Z Prahy k Jadranu na dvou hliníkových ořích a jednom železném (fotka bude co nevidět..;))

Report z dobrodružné cesty kolmo tam a asi ještě dobrodružnější vlakem zpět.

Už několik let chystanou a odkládanou cestu skrz rakouské Alpy k Jadranskému moři, konkrétně do Terstu, se mi podařilo domluvit a vůbec podniknout ve dnech 24.8. – 4.9.2009. Výpravu jsme tvořili já, Honza Hrstka ze Štětí a Filip Zacher z Popradu. Když se nás po cestě ptali kdo, odkud a kam, tak jsme odpovídali jako „česko-slovenská výprava z Prahy do Terstu“. Na cestu tam a zpátky bylo tedy celkem 12 dní, a naším úkolem bylo především tam DOJET na kolech, za druhé se co nejvýhodněji s pomocí kol a vlaků dostat zpět. Kupodivu to druhé nebylo o mnoho snazší než to první. Cestu jsem nevolil záměrně ani tu nejkrásnější, ani tu nejkratší, ani tu nejrychlejší, ani tu nejnekopcovatější. Prostě jsem použil svojí metodu. Na mapu nakreslil spojnici mezi Prahou a Terstem, a snažil se najít cesty – tedy až na výjimky klasické asfaltové silnice – , které se této linii nejvíce blížily. Tenhle systém trochu nabízel moment překvapení a to mě bavilo. Navíc mě baví zjišťovat, že krásné cesty a krajina jsou všude, ne jen tam, kde se o nich píše v průvodcích, mapách nebo jinde. V Česku a na severu Rakouska s čárou moc problém nebyl, to v Alpách jsem se od ní logicky musel často vzdálit. Výzvou tedy byly kromě samotného cíle i minimálně 4 alpské průsmyky a přejezd Šumavy. Žádné objíždění, pěkně přes kopečky. A ty alpské (byť rakouské, které jsou o dost nižší než například italské průsmyky) stojí za to...

Do Prahy Filip dorazil už v 6 hodin ráno (jel z Popradu přes noc), což pro mě bylo zničující. Podotýkám že jsem se večer před tím vracel ze závodů a hned (vy + za)balil. Nakonec to ale dopadlo slušně, a ty 2 hodiny jsem se doma vyspal :). Honza měl přijet vlakem v 8 a protože oba nejsou v Praze úplně jako doma, vyzvedávám je postupně na Hlavním nádraží. Mezitím ještě jedu s Filipem k sobě domů, dobalit, přivázat bagáž ke kolu, a tak vůbec doladit detaily. Nakonec v 9:00 vyrážíme od Hlavního nádraží, jen Honza má trochu pochybnosti jestli do Terstu dojedeme. Je pondělí dopoledne, a tak by jsme rádi ještě v Praze dokoupili nějaké náhradní duše, dráty ap. Kdo mohl tušit že zrovna v tuhle dobu budou mít všechny prodejny na Smíchově a okolí zavřeno nebo inventuru? Kluci navíc logicky nejsou zvyklí jezdit na kole po velkoměstě, navíc s dvacetikilovou bagáží. Po bláznivém lítání z jednoho břehu na druhý nakonec na Albertově stavíme u prodejny Trinity, kde všechno dokupujeme. Já ještě měním duši kvůli ventilku - do teď jsem při popojíždění po Praze musel každou chvíli zastavovat a dohušťovat. Teď nás už nic nerozhází. Definitivně z Prahy odjíždíme v 10:30. Nic moc. Ale všechno se dá dohnat...

Jedeme přes Radotín a Černošice po cyklostezce podél Berounky, to aby jsme si užili roviny dokud je. Další nás čeká prakticky až ve Slovinsku. Ve Všenorech se ale cesta začne zvedat, a od téhle doby sledujeme podle mapy svojí nadmořskou výšku a stále znova jí překonáváme. Jedeme přes Řitku, kde si u rybníku dopřáváme delší pauzu na jídlo. V Cholíně sjíždíme ke Slapům, abychom se zase vyšplhali na protější kopec. To jen aby jsme nezapomněli že nás čekají Alpy, říkáme si. Dál jedeme malými silničkami přes Skrýšov a Krásnou horu nad Vltavou. Cesta vede pár metrů dolů, pár nahoru, ale rovina žádná. V jedné vesničce, tuším že to byla Bražná, Filip zjišťuje defekt. Má horské kolo, jen s 1,5 palcovými plášti, a na duši si všímáme prodřeného místa. Jako kdyby v plášti duše klouzala a prodřela se o něj. Zvláštní. Nic, náhradních duší má dost (čili 2), tak rychle mění (já se zatím drze cpu švestkami ze zahrádky před očima jejího majitele) a jedeme dál. V Milešově už začínáme hledat místo vhodné na spaní, a tak si v místní hospodě na zahrádce dáváme kolu, aby jsme měli snazší pořízení vody (z kohoutku). Což o to, vodu dostaneme: "A odkaď kam jedete, kluci? Až do Terstu? To je v Itálii, žejo? Teda to jste dobrý. To mi vám vodu klidně natočíme, ale je hnusná. Prej tady do ní lijou nějaký savo nebo co, jak jsou špinavý trubky. Ukažte, ty pomačkaný láhve vyhodíme, dáme vám nový...Tak dobře dojeďte!". Voda fakt docela smrdí (ne Savem, samozřejmě), takže jedině převařit. Jo a taky jsme dostali přednášku o těžbě v sousední Krásné Hoře. V 19:45 nacházíme v lesíku za vsí slušné místo na spaní, a protože na nebi není jediný mráček, stan nestavíme, spíme pod širákem. To ostatně vydrží skoro celou cestu. Já ještě vařím, ale v půl desáté už všichni spíme. Honza se nám druhý den chlubil že už pár vteřin po tom co jsme já s Filipem zalehli, spali jsme jak zabití. Taky jsme měli co dospávat...

Ráno v 7:45 vstáváme, dojídáme, a 9:15 vyrážíme dál. Kola musíme protlačit přes mez plnou trnek, tak trneme, jestli někdo z nás nepíchne. Nebyl by to příjemný začátek dne... Všímáme si značek že silnice Voltýřov-Žebrákov je uzavřená. To určitě platí jen pro auta, říkáme si. Za chvíli brzdíme - silnice končí jámou v zemi, a pokračuje asi po dvaceti metrech - rozšiřují tu nějaký rybník. Řidič tatrovky na nás mává a navádí nás na nějakou polní cestu, kterou to místo objedem - za pár minut jsme zpět na silnici. Cestou se stavujeme v Kučeři, kde z nostalgie hledám chalupu na kterou jsem jako malý jezdil s dědou. Našel jsem (jak jsem se později dozvěděl) špatnou, taky se není asi po 17 letech čemu divit. Sjíždíme zpět k Vltavě, kterou tady pro změnu tvoří Orlík. Ve Zvíkovském podhradí dokupujeme nějakou vodu a vyrážíme do Písku. Tam Filip po zkušenosti z předchozího dne dokupuje duše, světlo, které se mu taky rozbilo, a Honza taky něco přikupuje. Filip má jako Slovák samozřejmě jen eura, ale ani to není problém. "Jasně že bereme eura. Rodina jede zítra na dovolenou..." Po sjezdu do Písku se Honzovi zdálo, že mu kolo nejede, ale proč, na to nepřichází. Až snad následující den objevuje až do železného lanka o plášť obroušený zámek na kolo. Mezitím se nám v Písku na chvíli ztratí Filip, který si "odskočil" na náměstí do bankomatu. Už jsme chtěli prohledávat okolní Obchody, když přiběhl v MTB tretrách. Když se vymotáme z Písku, máme další cíl - Vodňany. Cesty které jsou v mapě označeny stejně jako předchozí den slušné asfaltky, jsou ale jen meze a někde ani to, tak chvíli tlačíme kola po poli. Moje bagáž má asi tak sto kilo, kluci jsou na tom podobně, a tak se pomalu loučíme s myšlenkou, že do večera dorazíme k čáře. Ve Vodňanech mám přibuzenstvo, a tak jsem se s nimi domlouval že se u nich zastavím. Když ale ještě před tím stavíme u Alberta a dokupujeme nějaké jídlo, Filip zjišťuje další defekt, a tak ještě vymění duši. Já zatím rychle mizím pozdravit Kubu, Klaudii, Sama a Františku. Mám sraz za 20 minut s klukama u Alberta, abychom se alespoň pokusili dojet co nejblíže k státní hranici.

