Z TIMORU NA PAPUU VODAMI INDONÉSIE

Vpět hodin ráno se probouzím na betonové podlaze potemnělého přístavního terminálu. Skrz okna prozařují stovky světel obrovského Dobonsola, kotvícího u hlavního mola. Přidáváme se ke stovkám dalším cestujících, mačkajících se u vysoké železné brány u východu zterminálu. Obtěžkáni mohutnými kufry, krabicemi, slaměnými pytli a ospalými dětmi, lidé vdavu netrpělivě přešlapují a mnozí se hlasitě dožadují vstupu na loď. Po hodině se brána konečně otevírá a neovladatelná masa indonéských nedočkavců se úprkem žene do útrob osmipatrového kolosu.

ŽIVOT VEKONOMI KLAS

Usazujeme se na čtvrté palubě vekonomi klas, obrovské noclehárně, zamlžené dýmem hřebíčkových cigaret, kde jsou vedle sebe na dřevěných platformách nasázené tenké matrace vřadách po sedmi až dvanácti. Mezi postelemi není vůbec žádná mezera, takže jde o celkem intimní uspořádání a je dobré mít štěstí na souseda, co nechrápe nebo se ve spánku nerozvalí na vaši matraci. Za dobré místo vrohu, u okýnka nebo sdobrým výhledem na televizi je třeba zaplatit podnikavcům, kteří se sem bez zavazadel a lístku dostali dřív a zabrali ty nejlepší matrace na nelegální, ale široce praktikovaný soukromý prodej. Přestože ekonomi třída je zpravidla vždy narvaná, daří se nám urvat slušná místa u okna vedle dvacetileté Allen zAmbonu a příjemné mladé rodinky. Máme štěstí, že se nám podařilo probojovat se dovnitř tak rychle. Ti méně šťastní si stelou na holé podlaze vuličkách a na schodech. Moc dlouho se ale neraduju. Vtlačenici vpřístavu mi někdo ukradl pár tisíc rupií. Zpřední kapsy kalhot, převázané ještě bederním popruhem těžkého báglu. Zručného zloděje musím jen obdivovat. Spasažéry se na loď cpe asi sto očíslovaných nosičů a bezpočet prodavačů sroztodivným zbožím, od smažených banánů a instantních nůdlovek přes zpívající plyšové kočky a plastické samopaly až po bizarní rarity jako sušené krokodýlí penisy a lahvičky stekutou viagrou.

Ani jsme nepostřehli, že jsme vyjeli zpřístavu. Vevnitř se nic nepohne a motor téměř není slyšet. Je 7.00, takže hned fasujeme lístky na naše první jídlo. Snídaně. Plechový tác srýží a rybou. To ještě netušíme, že stejné menu nás čeká i kobědu a kvečeři a vůbec po dobu celé naší plavby, čtyři dny. Tak dlouho trvá plavba ze západotimorského Kupangu se čtyřmi zastávkami do Jayapury, správního střediska provincie Západní Papua, dříve nazývané Irian Jaya. Spousta pasažérů však pluje až zdaleké Jakarty. Celá plavba odtamtud až na konečnou vJayapuře zabere týden. VIndonésii málokdy platí, že čas jsou peníze, a asi stodolarový příplatek za letenku si ze zdejších pasažérů může dovolit málokdo.

POTÁPĚJÍCÍ SE PELNI

Státem vlastněná společnost PT Pelni (úplným názvem P.T. Pelayaran Nasional Indonesia) je už několik desetiletí hlavním lodním přepravcem pro tisíce lidí cestujících po indonéském souostroví, především těch zchudších vrstev. Pelni má dnes 43 lodí, převážně německé výroby. Sderegulací letecké Dopravy však vznikly desítky levných aerolinek a ceny letenek šly rychle dolů. Například cena letenky na populární lince Jakarta - Batam (posledního ostrova na cestě do Singapuru) se pohybuje od Rp. 310 000 a let trvá necelou hodinu. Místo v nejlevnější třídě na stejné trase po moři stojí 220 000, o třídu výš už Rp. 350 000 a pasažér na lodi stráví asi dvacet hodin. Není tedy divu, že počet námořních pasažérů vposledních letech rapidně klesá a snimi i počet plavidel.

Ceny lodní Dopravy už však níže jít nemohou. Na vině jsou především stoupající ceny paliva. Na začátku roku 2003 zdražila státní rafinérská společnost Pertamina cenu dieselu z500 na 1600 rupií za litr. Loď průměrné velikosti spálí asi čtyřikrát více paliva než letadlo na stejné trase, rostoucí náklady pak tedy brání lodním společnostem vjakékoliv možnosti konkurence. Pelni vsoučasné době údajně prodělává téměř půl milionu dolarů měsíčně. Společnost už zredukovala počet svých destinací o dvacet pět na současných šedesát pět a požádala vládu o finanční podporu. Finance nazbyt se však vIndonésii najdou málokdy, a tak asi na Pelni čekají dost bouřlivé vody.

ZÁBAVA NA OSMI PALUBÁCH

Jdu se podívat na horní paluby, kde jsou kajuty první, druhé a třetí třídy se svými restauracemi a poněkud pestřejší stravou. První třída má dvě postele, stolek, skříně, televizi a koupelnu. I restaurace vypadá daleko lépe než naše padesátimetrová fronta před kuchyní. Slístky za pětinásobek ekonomi však luxusní kabiny zejí prázdnotou. Na lodi nechybí ani mešita, u jejíž dveří se pětkrát denně hromadí stovky gumových vietnamek. Modlitby včetně zpěvu muezzina se pravidelně ohlašují lodním rozhlasem, první nás budí každé ráno ve 4.00.

