Z Vysokého Pole přes Drnovice s novou výhledovnou a na Ploštinu

S odstupem času musím konstatovat, že jsem si pro svůj letošní první výšlap do přírody (sobota 20. ledna 2024) vybral snad ten nejmrazivější den. V téhle popisované úvodní části výletu to ještě šlo, ale následná cesta z Ploštiny do Pozděchova, kterou čtenářům představím příště, tak ta „stála“ opravdu za to... a dodnes se divím, že jsem neutrpěl nějaké vážnější omrzliny!

Nyní se ale vrátím na začátek putování, kdy mi ze Zlína před osmou ranní odjížděl do Vysokého Pole bus. Před odjezdem bylo třeba zakoupit ještě nějaké pití, jenže bufet byl vyjímečně zavřený, a tak se menší pepsi v plastu podařilo opatřit až v obchodě v „Poli.“

Po nákupu jsem omrkl budovu místního obecního úřadu a kamenný kříž stojící u ní. Poté už zamířil přes cestu k hranolové zvonici, která sice není žádnou historickou památkou, ale spolu s vedlejší kamennou studnou s ozdobnou mříží je pěknou ozdobou této střední části obce.

 

Zvonici si ještě za bývalého režimu přáli zbudovat sami občané. S tehdejším MNV stavbu domluvil újezdský farář Jaroslav Studený. Místní národní výbor obstaral materiál, veškeré práce provedli místní dobrovolníci a to zcela zdarma. Stavět se začalo začátkem března 1986 a za pouhé dva týdny bylo i s venkovními omítkami hotovo. Zvon o hmotnosti 104 kg dodalo družstvo „Portáš“ z Halenkova. Přišel na 7 tisíc Kčs a sbírka na něj proběhla mezi místními obyvateli. Brzy poté ale čekalo zastupitele obce téměř rok trvající popotahování na okresním národním výboru v tehdejším Gottwaldově. Příčinou bylo udání od jednoho „kovaného“ soudruha, jemuž tento polosakrální objekt nejspíš řádně nadzvedl mandle. Kvůli komunistickému práskači dokonce hrozilo odstranění stavby, naštěstí se nakonec vše vyřešilo jen pokutou za nápis na zvonu a z vrcholu zvonice musel být odstraněn křížek.

 

 

Okolo „Hostince Na Lesovni“ jsme pak po silnici seběhl podél zledovatělého chodníku (fakt se po něm nedalo jít!) k rozcestí na Drnovice, ocenil pěkný renovovaný kamenný kříž a po žlutém značení vyrazil po asfaltce do kopce. Od první zatáčky až na jeho odlesněné témě s novým kostelíkem sv.Anežky České vedla žlutá tur.trasa zkratkou po chodníku mezi poli a nabídla na „přimrzlé“ Vysoké Pole s kouřícími komíny docela zajímavý zpětný pohled. Klesající silnice mne protáhla středem dědinky Drnovice a na jejím konci jsem přišel k louce s posezením a dřevěnou ptačí pozorovatelnou, což vše doplňovala plocha rybníčku pokrytá ledem. Odpočinkové místo se nachází pod rozcestím komunikací vedoucích do Tichova a na Ploštinu, naproti farmě chovající skot na maso.

 

Zdejší vodní plocha vznikala postupně od poloviny minulého století. Těžila se tu totiž kvalitní jílovitá hlína vhodná na výrobu sušených cihel - vepřovic. Při těžbě se neustále zvětšovala jáma a tu pak zaplavila voda. V šedesátých letech bylo umělé jezírko kvůli vytvoření požární nádrže prohloubeno bagrem.

 

Po roce 2000 rybníček s přilehlým pozemkem odkoupila obec a upravila do dnešní podoby. Okolo vodní hladiny je umístěno několik laviček, krytý dřevěný altán s posezením a dětské hřiště se skluzavkou. Do rybníka bylo v menším počtu kusů vysazeno vícero druhů ryb. Kromě nich si rybníček oblíbili i zástupci obojživelníků. Můžeme zde spatřit kuňku hnědožlutou, skokana hnědého, ropuchu a čolka obecného a vodní hladinu občas vlnkami zčeří plovoucí užovka obojková.