Následují dost zmatené ale vcelku úspěšné asi 2-3 hodiny: Z okna vykoukne Klaudia: "Je ahoj, pojď dál, kde máš kluky? Máme tu pro vás palačinky". Byl jsem rozhodnutý jen pozdravit a zase frčet dál. Palačinky bylo ale silné slovo: "My se tu jen krátce stavujeme, chceme dneska dojet co nejdál. Ale když jinak nedáte...". Mezitím se už totiž objevil i Jakub (strýc). A tak letím s naloženým kolem pro kluky, že jsou zvaní na palačinky, a že se to nedá odmítnout. Nalézám ale Filipa s rozebraným kolem. Stejný problém jako včera, stejně prapodivně prodřená duše. Nechápe... Vzpomněl jsem si, že vždy než vyměním duši, plášť zevnitř "pokříduji", aby nehrozilo právě třeba prodření. Jeden defekt na den je špatné skóre, a tak by se to mělo nějak řešit, ale křídu nemáme. Jediné co mě napadá, že zajedu k Pospíšilům pro křídu, aby to alespoň na třetí duši vydrželo déle a pak když kolo sestaví, na palačinky klidně zajedou. Za chvíli se vracím s křídou (holt pendluji s plně naloženým kolem mezi Albertem a domem Pospíšilů), Filip povídá: "Mám pro tebe dvě zprávy, chceš první tu dobrou nebo tu špatnou?" "To je asi jedno, ne?" "Už vím co mi dře tu duši, potřebuji nový plášť, ale ne křídu." Z patky normálně trčel drát, který dřív nebo později prodřel každou duši. Bylo za pět pět hodin odpoledne, a já jsem si vzpomněl, že Kuba říkal, že za rohem je nějaký cykloservis. A tak si Filip půjčuje Honzovo kolo, a letíme tam. Na dveřích je to napsáno jasně: PO-PÁ 8-16:30. A pod tím ještě telefonní číslo na majitele. Ale Filip plášť potřebuje a tak majiteli po krátkém neúspěšném hledání jiného cykloservisu v malých Vodňanech voláme. "Já jsem teď v Protivíně, ale měla by tam být někde žena, tak ji za váma pošlu". Po chvíli zastavuje před obchodem autoškola, a z místa spolujezdce vystupuje sám majitel, který Filipovi prodá plášť přesně ten který potřebuje, a zase bere eura. Taková ochota kdyby u nás fungovala všude.. Milý žák zatím čeká před obchodem s puštěným blinkrem. A tak Filip ještě jede vyměnit plášť a já konečně na palačinky. Kluci přijedou po chvíli taky. Palačinky byly úžasné, a Filip později dokonce pochválil českou pohostinnost, že to by se prý na Slovensku nestalo. Asi tak v sedm odjíždíme z Vodňan, od hranic nás dělí cca 60 km a hlavně Šumava. Dohodli jsme se že se pokusíme dojet co nejdál, ať jsme druhý den brzo v Rakousku. Někde mezi Strunkovicemi a Svojnicemi nás zastihuje tma. A tak nasazujeme světla, vesty, čelovky, kdo má, a ještě kousek pokračujeme. Asi v devět hodin nacházíme místo na spaní, tentokrát v 750 m.n.m., tedy oproti minulé noci zlepšení o 400 m. Spíme na kopci jižně od Žernovic na louce u polní cesty, kde máme naprostý klid (až na po chvíli nepříjemně dotírající kočku, kterou ale Honza nevybíravě vyžene). Když jdeme v půl jedenácté spát, vidíme nad Šumavou blesky. A protože byla až do teď obloha vymetená a my spíme opět na plachtě pod širákem, máme trochu obavy... Bouřka se ale křečovitě drží Šumavy, a tak nás nejprve asi v jednu hodinu probudí hromy, později prudký vichr. Vstávám a jdu přikolíkovat do země plachty kterými každý večer přikrýváme naši batožinu a kola. Je to docela boj.. Bouřka se nám skutečně nakonec vyhnula, ale bylo to asi o kousek. Pár kapek přesto spadlo, tak jsme se jen přikryli další plachtou (pořád méně namáhavé než stavět stan..:)).

Večer jsme si řekli, že vstaneme a vyjedeme dříve, ať taky něco stihneme ujet do tmy. Povedlo se to jen částečně - v 6:45 se budíme a po "rychlém" jídle a balení odjíždíme v půl deváté. A hned po ránu bloudíme. Totiž šotolinka u níž jsme spali, vypadala v noci asi podobně, jako ta, která vedla asi kilometr východně a jenž byla ta naše. Nevadí, pár minut zdržení. Při sjezdu z Jelemku poprvé dáváme zabrat brzdám, a tady se postupně ukazuje, jak jsem se svými hydraulovkami za vodou. V Chrobolích stavíme, kluci dokupují zásoby, vyjedeme ještě pár metrů na cca 800 m.n.m., kde nás překvapuje železniční trať. Podél té pak ještě chvíli jedeme. Na rozcestí v Křišťanově jsme u cedule s novou kótou - tuším 908 m.n.m. Honzu trochu znepokojují cedule že průjezd VÚ Boletice je pro turisty povolen jen o víkendech, ale tam nás samozřejmě nikdo nezastavuje. A máme další rekordní kótu - v jedné zatáčce dosahujeme asi 970 m.n.m, což se nám až do Alp nedaří překonat. A následuje delší sjezd z Vojenského prostoru Boletice. Ze Záhvozdí do Horní Plané jedeme po větší silnici, ale chvilku to přežijeme.. Na Lipně musíme kromě přívozu a posledního českého nákupu stihnout i nějaké to koupání a dokonce na pláži mezi opalujícími se Němci pereme. Ve chvíli kdy najíždíme na přívoz, ten už odráží od břehu. Jak jinak. Ještě kousek jedeme po druhém břehu Lipna, aby jsme se po chvíli vrhli vstříc hranici. Tam Honza se svým fotografickým nádobíčkem tvoří kromě spousty fotek i video. Má dva fotoaparáty i stativ, a tak tam pár minut pobudem. Honza focení na téhle akci bere naprosto vážně, což je fajn - jak se pak ukázalo, fotit opravdu umí. O pár dní později se mu to možná vymstilo, ale o tom později.

První čeho si v Rakousku všímáme je samozřejmě kvalita silnic, která nahrává klukům s přece jenom užšími a hladšími plášti. Hned na úvod nás čeká sjezd do Haslach, pak ale jedeme přes kopec a přes Auberg. Vůbec první rakouské kilometry jsou ve znamení kopců, ale krátkých. Pořád nahoru a dolů, tentokrát po kvalitním asfaltu. Míjíme jednu vesničku za druhou, jednu farmu za druhou, a na jednom kopci se nám naskytne vpravo zajímavý pohled: uprostřed louky ve svahu vrba a u ní bazén se saunou, bohužel oplocený. Jediné co můžeme, chvíli se kochat pohledem na něj a pak jet dál. K večeru dorážíme k Neufelden, kde v restauraci nabíráme vodu. Do městečka vede prudká ulička, odhadujeme tak 16, 17%, a tak testujeme svojí připravenost na Alpské průsmyky. Situace, která se opakuje v celém Rakousku, a vlastně nejen v něm: Místní štamgasti v hospodě, kde prosím s PET-lahvemi v rukách o vodu, vyzvídají odkud a kam jedeme a jak dlouho, a pak nevěřícně kroutí hlavou. Někteří dokonce znají Terst..;). Je třičtvrtě na osm a několik kilometrů za Neufelden to zapichujeme schovaní za kukuřičným polem, u potoka, kde na nás není vidět. Ten využíváme i jako koupenu..;) V deset hodin usínáme pod širákem.

Ráno vstávám zase první, v půl sedmé, a v 8:45 vyrážíme dál. Čeká nás delší sjezd až k Dunaji, klesneme pěkných pár výškových metrů. Asi v půlce cesty nás pohltí pořádná mlha, a tak jsme za chvíli mokří a máme obavy jak to bude vypadat u Dunaje. Tam je ale už pěkně. V Aschach an der Donau stavíme u supermarketu a něco trochu dokupujeme. Nejsme tu zdaleka sami jako cyklisti. Následujících několik kilometrů jedeme přímo po Dunajské cyklostezce a tak je u Sparu kol zaparkovaných víc. Pak ještě doplnit vodu a frčíme dál. Dneska chceme dojet až k Alpám, a nejlépe ještě projet celé první údolí, což není blízko, počítáme tak s 120 km. Ale relativně rovinatý profil cesty nám nahrává. Jedeme přes městečko Eferding, kde nás po delší době zbrzdí pár semaforů, jinak jsou to samé kvalitní silničky mezi kukuřičnými poli, farmami a malými vesničkami. V Scharten vrcholí asi největší dnešní kopec, když vyjedeme nahoru, otevře se nám konečně pohled na Alpy, zatím zčásti schovaný v mlze, ale my víme že do večera TAM budeme. Asi ve třetinové vzdálenosti vidíme ještě větší město Wels, kterým se nějak musíme probít. Wels má kolem 60 000 obyvatel, takže je srovnatelné s českými Karlovy Vary nebo Opavou. Tedy spíš s tou Opavou... Ačkoliv je to hlavně průmyslové město, centrum má pěkné a tak se na nějakém skoro hlavním náměstí zastavujeme a obědváme, kdo co má. Ve fontáně myji ešus, jen nevím proč se na mě procházející lidé tak divně dívají.. Z Welsu vyrážíme na jih, až k Alpám jedeme více či méně podél dálnice, někdy i pár metrů, ale kdybych neměl mapu, snad o ní ani nevíme. Tohle v Rakousku umí... Potkává nás první pořádný pařák, a tak jsme vděční za každý stín. U Sattledt se napojujeme na hlavní silnici, z které za chvíli stejně odbočujeme. Ve Wartbergu zastavujeme u kostela, a když něco kupujeme v krámku, prodavač nás po zjištění že jsme češi posílá do místní restaurace, kde prý pracuje česká servírka. Na to ale nemáme moc čas a důvod, ale jeho "šlešna from ček" neměla chybu. Za chvíli jsme zase na hlavní, ale tahle je dost nepříjemná, plná tiráků které na nás troubí a kolikrát jsem čekal kdy mi někdo zavadí zrcátkem o řidítka... Na druhou stranu tohle byla v Rakousku spíše výjimka, většinou byli řidiči slušní. Zdálo se mi že obecně v Rakousku jsou neslušní jenom řidiči kamionů a náklaďáků, tzn. že jen oni jezdí jako u nás. Po hlavní silnici jedeme až do Kirchdorfu, kde zase stavíme u obchoďáku.