Postaráno je i o zábavu. Na třetí palubě od 13.00 za 10 000 rupií promítá minibioskop, malé kino sakčními a erotickými filmy zpirátských VCD - největší popularitě se tady těší Jet Li a Steven Seagal. Na sedmé palubě je malá kavárna a místnost sherními automaty, která se paradoxně nejvíc zaplňuje po pravidelných modlitbách. Nechybí salonek s populárním karaoke, kde dnem i nocí někdo opile skučí do mikrofonu. Bezkonkurenčně nejoblíbenější je však bezplatná televize. Na každé palubě připadá jedna asi na třicet míst. Ne odevšud je ale dobrý výhled, a tak se diváci stěhují na matrace tam, kde je. Nikomu není vůbec trapné, že dotyčný cestující už třeba spí. Stačí ho odstrčit na kraj a na uvolněné místo se spřehledem naskládají čtyři lidé. Hlasitost je pro nás nenavyklé Evropany šokujícím probuzením. Ani spěnovými špunty vuších se mi nedaří při nepřetržitém televizním kraválu usnout. Ječení a střílení přehluší až ranní modlitba ve čtyři. Průvodce Lonely Planet Indonésií před hlukem varuje: „Pokud jste hluší, není problém. Pokud nejste, po několika měsících vIndonésii možná budete."

Zodpadem zlodi, a že ho při tisíci pasažérech není málo, si tady hlavu moc nelámou. Vše se sype do moře. Idylickou nekonečnou hladinu moře dvakrát denně zprzní směs zbytků jídla, plastových tašek, plechovek a obalů od nudlovek, jež se rychle rozleze po širém oceánu, a co ryby nesežerou, to vyplaví příliv na některé zněkolika desítek tisíc indonéských pláží.

VÝSTUP A NÁSTUP

Druhý den přijíždíme do Ambonu na souostroví Moluky. Zdá se, že většina lidí tady vystupuje, včetně naší sympatické sousedky, na jejich místa už se však těší stovky dalších nedočkavců, lepících se na bránu na druhém konci mola. Jakmile se otevřou boční východy lodi, vtrhne dovnitř armáda nosičů a snaží se rychle urvat těžká zavazadla vystupujících, nejlépe těch zprvní třídy. Pak se přes jediný vratký můstek do Dobonsola naženou noví pasažéři se svými krámy, prodavači, policisté, kapsáři a další šejdíři. Na dvě hodiny se pak loď stane zpanikařeným peklem a je moudré tu dobu přečkat na své těžce vybojované matraci, se svým báglem pevně vnáruči. Nad relativním pořádkem při naloďování a vyloďování dohlíží policisté a vojáci. Ti na palubním můstku usměrňují dav a dřevěnými holemi trestají nedočkavce, co předbíhají, potenciální černé pasažéry a pochybné existence, snažící se vecpat se dovnitř bez lístku. Prodavači jsou na palubě nejvítanější. I otrlé místní brzy omrzí ryborýžová dieta a rádi od pendlerů nakoupí ovoce, polévky a sladkosti. Vpřístavech se zpravidla stojí kolem tří hodin. Pak posádka vykopne všechny podnikavce bez lístku a za slzení příbuzných a přátel loď vyplouvá na širé moře.

U KAPITÁNA

Kapitánský můstek na nejvyšší palubě je na hony vzdálený stísněnému a chaotickému životu vpodpalubí. Rozlehlá místnost sobrovskými okny na všechny strany je oázou ticha. Kapitán Dobonsola, pan Manuel Roberto mi nadšeně ukazuje navigační přístroje, mapy a signalizační zařízení. Poprvé mám pocit, že tady na moři potkávám člověka, který ví, co dělá. Dokonce ztrácím dojem, že celé plavidlo funguje vnezvladatelném chaosu, jak to alespoň vypadá zpodpalubí.

Plujeme rychlostí devatenácti uzlů, běžné cestovní rychlosti takovýchto velkých plavidel. Pozici lodi každou hodinu určuje navigátor na GPS, zanese ji tužkou do mapy a srovná kurz na další hodinu. Radar se používá jen vnoci. Udávání pozice a kontrola správného chodu přístrojů je na širém moři hlavní pracovní náplní posádky na můstku. Většina znich tedy jen pospává, hraje šachy nebo jen tak civí do modrého nekonečna.

KONEČNÁ

Mezi tisícem indonéských cestujících jsme jediní dva cizinci a tudíž vždy za exoty. To nám často otevírá dveře do míst, jež jsou ostatním zapovězena - ke kapitánovi a důstojníkům, do salónků vprvní třídě i snaším ekonomi lístkem, do kuchyně pro lepší kus ryby, na kafe se zdejšími elitními šachisty, do kanclu ksecuriťákům. Ale hlavně ktěm nejobyčejnějším lidem, kteří nás přijali za své, hostili nás a postarali se, abychom se celou cestu necítili osaměle. Stačí, abych se prošel po palubě a jménem na mě volají lidé, které už si ani nepamatuju.

Když čtvrtý den ve tři ráno kotvíme vJayapuře, vstupujeme na pevninu po 94 hodinách. Všichni ti doteď letargičtí pasažéři se celí šťastní ženou ven, ať už se vrací domů nebo za prací. Jen my si tu připadáme cize a opuštěně. Moc smutno nám ale není. Za pár týdnů nás čeká další čtyřdenní plavba na Sulawesi.