 

 

Po obhlídce areálu (sedět se tu v té „kose“ nedalo) jsem organismus zahřál chůzí po silničce odbočující k Ploštině, vzdálené asi 2 km. Komunikace začala okolním bezlesým terénem téměř hned stoupat a z první zatáčky mi přes pole nabídla výhled na celou zástavbu Drnovic. Směrem k severozápadu nad pahorky mezi rozpadající se nízkou oblačností vykukovala vrcholová kupa nejvyššího kopce Vizovických vrchů - Klášťova (753 m) a napravo od něj pod zalesněným horizontem nová drnovická vyhlídka.

O něco výš se směrem k severovýchodu mým zrakům otevřel pohled na hlubokou dolinu horního toku Vláry s okolními kopci, dole u říčky i s dětským táborem Ploština. Přímo přede mnou vyplňoval severní obzor hlavní hřeben Vizovických vrchů. V popředí z něj vystupovala bezejmenná kóta (691 m), pod níž se rozkládá rozsáhlá sesuvová lokalita Peklo.

Pak už se silnička vyhoupla na hřeben, stoupání se zmírnilo a pastvinu vlevo oživovala silueta rozhledničky se sousedním odpočinkovým altánkem.

 

 

Volně přístupná dřevěná věž je umístěná na umělém náspu a stojí zde od léta 2023. Celková výše i s valem činí 8.2m, z toho je vlastní výhledovna vysoká jen něco málo přes pět metrů a její vyhlídkový ochoz se nachází něco přes tři metry nad zemí. Výhled je kvůli terénu omezen jižním směrem a za dobrého počasí odtud má být pozorovatelný úsek Bílých Karpat od Královce nad Valašskými Klobouky až po Velkou Javořinu.

(Já se tu bohužel v lednu ocitl v časovém intervalu, kdy se teprve rozpouštěla nízká oblačnost, takže jsem byl o kochání se dálavami ochuzen.)

 

 

Stavbu vymyslelo zastupitelstvo obce Drnovice a na její realizaci se jim podařilo od Ministerstva pro místní rozvoj získat částku 2.5 milionu korun. Návrh podoby věže a altánu vypracoval Ing.arch.Pavel Uhrmacher z Napajedel. Vlastní výstavbu provedla společnost „Pokrývačství, tesařství Ondřej Novotný“ ze sousedního Vysokého Pole. Protože v té době firma budovala i novou opravdickou rozhlednu jižně od Pole nad budoucími zátokami vlachovické přehrady, zabily se tak hned dvě „mouchy“ jednou ranou.

Stavebním materiálem se stalo modřínové dřevo, na schodiště uvnitř výhledovny byla použita ocel a na okolní dlažbu lomový pískovcový kámen. Střechu altánu i rozhledničky pokryl ručně štípaný šindel.

Altán je vyzdoben mapou a informačními panely o okolí i blízké Ploštině. Nachází se tu také solární stanice, díky níž bývá areál osvětlen solárními lampami. Cyklistům je tu k dispozici dokonce kompresor, ostatním návštěvníkům pak i možnost připojení k WIFI a nabití mobilního telefonu.

 

(Moje maličkost, která mobily nesnáší, sice tohle vše považuje až za poněkud přehnaný komfort, na druhé straně ale unávám, že pokud by se něco někomu stalo a dotyčný jej zrovna kvůli nedostatku šťávy neměl funkční, má to své opodstatnění...)

 

 

Od výhledovny silnička pokračovala už jen mírným stoupáním a po vrstevnici (s výhledem na údolí Vláry a pasekářskou osadu Láze) po terénní zlom, nad nímž se mi vlevo na bezlesém horizontu zjevil opravený ploštinský památník, obklopený zvláštními „kouřovými“ mraky rozpadající se nízké oblačnosti. Přes louku jsem ze silničky odbočil přímo k němu a byl rád, že mne tu kromě monumentu připomínající mrazivou tragédii čekal i pěkný výhled na „novou“ Ploštinu a její kopcovité okolí.