Ale to už jsme skoro pod Alpami, po průjezdu Micheldorfem se nám za každou zatáčkou otevírá další alpský štít. Alpská euforie nás žene dál, a tak si ještě troufáme popojet několik (desítek) kilometrů údolím do Nationalpark Kalkalpen. Motáme se pořád kolem dálnice, která tady doslova splývá s přírodou. Silnice pokračuje klikatícím se údolím, dálnice vždy provrtá nějaký ten kopec. Od Welsu až na konec tohoto údolí prochází 18 tunely! A pokud na chvíli vyjede na povrch, je díky promyšlenému systému odhlučnění celkem nenápadná. V Klaus a.d.Phyrnbahn obdivujeme vysokou klenutou přehradu, která slouží zároveň jako lezecká stěna, a zámek nad ní. V jenom motorestu kde zastavujeme pro vodu, se opakuje klasická situace: Vstoupím, a místní se začnou jeden přes druhého vyptávat woher und wohin fahre ich und wieviel kilometer ist das... V jednom místě silnice křižuje s dálnicí, která zde zrovna vylezla z nějakého tunelu, a tak je tu velká benzínka a motorest a snad i hotel "v srdci" Národního parku Kalkalpen. Mezi luxusními vozy a u dálnice vypadáme s koly obloženými jak vánoční stromky asi jako pěkně zbědovaní exoti, a tak si můžeme na záchodě natočit další vodu. Místo na spaní nakonec nacházíme kousek od menší silničky (na kterou mezitím sjíždíme) přímo na pastvině mezi hnědými fleky, ale u krásné ledové horské řeky. Takže luxus... Dneska jsme ujeli celkem skoro 120 km, a to s dlouhou pauzou ve Welsu, takže velká spokojenost.

Ráno vstávám v 6, je už pěkná kosa (rozuměj tak 10 stupňů) a mokro (rosa), a tak provádíme očistu v ledárně v řece...fantazie, pak už je nám jenom teplo. Za chvíli a po jednom kopečku jsme ve Spital a.d. Pyhrn, přímo pod prvním rozehřívacím průsmykem Pyhrnpass. Všude kolem jsou už krásné rozeklané alpské štíty, už jsme definitivně v Alpách. Ještě včera touhle dobou nebyly ani na dohled. Počasí nám také přeje, Honza v místním obchodě nachází svoje Koaly, což jak se dozvídám jsou nějaké čokoládové sušenky nebo co..:) Myslím že kdybychom mu později v průsmycích nakukali že nahoře stojí supermarket plný Koal, a on tomu uvěřil, je bezkonkurenčně nejrychlejší...;) .

Na Pyhrnpass (954 m.n.m.) stoupáme celkem v klidu, prakticky jen s jednou krátkou přestávkou. Průsmykem vede relativně velká silnice a stoupání není kdovíjak prudké. Převýšení ze Spital je "jen" 315 výškových metrů, a tak jsme nahoře za chvíli. Povinné foto a Vzhůru dolů. Sjezd ale taky není kdovíjak záživný - do Liezen, města, jímž musíme projet, je to nějakých 280 výšk. m., ale klesání je pozvolné a k tomu protivítr. Následujících 35, 40 km jedeme po rovině údolím řeky Enže. Liezenem tedy jen projíždíme, a je tu zase brutální vedro.. To ještě netušíme že za pár hodin bude vše jinak... V Aigen to nevydržím a dávám si točenou zmrzlinu, a hned za městečkem zastavujeme u jezera, kde obědváme (z vlastních zásob, samozřejmě). Vedro mě donutilo vařit a jíst do půlky těla v jezeře, zajímavé jíst z ešusu plavajícího na hladině..;). Projíždíme Irdning a v Öblarn opět nabíráme vodu klasickým stylem - na náměstí (nebo návsi) si každý z nás vyhlídne jednu hospodu se dvěma PET-láhvemi v ruce.

Konečně dorážíme do Stein an der Enns, je cca půl páté, my jsme asi v 600 m.n.m. a nás čeká nejvyšší průsmyk naší cesty, Sölkpass (1788 m.n.m.). Z něho už máme trochu respekt, zvlášť když začíná krápat a od západu se ženou celkem slušné mraky. Čeká nás tedy cca 1200 výškových metrů na asi 25 km stoupání. Chtěli bychom ještě za denního světla přejet na druhou stranu, a spát za průsmykem.. Sjezd je do Schöder (900 m.n.m.) asi 15 km z kopce, takže by se to teoreticky dalo stihnout, ale záleží na počasí... První asi tři kilometry jsou do prudšího kopce, a tak se rychle dostáváme do 800 metrů nad mořem. Kromě slabého deště slušně fouká vítr, ale jinak se jede pěkně. Za mnou jede v konstantním odstupu několik silničářů, ale nikdo se nemá k tomu, aby mě předjel. Asi šetří síly na později. Po těch třech kilometrech zastavuji na nějakém odpočívadle, abych počkal na kluky, a hned ze zaparkovaného auta vychází milá pani a vyptává se klasicky odkud kam, ap. Dozvídám se (teda ne že bych to z mapy neviděl, ale ona mi to potvrdila) že následujících 15 km je pozvolné stoupání údolím, a až závěrečných 8 kilometrů je prudký výjezd serpentinami. Mezitím projíždějí kolem ti dva silničáři, a halekají něco o rychlosti... Ale jeli dost na pohodu, stejně jako já, tak nevím..:) Kluci mě dojíždějí a obloha se celkem vyjasňuje... Takže opět idylka. Nicméně směrem na průsmyk vidíme pořád nějaké mraky, nahoře asi moc pěkné počasí nebude. Cesta teď slušně rychle ubíhá - stoupáme, ale pomalu, občas zastavíme na focení vodopádu nebo na doplnění vody, případně doplnění energie - budeme jí ještě dost potřebovat. Kopce kolem nás jsou čím dál tím skalnatější, až dorážíme do St. Nikolai (1120 m.n.m.). Tady už ale půjde do tuhého. Čeká nás asi 9 km prudkého kopce. Hned za vsí nás potkává nějaký starší domorodec se psem, a haleká "zuper, zuper!", za chvíli proti nám kolona US jeepů jak někdy před 70 lety, a nadšenci uvnitř nás také zdraví a podporují... Všude kolem cesty jsou chalupy a krávy, u jedné před kterou stojí cedule Milchverkauf zastavujeme, ale asi nikdo není doma, škoda.. To jsme v nějakých 1300 m.n.m., a já docela začínám cítit únavu nohou.. Pod první serpentinou, v 1490 m.n.m. zastavujeme v Erzherzog-Johann Hütte, kde ještě doplňujeme zásoby o nějaké sladkosti které jsou tam vystavené skoro na okrasu. Domorodý hostinský, který umí jen "rakousky", se nám snaží vyjít maximálně vstříc, a tak rychle vymýšlí nějakou slušnou cenu. Když mu ale dáme nějaký cent navíc, tak přihodí další dvě tyčky Snickers, pěkné...;) Nahoru zbývá "několik" zatáček, ale 300 m převýšení, je kolem sedmé hodiny, pomalu se stmívá a trošičku je i cítit nadmořská výška. Ale je tu krásně... Vyjedeme prudkým stoupákem před další zatáčku, a hned jsme o 80 metrů výš. Nicméně zjišťujeme zásadní věc - nahoru to je ještě možná dvacet minut, půlhodinka, ale potom bychom museli ještě více než půl hodiny sjíždět, a do té doby bude určitě tma. Trochu riskantní, navíc s brzdami, které mají kluci. Dáváme hlavy dohromady, a nakonec se rozhodujeme přespat přímo tady, pod sedlem, v asi 1570 m.n.m. Kousek od silnice, pod zatáčkou, mezi krávami. Ze silnice nás sice je vidět (tady se prostě neschováme - jsme víceméně nad hranicí lesa), ale už je skoro tma. A tak vaříme na jednom velkém balvanu, a o kousek dál nakonec stavíme stan. Je to poprvé co nespíme pod širákem, a máme pro to pádný důvod - jak stan dostavíme, začíná pršet, později v noci se kolem nás (nebo přes nás?) přežene i bouřka. Stavíme Filipův stan (já mám větší, ale zase se déle staví), který je evidentně koncipován pro dva, a tak jsme trochu jako sardinky. Nevadí.. Nejtěžší bylo trefit se ve tmě stanem mezi velké hnědé fleky. Usínáme asi ve třičtvrtě na jedenáct.

Budíme se asi v 7, ale stále prší. Takže odjezd se odkládá...Když se asi v deset přinutíme k tomu vylézt ze stanu, zjišťujeme že pršet asi hned tak nepřestane, navíc je mlha, je vidět tak na 20 metrů (chvílemi ani na silnici), ale hlavně konečně pořádná kosa, bude těsně nad nulou. Nato že včera jsme se pálili v nějakých pětatřiceti... Honzovi připadá že neprší, ale skoro sněží, a já se mu ani nedivím. Nicméně nezbývá než zabalit, vyjet nahoru, a pak dolů. V promočených rukavicích a botách to bude zajímavé. Během balení nás z mlhy přijdou navštívit krávy, asi nám s tím chtějí pomoct. Zajímavé že všechny se dobývaly do mé levé brašny, ve které jsem měl jenom oblečení (už asi taky mokré), a pravé s jídlem se ani nedotkly. Také Honzův foťák se jim líbil. Když všechny ty promočené plachty a stan dobalíme a vyrážíme nahoru, je skoro dvanáct. Serpentiny, které večer vypadaly jako pár zatáček jako na dlani, se nám teď smějí - celkem prudký a trochu delší výšlap, navíc v mlze. Před poslední jede proti nám naložený cykloturista zabalený v kapuci, goráčovce s rukavicemi a já si znova uvědomuji, jaký bude sjezd. Za chvíli jsme nahoře, z mlhy se vynoří kaplička, zaparkované auto a pak cedule Sölkpass 1788 m.ü.A. V tu chvíli nám ale zima rozhodně není. Na malé parkoviště vždy přijede nějaké auto, řidič se navleče do bundy, vystoupí, vyfotí si ho pod cedulí a s kapličkou, nasedne a jede dolů. S pocitem kdy člověk nahoru vyjede na kole se to asi nedá srovnávat, ale to nemusím zmiňovat... Taky ještě pár fotek, vzkaz do knihy návštěv v kapličce a jedeme dolů. Když u Kreuzerhütte zastavuji a čekám na kluky, mám tak ztuhlé ruce že mi skoro nejdou odtrhnout od řidítek. Ale mlha tu už není, a zdá se že ani neprší. Kluci přijíždějí asi po čtvrt hodině, a mají už docela nahnáno z vlastních brzd. Filip prostě musí co chvíli zastavovat úplně, aby si je nezničil úplně. Pak ještě pozvolna klesáme asi 12 km až do Schöder, 900 m.n.m. Když vjíždíme do obce, kde se mimochodem koná nějaký koňský trh, takže je tu spousta lidí, automaticky zdravím skupinku protijedoucích naložených cyklistů "grüsslich", a v tom si všimnu české vlajky. Bylo jich pět a vypadali jako celkem dobrodruzi - předchozí noc spali prý v nějaké pile, kde na ně skoro nepršelo, jeden lepší než druhý.. Letěli letadlem do Soluně, potom na kole někam snad k Jadranu, trajektem do Benátek, a z nich na kole do Čech. Když nás potkali, měli už najeto přes tisíc. Jeden měl krátký rukáv, to bylo v tuhle chvíli i na mě moc. "Jedete nahoru, jo?" povídám, když to vidím. "No jasný, Sélkpás" říkají, jako by to byl kopeček za vesnicí.."Není vám trochu zima?" "v pohodě, my jsme zvyklí", smějí se... Filip: "Však on vás nahoře smích přejde..". ;)

