Z Řehlovic přes Hliňany do Habří a zpět
Z Řehlovic do Habří přes Hliňany a zpět do Řehlovic.
Měla jsem chuť poznávat zase další kousek mého kraje, kde nyní žiji a tak jsem si vyhledala na mapě, kde jsem ještě nebyla, kam bych se mohla podívat a kde by byly nějaké památky, bez nichž by moje vycházky nebyly tím pravým ořechovým. I když přírodu velmi miluji, ale když krajinu, kterou procházím zdobí nějaký ten zajímavý a zvlášť historický objekt, byť třeba jen i nepatrné památky, které připomínají dávnou historii, nemá to pak chybu.
A tak mě zlákaly Řehlovice, kde jsem ještě nebyla, a za nimi pak obec Hliňany s bývalým zámkem, který dnes slouží již jako ústav pro postižené lidi a dál za nimi další obec Habří, kde by zase měla být kaple sv.Jana z Nepomuku. Cesta nevedla lesním porostem, takže jsem se bát nemusela, když jsem šla sama. Sice jsem musela volit silnici, ale takovou, po které projelo auto jen jednou za čas, tudíž moje poznávání okolních krás cestou bylo poklidné a ne rušné. A to jsem ještě nečekala, co všechno spatřím…
Do Řehlovic jsem dojela a vystoupila z vlaku, a ač jsem si myslela podle mapy na internetu, že tam jsou zastávky dvě, byla tam jen jedna, což mě potvrdil i průvodčí ve vlaku. Internet tedy někdy ukazuje pěkné nesmysly, na což jsem přišla již několikrát. Nádraží nic moc, o nejlepší nádraží roku by jistě soutěžit nemohlo a navíc tam dávají podle mě lišky dobrou noc…Pana výpravčího jsem se poptala na cestu do Hliňan a ten mě nasměroval rovnou přes koleje – kratší cestou, neboť v té době žádný vlak nejel, za což jsem mu byla vděčná. Aspoň jsem si to trochu zkrátila. Ale tu zpáteční jsem pak musela volit velkou oklikou. Přes koleje jsem přešla a dostala se na silnici, kde jsem za stromovým porostem tušila část zámku, který prosvítal. Ale byla to chyba, zámek to nebyl ale zadní zeď budovy policie, jak jsem později zjistila. Šla jsem kus podél řeky Bíliny, přešla most a zamířila již další silničkou ke skupině domů, myslíc si, že za nimi stojí mnou hledaný zámek. Ale to byl omyl, dostala jsem se k budově policie, ale využila jsem jednoho příslušníka, který byl venku v autoparku na poptání cesty k zámku. Musela jsem se znovu dostat na další silnici a ta mě teprve zavedla k mému cíli.
Zámek byl v udržovaném stavu, oplocený ohradní zdí, kterou zdobily za zámkem dvě nárožní věžičky. Původně zde stávala tvrz, později byla přestavěna na zámek.V 18.století byl zámek rozšiřován. V r.1778 na zámku pobýval císař Josef II. Kdysi se tu nacházela i zvonička se sochou Immaculaty (Panny Marie Neposkvrněné), ale byla odvezena do Stadic a od té doby tam stojí na návsi, což mohu potvrdit, neboť jsem tam byla asi před 5 lety. Pochybuji, že by tyto památky přemístili jinam, neboť Stadice je obec známá tím, že se tu narodil Přemysl Oráč a těmito památkami jen získala.
