáváme svačinku a vydechujeme.

Po modré odbočujeme vpravo a konečně klesáme již téměř jen jehličnatým lesem. Na rozcestí Chejlava odbočujeme po zelené vpravo až na nám známé rozcestí Srby – žst. Zde přecházíme na NS a jdeme po ní lesem vlevo. Sráz k silnici je krátký, ale prudký. Opačně – ve směru NS by se kopeček určitě vylezl snáz. Přecházíme silnici i železniční trať a jdeme až do Vilémova. Tam na Úslavě si r. 1824 zelenohorské panství postavilo hamr, kde zpracovávali železo z panských hutí. Od r. 1890 do r. 1932 ho vlastnil lesní úřad, přestavěl ho na pilu a vyráběly se zde šindele. Od r. 1932 až do 50. let 20. století se zde opět činnost hamru obnovila, vyráběly se zde potřeby pro zemědělství – pluhy, orací nože, ale také sekery, motyky, krumpáče apod. Od r. 1958 hamr chátral a i když byl památkově chráněn, nikdo se o něj nestaral. R. 1964 se zřítila střecha a dnes tam stojí jen zbytek obvodových zdí, které jsou vidět v blízkosti řeky.

NS nás vrací zpátky k chatám, kde odbočujeme vlevo a přecházíme přes krásně meandrující Úslavu. Dříve tu však mniši z nepomuckého kláštera vybudovali rybník a mlýn na drcení zlatonosné rudy. Nic z toho se však už nezachovalo, jen malé zbytky hráze.

Tím, že jdeme v opačném směru, máme občas problém s orientací na trase. Samozřejmě v jednom úseku scházíme až příliš k řece. Díky tabletu to vše kontrolujeme a brzy jsme na správné cestě, po které se dostáváme na silnici s minimálním provozem. Ta vede ze Srb jen k nějakým chatám. My po ní jdeme do Srb přes další zastavení NS a také přes místa s hezkými výhledy, dokonce i na zámek na Zelené hoře, o kterém se na zastavení také píše.

Po 9,1 km s převýšením 170 m jsme došli zpátky ke kapličce. Informační tabule jsou moc hezky udělané. Jejich levá část je věnována dětem, aby se zabavily, než si rodiče přečtou něco z historie na pravé části. Současně vás doprovází příběh lovce Primasrby, který se vydal hledat svoji manželku a cestou musí překonávat řadu překážek. Díky tomu děti zjistí, jak se v pravěku žilo.

Na výlet jsme vyrazili dlouho, jak už je naším zvykem, hodně času nám zabralo i čtení tabulí, kochání se krajinou, takže k autu jsme dorazili krátce před 16. hodinou. Vařit oběd se nám už nechce. Jedeme na naše oblíbené místo u hřbitova ve Vrčeni a na oběd do hostince Na Faře. Než jsme dojedli a zapili jídlo pivem, přehnala se dnes snad už poslední přeháňka. Podle předpovědi už pršet nemá. Protože to tady na terase hrozně protahuje a dovnitř se stále ještě z důvodu koronavirových opatření nesmí, brzy odcházíme k autu.

Večer se vyjasňuje, dokonce občas zahlédneme i sluníčko. Na zítra vypadá předpověď dobře.

Já tvrdím, že Ota je doma televizní maniak. Naštěstí také rád cestuje. Pak se z něj stává náruživý rozhlasový posluchač. Aby nevybíjel autobaterii, koupila jsem mu malý tranzistor, který se dobíjí přes USB port. Powerbank mám několik, tak to problém není, navíc se nechá dobíjet za jízdy přes autozásuvku.

Takže Ota přišel k autu, zasedl a poslouchal rádio. Je pravda, že na ČT je celá řada zajímavých programů. Jenže já sedět a poslouchat rádio vydržím jen občas. Vzala jsem foťák a vydala se na krátkou procházku. Prošla jsem hřbitov a vzpomněla si, že nedaleko má být památná Vrčenská lípa. Dokonce na ni asi koukáme přes louku. Určitě jsem ji našla, jen cedulka Památný strom chyběla. U křížku stojí obrovská vysoká lípa s mohutným kmenem, koruna je hodně široká. Kmen je z jedné strany "zazáplatován" dřevěnými deskami, aby do něj nepršelo. Asi mu to pomáhá. Vůbec nevypadá, že by chřadnul. Úžasný strom, který byl vysazen r. 1816.

Když jsem se vrátila, bylo docela chladno, Ota už seděl v zimní bundě. Dali jsme si lehkou večeři, zapili grogem a dle našeho zvyku jsme už v devět byli zalezlí v autě.

Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 5. den – Srby - naučná stezka S Primasrbou kolem Srb a eneolitické sídliště na vrchu Kámen na mapě