Ve Schöder zastavujeme, já něco vařím. Může být pořád tak do deseti stupňů, tak se potřebuji zahřát. Když vyjíždíme dál na Murau, zase začíná pršet. Tak opět nasazujeme pláštěnky na brašny a pokračujeme. Do Murau je to stále z mírného kopce (leží ve výšce 830 m.n.m.), ale to jen pomáhá tomu, že jsme totálně promočení. Hlavně moje letní tretry bez návleků dostávají zabrat, tedy spíš moje nohy. Takže v Murau zastavujeme u supermarketu, abychom dokoupili zásoby a hlavně se v něm trochu ohřáli. Zdá se že za chvíli prší ještě víc... Při pohledu na studený déšť zpod střechy vymýšlíme stále nové důvody proč se zdržet a co ještě koupit. Ponožky vyždímány, žaludky naplněny… Jeden z nápadů byl koupit odpadkové pytle, navléct si je přes tretry a zalepit. Anebo jsem prošel supermarketem jen abych si u pokladen mohl vzít pár výtisků nějakého katalogu cestovní kanceláře. Ne že bychom se chtěli kochat fotkami z prosluněných pláží, ale zmačkaný katalog pomůže přes noc vysušit boty. Za chvíli už se odhodláváme a vyrážíme vzhůru.

Několik kilometrů (asi 15) jedeme do mírnějšího kopce, díky čemuž nám dokonce není zima. Jen vypadáme asi vtipně s nohama ve žlutých igelitkách. Ale zatraceně to pomáhá. Nejprve jedu s pedály na volno, po nějakém čase se igelitka prodře o kufry a ty jdou nacvaknout. V 1170 metrech nad mořem silnice zase začíná stále rychleji klesat, až se dostáváme zpátky na 850 m.n.m. Po sjezdu zase mírně ztuhlí, hlavně já jsem měl pocit že nic nevidím přes mě do obličeje stříkající vodu. A zase přestává pršet, tentokrát definitivně. Pokračujeme stoupáním do bezejmenného sedla ve výšce 1368 m.n.m. Z mapy je nám jasné, že poslední dva kilometry jsou poctivých 14 % bez oddechu, a je to tak. Když stavíme pod kopcem, abychom počkali na Honzu, ten jenom proletí kolem že má sil dost a jede napřed. A skutečně je na vrcholku první. Ve finálním stoupáku ho jen vidíme, jak běží vedle kola do těch 14 %. Zajímalo by mě co snědl, pěkně nám to nandal. A když šplhám nahoru já, on už tam jen sedí a pěkně nás fotí. Je už zase kolem sedmi hodin, a tak si hned po sjezdu chceme najít místo na spaní. A po deštivém dni pokud možno něco suchého, nejlépe pod střechou. Sjezd si tradičně kvůli brzdám užívám nejlépe já, a tenhle je pro mě opravdu jeden z nejlepších. Kvalitní asfalt, na přibližně sedmi kilometrech se klesá konstantním spádem o nějakých 600 metrů na 780 m.n.m., nádhera. Navíc od silnice byl výhled, a nejdříve to vypadalo že se v údolí převaluje mlha, ale když do ní člověk zajel, zjistil že pod ní je ještě pěkně, mlha je vlastně spíš mrak v nějakých 1000 metrech. Filip ze sjezdu ale tak nadšený není, brzdy mu dělají stále menší radost. Dole už sledujeme kolem silnice opuštěné stodoly nebo podobné přístřešky, a nakonec nacházíme na okraji Glödnitz fotbalové hřiště, a u něj dostatečně velkou střechu u šaten. Až na to že je přímo u silnice, zdá se jako luxusní místo, a tak zastavujeme a brzo sušíme a vaříme, tedy já. Pes od sousedního domku, který se z nás zprvu mohl zbláznit, si na nás zvyknul a už neštěká, a tak v klidu v 22:15 usínáme. Zase trochu krápe, to nám ale už nevadí. Je sobota večer a říkáme si jen jestli nás ráno neprobudí lidé na nedělním zápase.

To se naštěstí nestalo. Vstávám už v 5, nějak jsem plný energie a tak se jdu projít do vesnice a nabrat vodu z vodovodu na návsi. Když se vracím, kluci ještě spí. Asi v půl šesté se budí taky. Chceme dneska vyrazit o něco dříve – čeká nás docela dlouhá cesta, chceme přejet až za Slovinský Vršič. Honza večer zjistil že ve vsi otvírají ráno obchod v 7:00, tak chceme vyjíždět tak, abychom ho akorát stihli. Jaké je naše překvapení, že je zavřený. Holt si pleteme (nebo spíš já) německy sobotu a neděli... Místo toho jsou zde v každé vesnici nebo městě u silnice noviny, které si každý vezme, a vhodí do kasičky euro. Tedy kromě nás, my potřebujeme jenom zjistit počasí, a tak noviny hned vracíme. To nás čeká podle rakouského deníku už jenom lepší, a tak pláštěnky a dlouhé kalhoty s radostí zase uklízíme hluboko do brašen. Prvních několik kilometrů svištíme s průměrem kolem třicítky. Glödnitz je v cca 750 m.n.m., a Feldkirchen a Villach, kam míříme jsou v nadmořské výšce kolem 550 m. Po chvíli ale zastavujeme, a Honza zjistil, že mu chybí brýle. Nechal je asi ve vesnici při čekání na Filipa...Škoda, ale stanou se horší věci, vracet se nám už moc nechce. Za chvíli se silnice zakusuje do krásné rokle, kde vede podél fotogenické divoké říčky. Dokonce projíždíme galerií. Tady už ale zastavujeme, a fotíme. O pár kilometrů dál je zase pramen a fontána hned u silnice, takže opět stavíme. A ve Steuerberg zastavujeme taky, tady Filip seřizuje brzdy. Přece jenom dostaly včera večer zabrat. Ještě jeden sjezd, a jsme skoro ve čtrnáctitisícovém Feldkirchen in Kärnten. Tím jen projíždíme, není moc důvod tu zastavovat. Šotolinovými cyklostezkami se dostáváme až do Ossiach a k jezeru Ossiachsee. Tady u silnice opět „na deset minut“ zastavujeme a svačíme. Po půlhodině se zvedáme, a až do Villachu (cca 12 km) jedeme podél jezera, celkem rychle. Nad jezerem vidíme paraglidisty, a hlavně Honza evidentně závidí – už prý taky párkrát lítal.

Ve chvíli kdy míjíme ceduli Villach, tak nás do centra čeká ještě asi 6 km, je to pěkně roztahané město, velké asi stejně jako Wels, tedy kolem 60 000 obyvatel. Je neděle, a tak je všechno zavřené, ale přesto zastavujeme, a v centru na náměstí na lavičce vařím. Nešlo by to bez mytí ešusu ve fontáně. Honza se nám trochu ztratí v McDonaldu, kam šel původně kvůli internetu. Holt když to na člověka přijde... Asi po hodině vyrážíme dál, od Drávy míříme k řece Gail, podél které jedeme asi 9 km po cyklostezce.

Když řeku ale přejíždíme a míříme přes Erlendorf směrem ke kopci, je jasné že pohoda končí. Čeká nás hraniční průsmyk Wurzenpass (1070 m.n.m.), a z mapy je evidentní že stoupání nebude zrovna oddechové. Dokonce je jasně vidět že na jednom cca 1,2 km úseku silnice musí vystoupat 200 výškových metrů, což zní dost brutálně. A brzo se silnice skutečně zvedá. Z Villachu musíme vystoupat celkem asi 550 m. Jedeme na nejlehčí převod, Honza kolo tradičně vede, a říkáme si že prudší už to asi nebude - dá se to jet, i když je to stoupání slušné. Silnice je docela široká, hlavní. Kamiony tudy moc (nebo vůbec) nejezdí, ale to nás nepřekvapuje. Jinak je tu docela provoz, i přesto, že už několik let funguje pár kilometrů na východ velký a slavný dálniční osmikilometrový tunel pod Karavankami. Pak ale dvě zatáčky, a stoupání má podle mapy pokračovat. Za tou první ale straší cedule s 18% stoupáním. Nejdřív se tomu směji, říkám si že podobných značek je v ČR dost a není to až taková hrůza, ale když další značky radí zařadit jedničku, nasadit řetězy nebo zkontrolovat brzdy, jsem v rozpacích. No a za druhou zatáčkou stojí Filip, směje se a ukazuje na asfaltovou stěnu před ním. Ještě jsem asi neviděl na tak hlavní silnici tak prudké stoupání, tak mě to taky pěkně rozhodilo. A tohle minimálně těch 18% je, a ne na 50 m, ale rovnou celý kilometr. Mapa nelhala... Sledujeme auta – Silnější BMW v celku nemají problém, Fabie vyjely vždy na dvojku, ale po 100 m musely přeřadit na jedničku. Honza později říká že jeden Fiat to dokonce nevyjel. Fajn, výzva. Je vidět, že asi v půlce kopce je něco jako odpočívadlo, kde se dá zastavit. A Filip to dává rovnou až k tomu odpočívadlu. Já musím asi jednou nebo dvakrát zastavovat a chytat se svodidel, abych nabral síly. Vidlici jsem spustil na nejnižší možný zdvih, aby se mi náhodou nezvedalo přední kolo do vzduchu – naštěstí mám v tomhle docela dobrou geometrii rámu. Připomínám že bagáž vzadu skutečně měla nějakých 20-30 kg, včetně stanu, několika litrů vody ap. Takže tahám nějakých 110 kg, Filip asi ne o moc míň. Honza kolo tradičně vede, ale asi má taky co dělat. Silnice do průsmyku potom pokračuje ještě několikrát trochu dolů a zase prudce nahoru, jako na houpačce, ale už se to dá přežít. Nahoře zastavujeme, fotíme se tradičně u cedule, a pokračujeme až k hranici. Tady trochu nakupujeme v hraničním shopu, jak jinak než sladkosti. A opět focení... Do Slovinské Kranjske Góry sjíždíme jen cca 250 výškových metrů, tohle známé turistické městečko leží v 800 m.n.m. Už z Wurzenpass se nám otevírají před očima krásné výhledy na šíty Julských alp. V KG ještě zastavujeme u bikeparku, sledujeme sjezdaře, ale s našimi naloženými koly si o něčem podobném můžeme jen nechat zdát. Podle očekávání je už všude slyšet plno češtiny.

Hned za Kranjskou Górou nás čeká stoupání na podle mého nejkrásnější, poslední, a zároveň druhý nejvyšší průsmyk naší cesty, a to slavný Vršič (1611 m.n.m.), který vede srdcem Triglavského národního parku. Tedy ještě slušných 800 m. převýšení. Čas máme pěkný, asi 5 hodin odpoledne, a tak neváháme a vyrážíme. Jenže kolem silnice je pořád co fotit – řeku, stále nové skalní štíty atd., a tak co chvíli zastavujeme. Tohle stoupání si osobně moc užívám. Asi 2 km za obcí začínají první zatáčky, a všechny které se točí více než o 180 ° (prostě klasické serpentiny) jsou očíslované a je u nich cedule s nadmořskou výškou. To bylo i v Sölkpass, ale tady jich je jen při stoupání 24, Zatáček je ale ještě o mnoho víc, protože většina z nich zkrátka očíslovaná není. Podle fotek jsem čekal povrch ve stylu Paris-Roubaix, ale dlažba je jen v zatáčkách. Stoupání vůbec není prudké, a tak se výjezdem doslova kocháme. V první půlce mi to dost připomíná české serpentiny na Kokořín, jen těch zatáček je mnohanásobně více, místo pískovce je všude vápenec a jsou tu slušnější řidiči. Občas s Filipem zastavujeme a čekáme na Honzu, který kolo chvíli vede, chvíli jede. Turistů je tu s předchozími průsmyky nesrovnatelně více. Jak motorkářů, aut, tak i pěších. Cyklistů samozřejmě také. Ale není se čemu divit – výhledy za to skutečně stojí, a počasí je také fantastické – večerní slunce se opírá do štítů hned u silnice. V horní části je stromů méně, ale hranice lesa je tu přece jenom výš než v Česku. Do toho všude kolem silnice i na silnici typické zvonění krav a ovcí. Asi ve dvou třetinách se nám naskýtá pěkný pohled na serpentinu – díky polomu a mostkům je vidět několik úrovní silnice nad sebou, a tak se fotíme. Honza mi půjčuje jeden foťák, já fotím seshora, a on odspoda. Asi 50 metrů před vrcholem nás povzbuzují češi kteří sem přijeli autem, a když dojedeme na vrchol, tam stojí trenčínský autobus plný Slováků a Čechů. Jsme samozřejmě v pěkné euforii, a tak se s nimi hned zapovídáme. A opět naše cesta budí rozruch... Oni sem přijeli jako zájezd na pěší turistiku, ale na nás si mezi sebou ukazují.

Po chvíli přichází, nebo přijíždí (teď už nevím) i Honza, ale netváří se zrovna vítězně, jako cyklista, který pokořil vrchol. Jeho první otázka zní: „Ondro, když jsem ti půjčoval foťák, byla v téhle kapsičce mini-SD karta?“. Já samozřejmě nevím, a tak nám Honza sděluje že se asi ztratila karta se všemi dosavadními fotkami. Pro něj to znamená fakt dost – focení byl u Honzy jeden z hlavních vrcholů téhle cesty. Chvilku vzrušeně prohledává všechny brašny, a pak prohlašuje že zřejmě musela vypadnout někde v místech kde fotil, manipuloval s foťákem a předával mi ho. A je schopný pro to ještě jet. Je asi čtvrt na 8, kousek před setměním, a sjezd na druhou stranu je minimálně na 20 minut. Tak mu to rychle rozmlouváme, protože jet dolů po tmě s brzdami jako má Filip je trochu (hodně) riziko. Ještě padla varianta že bychom spali v sedle, ale vzhledem k relativně otevřenému prostoru, množství turistů a tomu že jsme ve středu národního parku, tohle rychle zamítáme. Nakonec nacházíme kompromisní řešení – všimli jsme si že tu přes Vršič jezdí malé linkové autobusy, a tak se domlouváme že sjedeme dolů v našem směru. Tam se co nejblíže kopce utáboříme, a brzo ráno se prvním autobusem který staví na několika místech serpentin svezeme do míst kde kartu pravděpodobně ztratil a pokusíme se jí najít. Už jen pro Honzův klid. Kdyby tam nebyla, tak třeba alespoň uvidíme Vršič pěkně po ránu, což má taky něco do sebe, a navíc si namlouváme že cesta autobusem přes průsmyk může taky být zážitek. A tak děláme povinné foto na jednu ze zbylých honzových karet, loučíme se Slovákama, kteří nám přejí hodně štěstí při hledání, a sjíždíme dolů. Sjezd si opět ohromě užívám, serpentin je tentokrát 26 + spousta zatáček mezi tím, výborný zážitek, dolů z Vršiče do Trenty, resp. do míst kde táboříme je kolem 900 výškových metrů. Za chvíli už nevnímám jednotlivé zatáčky a jen mechanicky řežu jednu za druhou. Po chvíli se mi podaří dohnat a předjet i dvě auta, které asi jely opatrněji než já. Nebo určitě pomaleji. Do toho se za každou zatáčkou otevírají nové výhledy na skalní stěny Triglavského národního parku. Fantazie... Pod zatáčkami čekám asi 15 minut na Filipa, který musí jet se svými brzdami fakt opatrně. Pak už jedeme společně, a hledáme jakékoliv místo na spaní. Jsme pořád v NP, a tak musíme být dost schovaní. Dost už se setmělo, ale pohled na okolní skalní štíty osvícené měsícem (byl snad skoro úplněk) byl okouzlující. Za chvíli nacházíme kousek od silnice ideální místo u stolku s lavičkami schované pod stromy. Dohoda zní jenom pro jistotu nesvítit baterkou ve chvíli, kdy kolem projíždí auto. Když vykládáme věci z kol, je už asi čtvrt na devět. Něco si uvařím, a hned se jde spát. Já jdu ještě najít nejbližší zastávku a jízdní řád, podle kterého jede první autobus v 6 hodin. Jen zřejmě jezdí do 30.8. (trochu jsem jejich způsob zápisu nepochopil...) a následující ráno je 31. Takže žádná jistota. Mezitím si píšu se Štěpánem, kamarádem, který se tu někde (rozuměj v Julských Alpách) pohybuje. Když později usínám, přichází zpráva, že je v kempu, asi 20 m od té zastávky..Náhoda. Nicméně když se vracím, všímám si že k domu, který je doslova pár metrů od našeho nocležiště přijíždí auto a vystupují asi 2 lidé. Spoléhali jsme na to, že je to něčí chata, a v neděli večer už nikdo nepřijede. A tak se snažím co nejnenápadněji proklouznout ke klukům. Světlo z verandy dosahuje trochu až na nás, a tak je hlavně Honza dost nesvůj. Za chvíli ale domácí zhasíná, jde asi taky spát, a já se s Honzou ještě domlouvám, že s ním pojedu ráno na ten Vršič, zatímco Filip se dospí, a pohlídá nám věci. Asi ve třičtvrtě na 11 usínáme...

Budíček v 5:00, a poprvé kdy je v tuhle dobu ochotný vstát i Honza. Jdeme na autobus. Během čekání prohlížím kemp a říkám si, ve kterém stanu asi spí Štěpán. V 6 hodin se mi ho nechce budit. Jak jsme se obávali, autobus skutečně nejede, a tak stopujeme. Bere nás první auto, Slovinec, který ale nejede až nahoru, ale asi 3-4 km pod vrchol. Přesto jsou zatáčky autem nekonečné. Jdeme kousek pěšky nahoru, a poté na druhou stranu, do míst, kde se karta asi ztratila. Mezitím Honza fotí – skoro nikdo tu není, a tak je to celkem zážitek. Po asi půlhodinovém, podle mého skromného očekávání marném hledání kolem silnice vzdáváme, a stopujeme zpět. Němci kteří nás berou, s námi ještě zastavují u jedné sochy, a potom u stezky vedoucí k prameni Soči. Nebráníme se, asi není moc kam spěchat, a tak jdeme s nimi – Honza alespoň zase fotí. Když nás vysazují u kempu, bylo asi 3/4 na 10. Štěpán mezitím už zmizel, tak jsme se opět minuli, a my jsme si místo nalezené karty udělali ranní výlet na Vršič a k Soči. Honza se s tím už docela smiřuje, a tak to má být – ví že jsme pro to udělali maximum. Koneckonců jsou to „jenom“ fotky... Filip už na nás čeká, sbalený, připravený, a tak se jen převlékáme a vyrážíme asi v 10:30.

Do Bovce, asi třítisícového městečka, kde je nejbližší obchod, to je přes 20 km, ale 200 výšk. m. dolů, takže celkem z kopce. Jen máme prázdné žaludky, nic jsme od rána neměli, a já s Honzou máme našlapáno kolem 10 km pěšky. Cesta je ale krásná, opět nějaká ta galerie, stále se křižujeme se Sočou která je v těchto místech ještě divoká horská řeka plná balvanů. Ale typická azurová barva už nechybí. V Bovci jídlo doháníme, a já se u Mercatoru slušně přejídám. Po pořádné hostině ještě kupuji pohledy a jedeme dál. Když po mostě přejíždíme Soču, všímáme si že už se pěkně rozšiřuje, a tvoří zde široké kamenné koryto, v níž se uprostřed vlní jako zelenomodrá stuha. Jedeme po levém břehu, po menší prašné silnici, a po chvíli už to nevydržíme, zastavujeme a Honza fotí. Na protějším kopci zase vidíme pěkný vodopád uprostřed skalní stěny – musel být docela velký, vzhledem k době pádu vody, která byla zřetelná. Cesta se poněkud ztrácí, až končí na kamenité pláži. Zdá se jako bychom měli dál jet kus tímto terénem. Což o to, já mám široké pláště a nějak bych to přežil, ale kluci by si asi docela užili. Honza se tomu sice nebrání, ale já po chvíli nacházím naší správnou cestu – o pár metrů výš, nicméně je přece dost kamenitá, rozhodně není pro krosová nebo trekingová kola. Je to ale cesta, a ta známo někam vede. Podle mapy bychom po této cestě, mimochodem i cyklotrase měli jet asi 6-7 km. Navíc je zřejmé že se od řeky i trochu vzdalujeme, pár vrstevnic (asi 50 výšk. metrů) vystoupáme a zase sestoupáme. Berme to jako technickou vsuvku.. Průměrná rychlost na tomto úseku dosahuje asi 8 km/h, a když za „chvíli“ vyjíždím na dřevěném mostě přes řeku, a čekám na kluky, naskytne se mi opět parádní pohled na Soču. Tady je stále široká, ale zase dost kamenitá a divoká jako ve vyšších polohách. A plno vodáků. Kluci po chvíli přijíždějí taky a vrhají na mne nenávistné pohledy – tenhle terén byl už asi trochu za hranou. Ale kupodivu bez defektu. Až do Kobarid jedeme už ale po hlavní silnici, ta se vine podél skály, vlastně je do ní z části vytesaná, zase je to docela pěkný pohled. V téhle oblasti se najednou totálně mění typ architektury. Místo té alpské nebo takové „pro nás normální“ je tu ta středozemní – dřevěné okenice proti slunci, střechy s mírnějším sklonem, ap. Téměř z vesnice na vesnici. Následujících 15 km do Tolminu jedeme celkem švihem – na hlavní silnici nám ani moc nic jiného nezbývá. Ve dvanáctitisícovém Tolminu jako nějací závisláci zastavujeme u prvního supermarketu Mercator, bereme vodu a nakupujeme. Já se přejídám litrem ultralevné zmrzliny. Z Tolminu potřebujeme na Novu Goricu, a tak kluky trochu matu, když vyrážíme přesně opačným směrem než původně ukazovaly cedule. Za chvilku se ale silnice stáčí správným směrem a vede podél Soči, která se zde rozlévá do jezera. To je opět tmavěazurové a mě už se nechce věřit že tu typickou barvu způsobuje něco na dně. Ještě trochu po menší silničce vystoupáme, podél řeky tu vede už jenom železniční trať, níž už jet nemůžeme.. Silnice se vine malými vesničkami, a slovinský cyklista, kterého potkáváme a který se s námi hned dává do řeči, říká že do Terstu je to ještě asi 150 km. Podle našich map asi 100-120, tak to má zřejmě změřené z auta jedoucího po dálnici. Napojujeme se opět na hlavní, a hodláme po ní dojet minimálně do Kanalu, který je asi 12 km daleko. Cesta ubíhá rychle, silnice vede údolím pořád podél Soči, ale já z pocitu kdy nás předjíždí jedno auto za druhým a nezbývá než prostě jet a jet moc unešený nejsem. V Kanalu zastavujeme. Na mostě je skokanská věž s cedulkou že je zde údajně nejvyšší na světě – tuším hodně přes 20 m. Architektura je tu už definitivně středozemní, kolem silnice i nějaké palmy. Asi 8 km za Kanalom nacházíme na druhé straně řeky pěkné místo na spaní. Sice jsou už v těchto místech u řeky nějaké továrny, ale Soča se zdá pořád relativně čistá. Ne pitná, ale na koupání to jde. A pořád nazelenalá. Tentokrát je teprve sedm hodin, když zastavujeme, a tak je dostatek času. Přece jenom máme co dospávat.. Vaříme a věšíme veškeré promočené oblečení a stan z předchozích dnů, konečně na to je prostor a jistota pěkného počasí. V 21:45 usínáme.

Ráno vstáváme v půl 7, což je oproti minulým dnům luxus, a já stihnu ještě kromě obvyklého vaření i koupel v Soči. Kluci zklamali, do vody se jim nechtělo. Jeden a půl dne jedeme podél téhle slavné řeky, a nevykoupat se? Voda je tak akorát... Za chvíli vyrážíme, vracíme se na levou stranu řeky a pokračujeme směr Nova Gorica. Velká silnice vede stále podél řeky, až vyjíždíme u starého mostu na okraji Goricy. Na obchvat nesmíme, a tak musíme přes město. To je docela velké, státní hranice tohle souměstí dělí na dvě části - slovinská Nova Gorica má cca 32 000 obyvatel, italská asi 36 000, jinak je ale italská část rozlohou o mnoho větší. Takže něco jako větší Český Těšín/Cieszyn. Dorážíme k hranici, a asi kilometr jedeme po cyklostezce, jež je přímo hraniční. Plot napravo od ní už je italský. Do Itálie ale ještě nepojedeme, to by jsme si v tuhle chvíli pěkně zajeli. My se za městem napojíme zase na hlavní silnici, což mě zrovna dvakrát nevzrušuje... Ale budiž, pokud chceme něco ujet... Po té jedeme údolím až do Braniku (pěkné jméno pro Čechy, ale my jsme zůstali u ionťáků a vody). Tohle údolí ale už není Soči, ta v těchto místech vede přímo k moři, a na opačnou stranu než je Terst. Cesta zase slušně ubíhá, kopce kolem už jsou nízké, ale jsou. A víme že nás čeká ještě jeden – ten vpravo. Nebo spíš náhorní plošina. Nějak se k tomu moři dostat musíme... Jen pro představu - jsme v nadmořské výšce asi 50 m.n.m. Někde v Prvačině předjíždíme čtyřčlennou cyklo-skupinu jedoucí na těžko, a říkám si že to hi! zní zase trochu jako ahoj. Tak zastavujeme a nezdálo se mi to. Je zajímavé že největší část místních cykloturistů, hlavně těch jedoucích dálkově, jsou Češi. Tohle byla parta až asi tak padesátníků, jeli podobně jako my – jen nejeli z Prahy, ale až od hranic. Vyráželi o 3 dny dříve než my, a vyhnuli se největším průsmykům přes Itálii, tedy víc západněji. Cíl měli až u hranic s Chortvatskem, a tak už se jim to také blížilo.. Jeli dost v klidu, prý někde zůstali třeba celý den. Jen nás dost odrazovali od koupání v nebo u Terstu, že je voda plná ropy (Terst je jak známo velký přístav). Tomu se nám nějak nechtělo věřit.. Z Braniku nás čekaly ještě krásné serpentinky na zmiňovanou náhor. plošinu. Komen, kam míříme leží ve výšce asi 250 m. A nahoře nás čeká už definitivně subtropická krajina – samá borovice, vedro, sem tam ve vesnicích palmy nebo jiné nám neznámé druhy.. V Komen zastavujeme a u supermarketu vaříme. Jinak už to vypadá že jsme se stali závislými na houskách s nutellou... Typické jsou také kostely s nepřeslechnutelnými zvony v každé vesnici – jak v těchto místech Slovinska tak v Itálii. A tak nechybí polední zvonění.. Ještě Gorjansko, a už jsme u hranice s Itálií. Honza zase vyrábí kvanta fotek, a hned pár metrů za čárou nás stylově předjíždí typický italský silničář. Tak na tohle jsme čekali, skvělé přivítání. Od moře už jsme asi 5 km vzduchem, ale vidět ještě není. Jen mám pocit že trochu cítím mořský vzduch. V San Pelagio se nad střechami blýskne modrá plocha, ale jsem asi jediný, kdo si jí všimnul – kluci, nebo aspoň Honza – to bohužel prošvihli. Slovinská mapa, podle které jedeme nás vede přímo směrem k moři, ale na rozdíl od ní je cesta ukončená u velké železniční trati. Ale moře konečně vidíme v celé kráse. A zjišťujeme, že silnice, která vede při pobřeží a na kterou se musíme dostat sice vede asi 100 metrů od nás, ale bude asi velký problém se k ní přiblížit. A tak ještě asi hodinu hledáme místo kudy na ní sjet – moje mapa je jak se zdá v tuhle chvíli k ničemu. Během hledání najíždíme i třeba na větší silnici, která sice vede správným směrem, ale kvůli svodidlům jako na dálnici nemáme šanci se dostat do našeho směru. A tak když se konečně dostáváme tam kam chceme, máme najeto asi o 7 km víc. Celé pobřeží je tu ale ve svahu – náš první výhled byl odhadem 60 m nad hladinou, silnice je tak 30, ale u moře pořád nejsme – dělí nás soukromé zahrádky, nebo hotely. Do Terstu (který už je vidět) je to ještě asi 15 km po pobřeží, tak snad na nějaké pěkné místo na koupání narazíme. Zkoušíme pomalu každou odbočku, až kousek před Terstem nacházíme (jak jinak) plnou kamenitou pláž. Koupání je povinnost, a tak zastavujeme. S narvanými bicykly a zpocení jsme mezi italama, kteří si na skůtru jako každé odpoledne vyjeli na pláž přečíst noviny a pokecat trochu za blázny, ale tak co.. Mimochodem nějak tu nevidíme tu ropu v moři o které dopoledne mluvili ti češi. Mají tu i sprchy, tak natáčíme pitnou vodu. Náš cíl je ale Terst, a tak nám ještě malý kousíček zbývá. Po hlavní silnici se přes davy turistů za chvilku dostáváme do centra, a v duchu se smějeme, když si vzpomeneme na Honzovy poznámky z Prahy, že to neprubnem.