Po prohlídce zámku, tedy jen jeho venkovní části jsem se obrátila k silničce, která vedla do Habří. Ale co mě okouzlilo hned napoprvé, po mém ohlédnutí se zpět…Středohoří za mnou trůnilo se svými dvěma vysokými vrcholy a sice Milešovkou a Kletečnou a další malé a menší kopečky se neopomněly přiřadit ke svým velikánům. Byla to krása, nemohla jsem se vynadívat, neustále jsem se ohlížela na to nádherné panoráma a kde nebyly vrchy, tak se zase zelenaly směrem doleva lesy ve směru, kam jsem mířila. Protože jsem šla neustále do vrchu, měla jsem tu nádheru hor jako na dlani. Silničku po kraji zdobily čekanky, rostla jich tu nesmírná spousta podél okraje, neboť má ráda suchou zem. Ale takové seskupení čekanky po různu rostoucí a stále po pokračující silničce do mírného vrchu směrem k obci Habří, musím řici, že jsem ještě neviděla. Vzpomněla jsem si na babičku, jak mě kdysi dávno vyprávěla, za mých dětských let, že se kdysi z upraženého kořene a samozřejmě umletého vařila káva.
A ukazatel na silnici mě dal najevo, že jsem již na konci obce Hliňany a tak jsem stále pokračovala do vrchu ale přitom se otáčela stále dozadu a pozorovala tu neutuchající nádheru našeho Středohoří…
Posléze jsem dostoupala ke stromu, za nímž se zjevoval vlevo zalesněný znělcový vrch Hradiště Habří. Tam jsem tedy nemířila, ani jsem o něm nevěděla, až později se o něm dočetla na návsi v Habří, že se na tomto vrchu nalézá přírodní rezervace Rač. Stále jsem stoupala dál, až se přede mnou zjevil ukazatel, že jsem došla svého cíle – do obce Habří. A stoupala stále do vrchu a to již se mě ukazovala krásná opravená kaplička sv.Jana z Nepomuku na návsi. Tato kaple byla ale původně zasvěcena Nejsvětější Trojici. Až později byla přesvěcena na sv.J.z Nepomuku. Pochází z r.1738, jak má vyryto na svém průčelí.
Musím se zmínit o návsi v Habří…Náves je vskutku jak ta kaple, jak z 18.století, podle domů, které tam okolo kaple stojí. Byla jsem jak v pohádce, jen lidičky kdyby tam byly ještě k tomu oblečené, jak jsme je vídali ve filmech z doby Boženy Němcové, tak by to tomu dávalo patřičný ráz. Ta náves byla vskutku okouzlující…staré domy, vrata, zvláštní brány k zahradám, hrázděný dům, jako kdyby se tu zastaviĺ čas… Tak mě to tam připadalo. Ani se mě odtud nechtělo.
Kousek od kaple byla Poučná tabule o přírodní rezervaci Rač, o které jsem, jak jsem se již zmínila nevěděla, že se tam o kousek dál nachází. Ale i když jsem se teď o ní dočetla, nezamířila bych tam. Čekalo mě ještě sejití z této obce přes obec Hliňany do obce Řehlovice, do které jsem se musela dostat obloukem po jiné silnici, než po které jsem přišla, takže čas, ve kterém jsem měla naplánovanou cestu by mě určitě nestačil na prohlídku oné rezervace.
S mým odchodem z této malebné vísky jsem se musela smířit, ale neopomněla jsem říci paní, která byla na zahradě a „hovoříc“ s druhou sousedkou také ze zahrady a to přes silnici, po které jsem šla, a obě na vyvýšeném pozemku od silnice, že mají moc hezkou náves, že jsem na ni mohla oči nechat. A tak poznamenala, že to neopomene vyřídit starostovi a bylo vidět, že ji moje poznámka potěšila.
A co mohu ještě o této obci napsat? Jen to, že jak byla vyvýšena na vrcholu a Řehlovice, pod které kdysi obec patřila mají jen 165 m.n.m., ale od r.1992 spadá zase obec Řehlovice a Habří pod Stebno, jak jsem se dočetla na netu a tam se píše nadm.výška 362 m.n.m., což by podle mě odpovídalo. Tak si to přeberte jak chcete… Ale koukala jsem z Habří na Řehlovice pěkně seshora a i všude okolo. Zas mě obejmuly scházením z obce ty naše české kopečky, vlnily se přede mnou, naparovaly se, zkrátka se ukazovaly v celé své kráse. Kdo by jim neodolal? Dokonce i Sedlo bylo vidět, prostě nádhera! A samozřejmě také mohu děkovat hezkému počasí, kdy sluníčko všechnu tuhletu nádheru objímalo svými zlatými paprsky, že jsem ani nemohla někdy vyfotit to, co jsem chtěla.