 

 

V loňském roce (2023) se celý areál docela dost proměnil. Původně se skládal z památníku zbudovaného 1975 podle návrhu zlínského architekta Šebastiána Zeliny, kaple vystavěné spolu s domy nové Ploštiny roku 1947, zastaralé expozice o protifašistickém odboji a osvobození okresu Zlín (umístěné v jedné z usedlostí) a amfiteátru, který po sametu chátral.

Nedávno byl amfiteátr zrušen a namísto něj tady byla roku 2022 vystavěna moderní oválná budova zapuštěná do svahu, aby nenarušila okolí a opatřená zvlněnou zelenou střechou.

Je v ní umístěno návštěvnické centrum a audovizuální expozice Tragédie na Ploštině. Hlavní výstavku vytvořil historik a etnograf Ondřej Machálek. Návštěvníky seznámí s historií a životem této valašské pasekářské osady, jejíž existence byla ukončena 19.dubna 1945. Tehdy bylo deset domů z celkově dvanácti zapáleno a 24 starousedlíků nahnáno do plamenů anebo postříleno. Kromě svědectví o této bestialitě nás expozice seznámí i s jejími viníky – udavači a konfidenty gestapa a je zde zmíněna i tragédie Vařákových pasek a obce Prlova.

 

 

(Expozice je bohužel otevřena jen v sezóně, ale určitě se tu někdy zase objevím a prohlédnu si ji, protože... protože krušný život pasekářů a napříč chudobě i jejich velkorysou pohostinnost k příchozím sám dobře znám. Můj tatínek pocházel z bylnických pasek jménem Hluboče a já spolu s rodiči mého dědu a babičku často navštěvoval. Už jako dítě školou povinné jsem ale nikdy nedokázal pochopit, proč se Němci před samým koncem války dopustili na bezbranných pasekářích takové zhovadilosti... a vlastně tento národ dost dobře nechápu dodnes. Po válce obrátil o sto procent a kolektivně si za hrůzy, jichž se dopustil pod nacistickým vedením, sypal popel na hlavu, jeho pracovití lidé vybudovali „německý hospodářský zázrak“, ale dnes už je zase všechno jinak. Země zaplavená nepracujícími migranty vyžadujícími vznik chalifátu a vyzdvihující na piedestalu nade vše ostatní „zákony“ Green Dealu, země, která se zbavila funkčních jaderných elektráren na úkor energie z nezaručených obnovitelných zdrojů a nynější útlum ekonomiky mne naplňují obavou nejen o osud Německa, ale i nás a vlastně celého EU...)

 

 

Před novým objektem jsem si ještě prohlédl upravené prostranství s malou vodní nádrží a ve svahu nad ním venkovní volně přístupnou Galerii. Její panely v době mé lednové návštěvy nabízely staré fotografie ze života obyvatel oblasti zvané Závrší u Brumova-Bylnice a zahrnující obce Nedašov, Nedašovu Lhotu a Návojnou.

Okolo opravené kaple lemované u vchodu pamětními deskami se jmény obětí tragédie jsem pak vystoupal mezi domy k poslední části Národního kulturního památníku Ploština.

 

Je jím objekt č.p.23 a nachází se v něm expozice o „nové Ploštině.“ Na půdorysu domu z roku 1947 bylo vystavěno zbrusu nové stavení, v němž je možno se seznámit se životem lidí po druhé světové válce. V patře se nachází víceúčelový sál, v podkroví expozice a součástí muzea je i velká stodola. Za ní je na louce k vidění pietní plastika.

 

 

Veřejnosti se celý zrekonstruovaný areál poprvé otevřel v neděli 23.května 2023. Donátorem nákladné rekonstrukce se stal spolu s Muzeem jihovýchodní Moravy Zlínský kraj a přišla na 151 miliónů korun. Právem se renovovaný areál NKP ve Zlínském kraji stal stavbou roku 2023!

Obě muzea jsou přístupna od května do září (krom pondělků) denně v době od 10 – 17.hodin, v říjnu o víkendech.