JSME TU!

Nějaká ta fotka v přístavu, na náměstí, a hned zalézáme do první kavárny na capuccino a zmrzlinu. Prostě Made in Italy... Přisedá si typický africký utečenec kterých tu chodilo dost. Nabízí nějaké korálky za 10 euro, Filip se nechává zlanařit a nakonec za 7 kupuje. U mě to má marné. Potom ještě chvíli couráme po městě, hledáme internet (kvůli vlakovému spojení zpátky) nebo infocentrum. Internet nalézám a něco si opisuji, ale infocentrum ne. Až doma potom zjišťuji že stačily asi dva bloky na západ... Pomalu zapadá slunce, Honza tuší fotogenické pobřeží, a tak se dohodneme že se nebudeme vázat na světlo, prostě až se dostaneme z města, tak se dostaneme z města. Kupuji kvůli tomu mapu, protože se výjezdu trochu obávám. Po tmě najít z velkoměsta cestu správným směrem, a ještě najít vhodné (a navíc bezpečné – jsme přece v Itálii) místo na spaní… Nakonec se nám to daří, i když je to na velké silnici za městem trochu bojovka. Přece jenom člověk nemá moc pěkný pocit, když ho předjíždí v noci v serpentinách jeden tirák za druhým. Míříme do první odbočky na polní cestu, kde nacházíme celkem solidní plácek. Vzápětí si ale všímáme asi dvacet metrů od nás rozvaleného člověka, se starým kolem (ale hodně starým) opřeným opodál o strom. Při svitu měsíce nám připadal docela zvláštní, ale kdovíjak zafungovala naše představivost. Vyprávěl nám jak na tom kole cestuje po světě a kde všude byl, dokonce znal „čekoslovakia“... Buď podivín, nebo typický vandrák který se jen tak bezstarostně courá světem. O tom koneckonců mluvil, a já bych mu i věřil. Ale asi bylo lepší pro klid náš i jeho, abychom popojeli někam dál a měli trochu soukromí. Tak jsme se rozloučili a ještě několik zatáček povyjeli. Protože bylo fakt riskantní v téhle tmě jet dál (tedy já jsem na tmu na kole zvyklý, ale jak bylo řečeno jsme v Itálii), tak jsme se usadili doslova v serpentině, v keřo-lesíku. K silnici to bylo asi do 50 metrů, a tak jsme se rámusu moc nezbavili. Když jsme tohle místo našli bylo asi čtvrt na deset.. to byl náš rekord. Občas nás trochu vylekají různé hlasy které se ozývají od silnice, ale brzo pochopíme že to jsou řidiči, kteří vykecávají (vyřvávají) a jedou s otevřeným okýnkem. Prostě italové...Za chvíli (v jedenáct) už v klidu a s pocitem splněného cíle usínáme.

V 6 hodin ráno vstáváme s cílem dojet do Lublaně. Kdyby to vypadalo že nestíháme, byla by možnost dojet „jen“ do Borovnicy, která leží asi 30 km před hlavním městem. Do toho to je to kolem stovky km. A vzhledem k tomu že jedeme ve směru od moře, z kopce to asi moc nebude.. Vyrážíme kolem půl osmé, projíždíme jen jednou italskou vesnicí, Basovizza, a jsme opět na hranici. V Lokev stavíme, tradičně u Mercatoru (nebo to byl Tus?), a já kupuji ve stánku před ním nějaké ovoce. Babči si na mě musí pozvat šéfa, češi u nich nenakupují každý den. Za ochotu dostává dýžko, tak mi zase přidá dvě jablka navíc. To byla spolupráce..;) Až do Divačy cesta rychle ubíhá, tam jen zbytečně brzo odbočujeme, a potom kola taháme na násep té správné silnice. Dál se silnice motá pořád prakticky až do Lublaně kolem dálnice z Terstu. A začíná taky trochu stoupat – už mi věří i Filip, že to nebude jen z kopce..;) Pohybujeme se v nadmořské výšce kolem 400 – 500 m.

Za chvíli se před námi objevuje celkem zajímavá hora Pleša (1262 m.n.m.), kolem které jedeme ještě delší chvíli. Skoro to vypadá že na ní chceme vyjet, pod ní se ale stočíme Doprava. Ve vesnici Hruševje zastavujeme, je tu u kavárna/hospůdka, kde mají dokonce připojení na internet. Filip k němu hned sedá, aby si domluvil Dopravu domů (do Popradu). Když sedíme na zahrádce, projedou kolem další dva naložení cyklisti. Dal bych krk za to, že to byli češi, ale v rychlosti si nás ani nevšimli. Za chvíli projíždíme devítitisícovým městem Postojna, ale Mercatorům úspěšně odoláváme. Zdejší kraj je celkem známý svými jeskyněmi.. Sjíždíme do Planiny – docela dost zatáček, ale silnice má asi tak pětiprocentní spád, tak to až takový adrenalin není. Holt jsme si zvykli na Alpy. Přes Laže dorážíme do města Logatec. Tady potkáváme další dva Čechy, jedoucí už pět dní z Břeclavi. Dnes by chtěli dojet k moři někam jižně od Terstu, zpátky vlakem. Kvůli zákazu přepravy kol mají v úmyslu je nějak rozebrat... Tohle je dost velký problém, že většina dálkových vlaků neumožňuje přepravu kol... jako kdyby se na kole nejezdilo dál. Zprvu jsme váhali ptát se rovnou každého „jste češi?“, litovali jsme že nemáme na kole vlaječku, ale pak nám došlo, že když je někdo Čech, tak nás musí zaručeně podle Honzova Authora poznat. Jako tihle. Výjezd z Logatecu po panelové silnici není nic moc, ale za chvíli se povrch zlepšuje a až do Vrhniky (asi 8000 obyv.) jedeme z kopce po pěkném asfaltu. Jen to je pořád ta hlavní silnice, ale už se s tím celkem smiřuji. Tam zastavujeme na přání Honzy u supermarketu, a na trávníku před ním vařím. Teď už je jasné že do Lublaně to bez problémů stíháme – je to cca 25 km, a my obědváme. Bereme ještě nějakou vodu a pokračujeme. Při výjezdu z města trochu svádím boj s nervózními řidiči. Všichni troubí a natvrdle ukazují na „cyklostezku“ vpravo na chodníku. Skutečně nehodlám ve městě najíždět na chodník a potom každých 20 metrů zastavovat a někomu dávat přednost. Mimoto když člověk jede po podobné cyklostezce, najede zbytečně daleko víc, protože se pořád vyhýbá nějakým zastávkám ap., přejíždí prahy u vjezdů do zahrádek, prostě „opruz“. Za městem to potom už jde, a slušná cyklostezka, resp. cyklopruh, pokračuje s menšími přestávkami prakticky až do Lublaně. Tam jsme skutečně za malou chviličku. Ono ani není na co koukat. Těch 15 kilometrů na kraj města vede silnice permanentně pár desítek metrů od dálnice, a na silnici samotné je taky slušný provoz.

V Lublani jedeme rovnou na nádraží, možná je škoda že nezajíždíme do historického jádra, které tedy není v Lublani kdovíjak velké, ale přece. Hlavní město Slovinska má asi 270 000 obyvatel, takže zhruba mezi Brnem a Plzní.. Kupujeme celkem levně (přece jenom - ještě jsme ve Slovinsku..) jízdenky do Mariboru a jdeme tvrdnout na lavičku kousek od nádraží. 17:25 odjíždíme, v Mariboru jsme v osm hodin. Krajina, vesnice kolem a koneckonců i vlak je v těchto místech Slovinska úplně stejná jako u nás, a tak není ani na co koukat. Maribor (asi 110 000 obyv. – srovnatelné s Olomoucí) je krásné město, řekl bych rozhodně zajímavější než Lublaň. Ale bohužel není moc čas na prohlídku. Dorážíme za tmy, a tak jediným cílem je povyjet (správným směrem! – připomínám že máme už jen Filipův autoatlas 1:600 000) za město a tam najít vhodné místo na spaní. Naštěstí mariborské nádraží je přesně u výpadovky na Graz, kam chceme jet druhý den. Hned za městem se pokouším nasadit a zapnout kromě normální blikačky i čelovku, ale ouha! Asi špatný kontakt, prostě nesvítí. No nic, v Praze s tím zajdu na reklamaci, a můžu být rád že se rozbila až předposlední den. Po krátkém hledání nacházíme místo nad vinicí, s výhledem do kraje ozářeného měsícem a vínem po ruce. Paráda. Po těch dnech mi nedělá problém ustlat si a uvařit za tmy, a tak toho využívám... V půl jedenácté už jsme tuhý.

Druhý den se vstává v 6 (teda opět jen já – trochu jsem si zvyknul vstávat brzo), a čeká nás „závěrečná časovka“, jak tenhle poslední úsek nazval Filip. Skutečně by to mělo být do Štýrského Hradce tak 70 km, Z toho první třetina přes skutečně malé kopečky, zbytek podél Mury. Vyrážíme zhruba na sever, a doufáme že potkáme nějakou cyklostezku do Grazu (ta co vede – jak jsme se dozvěděli v Logatci od Čechů, kteří tudy jeli před třemi dny – podél Mury), nebo alespoň když se budeme držet pořád na sever, tak že dorazíme k Muře. A skutečně – nejdřív potkáváme dálkovou cyklotrasu a ta se později připojí k Muře. Před hranicí s Rakouskem ještě stíháme poslední supermarket Tus, kde nakupujeme prakticky poslední zásoby, a v Rakousku po cyklostezce podél Mury pokračujeme ještě asi 50 km až do Grazu. Tady cesta opravdu odsýpá – to přirovnání k časovce nebylo od věci. Já se rychlostí držím pořád kolem 28-30 km/h. Cesta je rovná, davy cyklistů a cykloturistů, občas směrovky nebo odpočet kilometrů do Grazu, nic víc, nic míň. Ale i když cyklostezka vede chvíli vesnicemi po silničkách kousek od řeky, poznáváme kvalitní rakouský asfalt. Je ale vedro, a tak když ve Werndorfu vidíme u přímo u cyklostezky lavičky s pitnou vodou a fontánou (nebo kašnou), neváháme a zastavujeme na oběd. A za chvíli se v kašně koupeme. Musel na nás být pěkný pohled, protože samotní cyklisté sami od sebe do kašny zdravili a smáli se, ale když jela třeba maminka s dětmi, tvářila se divně...Připadal jsem si jak při natáčení Ptákovin nebo podobných pořadů.

Graz (aneb Štýrský Hradec) je pořádné velkoměsto, kolem 260 000 obyvatel, ale tahle cyklostezka nás podél řeky přivádí až do úplného centra, to je luxus. Nicméně ještě chvíli hledáme nádraží. Tam si jde Filip odskočit, ale zrovna nám odjíždí vlak na Vídeň, který může vzít kola. Kupujeme tedy lístky na EC do Vídně (říkám si že až do Bratislavy se to nemůže vyplatit – přes hranice skupinová sleva asi neprojde), které stojí dohromady i s koly cca 90 euro (je to asi 220 km) a jdeme se podívat do historického města. Graz je moc pěkné, udržované staré město, a hned zastavujeme na hlavním náměstí, kde si v podstatě střídáme služby na hlídání kol. Máme asi 4 hodiny, a tak to využíváme různě – procházky centrem, nějaké poslední nákupy na cestu, několikeré kupování zmrzliny (stále italské a stále za euro kopeček) u sympatické prodavačky, válení se na polštářích, které půjčuje knihkupectví pod širým nebem (něco podobného bylo v Praze – tuším na Náměstí republiky, jestli se nepletu), dokreslujeme naší trasu do Filipovy automapy, sledujeme windsurfisty na Muře – uprostřed města jsou pěkné peřeje a zkoušíme v tretrách lézt na umělé stěně, kterou mají pěkně schovanou pod cyklostezkou přímo u řeky. Na nádraží potom ještě dokupujeme rovnou lístky z Vídně do Bratislavy (z Bratislavy máme s Honzou koupené už z Prahy – Filip pojede dál do Popradu), ale když nám nepříjemná slečna u pokladny sdělí cenu – 93 euro (je to jen 78 km!!), spadne nám čelist. Filip stornuje, že to radši pojede na kole v noci nebo ráno, než za takovou nehoráznou cenu. Čekali jsme tak do patnácti euro i s kolem na osobu. Nasedáme do vlaku, a rozmýšlíme jak z toho vybruslit. Nakonec ve Vídni pět minut před zavřením pokladny stornujeme co jde (tedy ne rezervace na kola), a kupujeme si, a teď už i Filip, jízdenky jenom do poslední vesnice v Rakousku před hranicí. Z jízdního řádu zjistíme, že to je Kitsee. Nejdražší je totiž přeprava kol přes hranici. Něco málo ušetříme (ale přesto tvrdím že nás ÖBB pěkně okradli) a jdeme se projít do města. Je zhruba půl jedenácté večer a máme do jedné čas. Trochu prší, ale to nás nerozhodí. Ve Vídni objevujeme parádní nasvícenou fontánu skoro uprostřed města, a tak neváháme a jdeme se koupat. O půlnoci výborné osvěžení. Fontána měla asi 30 m v průměru, a tak se dalo docela slušně i plavat. Ještě jsme chtěli na chvíli do sympatického blues-baru, právě když jsme dorazili, přestalo se hrát, škoda.

Cesta vlakem do Kitsee trvala ani ne jednu hodinu, ve velkém vlaku (něco jako náš CityElefant), který stavil v každé vesnici nás bylo všeho všudy asi 5, a když jsme vystupovali, průvodčí si nás nezapomněl pohlídat, jestli nejedeme až na konečnou. Následovala zajímavá situace. Malá vesnice, tma, dvě hodiny v noci, nevíme kolik kilometrů to je do Bratislavy, skoro nevíme kterým směrem, víme jen že někdy po páté nám s Honzou jede Pendolino do Prahy z bratislavského hlavního nádraží. Tady přichází do hry Honzova GPS, která nás směruje na silničku se zákazem pro auta za vesnici. A hned vidíme sídliště Petržalku, výborně. Tam už nastupuje Filip, který se v Bratislavě vyzná jednoznačně nejlíp. Přijíždíme na hlavní náměstí, kde už je skutečně mrtvo, ale v kašně bylo bohužel asi jenom 20 cm vody. Tak asi hodinu a půl jen tak poleháváme, posedáváme. Nádraží je ještě kus od centra, tak vyrážíme s předstihem. Tam se loučíme s Filipem – ten si v Rakousku domluvil odvoz s někým autem rovnou do Popradu. S Honzou nastupujeme do Pendolina, a průvodčí po nás chce sundat bágly z kola. Honza hned měkne a sundává (taky toho má méně), ale já prostě odmítám – už vidím jak půl hodiny sundávám a pak někam stěhuju jednu část stanu, spacák, karimatku, levou brašnu, pravou brašnu, druhou část stanu, tašku s jídlem, tašku s botami, asi pět flašek a tak dál. Ve vlaku hned usínáme, přece jenom máme co dospávat. V Praze jsme v půl desáté, Honza vzdává myšlenku, že pojede ještě do Štětí na kole, a tak kupuje lístek na vlak, a loučíme se. Já jsem doma tak ve čtvrt na jedenáct. Trochu zklamaný že jsme přišli o většinu fotek, a o tu rakouskou zlodějinu s vlakem, ale daleko víc nadšený z dosaženého cíle, z hromady zážitků a vůbec z cesty s výbornými parťáky. Díky kluci!!

A život jde dál... vybalit, vyprat, a druhý den brzo ráno na o-štafety do Liberce.

Na závěr statistika jednotlivých dnů:

1.den – 24. srpen:

96 km (+ dalších 22 km naježděných před Honzovým příjezdem do Prahy); průměr 15,5 km/h; moje max. rychlost 62 km/h; čas jízdy: 6:10 hod

2.den – 25. srpen:

101 km; průměr 15,5 km/h; moje max. rychlost 58 km/h; čas jízdy: 6:27 hod

3.den – 26. srpen :

102 km; průměr 16,5 km/h; moje max. rychlost 66 km/h; čas jízdy: 6:09 hod

4.den – 27. srpen:

116 km; průměr 18,4 km/h; moje max. rychlost 66 km/h; čas jízdy: 6:16 hod

5.den – 28. srpen:

97 km; průměr 15,6 km/h; moje max. rychlost 57 km/h; čas jízdy: 6:12 hod

6.den – 29. srpen: (déšť)

77 km; průměr 18,8 km/h; moje max. rychlost 65 km/h; čas jízdy: 4:06 hod

7.den – 30. srpen:

98 km; průměr 16,8 km/h; moje max. rychlost 68 km/h; čas jízdy: 5:49 hod

8.den – 31. srpen:

99 km; průměr 21,3 km/h; moje max. rychlost nevím – tachometr hlásil kravinu; čas jízdy: 4:37 hod (vše z Filipova tachometru)

9.den – 1. září:

98 km; průměr 17,1 km/h; moje max. rychlost 48 km/h; čas jízdy: 5:44 hod

10.den – 2. září:

102 km; průměr 19,9 km/h; moje max. rychlost 53 km/h; čas jízdy: 5:07 hod

11. den (3. září) + ráno 12. dne (4. září) – tzn. 7 km domů od hl. nádraží v Praze:

113 km; průměr 17,5 km/h; moje max. rychlost 68 km/h; čas jízdy: 6:28 hod

Suma sumárum:

1099 km s průměrem 17,42 km/h, moje maximálka kolem 68 (nemělo smysl a moc nešlo jet s bagáží a tlustými plášti rychleji, ale třeba Filip jel párkrát přes 70), celkový čas jízdy 63:05 hod

FOTKY (Z POSLEDNÍ TŘETINY AKCE) KE SHLÉDNUTÍ ZDE

Fotogalerie