A tak jsem sešla pomalu dolů do Hliňan a již ne okolo zámku ale po silnici jsem si to mířila směrem k Řehlovicím. Cesta to nebyla zrovna v tom žáru slunce příjemná. Nedaleko vedle mě a taky pode mnou hučela auta na dálnici ale na malé silnici, po které jsem šla já, byl klid. A tak jsem napínala zrak, kde se napojím na silnici, která mě zavede k obci Řehlovice, abych sešla již do vábnějších míst. Přece jen silnice je silnice a cesta po ní není moc zajímavá, zvlášť v těch místech, kde jsem ji teď procházela.
A ejhle – zjevil se již ukazatel směrem k Řehlovicím a tak jsem ještě kus popošla, než jsem došla k silnici, která vedla do obce a vedle domů, kde to již bylo lákavější. Cestou jsem vyhlížela věž kostela, abych se lépe orientovala, ale stále jsem nic neviděla. Šla jsem podél domů, ani nevím, jakou ulicí, ale to se již přede mnou v zeleni zjevily obrysy celého kostela, ač jej zeleň z větší části zakrývala. Přece jen jsem věděla, že již budu v krátké době u návsi. Před kostelem stála ještě budova Městského úřadu. Myslím si, podle vzhledu, že to asi byla kdysi škola. A tak jsem došla ke kostelu.
Kostel Nejsvětější Trojice je písemně již doložený v r.1352. Byl ale původně vysvěcen jako kostel sv.Mikuláše. Kdy byl přesvěcen nevím. Kostel má dva zvony – jeden je větší a druhý menší. Větší zvon pochází z r.1353 a menší zvon z r.1856. Kostel má ještě varhany, které mají být z r.1815 a mají být nejstarší na ústecku. V r.1997 prošly varhany opravou.
Jedna zajímavost o tomto kostele je a sice ta, že se v něm ženil významný český buditel a historik František Martin Pelcl, který působil v okolí Řehlovic v rodině Nosticů jako vychovatel.
Vedle kostela stojí socha sv.Jana z Nepomuku, která pochází z r.1727. Do r.1996 stála socha v nedalekých Hliňanech asi u zámku, ale to nevím přesně. Pak byla opravena a přemístěna na místo u kostela, kde stojí dodnes. V r.2010 byla restaurována za podpory Ministerstva kultury.
Stával tu také kdysi pivovar ze 16.století, který byl ale v r.1911 přestavěn na hospodářský dvůr. Dnes má úplně jinou podobu.
A tak jsem si vše, co jsem si naplánovala na dnešní den prohlédla a protože mě bylo nesmírné horko, tak mě zlákal hostinec s názvem „ U lípy“, který byl naproti kostelu. Vešla jsem dovnitř, objednala si pivko, které jsem vypila venku u stolu před hostincem a pozorovala okolní cvrkot. Na návsi, kousek od hostince bylo pítko a tak jsem mohla vidět i koně, na kterém kdosi přijel, seskočil z něj a dával mu čímsi napít a pokračoval dál, už ho vedouc za uzdu, ale ne vedle mě po silnici, což mě mrzelo.Bývala bych na něj zamířila objektiv. Byl to statný grošák a ty se mě líbí ze všech koní nejvíce.
No a tak po malém odpočinku a vypitém pivku jsem zamířila zpět, kudy jsem přišla zase k nádraží. A vyčkala do příjezdu vlaku mým směrem. Výlet to byl super, byla jsem s ním moc spokojená.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut